Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 15. část

Čas nutný k přečtení
20 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 15. část

0 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Autoři: 

První krok směrem k informačnímu průmyslu

Mám-li odkázat na souhrnný název tohoto memoáru, pak to byl rok 1973, kdy vstoupily informační systémy a služby v Čechách skutečně rázným krokem do počítačového věku, a to způsobem, který vedl už zanedlouho přímou cestou k rozvinutí fenoménu, jakým se v těch letech ve světě rychle stal informační průmysl. Jeho jádro tvořily informační podniky, rozvíjející svůj byznys v několika směrech. Byli to především producenti informačních databází zachycující v celosvětovém rozsahu nové dokumenty i fakta postupně ve všech odvětvích vědy a techniky. Návazně na ně pak vznikali provozovatelé obrovských výpočetních center, která tyto databáze nakupovala a částečně i sama vytvářela a prodávala na jejich základě služby typu SDI i on-line retrospektivních rešerší. Podstatná většina úspěšných producentů databází sídlila v USA a ve Velké Británii, nebo částečně také v jiných, ovšem hospodářsky nejvyspělejších zemích, které se ale musely přizpůsobit světovému trhu tím, že přijaly jako hlavní, nebo alespoň doprovodný jazyk angličtinu. Koneckonců to vesměs byly už dříve úspěšné tištěné referátové či bibliografické bulletiny, které vycházely i nadále a mohli jsme sledovat, kdy se jejich digitální forma prosadí jako i komerčně výhodnější než papírová. Oproti nejen mým předpokladům k tomu docházelo s relativně značným zpožděním. Příkladem byl třeba věhlasný Engineering Index a jeho elektronická verze s názvem COMPENDEX.  

Skutečně moderní informační služba

My jsme získali možnost prvního reálného dotyku s tímto průmyslem díky už vícekrát zmíněnému šéfu odvětvového střediska chemie Josefu Koníčkovi. Vzhledem ke svým mimořádným vyjednávacím schopnostem a také světovému rozhledu si ve svém resortu zajistil devizové prostředky na nákup rovnou jedné z nejvýznamnějších světových databází, také už zmíněné CA Condensates (později známé pod názvem Chembase). Bez možnosti získat zkušenosti na místě třeba návštěvou nějakého evropského provozovatele rešeršních služeb z této databáze se už v uvedeném roce podařilo původcům našeho programového systému USS Jiřímu Budilovi a Martinu Blochovi ve spolupráci se systémovým programátorem výpočetního střediska VUTECHP Ivanem Slezákem a tehdy vedoucím informačním pracovníkem Koníčkova ODIS, také už dříve zmíněným Rudolfem Kopáčkem "projet" první dávku rešeršních dotazů oproti první dávce záznamů CA Condensates. Rovněž vytisknuli první dávku takto nalezených záznamů, připravených pro poštovní distribuci jejich původním zadavatelům – vesměs výzkumným pracovníkům v odvětví chemie. V této souvislosti už také musím poprvé zmínit jméno tehdy velmi mladého inženýra chemie, který z pozice rešeršéra u Koníčka a Kopáčka ve VUTECHP-ÚISK mohl kvalifikovaně spolupracovat s chemickou klientelou té nové, skutečně moderní informační služby na formulacích jejich zájmu o sledování světové literatury formou průběžně položených rešeršních dotazů. Byl to Jiří Weichet, o kterém však ještě bude vícekrát pojednáno i v jiných souvislostech s vývojem ÚTZ, jako o jedné z jejích nejvýznamnějších osobností.   

Způsob, jak se mohli tehdy tito lidé stát jednak provozovateli a na druhé straně pak stovky jiných odborníků uživateli takové služby, je dnes už stěží představitelný. Například jen k tomu, aby se dotaz mohl porovnat s novým přírůstkem databáze (odpovídajícím nově vydanému sešitu Chemical Abstracts), musel být naformulován zpravidla samotným programátorem ve spolupráci se specialistou – rešeršérem – pokud možno obeznámeným s oborem, v němž se daná databáze uplatňuje, ve velmi sofistikované syntaxi dotazovacího jazyka, odpovídající softwarovému řešení rešeršního procesu v počítači. A to nikterak tuto formulaci neusnadňovalo. Jirka Budil v koncepci budoucích rešeršních procesů skutečně možnostmi zpřesnit dotazy, jak už jsem o funkcích proslulého rešeršního modulu "URP" dříve psal, nikterak nešetřil. Kromě možností, které dávaly až později používané proximitní funkce, uměl prakticky všechno. Bylo možné také zadat a vyhledávat v kterémkoli druhu údaje či poli záznamu. A záznamy byly už pro to připraveny konverzí z jejich původní struktury do tvaru "Věty L", o níž jsem už, jako o původním konceptu hlavně Martina Blocha, také napsal (a bude o ní, a to v souvislosti se standardizací na úrovni tehdejšího RVHP, ještě v příštích pokračováních tohoto seriálu napsáno).

Jak nahradit nedostupné magnetické disky?

Všechno to muselo odpovídat tehdy reálným možnostem dávkového procesu postupného porovnávání každého rešeršního dotazu se všemi záznamy dávky, která byla připravena k prohledání, a to tak, jak byly po sobě uloženy na magnetické pásce. Bylo to typické "sekvenční" vyhledávání, nesmírně pomalé oproti tehdy už známému "index-sekvenčnímu" procesu. Ten pracoval na základě automaticky generovaných rejstříků ze selekčních prvků s linkováním k jejich "kmenovým" záznamům a selekce v nich probíhala jakoby na principu průhledových štítků, známých z techniky tzv. malé mechanizace. To ovšem vyžadovalo využití magnetických disků – a ty pro nás tehdy byly ještě reálně nedostupné. Dotazy byly v našem případě nejprve převedeny z rukopisné či strojopisné podoby do děrných štítků a ty pak byly načteny příslušným snímačem a uloženy taktéž na magnetickou pásku, jako záznamy databáze. Vlastní rešeršní chod se pak odehrával s maximálním využíváním centrální jednotky, resp. procesoru počítače. Ten vždycky "načítal" nový přírůstek databáze záznam po záznamu a "projel" oproti němu všechny rešeršní dotazy, které na danou databázi směřovaly.

Výstup jsme pořizovali díky už první verzi tiskového modulu USS, na němž, i pak pro další takto zpracovávané databáze, včetně "domácích", pracoval Martin Bloch. Tisklo se na "širokořádkové" tiskárně (po okrajích děrovaný štos poskládaného papíru formátu opravdu úctyhodné šířky, tuším, že A2, si stroj na vstupu bral a na výstupu opět poskládal). Výstup jsme už formátovali tak, aby se velký prostor pro tisk vyplnil vhodně poskládanými tisky bibliografických záznamů ve formátu A6. Záznamy CA Condensates neobsahovaly abstrakt, takže byly poměrně krátké, i když byly opatřeny řadou klasifikačních znaků a zejména klíčových slov. Zprvu jsme je tiskli v dosti nepřehledném tvaru, který tehdy zcela odporoval platné, už dříve zmíněné ČSN 01 0195 – Bibliografický záznam z roku 1964. To se pak na můj nátlak (musím přiznat, že ze strany Martina nepříliš vlídně přijímaný) "znormalizovalo". Nakonec jsme dospěli i k papíru předem perforovanému do takového formátu, aby se záznamy daly následně po tisku natrhat každý zvlášť. Před každou jejich sérii, určenou jednotlivému zadavateli dotazu, už na první tiskové pole byla vytištěna jeho adresa, na kterou provozovatel služby, v našem případě odvětvové středisko chemie VTEI VUTECHP-ÚISK, výsledky rozesílalo. Později jsme tiskli na konci každé rešeršní dávky pro jednotlivého uživatele i malý formulář, jakýsi anketní lístek, na kterém měl zapsat a poslat zpět rešeršérovi, kolik záznamů z dané dávky bylo relevantních (k tématu dotazu), kolik pertinentních (přímo odpovídalo jeho osobnímu zájmu), a kolik se jich míjelo účelem. "Céáčka" už v té době dosahovala ročního přírůstku okolo 360 tisíc záznamů a každý týden přicházel poštou jeden kotouč půlpalcové magnetické pásky o hustotě 800 bitů na palec, střídavě s informacemi z organické a anorganické chemie. Tak musely být nastaveny i dotazy, kterým jsme říkali podle anglické terminologie "profily". Byly jich zprvu jen desítky a formulovali je, ze začátku ve spolupráci s našimi programátory, už zmínění pracovníci Koníčkova ODIS chemie. Pro všechny nalezené záznamy se hned od začátku ujal podle už zavedených počítačových rešeršních služeb na Západě termín "hit". Těch se v té době ve výpočetním středisku VUTECHP tiskly stovky, ale to jsme ještě netušili, že za pár let se počty profilů zvýší na více než 800 pro každou z obou verzí týdenních dávek záznamů a počty hitů se budou počítat na desítky tisíc…

Nejen čas pro vstupy a výstupy, ale i čas vlastního rešeršního chodu nebyl u jednotlivých dávek právě krátký, počítal se na hodiny. Zdaleka však po celou tu dobu nebyla zaměstnána centrální jednotka počítače. Naštěstí právě jen čas, po který ona nejvýznamnější část výpočetního systému pracovala, byl rozhodující pro kalkulaci ceny, kterou výpočetní středisko uživateli účtovalo. Dokud jsme nezačali pracovat na vlastním počítači, museli jsme za naše práce ve VUTECHP (kromě rozbíhajícího se provozu SDI to byla stále ještě tvorba a "ladění" nových programových modulů systému USS) platit z rozpočtu, který jsme měli naplánován v rámci řešení našeho státního výzkumného úkolu. A nebylo to levné! Jedna hodina "CPU time" nás přišla tehdy na 3.500 Kčs a zpravidla nestačila na jeden rešeršní proces – od vstupního a následně konverzního chodu přes rozhodující rešeršní chod až po výstupní tisk nalezených záznamů, abych charakterizoval jen zhruba, s nedostatečnými vědomostmi ne-programátora to, co se od roku 1973 stalo hlavní náplní prací a služeb ÚTZ. Od toho roku se nicméně datuje ostrý start původního českého aplikačního software USS, který ve své kategorii drží podle mého názoru už nepřekonatelný rekord v délce, objemu operací i šíři uplatnění (včetně zahraničí). Průběžně se totiž rozvíjel, neboli "upgradoval", a hlavně prakticky využíval po zhruba dvacet dalších let. O tom bude ještě pojednáno...

Opožděné personální následky Husákovy "normalizace" 

Minule jsem se zmínil o úskalí, kterým jsme při rozšiřování našeho odborného týmu procházeli, když stranické vedení UVTEI, tlačené nadřízenými partajními orgány města, vyžadovalo mezi našimi personálními přírůstky jistý podíl straníků. Navíc se ale objevily nároky na kvalifikaci vedoucích výzkumných pracovníků ve formě studia aspirantury, což byla obdoba dnešních doktorských studií. Celý proces tohoto studia se z hlediska organizace a administrativy lišil od dnešních vědeckých doktorátů kromě výsledných titulů (CSc., respektive Ph.D.) pouze tím, že k přijetí aspiranta byl na humanitních či sociálně vědních oborech nezbytný souhlas městského, resp. krajského výboru KSČ, kdežto v ostatních vědních disciplínách stačil souhlas pouze stranického výboru příslušného obvodu, resp. okresu, kde školicí pracoviště sídlilo. Významnou úlohu zde samozřejmě hrály stranické organizace pracoviště uchazeče a také uliční partajní buňky v jeho bydlišti.

Jako řešitelské pracoviště tak významného státního výzkumného úkolu, jakým byl vývoj a zavádění systému ÚTZ v celostátním měřítku, jsme se pochopitelně stali předmětem tlaku nejen z politického, ale také z kvalifikačního hlediska. V tom směru se o nás začalo zase zajímat ministerstvo (už vícekrát zmíněné FMTIR). Můj šéf a kamarád Honza Nešický v tom měl jasno. Bylo to na mně, protože on na nějaká vědecká studia zatím neměl jako opravdu vytížený manažer čas, kdežto já už jsem, zatím bez "souhlasů", do tohoto studia byl v minulém roce předběžně přijat a definitivní nástup byl jaksi stále "v řízení". Dělo se tak na knihovnicko-informační katedře se mnou spřáteleného Jiřího Kábrta, na humanitní Filozofické fakultě – a to byl kámen úrazu. Jirka o mém "kádrovém stavu" nevěděl a jako relativně docela často publikujícího absolventa jeho katedry (už i v tehdy poměrně prestižním britském časopise Information Storage and Retrieval) mě k přihlášce do aspirantury vyzval, byl jsem předběžně přijat a mohl jsem "aspirovat" na onen vědecký titul.

Shodou okolností ale právě v té době došlo v onom řízení nad mojí aspiranturou ke stanovisku, vyžádanému na stranické organizaci UVTEI. Zašel za mnou sám náměstek ústředního ředitele Guth, o jehož diplomatických schopnostech jsem už psal (a proto to byl asi právě on a nikoli třeba předseda našich straníků). Měl mi taktně vysvětlit, že pro mne něco jako taková aspirantura na filozofické fakultě prostě není. Bylo to pro něj očividně velmi nepříjemné, měl ke mně poměrně přátelský vztah a já jsem si ho právě za tu jeho smířlivou povahu, zmírňující často drsné jednání jeho šéfa, ústředního ředitele Volného, vážil. Nastala situace, na kterou nezapomenu. Napadlo mě, že když se vlastně nedá nic dělat, mohu to vlídnému soudruhu náměstkovi trochu usnadnit. A tak se, jak jsem to schválně nastavil, odehrála scénka obrácených rolí: já jsem vysvětloval, že je naprosto jasné, že s aspiranturou musím skončit a že si to za svoji politickou činnost okolo "vstupu vojsk", jak se to tenkrát nazývalo, vlastně zasloužím. Můj protějšek mě na to naopak tak trochu improvizovaně dokonce přesvědčoval, že bych ta studia podle jeho soukromého názoru jistě dobře absolvoval a jaká je to vlastně nejen pro mne odborná ztráta. Byl samozřejmě připraven na úplně jiné jednání a zaskočilo ho to. Od té doby byl ke mně vždycky velmi vstřícný, což se, bohužel, poněkud křížilo s nepříliš přátelským vztahem, který panoval mezi ním a mým nejbližším a navíc úzce spřáteleným šéfem. Působilo to pak někdy při vyřizování i standardních služebních záležitostí mezi námi poněkud nepříjemné pnutí.

Titul CSc. pak musel, pokud se týká osazenstva úseku ÚTZ, čekat ještě mnoho let, vlastně, domnívám se, že až na syna ředitele jiného úseku UVTEI, neboli UTEIN, mladého Karla Havlíčka, který jej získal někdy v osmdesátých letech. Pak se ale s aspiranturami v ÚTZ jakoby roztrhl pytel: nejméně čtyři další její pracovníci ji dokonce úspěšně ještě do "sametové" revoluce dokončili. Na začátku 70. let do tohoto studia vstoupilo zatím alespoň několik pracovníků úseku, kde se vědecká příprava předpokládala především, a to ve výzkumu v čele s k tomu plně odborně i politicky kvalifikovaným Jiřím Foglem. Nakonec na Kábrtově katedře aspiranturu úspěšně zvládl další můj spřátelený kolega a několikanásobný spoluautor Láďa Kofnovec. Oba jmenovaní byli navíc původně inženýry.  

Nová spojenectví pro rozvoj automatizace podle koncepce ÚTZ

Když už byla řeč o kandidátech věd, neboli absolventech aspirantských studií, pracujících v UVTEI, musím se vrátit k významnému přínosu přátelství s tehdy novým ředitelem Úseku výstavby soustavy v UVTEI, Stanislavem Štinglem. Byl to také už úspěšný absolvent tohoto studia, a jak jsem dříve napsal, můj první šéf z Vojenské politické akademie, nyní už podplukovník v záloze, ale s titulem CSc. za jménem. Úsek, který vedl, se měl významně podílet na úloze UVTEI jako řídícího a koordinačního centra celé československé soustavy VTEI, a tudíž také napomáhat prosazování koncepce automatizace této soustavy – podle našeho plánu jako systému, jehož jádrem má být ÚTZ. Standa to vzal za své, ale jeho odborným zaměřením byly klasifikační selekční jazyky. Tu aspiranturu složil na téma těchto selekčních jazyků, bohužel ale hlavním, kterým se v disertaci zabýval, byla pro vědecko-technické a také i pro jiné informace nepoužitelná jakási na marxisticko-leninských ideologických principech založená "Nová sovětská knihovnicko-bibliografická klasifikace". Kromě ní se ale v SSSR začaly vytvářet, tak trochu proti MDT, také univerzální klasifikace, ale se "slabou hierarchií", neboli rubrikátory. Toho se Standa chopil a neustále nám připomínal jejich důležitost. My jsme zase naopak zdůrazňovali názor, že z hlediska našeho "útézetkového" zpracovávání půjde jen o v podstatě marginální objem dat, pocházející z tvorby "domácích" databází, který jsme mohli co do způsobu indexace ovlivňovat. Naopak hlavní proud dat, přicházející v následujících letech díky naší koncepci na magnetických páskách ze zahraničí, byl už samozřejmě nezávisle na nás různými selekčními jazyky velmi kvalifikovaně indexátory jejich producentů opatřen. 

Selekční jazyky byly mimo to přece jen stálým tématem výzkumného úseku, přičemž hlavním zaměřením zde byly tezaury deskriptorů a mezinárodní spolupráce na rozvoji MDT, takže náš kamarád Standa Štingl musel chtě nechtě pro potřeby svého úseku při tvorbě různých metodických materiálů pro výstavbu soustavy VTEI těchto výzkumných výsledků využívat. Prosadil si však k tomu, aby se ony výzkumné výsledky v oblasti selekčních jazyků mohly prostřednictvím jeho úseku správným způsobem v doporučeních, která vydával, aplikovat. Osobnost, která se té úlohy odpovídající měrou zhostila, byl navíc člověk z okruhu přátel a spolupracovníků, s nimiž jsme se Standou udržovali kontakt už z doby existence Vojenské politické akademie. Rád zde nyní, když na to přišel čas, poprvé využívám příležitost, abych připomněl dnes už památku muže, kterého lze charakterizovat především skvělou inteligencí, břitkým humorem a smyslem pro fair play. Byl to Jaroslav Skolek, můj předchůdce ve vedení dokumentace ve VPA, následně, už od začátku 60. let, významný kantor na Drtinově knihovnicko-informační katedře, kde v těchto příznivých dobách rodícího se "Pražského jara" koncipoval nové pojetí skupiny sociálně vědních oborů. V něm se měla katedra uplatnit, aby pak v prověrkách následujících po srpnové okupaci "neprošel", a následně musel z univerzity odejít. Pro práci v UVTEI jej kádrově "zastřešil" kamarád Štingl, takže se zde pomalu vytvářela skupinka původem spřízněných kolegů z oné katedry (a vlastně také z VPA) kterou jsem se v ÚTZ samozřejmě snažil, jak jsem mohl, dávat dohromady a také rozšiřovat novými absolventy katedry. Dařilo se to shodou okolností a náhod dokonce i mimo UVTEI. 

Jak jsme přišli k oboru zdravotnictví

Další spojenectví, a opět díky původu ve vojenském prostředí, se nám otevřelo překvapivě v odvětví zdravotnictví. Psal jsem už o svém vlastně prvním kontaktu s výpočetní technikou v brněnské vojenské akademii a o spřátelení s tehdejším protagonistou tohoto směru ve vojenských vědecko-technických informačních systémech, plukovníkem Jaroslavem Volkem. Zpočátku svého už "nevojenského" působení v UVTEI jsem ho jaksi ztratil z dohledu, a najednou se tento voják tělem i duší objevil jako nový šéf odvětvového informačního střediska naší medicíny. To už, také jeho zásluhou, začalo v medicínském odvětví působit s novým názvem, jako Ústav vědeckých lékařských informací. Ten název nebyl jen formalitou, tento ODIS byl tak statutárně pojat jako jeden z výzkumných lékařských ústavů působících v rámci významného resortu. To znamenalo, podobně jako tenkrát i v jiných vědecko-informačních střediscích soustavy VTEI, která působila buď také samostatně, nebo byla součástí odvětvových či oborových výzkumných ústavů, současně příznivé platové poměry pro jejich zaměstnance. Byli zařazeni do výzkumné nomenklatury a ta byla o poznání výše, než nomenklatura hospodářsko-administrativní. 

Jarda už byl v té době také "v záloze", protože mu poměrně brzy na jeho věk přestalo dobře sloužit srdce, ale v KSČ zůstal, a dokonce jsem zjistil, že ještě jako věřící v "dějinnou úlohu" komunistické ideologie a také, to už ale do určité míry kriticky, přijímal Husákovu "normalizaci". Jako překladatel ruské odborné vojenské literatury byl navíc stále přátelsky nakloněný oné východní mocnosti, která nás okupovala. Zmiňuji ho už nyní, v souvislosti s postupně se vytvářejícími spojenectvími ÚTZ, založenými kromě služební spolupráce také na osobních kamarádských vztazích. Nezapomenu na jeho první návštěvu v naší, tehdy velice skromné Nešického a mé společné ředitelské kanceláře, kam jsem ho pozval, abych se pokusil nejen o jeho poznání, ale také spřátelení se svým šéfem. Nedlouho po počátečních zdvořilostních frázích a usednutí ke kávě se z ničeho nic Jaroslav na nás oba s Honzou usmál a zeptal se: "A jak jste na tom stranicky?" Bylo na mně mu v rozpacích vysvětlit, že u nás v UVTEI, které se zabývá nepolitickými vědecko-technickými informacemi, se na to tak jako třeba na vojně nebo ve veřejném knihovnictví nekouká, a že jsme tedy na tom vlastně, pokud se jeho státostrany týká, nevalně. Náš příští spojenec a kamarád to rychle zamluvil a dále už jsme se zcela věnovali perspektivě modernizace informačních služeb ÚVLI. Tím jsem samozřejmě mínil služby SDI z magnetopáskových služeb ze Západu. Věděl jsem o úspěších databáze MEDLINE, produkované americkou Národní lékařskou knihovnou v Bethesdě. Náš protějšek proti tomu k našemu překvapení nic nenamítal, ale nakonec se to ukázalo vzhledem k politické situaci obecně, a to i vlivem politiky USA, neprůchodné. Nicméně se naši lékaři díky naší spolupráci v dalších letech těchto služeb dočkali, a to dokonce na základě nákupu tehdy informačně bohatší databáze, vytvářené holandským soukromým producentem. Bude o tom samozřejmě ještě řeč, právě tak, jako o Jaroslavu Volkovi, a to nejen v souvislosti s ÚVLI.      

My a svět před polovinou sedmdesátých let

Na přelomu let 1973 a 1974 jsme už vstupovali do etapy konsolidace vnitřní organizace ÚTZ jako sice stále ještě nového, ale už dobře zavedeného, a hlavně stále se rozvíjejícího UVTEI. Navenek už se jevily některé dílčí útvary a s nimi agendy jako relativně konsolidované. Software bylo konstituováno jako oddělení a díky Jirkovi Budilovi mělo jasný směr práce. Naproti tomu ale chyběla jakási protiváha v konkretizaci aplikace vyvinutých programů. Právě tak tomu bylo z hlediska potřeby vytváření poptávky po nových softwarových řešeních především typových funkcí systémů VTEI, které měla ÚTZ v teď už nedaleké budoucnosti svými prostředky pro její stále nedočkavější uživatele zabezpečovat. Zárodky těch oddělení, neboli projektového a také realizačního, co do završení celého vývojového procesu, zde sice už byly, a jejich pracovníci se začali rekrutovat mimo jiné i z Kábrtovy knihovnicko-informační katedry, ale bylo jasné, že potřebují v čele, jako partnery k šéfovi software, také své silné představitele. Projekce a zavádění jednotlivých informačních agend jako námi provozovaných služeb pro naše "klienty" ze soustavy VTEI se skutečně začaly rozebíhat, ale zatím ta nejvýznamnější část této problematiky, neboli služby SDI, zatím jen z databáze CA-Condensates, spočívala v podstatě v celé šíři výhradně na Budilově oddělení.

V té době jsem se musel starat mimo jiné o jakési PR "Útézetky". Spolu s Nešickým jsme vystupovali především na tehdy oblíbených manažerských seminářích, pořádaných pro šéfy odvětví odborem řízení informační soustavy na FMTIR (naštěstí většinou v příjemném prostředí rekreačních objektů mimo Prahu). Jen v zimních měsících, kdy docházelo na oponentury výsledků řešení nejen našeho, ale i dalších státních úkolů programu P18 (Státní informační politika) v dalších resortech, se vše odehrávalo na ministerstvu ve Slezské ulici, a tam jsem se někdy účastnil jako oponent. Hlavně jsem ale musel publikovat, a tím vytvářet a současně prosazovat naši koncepci. Šlo o to, aby se informovalo o našich dosavadních úspěších, abychom udrželi v našem postupu přízeň odborné veřejnosti i mocných. Navíc, musím se přiznat, jsem se snažil docela účelově informovat o vývoji VTEI a částečně i v knihovnictví, který nám dával zapravdu, v zahraničí.

Protože šlo vesměs o vývoj ve vyspělých západních státech a často to vypadalo jako obdiv či přímo propaganda, nemohlo to být zveřejňováno v našem odborném tisku jako hlavní články, a tak jsem využíval v tehdy hlavním oborovém časopise, nazvaném pro dnešního čtenáře Ikara už dosti nepochopitelně "Československá informatika", rubriku "Krátké zprávy", později už pod nepříliš nápaditou šifrou "vlk". Mohl jsem tak alespoň ve stručnosti představovat obdivuhodné systémy, jako bylo už tehdy OCLC, rodící se americká informační supercentra, jako například Dialog ve firmě Lockheed Missiles and Space Corporation, Lexis-Nexis společnosti Mead Data Central, Institute for Scientific Information Eugena Garfielda s on-line přístupnými databázemi Science Citation Index nebo už také Dow Jones Information Retrieval, dnešní Factivu, jako celosvětovému byznysu sloužící server, a na druhé straně také už rodící se tehdy první komerční meziknihovní výpůjční službu na bázi přímého dodávání kopií dokumentů, neboli takzvanou "dédéesku" pod názvem BLDSC v British Library. Německo zase už připravovalo dnes rozvinutou soustavu odvětvových a specializovaných informačních center FIZ, financovaných spolkovou vládou, kdežto Francie se soustřeďovala na centrální dokumentaci světové odborné literatury a produkci národních databází Pascal a Francis, dnes Národním ústavem pro vědecké a technické informace INIST. Prostě to byla neobyčejná doba vzniku zcela nového, jak se to později nazvalo, "informačního průmyslu", a to se ještě v tomto odvětví tak významné lidské činnosti nevědělo o úspěšných pokusech s aplikací protokolu paketového přenosu dat (CCITT X.25), skrytých zatím v laboratořích Pentagonu, natož o dnes vše objímajícím internetu, který se díky těmto informatickým počinům v armádě USA zrodil.

My jsme tehdy zatím v ÚTZ mohli o technice, a tím i způsobu provozování vědecko-informačních systémů a služeb ve vyspělém západním světě jen snít, i když jsme se jej alespoň dotkli oním průlomovým krokem v podobě "vyjetí" prvních hitů na první profily z první dovezené databáze z USA. Na tento začátek jsme pak poměrně rychle navázali obdobnými službami z dalších zahraničních databází. K tomu jsme skutečně zahájili alespoň projektovou podporu prvním odvětvím, která vytvářela dokumentační databáze doma, jako byli například hutníci Luboše Cipla nebo stavebníci Slavoše Kadečky. Museli jsme, jak jsem už na začátku tohoto dílu uvedl, rychle konsolidovat vnitřní organizaci jednak odboru, který jsem kromě spoluřízení "Útézetky" sám vedl, a také personálně doplňovat další dva odbory: výpočetní středisko, vedené Bořkem Burdychem a odbor reprografie vedený Standou Konečným. A bylo tu už samostatné oddělení Oldy Mlezivy, věnující se administrativě spojené se stavbou a financováním výzkumných prací na tehdy bohatě dotovaném státním výzkumném úkolu.

Jako obvykle, nastávaly v dalších měsících a letech vesměs šťastné shody okolností a náhod a "Útézetka" se obohacovala mimo standardní akvizice i o osobnosti, které se následně nezapomenutelně zapsaly do historie celého vývoje automatizovaných vědecko-informačních systémů a služeb u nás. A začalo se ukazovat, že na náš tak velkoryse pojatý "podnik" pravděpodobně nebudou stačit dimenze původně projektované budovy. O tom ale zase až příště...

Hodnocení: 
Průměr: 5 (hlasů: 6)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 15. část. Ikaros [online]. 2017, ročník 21, číslo 4 [cit. 2024-11-26]. urn:nbn:cz:ik-18025. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/18025

automaticky generované reklamy