Úvod a historický souhrn

Představovat knihovnické či badatelské veřejnosti historii, tématické vymezení a osobnosti stojící u zrodu a následného vývoje rozsáhlého bibliografického díla s názvem Knihopis českých a slovenských tisků (dále jen Knihopis) by znamenalo opakovat to, co již bylo několikrát poměrně přesně zaznamenáno [1]. Zaměřme se tedy pouze na jeho stručnou charakteristiku a na letmé seznámení s institucemi, které jsou nyní odpovědné za jeho stav.

Knihopis založený Zdeňkem Václavem Tobolkou je vyčerpávající retrospektivní bibliografií starých tisků vydaných v letech 1501-1800 na našem historickém území a v zahraničí. V jeho rámci jsou evidovány českojazyčné tisky nebo tisky obsahující minimálně jedno české slovo. Základ tvoří podrobný bibliografický záznam zahrnující např. opis titulu, obsahových částí, tiskařských, nakladatelských či dalších původcovských údajů a především seznam signatur exemplářů dochovaných v našich a zahraničních knihovnách nebo ve vlastnictví soukromých sběratelů. Každý záznam má knihopisné číslo, jež slouží jako jeho jednoznačný identifikátor. I přes několikaletou práci a úsilí téměř tří generací bibliografů je Knihopis stále nedokončeným dílem. To se skládá se ze tří částí: tzv. Základní řady, Číselných dodatků a Abecedních dodatků.

Obsah jednotlivých řad

Základní řada Knihopisu vycházela v knižní podobě nákladem Národní knihovny ČR (dále jen NK ČR) nebo Akademie věd ČR (dále jako AV ČR) v letech 1939-1967 a eviduje 17 631 tisků [2]. Jako jedinou ji lze označit za uzavřenou. V podobném stádiu se nacházejí Číselné dodatky. Ty obsahují opravy a doplňky k tiskům podchyceným v Základní řadě. Jejich publikování v klasické tištěné podobě zajišťovala sešitovou formou v letech 1994-2010 NK ČR [3]. Vydáním posledního sešitu svůj podíl na této části Knihopisu završila a považovala jej vůči odborné veřejnosti za splněný. Paralelně s její činností se ovšem jiná instituce pokusila o elektronické zpracování Číselných dodatků (dále viz níže). Na okraji zájmu dosud zůstaly Abecední dodatky. Ty začleňují záznamy nově objevených tisků, které nejsou v Základní řadě vůbec registrovány. Jejich zveřejnění zamýšlel již zhruba v šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století tehdejší hlavní redaktor František Horák. Leč nestalo se tak, a dokončení Abecedních dodatků se neustále posouvalo jako budoucí závazek [4]. Tento přístup pak zákonitě vedl k tomu, že předpokládaného cíle nebylo nikdy dosaženo. Problém byl vyřešen dočasným provizoriem v podobě stručných transkribovaných záznamů, jež byly otištěny v příslušných sešitech Číselných dodatků. Kromě těchto short-title záznamů má tedy většina Abecedních dodatků podobu katalogizačních rukopisných lístků uložených v kartotéce Oddělení rukopisů a starých tisků NK ČR (dále jen ORST). Informace z nich poskytuje redakce Knihopisu referenční formou.

Digitální verze Knihopisu

V devadesátých letech minulého století byly položeny základy Knihopisu Digital [5]. Jeho iniciátorem byl dnešní Kabinet pro klasická studia AV ČR (dále jen Kabinet), který se rozhodl převést tištěný Knihopis do elektronické databázové podoby. Tato digitalizace byla pojata jako součást projektu Clavis monumentorum litterarum (dále jen CML) [6]. Vedle manuálního přepisu tištěných knihopisných záznamů se navíc rozběhlo i skenování českojazyčných tisků z fondů vybraných institucí (např. NK ČR, VKOL atd.). Díky tomu vznikl rozsáhlý archiv skenů titulních listů, rámcových částí, ilustrací či důležitých textových pasáží. Až mnohem později, přesněji na přelomu let 2002/2003, byl vybrán vhodný knihovnický systém Clavius a do něj byla převedena všechna tehdy získaná data. Vznikla tak elektronická databáze Knihopis Digital, která byla následně zpřístupněna na internetu [7].

Tento krok bezpochyby znamenal záslužný čin, ovšem na druhou stranu sebou přinesl dva zásadní dlouhodobé problémy, které se vlastně podařilo vyřešit až v nedávné době. Prvním z nich byla dvojkolejnost budoucího vývoje Knihopisu, na němž nyní participovaly dvě instituce. Na jedné straně NK ČR konkrétně ORST, jakožto oficiální vlastník autorských práv k celému Knihopisu [8], sídlo hlavní redakce a vydavatel tištěných Číselných dodatků. Na straně opačné Kabinet jako tvůrce, provozovatel a majitel elektronické databáze Knihopis Digital. Druhý velký problém pak představovala jeho neúplnost. Knihopis Digital totiž v počátcích svého provozu obsahoval pouze záznamy Základní řady Knihopisu, navíc bez typologicko-typografických popisů. Pracovníci Kabinetu se sice několikrát pokusili o komplexnější doplnění údajů ze sešitů Číselných dodatků, poté ale tuto činnost omezili jen na soustavnější zanášení paralelních vydání a signatur nově zjištěných tisků a svou pozornost orientovali na jiné oblasti. Především se jednalo o založení biografické databáze primárních autorů Knihopisu, za níž stál Václav Pumprla [9] a systematické vytváření autorit sekundárních původců a jejich tématické propojování. Tohoto úkolu se zhostila Jana Ciglerová [10]. Ve finančně a personálně příznivějších obdobích se ještě připojovala věcná klíčová slova.

Elektronický Knihopis Digital pozvolna zastínil svého tištěného předchůdce a pro většinu uživatelů z řad knihovníků, badatelů, studentů, antikvářů či restaurátorů se stal hlavním zdrojem bibliografických informací o českojazyčných starých tiscích. Všeobecná povědomost o jeho neúplnosti se vytratila, a redakce Knihopisu v ORST tak se svými tištěnými sešity ustoupila do pozadí. Jenže právě ona má jako jediná nutné předpoklady a zázemí pro dokončení celého Knihopisu. V ORST jsou totiž uloženy hlavní knihopisné kartotéky (generální rejstříky, katalogizační lístky Abecedních i Číselných dodatků atd.), k dispozici je i archiv fotokopií a mikrofilmů či další pracovní materiály z pozůstalosti bývalé redaktorky Bedřišky Wižďálkové. Na rozdíl od Kabinetu redakce Knihopisu disponuje fyzickými exempláři starých tisků. NK ČR je také na základě knihovního zákona 257/2001 Sb. [11] povinna vytvářet národní bibliografii, a tudíž Knihopis patří k jejím statutárním úkolům. Je tedy zřejmé, že dosavadní dvojkolejnost Knihopisu rozhodně neprospěla a musí být co nejdříve odstraněna. Kromě toho lze do budoucna stanovit dva hlavní úkoly:

1. dokončení Knihopisu vyžadující redakční úpravu a doplnění Abecedních dodatků
2. převod Číselných a Abecedních dodatků do elektronické databázové podoby a zpřístupnění pro badatelskou veřejnost na internetu

Současné snahy

Výše naznačené směry nejsou vlastně žádnou novinkou a redakce Knihopisu se je snažila realizovat už dříve. Již můj předchůdce Jan Andrle navázal s Kabinetem užší pracovní kontakty, prodiskutoval některé praktické postupy a veřejně referoval o elektronickém zpracování dodatků a možné vzájemné spolupráci [12]. Ke skutečné komunikaci mezi oběma zainteresovanými institucemi ale došlo až nedávno. V průběhu roku 2011 proběhlo několik setkání mezi zástupci Kabinetu a ORST. Počáteční atmosféra nahrávala skutečnosti, že každá strana půjde svou vlastní cestou [13]. Jako hlavní překážky se jevily především nevyjasněné autorsko-právní otázky a veřejný statut dosavadních tištěných částí Knihopisu. Zhruba od podzimu téhož roku se však situace otočila a oba jednající subjekty vyjádřily svou ochotu k vzájemné dohodě. Poté už nic nebránilo v uzavření nové písemné smlouvy, která dané instituce zavazuje ke spolupráci na dokončení Knihopisu.

Podle této smlouvy, ale i na základě již uskutečněných kroků by měly budoucí práce probíhat takto. Společným pojítkem bude Knihopis Digital. V rozmezí let 2012-2019 do něj budou soustavně doplněny oba druhy dodatků. Přičemž Číselné zajistí Kabinet a Abecední si vezme na starost ORST. Dohoda přímo stanovuje i určité časové termíny, do kdy se tak musí stát. Zároveň vznikne archivační elektronická kopie Knihopisu Digital, která bude umístěna v NK ČR a běžným uživatelům nebude přístupná. Tato záloha bude v pravidelných intervalech aktualizována o nově přidané či opravené bibliografické údaje tak, aby obě databáze byly totožné. ORST i Kabinet budou zodpovědné za kvalitu a praktickou realizaci doplnění svého dílu dodatků. Budou si vzájemně vyměňovat potřebné rady, zkušenosti či informace. Dosavadní provoz navíc ukázal, že ORST budou náležet větší pravomoci v případě rozsáhlejších obsahových změn dodatků (např. opravy, jež by se zároveň týkaly jak Abecedních, tak i Číselných dodatků nebo dokonce i Základní řady Knihopisu). Kabinet pak obstará technickou údržbu Knihopisu Digital a také komunikaci s firmou Lanius. Nutno ještě dodat, že ORST nebude nijak zasahovat do starších projektů Kabinetu, které navazují na Knihopis Digital (viz výše). Doufejme, že touto smlouvou je tedy definitivně vyřešena dvojkolejnost vývoje Knihopisu či všechny případné nejasnosti ohledně jeho odborné správy, a že se z něj navenek opět stane kompaktní celek [14].

Jak funguje dohoda v praxi

Už v průběhu roku 2011 přistoupila redakce Knihopisu k realizaci své části dohody. Ta se skládá hned z několika úkonů, které zasahují do tradičních bibliograficko-redakčních postupů, a navíc oproti předchozím obdobím vyžadují od současného redaktora Knihopisu i praktickou orientaci v oblasti práce s automatizovanými knihovnickými systémy a formáty MARC21 či UNIMARC. Konkrétně se pak jedná o tyto činnosti: přepis údajů z knihopisných karet do elektronické podoby, jejich nezbytná redakce, převod do Knihopisu Digital a pozdější archivace v NK ČR. Technickou stránku všech zmíněných aktivit zajišťují pracovníci Oddělení knihovního systému NK ČR [15]. S nimi byly konzultovány problémy týkající se založení archivační databáze či elektronické struktury knihopisných záznamů a jejich importu do Knihopisu Digital. Díky nim byla v programu Base, který je součástí volně šiřitelného kancelářského balíku OpenOffice, vytvořena speciální šablona, jež má výrazně usnadnit přepis a následný převod knihopisných údajů do formátu MARC21. Na jejich bedrech také leží formálně-technické kontroly a opravy importovaných či archivovaných knihopisných dat. Redakce Knihopisu se tak může mnohem více věnovat samotné bibliografické a redakční práci.

Kartotéku Abecedních dodatků tvoří přes 6800 katalogizačních lístků. Většina z nich je psána rukopisným kurentem, což při jejich digitalizaci vylučuje použití technologie OCR a vyžaduje manuální přepis. Pro ten bylo v letech 2011 a 2012 angažováno formou dohody o provedení práce několik brigádníků [16]. S jejich přispěním byly do elektronické formy přepsány záznamy písmen A-M (stav k prosinci 2012). Tito brigádníci zajišťují jen základní přepis údajů, aniž by kontrolovali jejich správnost či úplnost. To je již úkolem samotného redaktora Knihopisu, který od nich přebírá přepsané záznamy a provádí jejich ověření a případné redakční zásahy. Ty jsou odborně a především časově mnohem náročnější než předchozí etapa. Lístky Abecedních dodatků se totiž vyznačují různou dobou založení (čtyřicátá až devadesátá léta dvacátého století) a hlavně různorodým stádiem zpracování, jež sahá od hotových až po velmi stručné záznamy postrádající podrobnější bibliografické údaje [17]. V takovýchto případech přichází na řadu hledání v tištěných i elektronických katalozích knihoven či bibliografických příručkách a komunikace s knihovníky z konkrétních institucí. Někdy je nutné daný tisk osobně prohlédnout. Ideální je, když se exemplář nachází ve fondech NK ČR nebo nejde o unikát. V místech uložení ale často figurují mimopražské, zahraniční, a dokonce nyní již neexistující subjekty. Téměř nedosažitelné jsou pak tisky ztracené či ve vlastnictví dnes už nežijících soukromých sběratelů. Mezi odborně nejnáročnější úkony pak patří řešení bibliografických nejasností kolem skutečné existence některých zaznamenaných tisků a původců, určování autorství u anonymních děl či odhalování duplicitních záznamů např. u fragmentů nebo opakovaně vydávaných titulů.

Pomoc ze strany odborné veřejnosti je vítána

Kompletní redakce všech Abecedních dodatků bude tedy trvat několik let. Redakce Knihopisu se proto rozhodla k radikálnímu kroku. Do Knihopisu Digital importuje a v této elektronické databázi online zpřístupňuje vedle hotových ještě i nedokončené rozpracované záznamy, které prošly alespoň elementární redakcí [18]. Pevně věří v pochopení ze strany odborné veřejnosti či uživatelů a uvítá jejich případnou pomoc.

Druhou výraznou změnu oproti dosavadní koncepci Knihopisu představuje číslování jednotlivých záznamů. Knihopisné číslo sice navazuje na již existující číselnou řadu, takže první záznam Abecedních dodatků je evidován pod K17632 [19], ovšem již nedodržuje abecední pořadí, tak jak tomu bylo v Základní řadě Knihopisu. Přidělování knihopisných čísel je prováděno podle toho, jak probíhá redakce jednotlivých písmen. Ta nepostupuje podle abecedy, ale vychází z praktických hledisek a časových dispozic. Z dosud přepsaných písmen se redakce nejprve soustředila na jednodušší písmena nebo na písmena, která zahrnují menší množství záznamů. Do Knihopisu Digital tak byly importovány např. D, H, CH atd., zatímco A, B a C byly odsunuty na později. Osobně si myslím, že toto novum koncepci Knihopisu výrazně neovlivní. Na rozdíl od tištěné verze není totiž v elektronickém prostředí nutné, aby knihopisné číslo souhlasilo s abecední posloupností. Důležité je především, aby sloužilo jako jednoznačný identifikátor daného záznamu neboli konkrétního vydání určitého titulu. Tento způsob číslování skýtá výhody i pro nové přírůstky Abecedních dodatků. Ty už nemusí být násilně vřazovány k záznamům příslušného písmena, ale po obdržení knihopisného čísla mohou být připojeny za aktuálně poslední importovaný záznam [20]. Ošetřeny jsou i případné zásahy do již zveřejněných Abecedních dodatků. Pokud by došlo k smazání některého z nich, uvolní se tím již přidělené knihopisné číslo, jenž se znova obsadí nějakým jiným záznamem z dosud nepřepsaných písmen [21].

Poslední větší novinku oproti zvyklostem v Základní řadě a Číselných dodatcích ke Knihopisu tvoří zrušení tzv. variantních a paralelních vydání. Označení tohoto druhu vydání je specifikum české knihovědy, a i když v teoretické rovině jsou obě poměrně dobře rozlišena, dosavadní knihovědná praxe je často zaměňovala. Nyní tedy bylo rozhodnuto, že tato vydání budou označena za vydání nová a každé obdrží vlastní knihopisné číslo. V ideálních případech bude u takto nově vzniklých záznamů doplněna vysvětlující poznámka [22]. V Abecedních dodatcích už tedy nenarazíme na kombinaci knihopisného čísla a malého písmenka abecedy. Redakce Knihopisu musí ale ještě do budoucna stanovit přesná pravidla a pevné hranice tohoto prohlašování za nová vydání.

Specifika české knihovědy a nedostatek sil

V ostatních oblastech již tak výrazné změny neproběhly. Za zmínku stojí jen odlišný elektronický přepis tištěných znaků či písmen, které nejdou dobře napsat na počítačové klávesnici [23] nebo snaha používat aktuální názvy či zkratky institucí vlastnících dochované exempláře. Určité pasáže samotného bibliografického záznamu (např. fyzické údaje, obsahový rozpis) se více přiblížily interpunkci a stylu zápisu podle ISBD a AACR2. Celkově se však redakce Abecedních dodatků drží předešlé knihopisné praxe [24] a zvyklostí, jenž byly zavedeny Kabinetem při digitalizaci Základní řady Knihopisu. Bohužel v některých případech, které by si vyžadovaly upřesnění či jasnější vyjádření dané skutečnosti, se naráží na limity dosavadního vývoje formátu MARC21 a UNIMARC, ba přímo na nedokonalosti systému Clavius. To jsou samozřejmě problémy, které nemůže redakce Knihopisu ani Kabinet přímo vyřešit [25].

Sama NK ČR, přesněji pak vyšší vedení této státní instituce, může však překonat ještě jednu, dosud nezmíněnou překážku, která citelně brání rychlejšímu dokončení Knihopisu. Jedná se o nedostatečné personální zajištění jeho redakce. K dispozici je totiž pouze jeden pracovník, a navíc na poloviční pracovní úvazek! Tato síla obstarává všechny výše popsané úkony. Vedle toho je vázána i povinnostmi v rámci ORST. Podhodnocené personální zázemí tak ani nedovoluje větší úvahy o rozšíření původně vymezeného záběru a funkcí Knihopisu [26]. Hlavním cílem proto zůstává zveřejnění Abecedních dodatků. Osobně si myslím, že i k dosažení tohoto jediného závazku je potřeba navýšit personální kapacitu redakce (např. zvýšit pracovní úvazek či počet redaktorů). Samozřejmě už nikdy nenastane situace, kdy na Knihopisu společně pracovaly přední osobnosti naší knihovědy, přesto by měla NK ČR pamatovat na to, že je za něj ze zákona zodpovědná a je proto její povinností zajistit po všech stránkách optimální plnění svěřeného úkolu. Doufejme také, že dokončení Knihopisu přispěje ke změně katastrofálního stavu české národní retrospektivní bibliografie a nastartuje její probuzení ze stadia hibernace nebo dokonce pomůže ke zformování moderní podoby domácí knihovědy [27].