„Omyly, které pustoší náš osobní i politický život, jsou námětem uměleckých děl už od antiky. Kánon nabízí přehršle informací o pošetilosti, nenasytnosti, chtíči, závisti, pýše nebo snobství. Veškerá nápověda, kterou potřebujeme, je k nalezení v Robertu Musilovi, Fernandu Pessoovi, Kenzaburovi Óe nebo v Saulu Bellowovi… Málokdy se ale najde někdo, kdo by tuto pokladnici ozdobil stuhou a zkušeně nám ji naservíroval“. Tato slova nacházíme v nedávno vydané a značně provokativní knize Náboženství pro ateisty: bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství[1].

Autor Alain de Botton v ní rozvíjí tezi, že si dnešní sekularizovaní lidé na Západě dostatečně neváží vlastního kulturního dědictví. Zatímco věřící čtou bibli stále dokola, aby do hloubky promeditovali každou její řádku, u krásné literatury tomu tak trestuhodně není. Přitom v Antonu P. Čechovovi je podle Bottona patrně k nalezení „zrovna tolik moudrosti jako v evangeliích, ale k textu ruského klasika se nepřibalují návody (ve formě kalendářů), podle kterých by si čtenáři měli své poznatky osvěcovat“. Stébla trávy nás třeba dojmou, ale zavrhli bychom myšlenku, že se k nim musíme vracet denně, pokud bychom chtěli, aby skutečně ovlivnily náš život – což je podle něj chyba, protože všichni zapomínáme a pouhé jedno přečtení nestačí. Autorovi přitom nejde o četbu „akademickou“, staví se proti dosavadnímu literárněvědnému pitvání literárních textů: Anna Kareninová by se místo kurzu o narativních technikách 19. století měla podle něj probírat „v semináři o manželských rozporech“. A „o kolik univerzálnější by se nám jevily Montaignovy eseje, kdyby každé větě uchváceně přitakal stohlavý sbor?“

A zřejmě není ani příznivcem čteček, naopak jakoby se k tomuto módnímu trendu ostentativně obracel zády. Jako vzor naopak vytyčuje „péči, se kterou vzniká posvátný spisek Tóry, který písař rok a půl ručně přepisuje na pergamen vyrobený z rituálně poražené kozy…“ A co z toho plyne? Měli bychom být ochotni „vyměnit pár paperbacků za svazky, které by už pouhou vahou a bytelností použitých materiálů, elegancí sazby a nádhernou ilustrací hlásaly, že toužíme po tom, aby jejich obsah našel nezadatelné místo v našem srdci“. Knihy chce tedy používat jako formu psychoterapie (v niž chce ostatně proměnit i skoro všechny ostatní veřejné instituce).

Mohou knihy sloužit jako prostředek terapie?

Sám autor přitom nezůstává jen u knih, ale založil The School of Life, Školu života, v níž se snaží svoje teorie praktikovat. V této knize ovšem své nápady ponechává autor v obecné, podstatě utopické rovině, takže se nezatěžuje tím, aby je konfrontoval zvláště s tzv. biblioterapií, což je podle Kabinetu informačních studií a knihovnictví FF Masarykovy university „metoda psychoterapie využívající léčebné a podpůrné účinky četby“, která se postupně rozšiřuje také u nás. Proces biblioterapie je zaměřen „na racionální, ale hlavně emoční percepci vybraného díla. Smyslem terapie je reflexe prožívané zátěžové situace na pozadí četby knihy, při níž dochází u pacienta k celkovému uvolnění nahromaděného psychického napětí, ke katarzi, vhledu, uvědomění si významu prožívané situace, k jejímu přijetí, vyrovnání, též k obnově radosti ze života, podpoře osobní spokojenosti apod.“

I v našich knihovnách a na některých portálech vznikají biblioterapeutické seznamy pro širokou veřejnost. Jak vysvětlila v práci Využití biblioterapie v zátěžových situacích Olga Hándlová, „mnoho lidí nedokáže nebo z nějakého důvodu nemůže jít se svým problémem za psychologem či psychiatrem. A proto hledají pomoc v knihách nebo na Internetu“. Čtenář/pacient si tak může sám vyhledat knihu, která by mu mohla pomoci, vybrat si může z kategorií psychické problémy – fyzické problémy – sociální problémy a životní situace (a četných podkapitol). Nápad to není špatný, sám jsem měl v životě období, kdy by se mi podobný seznam hodil, na druhou stranu ve mně ale vyvolává pochybnosti.

Mají totiž knihy nějaké jednotné, univerzální „poselství“? Není tomu i s knihami krásné literatury jako s příslovími, o nichž Karel Čapek konstatoval, že „skoro ke každému přísloví můžete najít jeho příslovečný opak; můžete přísloví vyvracet druhým příslovím, aniž si, jak se zdá, lidová moudrost z takových rozporů něco dělá“ („Přísloví učí, že kdo má úřad, má i rozum, ale učí také, že osel je osel, i kdyby zlaté sedlo měl. Pamatuj, synu, že líná huba je holé neštěstí; avšak nezapomeň, že mluviti je stříbro, mlčeti zlato, a mluv jen

tehdaž, když veš zakašle“)? Nebo jako s lidovými pověstmi, ve kterých se ten, kdo odpověděl na volání hejkala, dopustil fatální chyby, protože, pokud viníkem nebyl kněz, hejkal mu skočil za krk a oběť byla často roztrhána (a strážnému skřítkovi hlídajícímu poklad prosím také neodpovídat!); naopak k vysvobození duší bloudících po smrti světem stačí v pověstech často říci jedinou správnou větu, poděkovat nebo pozdravit? Podobně najdeme beletristické knihy nabádající k tomu, aby člověk autenticky žil svůj život a realizoval svoje sny, ale i knihy o tom, jak lehce se takové sny mění v ničivé iluze; knihy o nutnosti soucitu s lidmi i zvířaty, ale i knihy o tom, jak může být soucit škodlivý; knihy o těžkém životě v komunistické zemi, ale i tom, jak složitý může být život v kapitalismu; knihy o prospěšné síle náboženské víry, i o tom, jak může člověka znásilňovat…

A pokud si už člověk na hranici sebevraždy v oddílu „Sklony k sebeobviňování, sebepoškozování a sebevraždě“ půjčí třeba doporučenou knihu Hodiny od Michaela Cunninghama, některého čtenáře se sebevražednými úmysly to může v jeho úmyslech i povzbudit. To jistě nebylo záměrem autora této výborné knihy, ale asi jím nebyla ani nějaká přímočará „podpora osobní spokojenosti“ čtenáře – spíše rezignovaná moudrost o tom, že „několik nás skočí z okna, podstatně víc je těch, kteří zemřou při nehodách, a většinu z nás pomalu sežere nějaká choroba… Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž život – navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím – propukne naplno, ačkoli všichni víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou hodiny docela jiné“. Jestliže v oddílu „sexuální poruchy“ nacházíme skvělou publikaci Červená královna. Sexualita a vývoj lidské přirozenosti, deviant s příslušnými sklony tam může pro sebe najít argumenty typu „Vždyť i samci jiných druhů se chovají podobně jako já“. A pokud Dostojevský tvrdil, že kdyby místo něj nevraždili hrdinové jeho knih, stal by se sám vrahem, není jisté, zda by potenciální vražedníky od jejich plánů odvrátila četba Zločinu a trestu (doplňuji ale, že kolonka vraždy ovšem v seznamu není).

Snad i proto podle Lenky Hanzlíkové, mluvčí Městské knihovny v Praze, většina z knihovníků na můj dotaz odmítla označit svoje nakládání s literaturou za biblioterapii ve „vědeckém“ slova smyslu, „nicméně, s jejími prvky určitě pracují a pokud je vztah mezi nimi a čtenářem takový, že se jim čtenář s trablem svěří, tak určitě hledají vhodnou literaturu, kterou mohou doporučit“. Krásnou literaturu dnes doporučují také četní koučové v rámci „sebekoučování“ (viz třeba knihu Radvana Bahbouha Pohádka o ztracené krajině. Psychologie sebekoučování) či autoři zaměřující se na „personal development” (česky vyšla například kniha Nic není nemožné: 50 klíčových knih motivační literatury Toma Butler-Bowdona[2]). U skutečně nemocných pacientů ovšem biblioterapie probíhá pod dohledem zkušeného odborníka, psychoterapeuta. Ostatně někteří psychoterapeuti dnes přiznávají, že psychoterapie je vlastně způsobem, jak dát životu pacienta nový příběh, respektive jak mu pomoci vytvořit jiný, než jaký dosud vytvářel základ jeho identity. To nedávno trefně konstatoval i jistý kritik nad povídkou Co nejhoršího vám udělala vaše matka od Ireny Obermannové, která je stylizována do podoby záznamu psychoanalytického sezení („ležení“).

Zatím asi nejkomplexnější česky vydaný přehled psychoterapeutických teorií Psychoterapeutické systémy: průřez teoriemi se dá číst právě tímto způsobem: osud jednoho konkrétního pacienta je zde třináctkrát interpretován velmi odlišně, takže třináctkrát převyprávěn vždy jiným způsobem. Předposlední kapitola Psychoterapeutických systémů nese název Narativní terapie a explicitně se v ní tvrdí, že zatímco podle terapie zaměřené na řešení si klienti konstruují svou budoucnost pomocí cílů, které si vybírají v přítomnosti, „narativní terapeuti prohlašují, že klienti si utvářejí minulost v příbězích, které vyprávějí v přítomnosti“. Ostatně předobrazy takového přístupu se v krásné literatuře vyskytují už dlouho: osud hlavního hrdiny Čapkova románu Obyčejný život autor také vypráví v několika verzích, přičemž v některých jsou dohledatelné ozvuky Freuda či Junga. A pokud se dnes mluví o tom, že každý člen rodiny užívá pro interpretaci skutečnosti společný systém pojmů, „narativní tradici“ platnou pro specifickou rodinu, pak tuto skutečnost už před lety mistrně analyzoval Josef Jedlička v románové kronice Krev není voda. I když je to skvělý román, váhám nad tím, zdali se dá někomu předepisovat, aby ho četl opakovaně a dal si ho převázat do drahocenných desek. potenciální čtenář si ho musí najít sám, stejně jako svůj životní příběh – sám o sobě jsem si zkonstruoval během života minimálně čtyři. Knihami „na recept“ by se možná ušetřilo za léky, ale problém je v tom, kdo by takové recepty vydával a kdo ručil za nepředvídatelné reakce čtenářů. A tak jsme zřejmě nadále odsouzeni k „omylům, které pustoší náš osobní i politický život“, omylům, o nichž se ovšem v beletrizované podobě tak báječně čte, a kdyby jich nebylo, spisovatelé by snad ani neměli o čem psát.