Než se začtete do dalších řádků, prohlédněte si fotografie z knihovny, kterou mají v lotyšském městečku Strenči. Strenči je partnerským městem (stejně jako italské město Lainate) města Rosice, kde jsem knihovnicí a protože proběhlo již několik družebních návštěv, bylo mi přáno zúčastnit se týdenního pobytu v tomto pobaltském kraji.

Knihovna v lotyšském městečku Strenči

Pod Strenči je správně přičleněna menší obec Jerceni, a i zde je knihovna. Ono je jich v Lotyšsku celkem 874 a do všech je zaveden internet. Národním poskytovatelem je společnost Lattelecom. Co mi však vzalo dech, je projekt, který realizuje lotyšská vláda spolu s Nadací Billa a Melindy Gatesových. Každá z knihoven má v rámci tohoto projektu nejen připojení, nejméně tři počítače, skener a tiskárnu, ale také němu i patří proškolení téměř dvou tisíc knihovníků, kteří potom s tímto vybavením pracují. Internet je zcela zdarma a je přístupný všem bez jakéhokoliv omezení. Lotyšsko je země s různými sociálními skupinami. Je to vyspělý stát s nízkou negramotností a tento projekt má posloužit ke snížení rozdílu mezi těmito skupinami.

A tak je ve zdejší knihovně samozřejmostí, že se tu po celé dny dveře netrhnou. I já jsem zvědavě nakoukla... přes pomyslný sousedův plot a možná i trošku pod pokličku.

Domluva se dvěma knihovnicemi, které zde pracují, byla možná v ruském jazyce (ale také v lotyštině a angličtině, žel, oba jsou mi cizí). Celkem dvě hodinky jsme si povídaly o nákupu knih, o složení fondu, o čtenářích, o práci s dětmi a o knihovnictví vůbec. Dělalo mi radost ukázat jim naše webstránky, prohlédnout si navzájem katalogy, pochlubit se kulturně-výchovnou činností...

Překvapením pro mne bylo, že byť jsem absolvovala cestu dlouhou téměř 1450 km, rozdíl mezi knihovnicemi u nás a tady nebyl tak velký. Obě knihovnice dělaly maximum nejen pro Strenči a jeho obyvatele, ale také pro okolní městečka. A něco jinak a něco navíc. Například po večerech vysedávají u počítače, stahují z něj literární příspěvky, které sem přicházejí, a shromaždují vše do sborníku, který pak přeposílají po síti dál do ostatních knihoven. Jde o verše i prózu. Obdobným způsobem realizují i soutěže, literární i malířské. Výstavy potom nabízejí do okolních městeček, jejich škol a informačních center.

Po roce 2006, kdy se do u nás vzniklého projektu na podporu dětského čtenářství připojily i severské země, přišly lotyšské knihovnice se zajímavým nápadem. Nabídnou dětem několik autorů s daným výběrem knih. Je na dětech, kterého si vyberou a kterou knížku přečtou. Ale co je výborný nápad, je možnost kritiky, vlastního hodnocení přečteného a pocit zodpovědnosti a důležitosti, protože dalším výstupem je zpětná vazba na autora, kterému je toto hodnocení dětského čtenáře předáno a je mu dalším vodítkem v orientaci dětské duše, v požadavcích na témata či náročnost textu.

Knihovny mají v Lotyšsku velký význam. Nejen ve státě jako takovém, ale i pro jejich uživatele, kteří zde o jejich významu a důležitosti vůbec nepochybují. Jen ve zdejším okrese je celkem 27 knihoven, které zajišťují přístup k celkem 235 000 knihovním jednotkám. Zaregistrováno je zde 9 256 čtenářů a každý z nich navštíví knihovnu dvanáctkrát do roka. Veškerá kulturně-výchovná činnost je zde zaměřena v první řadě na místní region a v druhé řadě na Evropskou unii. (Byli jsme ubytovaní ve škole, i tady mají žáci k dispozici počítače nejen v rámci výuky, ale i pro své potřeby – z monitoru plného složek bylo jasné, jak velkou část studia zabírají různé projekty.)

Z našeho českého knihovnictví se vytratila spolupráce škol a knihoven. Jsou to knihovny, které se snaží tuto informační kooperaci znovu vzkřísit. Školy umí pracovat s vědomostmi, knihovny s informacemi. V Lotyšsku si tohoto vzácného soužití, chcete-li, symbiózy, váží.

Nezbývalo mi než nahlas "smeknout" a pochválit knihovnu, „katóraja málenkaja, no aná charašó rabótajet“.