Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Knihovnické školství ve století 21

Čas nutný k přečtení
12 minut
Již přečteno

Knihovnické školství ve století 21

0 comments
Autoři: 

Úvodem

Nikdy v historii se společnost neměnila tak rychle, jako na přelomu druhého a třetího tisíciletí naší éry. Zásadním aktérem a tvůrcem celého procesu zrychlování jsou informační služby a technologie. Na všech, kteří se do procesu komunikace informací nějakým způsobem zapojují (ať už to jsou knihovníci, správci a tvůrci webů, novináři či učitelé), tak leží obrovská odpovědnost způsobená podílem na procesu akcelerace společenského vývoje. V následujícím příspěvku bych se rád pokusil nastínit některé změny, ke kterým může dojít v samotné informační práci a jakým způsobem by tyto možné změny měly být předjímány v procesu vzdělávání informačních profesionálů. V užším pohledu se budu opírat o své pedagogické zkušenosti z Vyšší odborné školy informačních služeb v Praze. V pohledu širším jsem přesvědčen, že podstata nadnesených základních otázek (jak zacházet s informacemi, jak je předávat dál, atd.) je stejná pro budoucí knihovníky i pro učitele – tady se přiblížím svému současnému hlavnímu působišti na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Mým cílem není předložit dogmatická tvrzení, ale spíše určité okruhy otázek k zamyšlení, které se záměrně pokusím vyhrotit do trochu provokativní polohy. Teze, které v článku formuluji, nechci vydávat ani za preferovanou budoucnost (přes lítost nad utrpením stromů mám k elektronickým médiím jistou nechuť posílenou negativními společenskými dopady, jaké vyvolávají), ani za budoucnost jistou. Jsem si vědom toho, že budoucnost předpovídat nelze a jakákoliv úvaha o ní je vždy pouze možností. Článek proto prosím interpretujte jako úvahu založenou na vzorci „jestliže – pak“, respektive „bude-li pokračovat trend A, potom je možné B, které může vyvolat C“. Jakýkoliv ze vstupních předpokladů úvahy (např. vyvinutí přenosných čteček elektronických dokumentů, které budou nabízet rozumný estetický prožitek za rozumnou cenu) se nemusí vyplnit, současně nemusí nutně vést ke stejnému závěru, k jakému docházím. Svoji úvahu nicméně chápu jako analýzu změn, ke kterým může dojít v důsledku scénáře, který bych sám charakterizoval na rozmezí „docela dobře možný/pravděpodobný“.

Cílem mého článku nicméně není věštit, ale rozpoutat diskusi o otázkách, které mi připadají důležité a zajímavé: co učit, jaký je smysl informační práce, jaké jsou podobnosti mezi informační a učitelskou profesí, atd. Nejzajímavější úvahy a postřehy vznikají právě v diskusích. Pokud vás tedy článek vyprovokuje k reakci, nenechávejte si ji pro sebe a napište ji do redakce Ikara. Ani já, ani nikdo jiný nesvíráme pravdu ve svých hrstech. Společně k ní ale můžeme zkusit směřovat.

Teze první: zánik knihoven aneb Každý sám sobě knihovníkem

Knihovny mají více funkcí, ale jejich tradiční úsilí je namířeno na shromažďování a zpřístupňování dokumentů. Knihovny v tomto procesu hrají důležitou sociální roli, neboť přestože knihy máme všichni rádi, zbohatlíků, kteří by si všechno byli schopni koupit do vlastní knihovny, není tolik. Knihovny se tak staly důležitým prostředníkem mezi autorem a čtenářem a v neposlední řadě důležitým faktorem pro podporu demokracie a občanské společnosti.

Knihovny ovšem tuto roli mohou hrát proto, že velká množina dokumentů je stále ještě relativně málo dostupná prostorově i finančně. Je myslitelná situace, kdyby tento předpoklad přestal platit? Samozřejmě ano a intenzivně se na něm pracuje: digitalizace.

Důvody, proč si raději knihy kupujeme tištěné, i když po technické stránce je jejich elektronická distribuce triviální, jsou zejména náš odpor ke čtení dlouhých a pěkných textů z monitoru počítače a vůbec nechuť brát si počítač do postele. Tištěné knihy považujeme za krásné a jsme maximálně ochotni připustit určitou míru koexistence elektronických dokumentů s tištěnými (zde se odvolávám na několik let diskusí s mými studenty). Vztah elektronické a tištěné knihy tak připomíná neochotu renesančních vzdělanců přijmout tištěnou knihu oproti krásným rukopisům. Nepovažuji se za propagátora elektronických knih a všechny tyto výhrady sdílím. To ale nic nemění na tom, že jakmile se na trhu objeví přenosné zařízení na archivaci a čtení elektronických knih za rozumnou cenu a s dobrými parametry na čtení textu, začne tištěným knihám zvonit umíráček. Není důvod myslet si, že se to nestane: vývoj probíhá jak v oblasti elektronického papíru, který má nabízet vjem srovnatelný se čtením z papíru opravdového, tak v oblasti nových formátů a možností elektronických knih. Elektronické knihy příštích let umožní vznik nových forem literárního umění – propojení textu s animacemi, trojrozměrnými vjemy, audiovizuálními prvky, interaktivitu – možnost čtenáře vstupovat do děje… Co je podstatnější, že elektronické knihy budou výrazně levnější. Ubude prostředníků mezi autorem a čtenářem a tak se sníží cena. Milujeme šustění papíru – budou-li ale tištěné knihy stát tři sta a elektronické třicet korun, stane se naše preference okrajovou zálibou, pokles prodeje tištěných knih pak povede k dalšímu zdražování těch, které se touto formou budou ještě nabízet čtenáři. Myslím, že nás v tomto ohledu čeká revoluce podobná té, jakou vyvolaly mobilní telefony – nečekaná a nesmírně rychlá. Během deseti let byly klasické telefony marginalizovány a jsou nyní používány jen staromilci (jako jsem třeba já) či pro levné připojení k internetu (pravděpodobně jen dočasně, dokud nepřevládnou modernější technologie). Časem se na papír začneme dívat stejně, jako se dnes díváme na pergamen: jako na nepraktické a neekonomické médium, vyráběné za cenu barbarského násilí na přírodě. Tato revoluce může přijít velice rychle a od základů může změnit vzhled našich domovů i budoucnost všech, kteří se na zprostředkování cesty mezi autorem a čtenářem podílejí.

Stanou-li se tištěné knihy drahé, nebudou mít knihovny prostředky na jejich nákup. Stanou-li se elektronické knihy levné a snadno dostupné, nebudou mít čtenáři důvod si je půjčovat. Knihovnám tak v krátké době zmizí obojí, proč zatím žijí a dýchají: knihy i čtenáři.

V dnešním knihovnickém školství se dosud větší část výuky točí kolem dokumentu. Dokumenty je třeba naučit se typologizovat (plod pozitivistického přesvědčení, že co dokážeme rozdělit do kategorií, tomu dokážeme porozumět), klasifikovat pomocí sofistikovaných systémů selekčních jazyků, správně archivovat do optimalizovaných regálů v optimalizovaných budovách. Připusťme, že se uskuteční výše popsaný vývoj. V takovém případě se léta studia stanou bezcennou investicí, protože získané znalosti ztratí svůj význam.

Je samozřejmě možné, že z jakéhokoliv důvodu se tištěné knihy nestanou okrajovou záležitostí a zůstane zachován současný stav. I tak stojí za to uvážit, zda by knihovnické školství nemělo výše uvedený scénář vzít v potaz. Vzdělávání by vždy mělo být přípravou na léta budoucí – ve skutečnosti se neučíme ani pro minulost, dokonce ani pro přítomnost, ale pro uplatnění, které budeme hledat. Je proto třeba se na různé varianty budoucího vývoje připravit. Některá témata, která by podle mého názoru měla v knihovnickém školství být v souvislosti s touto možností posílena, ještě uvedu v jiné části textu. Zde bych rád upozornil na význam dovedností, které nesouvisejí přímo s řemeslem, ale spíše se sociálními a osobnostními kompetencemi: rozvojem kreativity, divergentního myšlení, týmové práce, schopnosti spolupracovat atd. Dodnes vzpomínám na semináře o rozvíjení kreativity od profesorky Königové jako na jednu z nejpřínosnějších částí studia. Ať už bude informační práce v budoucnosti vypadat jakkoliv, bude jiná než teď. Šok, kteří zažili starší knihovníci po nástupu počítačů, mohou naši současní studenti zažít s příchodem podobně zásadních změn třeba i několikrát za svou kariéru. Jenom flexibilní, kooperativní a kreativní lidé mají šanci je zvládnout.

Teze druhá: snadné vyhledávání aneb Každý sám sobě rešeršérem

Zdálo by se, že řešením jistého vyprázdnění jedné z funkcí knihoven by mohlo být posílení jiné z jejich tradičních funkcí: vyhledávání a zpřístupňování informací. V takovém případě by knihovny čekala transformace v malé odborné organizace, zaměřené na zpracovávání rešerší z nepřeberného moře informačních zdrojů. Taková budoucnost je jistě možná a učíme-li své studenty finesám rešeršního řemesla, důsledně je na ni také připravujeme. I zde ale existuje trend, který (ač na jedné straně vítaný) by nás měl znepokojit – totiž laicizace rešeršních systémů.

Není sporu o tom, že běžný uživatel není schopen strávit formulaci dotazu podle dotazovacího jazyku systému DIALOG, PROQUEST či jiných; prosté zvládnutí rozdílu mezi spojkami AND a OR v rešeršní praxi vyžaduje nemalé úsilí ze strany učitele i studenta. Je ale otázka, zda zde pouze mechanicky nepostupujeme v zajeté koleji: pro tvůrce každého rešeršního systému je jistě žádoucí nabídnout svůj produkt nikoliv jen úzké skupině vyškolených specialistů, ale i nepoučeným laikům. Úsilí, které tradičně do formulací dotazů vkládali rešeršéři, se stále více přenáší na programátory vytvořená modelová řešení: nic nepomáhá mému oblíbenému vyhledávači AltaVista, že podporuje booleovskou logiku a dokonce i proximitní operátor NEAR, většina uživatelů internetu raději používá jednoduchý Google, do kterého stačí umět jazyk a vše ostatní (vyhodnocení míry relevance) zvládne zabudovaný program. Stále větší množinu informací si tak budou uživatelé schopni najít sami, bez mezičlánku profesionálního rešeršéra. Trend laicizace rešeršních služeb bude jistě pokračovat – ať už půjde cestou expertních systémů, softwarových agentů či použitím nějakých jiných postupů. Nečekal bych v tomto ohledu nějakou dramatickou změnu – spíše plíživou revoluci postupné samostatnosti při hledání informací, které jsme nakonec svědky.

Prostor pro mezičlánek pravděpodobně nějaký zůstane, ale přesune se do specializovanějších oblastí, které není tak snadné automatizovat: zpracovávání analýz na základě nalezeného, poskládání komplexnějšího obrazu ze souhrnu nalezených interpretací. Tato práce bude vyžadovat jiný typ dovedností, než jen povědomí o zdrojích a dotazovacích jazycích. Budou to jednak rozsáhlé jazykové znalosti (přestože můžeme předpokládat vývoj v oblasti automatizovaných překladů textu, bude myslím jejich kvalita vždy horší než výstup dobrého lidského překladatele), stylistické dovednosti, široký všeobecný přehled. Neméně důležitá je i schopnost samostatně vyhodnocovat míru spolehlivosti a věrohodnosti nalezených dokumentů – dovednost, která mě v době „nesnesitelné lehkosti“ publikování připadá pro zvládnutí informační profese téměř klíčová.

Teze třetí: z knihovníka veřejného knihovníkem rodinným

Pro výše popsaný typ činnosti se ovšem už tradiční označení „knihovník“ příliš nehodí. Je současně zjevné, že tento typ práce bude nabízen pro speciální, úzkou skupinu uživatelů – tak jako i dnes rešeršní služby využívají především vědci, manažeři, akademičtí pracovníci. Jaká ale zůstává role veřejné knihovny, předpokládáme-li, že jí nebude zprostředkovávání knih?

Podle mého názoru se její těžiště přesune do oblasti pedagogické. Předpokládejme, že v blízké budoucnosti nebude pro nikoho problém sehnat téměř jakoukoliv knihu a informace o čemkoliv, problém nebude v technickém servisu (zajistit), ale v absenci směrovek, jak se v informačním moři orientovat. Tím nemám opět na mysli technické know-how (jak hledat), které bude pravděpodobně triviální, ale know-how obsahové (co hledat). Správci středověkých knihoven nebyli pouze hlídači a údržbáři knihovního fondu – byli i hluboce zasvěcenými průvodci po světě poznání, kteří vedli proces iniciace mladých noviců. V tom vidím jádro knihovnické práce: nikoliv v péči o knihy či data (to jsou a vždy byly pouhé prostředky), ale v péči o duši svých čtenářů, v otevírání nových horizontů a směřování k porozumění světu i vlastnímu bytí. To je velice důstojná a vznešená role a pokud jí knihovníci budou schopni sehrát, nepochybně povede k ohromnému zvýšení prestiže jejich profese.

Možná nejblíže tomuto poslání mají ty veřejné knihovny, které organizují akce pro děti i dospělé, reflektují problémy svého regionu, ať už to jsou problémy menšin, životního prostředí či problémy sociální, knihovny které pochopily svoji práci jako práci pedagogickou. Tady se podle mého názoru ukrývá pro knihovny ohromný prostor příležitostí – tak jako dnes chodíme za svým rodinným lékařem, budeme možná časem chodit za svým rodinným knihovníkem: zkušeným pedagogem, který nás bude znát od dětství a bude pečovat o naši duši. Bude před námi otevírat dveře do světů, které jsme dosud nepoznali, abychom neupadli do fachidiotství, ale bude rozumět i našim zájmům a podporovat je doporučováním dalších dokumentů. Bude si vědom problémů, které virtualizace informační práce přináší a dokáže nás (např. formou her) vracet z virtuality do skutečného světa. Stane se spolu s učitelem a rodiči tím, kdo dbá o náš osobní růst a opustí nás až tehdy, když budeme dost silní na to, abychom se v labyrintu informací dokázali sami neztratit.

Je možné, že se svého vzkříšení dočkají i školní knihovny, které dnes živoří na okraji zájmu všech zúčastněných, větší propojení knihovny se školou se v případě uskutečnění tohoto scénáře jasně nabízí.

K tomu všemu musí knihovník získat rozsáhlejší a trochu jinak zaměřené vzdělání, než je tomu dosud. Důležitý je humanitní základ, zejména filosofie a etika. Nezbytná je pedagogicko-psychologická průprava – nikoliv formální osvojení pouček o typech výuky, ale skutečná schopnost vzdělávat a vychovávat zajímavou a zábavnou formou. Užitečná je historie, k pochopení kontinuity doby a smyslu informační profese. Tím je třeba se zabývat v aplikované filosofii, informační vědě, která by měla řešit méně otázky ekonomické a více ontologické a gnoseologické. V informační etice je třeba vyhnout se poplakávání nad nemravností doby i neplodným definicím, ale je třeba umět aplikovat Kanta na konkrétní situace. Důležitý je slušný přehled ve všech vědeckých disciplínách, schopnost porozumět podstatnému a doplňovat si novinky.

Závěr

V tomto článku jsem se pokusil nastínit změny, ke kterým může v knihovnictví dojít, pokud budou pokračovat dva ze současných trendů – digitalizace dokumentů a laicizace rešeršních služeb. Přirozeně se pohybujeme na rovině možností, protože nikdo neví, jaká budoucnost bude. Přesto myslím, že oba tyto trendy jsou natolik silné a natolik podporovány ekonomickými zájmy, že pravděpodobnost uskutečnění rychlé i plíživé revoluce není zanedbatelná. Důsledky, které by pokles trhu tištěných dokumentů a nárůst samostatnosti při vyhledávání informací měl na služby knihoven, jsou logicky snadno odvoditelné a ve svém důsledku pro knihovny pozitivní, neboť jim dávají možnost vrátit se k vlastnímu smyslu své existence. Za ten považuji péči o duši čtenářů - aktivní pomoc při hledání smyslu vlastního bytí i při věčném úsilí o porozumění světu, jeho kráse i jeho utrpení. Domnívám se, že tento smysl knihovnické práce je natolik základní, že by měl být reflektován v knihovnickém školství i pokud by pravděpodobnost výše popsaného scénáře byla malá. Knihovnické školství by proto mělo významně rozšířit svůj humanitní a pedagogický fundament, absolventi by měli být více vzdělanci (co do šíře orientace) a méně odborníky (co do úzké specializace v řemeslných dovednostech). Schopnost hledat a vůbec artikulovat otázku smyslu informační práce by měla být považována za klíčovější než schopnost bezchybně zkatalogizovat speciální dokument, sečtělost a všeobecný přehled za důležitější než skvělé zvládnutí historie selekčních jazyků, schopnost vcítění do světa jiného a obratné pedagogické vedení směřující k poznání nových světů za důležitější, než perfektní práce se systémem DIALOG. Tím nechci říct, že by to druhé nemělo svůj význam ani že by výuka dovedností požadovaných současnou praxí byla zbytečná. Pokud ale chceme vzdělávat pro (byť jakkoliv nejistou a pouze možnou) budoucnost, je třeba pozměnit priority ve prospěch strategického před taktickým. Docela se na našeho rodinného knihovníka těším.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
ČINČERA, Jan. Knihovnické školství ve století 21. Ikaros [online]. 2003, ročník 7, číslo 7 [cit. 2024-11-25]. urn:nbn:cz:ik-11367. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11367

automaticky generované reklamy