Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Klementýnum - Dementýnum 2017

Čas nutný k přečtení
10 minut
Již přečteno

Klementýnum - Dementýnum 2017

3 comments

Žil byl v Praze jeden velvyslanec jednoho spřáteleného arabského státu, který zjistil, že anglické knihy, které by si rád přečetl, máme jen my... a tak si online udělal předregistraci, jednu knihu si objednal zatím do studovny, protože na domů to jde až s řádnou registrací, a přišel si druhý den pro průkazku k nám do haly. Neřekl, že má předregistraci, a tak mu ji udělali podle jeho pasu, odešel s průkazkou do studovny… a začaly problémy:
* v předregistraci uvedl svá arabská jména v pořadí, jak je zvyklý je používat, ale
* na průkazce byla jména v jiném pořadí, přesně podle jeho pasu

Takže mu náš Alefíček odmítl tu knížku půjčit, protože ji měl rezervovanou „úplně jiný" čtenář, no ale pan velvyslanec už měl těch formalit a zmatků plné zuby, bafnul knížku a hnal se pryč. Knihovnice ho během a křikem zabrzdila, panu velvyslanci přišel na pomoc jeho český bodyguard, sekretář a řidič v jedné osobě, a tak dorazili znovu k nám do haly, a já jsem si musela vyslechnout kromě jiného i to, že si připadají jak za socijálizmu, a ať s tím koukám hned něco udělat, jinak si to vyřídí Zaorálek s naším Hermanem!

A protože mám jazyk rychlejší než mozek, tak mu povídám: "Helejte, nevyhrožujte mi Zaorálkem, kolik si myslíte, že sem k nám chodí velvyslanců co si pletou jméno a příjmení…, počkejte, až mu předěláme registraci, pak si tu knížku odnese, jo?"

No a pan velvyslanec si ji odnesl a ještě mi (česky) poděkoval, a ten český maník mi řekl, že až si půjdu k nim pro vízum, nebudu muset platit osm stovek, budu to mít zadarmo. Tak mu povídám, že do té jejich země nepojedu, ani kdyby mi to zaplatili celé… (šéfová mě zabije hned potom, co mě naše paní ředitelka vyhodí.)

*****************

A zase jako každý rok - přišel manželský pár, dobře vypadající šedesátníci, že potřebují pro vnoučka pár knížek a v ruce žmoulali seznam. Já si toho vnoučka samozřejmě představila jako dětského čtenáře, a tak jim nezištně nabízím sousedku městskou knihovnu s jejich dětským oddělením… no, rozpálila jsem je dožhava, a když popadli dech, obhajovali svého dvacetiletého vnoučka tirádou, kterou mají naučenou a vyzkoušenou i na jiných místech.

Tak jsem poslala tu obětavou babičku, ať si udělá průkazku, a našla a objednala jsem jí všechno v kompu, ještě jsem jí poradila, ať si ty další knihy vnouček hledá a objednává doma sám - a předem, aby ona tady nemusela pokaždé čekat, než jí to za dvě hodiny přivezou.

Připomnělo mi to dávnou situaci, kdy skoro osmdesátiletá bábinka chodila s áčtyřkovými seznamy každý měsíc v dobách, kdy se muselo hledat v šuplatech a psát objednávky ručně… Všechny jsme jí pomáhaly až do té doby, kdy se přiznala, že ten její vnuk není postižený, ale dal rodině jasné ultimátum: „když chcete abych studoval, tak se starejte!“

*****************

A tyhle situace miluju: Přišel čtenář, že chce najít český překlad jedné knížky, tak jsem si to naštelovala a čekám na jméno autora, on povídá "de vo to…" A já tedy čekám, "vo co de" - a nic!
Ale domluvili jsme se, autor byl Bernard DeVoto.

*****************

A čtyři odpolední hned za sebou :

Rozesmátá čtenářka mi mrskla na pult průkazku a chtěla vrátit peníze, že si to rozmyslela… nicméně po chvíli mého vysvětlování (vstupné nevracíme), že musí napsat dopis našemu generálnímu řediteli s důvody svého rozhodnutí, ji smích pomalu přecházel. No a pak jsem si vzpomněla, že ten dopis musí být na papíře a vlastnoručně podepsaný, kvůli čemuž mě návštěvnice skoro inzultovala… a už vůbec nebyla rozesmátá!

Pak přišla ženská s maxikloboukem na hlavě, že je novinářka a že ji vrátný nechce pustit na vernisáž výstavy o Íránu. Tak jsem musela jsem volat na PR a do výstavnictví, aby ochrance přikázali volný přístup na vernisáž, protože já tady mám frišno i bez novinářů…

A za chvíli mi další novinářka přišla říct, ať ihned vrátným vysvětlím, že ona se svlíkat nebude a oni ji musí pustit na tu vernisáž v kabátu. Když jsem odpověděla, že já tady půjčuju knížky a tohle si s nimi musí vyřídit sama, mohla se zjevit!

A ještě přišla vědkyně, která chtěla vědět, kdy už budou volné ty knihy, co jsou dva roky zašpérované v Hostivaři kvůli rekonstrukci. Já na to s lítostí, že to vidím na další dva roky - a paní mě chtěla málem nechat vyhodit!

*****************

Lidé si nás vůbec pletou s obchoďákem: požadují igelitové tašky (kdysi jsme je rozdávali zadarmo, ale již dva roky je nefasujeme, nejsou na skladě)… a v neděli máme mít otevřeno jako ve všední den… jo a matky malých dětí si stěžují, že stále nemáme dětský koutek… a kojící matky chtějí oddělenou cimru: jedna mamina dokonce přinesla jakousi podepsanou petici, aby zde v Klementinu byla vytvořena samostatná studovna pro matky s dětmi, kde by byly pohromadě. Když jsem se jí ptala, jak by se mohla učit v tom kraválu svých i cizích dětí pravila, že je na ten jekot zvyklá…

*****************

A jedna neknihovnická: Ráno nám pojízdná míchačka na beton skoro deset minut blokovala jediný průjezd z náměstí do Klementina (je stařičký a úzký, ale pro kočáry v 18.století byl široký ažaž), pár našich opozdilců se pak vymlouvalo na zašprajclý beton, později dopoledne se vrátila kolegyně z rauchpauzy a smíchy zlomená v pase vyprávěla, jak ten kluk od mixu chtěl zjistit, jestli tam ještě nějaký beton má, a posvítil si mobilem… no jasně, že mu tam upad!

*****************

Čtenáři a jejich tituly – také máte problém s jejich množstvím a délkou?

Doc. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jméno, Příjmení, Ph.D., dr. h.c - se nám nevešel ani do evidenčáku, natož na průkazku…

A tato paní: Ing. Bc. et Ing. Bc. Jméno, Příjmeníová, MBA, MSc, BBS, DiS. si dvakrát písemně stěžovala, že na průkazce nemá všechny tituly a chtěla vyrobit novou a „pořádnou“.

*****************

Telefon: „Národní knihovna, půjčovna, informace, dobrý den.“
„Halóóóó, halóóóó, no ste tam?“
„No dovolal jste se, tak ano.“
„A nejste záznamník?“
…Aaaaach, jak já jsem mu chtěla říct, že JSEM záznamník…

*****************

"Dobrý den, potřebuju pro šéfa VŠECHNY TISKOPISY ze třicátých let, a prosím vás, jak dlouho to bude trvat, než mi je pošlete?”
Ptám se, co si představuje pod slovem tiskopisy - snad úřední formuláře? (Ale ty v naší knihovně nearchivujeme…)
"No vy jste to nepochopila? Potřebuju noviny, no!”
Znovu se ptám, zda po nás bude opravdu chtít všechny kopie…
”Ano, na cédéčku, a kdy mi ho pošlete?”
Tak jí sdělím nepříjemnou pravdu o tom, že děláme kopie článků i celých čísel, ale objednávku, a že bude muset specifikovat konkrétní noviny, rok, měsíc, případně den. A jestli má čas, může si tady u nás většinu těch novin prohlédnout v digitální podobě na Krameriovi a potom si vybrat a nechat si udělat kopie.
Ale ona se nadechne a zaječí: "Ale já volám z Plzně a do Prahy teda nepojedu, pošlete mi to!”
Tak se jí ještě nesměle zeptám, zda ví o tom, že ve Smetanových sadech má velkou vědeckou knihovnu a Kramerius u nich běží také, tak ať se zeptá nejdříve tam… BUM! Praští mi telefonem a já se v duchu omlouvám kamarádkám v Plzni.

*****************

Další telefon, čtenářka potřebuje Satanské verše, ale v originálu. Máme, chci objednat, čtenářka však nemůže najít průkazku, pak se přizná, že nás už roky nepotřebovala. Tak píšu objednávku na "nerege" a chci její jméno, Nepivodová mi zní divně, asi blbě slyším, a k tomu ten muslim (Salman Rushdie, autor Satanských veršů - pozn. redakce)…
Říkám: "Pardon, to jako nepij pivo?" a ona se začne chechtat a říká: "Ne, nepij vodu!"
To už se chechtám i já: "no jasně, lepší je rum!"
Poděkovala a zavěsila s pozdravem a dovětkem, že by se ráda se mnou seznámila osobně, že jsme stejná krevní skupina ☺

*****************

Dopis čtenářky: „Budu psát bakalářskou práci, a tak vám posílám seznam literatury na připravení, a mám ještě dotaz: musím se do knihovny dostavit osobně?“

Ten seznam měl 24 položek a ona nebyla u nás registrovaná, chjo, asi je z rodu těch čtenářů, kteří si to sice v bázi najdou, ale místo objednání (do studovny anebo „nadomů“) si to uloží do schránky, kterou považují za nákupní košík a naši knihovnu za e-shop a za dva dny nás sprdnou, že to ještě nedorazilo.

*****************

Příchozí vejdová: „Heleďte se… něco mi vyberte, nemám čas. Jedu do lázní, tak se snažte!
Vyndejte co máte pod pultem a já hned půjdu!“

Začala jsem vyndávat vše, co máme pod pultem: knižní katalogy, pravítko, prázdnou krabičku od bonboniéry, kulturní přehled, lžičku, pantofle, mobil, klíče od auta a čekala, co bude.
Madam se na mě koukla, jak vlčák na turecký med a pravila: “No jo! Tohle máte pro ostatní a teď něco pro mě!!!“

*****************

Volala paní, že potřebuje Kondelíka a Vejvaru, ptám se:
"Chcete Otce Kondelíka a ženicha Vejvaru nebo Tchán Kondelík a zeť Vejvara?“
"To snad musíte vědět vy, ne?”
V takové situaci mlčíme. Osoba mi nakonec řekla, že nemá čas, se se mnou vybavovat, a tak jsem zavěsila, neb jsem si řekla to samé. A že jsem chtěla pomoci, už tak nějak zaniklo.

*****************

U pultu: „Tak prosím, jaký máte ještě dotaz?“
„Chtěla jsem se zeptat jaký máte větry?“
Moje rychlá odpověď: „Větry máme v prvním patře a jsou tam v několika vydáních“…
(A šla jsem se vysmát ven z knihovny… šlo o knihu Jméno větru I. a II. od roku 2008 vyšlo již čtyřikrát.)

*****************

Detektivní dialog o romantické literatuře

„Prosím vás, mám tady napsanou knížku na papírku, kterou mi doporučila kamarádka, a stydím se to říct nahlas.“
„Ukažte, já se podívám.“
Na lístku bylo napsáno doslova toto: píchá přes sudy… knihovnici polévá horko a opatrně se ptá:
„Z jaké doby nebo o čem kniha přibližně je?“
„Kamarádka mi to diktovala do telefonu a říkala něco o romantice“.
Knihovnice se tentokrát orosí a ptá se: "A víte autora?“
„Nevím, snad z Anglie a je to žena…“
Po několika prázdných polknutích se knihovnici náhle rozsvítí a zeptá se:
„Pýcha a předsudek?“
Čtenářka si spokojeně oddechne: „Joooo, to je určitě ono!“

*****************

A na konec, aby to nebylo jen o čtenářích, tak jedna z vlastních řad:

Někteří noví uchazeči o práci tady u nás v půjčovně (no jo, hlásí se sem v poslední době samá maskulina) si stále představují, že naše práce sestává z podávání knížek přes pult a ze čtení v pracovní době.

Náš předposlední uchazeč byl takový introvert, že to vypadalo, že se bojí lidí. Proč tedy šel do služeb veřejné instituce fakt nevím, a když musel po dvoutýdenním zapracování nastoupit sám k přepážce na odpolední službu (nalevo i napravo měl vedle sebe dvě zkušené knihovnice) dostal takový strach, že si musel jít dát frťana. Jenže u nás v bufetu se alkohol neprodává, tak šel ven, opil se… a už se nevrátil.

*****************

A napsala mi k tomu knihovnice (spolužačka):

"V mých rekvalifikačních kurzech byli i chlapi kolem 40-50 let, kteří to v půlce vzdali, protože představa, že budou ve službách a jednat s lidmi, byla pro ně nestravitelná. Dva dokonce skončili na psychiatrii a jedna kvůli nim angažovaná paní z neziskovky po mně chtěla, abych pro ně vyrobila individuální učební plán. Asi 10x jsem jí vysvětlovala, že pro lidi s fóbií na lidi fakt práce v knihovně není! Jo a taky chodili chlapi se třemi vystudovanými školami včetně vejšky, bezpočtem rekvalifikací…, a stejně naprosto nepoužitelní."

Těžko říct, jestli z toho něco vyplývá; možná jen: "každý knihovník by si s sebou měl nosit návod k použití, jinak je nepoužitelný!" :)

V průběhu roku 2017 posbírala a s dovolením jiných knihoven seštosovala do jednoho článku Věra Tafatová z Národní knihovny.

Hodnocení: 
Průměr: 4.7 (hlasů: 67)
TAFATOVÁ, Věra. Klementýnum - Dementýnum 2017. Ikaros [online]. 2017, ročník 21, číslo 9 [cit. 2024-12-27]. urn:nbn:cz:ik-18164. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/18164

automaticky generované reklamy

Máme tu 3 komentářů

Paní Tafatová,

moc jsem se pobavila. Nejlepší jsou "sudy" a "podpultovka".
Moc obdivuji vaši práci, kdy musíte s úsměvem vyjít se všemi. Pracuji v odborné knihovně, čtenářů zde máme podstatně méně než u vás, ale také jsou to někdy "typy".
A šokovalo mně, že někdo může v důsledku práce v knihovně skončit na psychiatrii. Nebezpečné povolání...

Milá Věro,
někde jsem si přečetla kritiku na Vaši sbírku příhod plnou moralistního horlení. Smála jsem se jako blázen. Kdo nesedí za pultem a nejedná denodenně s našimi zvlášť podařenými blíženci, houby ví, co je život v knihovně. Odreagovávat každodenní spleen z marnosti vysvětlování a poučování tím, že příhody zapisuju, je přece skvělá terapie! Zdravím Vás, držím palce a těším se na další sbírku. Vaše Novotnice

Díky moc, náramně jsem se pobavila :)
A k těm zájemcům o práci v knihovně - když nezvládnou služby, mohli by třeba přejít do katalogizace ;)