Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Hravé knihovny v informačním a ekonomicky efektivním věku

Čas nutný k přečtení
27 minut
Již přečteno

Hravé knihovny v informačním a ekonomicky efektivním věku

0 comments
Podnázev: 
(a také o skluzavkách společnosti Google, kulturní paměti a transplantaci čipů)
Anglicky
English title: 
Playful Libraries in the Information, Economically Effective Age
English subtitle: 
(about Google slides, cultural memory and chip transplantation)
English abstract: 
<p>The article deals with the changing role of libraries in the future. Their situation may appear precarious – while during the Communist rule politically forbidden books, detective stories or fairy-tales were stolen in the Czech National Library (to be read), after the year 1989, in the new economically effective age, the greatest damages were caused by professional thieves who stole rare books and prints in order to sell them. If libraries are to be successful in the future, they should collaborate with the websites like Wikipedia and be more interactive. After all, today, visitors of book fairs are able to print and bind a book, or visit a workshop on creative writing, so maybe in libraries of the future it will be possible for every reader to become a writer, too. As M. Kundera says, everybody will then be a writer and there will be no readers left (with the exception of librarians who would have to catalogue the books). The article also deals with libraries as community centers, e-books in libraries and with sci-fi visions of electronic chips in human brain and possible consequences this may have for libraries. </p>
Autoři: 

Poznámka redakce: Jedná se o text přednášky proslovené na Šrámkově Sobotce 2009. Úryvky z něj byly publikovány v Lidových novinách a v Literárních novinách.

První část mého textu se bude týkat postavení knihoven v informační společnosti a vztahu knihoven k internetu a kyberprostoru. V části druhé se pak dotknu dalších témat, třeba toho, jak se knihovny budoucnosti budou jmenovat, ve které nové české knihovně mohou čtenáři při chůzi z jednoho místa do druhého zjistit, kolik během této trasy spálí kalorií, a jedna chytrá kniha nám prozradí, jak bude (podle jejího autora) vypadat stav lidského poznání a knihoven v roce 2096.

I.

Na úvod ocituji pár řádků z bestseleru ekonoma T. Sedláčka Ekonomie dobra a zla [1]. Podle něj se „světové hospodářství přesouvá od vyrábění věcí do stále abstraktnějších poloh. Nejlépe je tento posun vidět při srovnání tří generací legendárních titánů: IBM, jehož místo na slunci poté převzal Microsoft, který je nyní nahrazován svým mladým rivalem, internetovým vyhledávačem Googlem. IBM stále vyráběl sice sofistikované, ale přesto materiální zboží (totiž počítače). Zbožím Microsoftu je software, což je samo o sobě dost abstraktní, ale produkt lze aspoň zabalit do krabice, prodávat a chránit copyrightem. Google však dovádí abstraktnost o další krůček dále a na rozdíl od Microsoftu zákazníkům už ani vůbec nic neprodává. Google vydělává na tom, že obsadil a uhájil ústřední časoprostorový komunikační uzel či křižovatku. Google funguje jako brána k chaosu internetu s trilionem gigabytů informací, kterých se potřebujeme „zbavit“, protože v daném okamžiku „hledáme jen jednu jedinou“. Připomeňme, že název firmy Google je zkomoleninou jiného, podobného slova, (googol), kterým bylo označeno číslo složené z jedničky a sta nul jako výraz množství informací, ve kterých vám chce Google usnadnit orientaci. Sedláček dále chválí Google zato, že pracovní prostředí této firmy připomíná spíš dětské hřiště než kancelář – „místo židlí závěsné houpačky nebo nafukovací barevná křesla, místo schodů skluzavky a hasičské tyče, po zemi se válí míče a velké kostky. Hrát si v práci je doporučeno, nosit kravatu nikoli“. Jeho text je oslavou kreativity a hravosti přicházející éry.

Ovšem mnozí jiní autoři jsou ve svých diagnózách soudobé společnosti a jejích budoucích trendů skeptičtější. Podle sociologa Miloslava Petruska „žijeme ve světě, v němž se všechno stává znakem a transformuje v symbol,“ a naše společnosti jsou podle něj informačně mediálně přetíženy. Antropolog Thomas Eriksen ve své knize Tyranie okamžiku [2] píše, že 60 procent finančních prostředků určených třeba pro zdravotnictví se využívá na nejrůznější formy zpracování informací. Existují dokonce autoři, jako Paul Virilio, kteří mluví o informatické bombě. Ať už ale budeme fenomén informační společnosti hodnotit jakkoli, evidentně se zde nabízí pro knihovníky úloha být jakýmisi průvodci nekonečným zdrojem informací, nebo dokonce vládci dat, kteří rozhodují, které téma bude vyhledatelné a které ne. Před několika lety napsal v tomto duchu britský mediální odborník Hardie článek Knihovník budoucnosti - úředník, nebo autor? Hardie píše o možné roli knihovníka jako „stínového autora“. Věcný popis, který přiřazuje knihám prvky, na základě kterých se pak záznamy o dokumentech v katalogu zobrazují, Hardie pojímá jako tvorbu nových sémantických tvrzení. Knihovník tak zprostředkuje čtenářům vyhledávání podle vybraných témat, která jsou jím považována za důležitá. Nutně ale musí souběžně provádět selekci a redukci, při které jiná témata vynechá, a tím je - a s nimi příslušné texty a jejich autory - činí skoro nevyhledatelnými, a proto vlastně neexistujícími. V duchu tohoto uvažování bychom také mohli interpretovat podtitul jeho článku, který zní Kdo neovládne svět metadat, bude smeten! Ovšem už dávno před ním psal dlouholetý ředitel argentinské Národní knihovny (a spisovatel) Jorge Luis Borges o tom, že předmětová hesla, která knihovníci přiřazují ke knihám a podle kterých knihy třídí, jsou podobně logická a přehledná jako čínská encyklopedie, v níž jsou zvířata rozdělena na následující skupiny: 1) patřící císaři; 2) nabalzamovaná; 3) zdomácnělá; 4) prasátka; 5) sirény; 6) bájná; 7) toulavé psy; 8) zvířata zahrnutá do této klasifikace; 9) ta, co jsou jako bláznivá; 10) nespočitatelná; 11) nakreslená tenkým štětcem z velbloudí srsti; 12) a podobně; 13) ta, co právě rozbila džbán; 14) ta, co z dálky připomínají mouchy. I knihovníci samozřejmě přiznávají, že každá taxonomie je arbitrární a kulturně podmíněná, a právě proto, aby vyhledávání v katalozích bylo pro čtenáře co nejefektivnější, je třeba v NK každý měsíc v současnosti přijato mezi padesáti a stem nových hesel, která mají reflektovat vývoj (či změnu paradigmat) jednotlivých vědních oborů. Od roku 2006 jsou navíc u českých odborných a populárně naučných publikací součástí záznamu jejich naskenované obsahy, ve kterých je také možné vyhledávat. I tak knihovník stále stojí před rizikem, že zvolí heslo příliš obecné, nebo naopak příliš detailní, nebo že vytvoří nové předmětové heslo překladem nějakého cizího termínu, aniž by věděl, že příslušná vědecká komunita už pro to nějakou dobu používá název zcela jiný [3]. Ovšem knihovníci rozhodují také o tom, které knihy do svých fondů vůbec pořídí (v případě NK které zahraniční knihy), nebo ze kterých časopisů budou excerpovat články, kupříkladu NK do své databáze článků zařazuje texty z Lidových novin, ale pro mne nepochopitelně už ne texty z jejich přílohy Orientace, které jsou přitom podle mne mnohem více hodny trvalého zaznamenání. V tomto smyslu jsou někdy knihovníci vládci velmi svévolnými.

Do knižních katalogů je možné se dostat přes internet, a právě tématu internetu a tomu, jestli si konkuruje s knihovnami, se teď budu více věnovat. V roce 2007 93 procent obyvatel České republiky žilo v místech, kde knihovna nabízela veřejný internet, vloni jen z veřejných knihoven (tedy ne třeba těch univerzitních) přes 11 000 lidí denně (kromě víkendů) přistoupilo k internetu, dohromady to podle V. Richtera bylo 2 845 767 návštěvníků. Současně ale platí, že naopak mnoho čtenářů vstupuje do prostředí knihoven prostřednictvím internetu z oblasti mimo knihovny, a to jak ke katalogům, tak díky digitalizaci i k samotným dokumentům. Je tedy stále více pravda to, co zaznělo už roku 1998 na semináři Knihovny budoucnosti: „dnešní knihovny nemají stěny. Informace, které bývaly kdysi umístěny uvnitř knihovny, jsou dnes k dispozici odkudkoli bez omezení a lze je globálně využívat za předpokladu, že máte k dispozici osobní počítač připojený k internetu“ [4]. Zároveň ale paradoxně platí i to, že komplementárně k tomu samotný internet je stále více popisován pojmy souvisejícími s prostorem: mluví se o portálech, rozcestnících, chatovacích místnostech. Dokonce i úspěšnost internetových stránek se hodnotí nikoli podle sledovanosti, jako je tomu u jiných masových médií, ale podle jejich návštěvnosti [5]. V tomto smyslu tedy jakoby panovala mezi knihovnami a internetem či kyberprostorem jakási vyváženost. Ta se týká i toho, že kdyby nebyly knihovny, mnozí lidé by neměli přístup na internet, a naopak kdyby náhle přestaly fungovat počítače a neexistoval kyberprostor, v dnešních knihovnách bychom se jen těžko orientovali, protože katalogy jsou dnes už většinou jen elektronické, takže knihy by byly ve skladišti nevyhledatelné.

Knihovny se již dnes také zabývají tím, jak se přiblížit tzv. generaci Googlu (jak jsou označováni lidé narození v letech 1995-2010) [6]. Knihovna by tak mohla disponovat systémem GPS nebo instant messaging (služba umožňující svým uživatelům sledovat, kteří jejich přátelé jsou právě připojeni, a okamžitě s nimi komunikovat). Velké pokroky v tomto směru dělá třeba Vědecká knihovna v Olomouci: v rámci jejího katalogu je možné si knihu rovnou objednat k nákupu, knihy hodnotit a doporučovat dalším čtenářům, a katalog sám vám ke knize nabídne podobné či související dokumenty. Jak mi napsal ing. Martin Vojnar, Olomoucká knihovna se přitom inspirovala portálem librarything , který se prezentuje jako stránka pro milovníky knih, pro katalogizaci a pro vytváření sociálních sítí, k čemuž úvodní stránka portálu kupříkladu návštěvníky vybízí slovy: „Najdi lidi s děsivě podobným gustem“. Kromě toho si zde lidé mohou vytvářet svoje soukromé katalogy knih a sami k nim přidávat katalogizační hesla (nebo tyto záznamy stahovat z knihoven) – podle principu, že nejvíce si člověk pamatuje to, na co přijde nebo co si vytvoří sám.

Ale zpět k olomoucké knihovně: můžete si u ní také objednat digitalizaci vybrané knihy nebo hledat pouze mezi elektronickými knihami a časopisy. Knihy jsou převzaty z projektu Gutenberg, který obsahuje kolem 30 tisíc knih, ovšem těch českých jen pět. Více českých knih obsahuje třeba Česká elektronická knihovna a jak známo, třeba Městská knihovna v Praze nabízí zdarma ke stažení kompletní dílo K. Čapka, následovat by měl K. H. Mácha a pak další „povinná školní četba“ (podobně jako Český rozhlas nabízí povinnou četbu ve zvukové podobě). Situace je v této oblasti ovšem hodně nepřehledná, jednotlivé knihovny si nyní zřizují vlastní digitální knihovny (přístupné jen uživatelům, častěji jen v rámci budovy knihovny), pěknou digitální knihovnu má třeba Knihovna UTB - existují také projekty gutenberg.cz nebo http://www.palmknihy.cz/. S těmi ovšem zřejmě zatím žádná česká knihovna nespolupracuje, protože třeba v případě portálu gutenberg.cz „zatím není zřejmé, jak se budou aktivity portálu dále vyvíjet a jaký typ a jakou míru spolupráce bude tedy možné mezi nimi a knihovnami realizovat“, jak mi sdělil M. Vojnar. Palmknihy jsou pak přímo podezírány z pirátství, i když to je pojem, jehož kontury nejsou dnes zcela jasně vymezeny, a kdoví, jak se budou měnit, pokud začnou mít ve volbách úspěch pirátské strany, jako nedávno ve Švédsku.

Situace českých knihoven je přitom v oblasti přístupu k elektronickým knihám nepřekvapivě mnohem horší než v knihovnách západních. Zahraniční knihovny totiž na rozdíl od těch našich mají peníze na to, aby hromadně nakupovaly digitální verze nově vycházejících knih. Třeba nakladatelství Springer začalo s elektronickými knihami v roce 2006 a dnes zpřístupňuje 40 tisíc elektronických knih online. Tematicky jsou nejvíce pokryty oblasti počítačové vědy a strojírenství. Celková cena pro e-knihy uváděné v roce 2009 činí 373 tisíc euro (3370 titulů), je možné koupit pouze části kolekce nebo se zapojit do konsorcií. Jedna elektronická kniha tak přijde na více než 110 euro, což je vysoká částka, takže české knihovny z toho mají jen velmi malou část. Proto je alespoň z mého hlediska zajímavý, i když pro mnohé kontroverzní projekt Google Books: Google skenuje knihy uložené v partnerských knihovnách (zejména na amerických univerzitách), ukládá snímky jejich stránek i automaticky převedený text ve své databázi a umožňuje v nich vyhledávání. Některé knihy, u kterých se předpokládá, že jsou kompletně volným dílem, je možné zobrazit a stáhnout celé. Google je kritizován zato, že naskenováním knih, vytvořením elektronické databáze a zobrazováním krátkých výňatků bez povolení držitelů autorských práv tato práva porušil. Google tedy nedávno uzavřel návrh smlouvy na vyrovnání s nakladateli a autory ve věci autorských práv, ale i ten je kritizován. Podle společnosti Dilia se totiž nevychází z premisy, že autor by měl dávat svolení k digitalizaci svého díla, ale naopak sám musí kontaktovat Google a dát jejím zástupcům vědět, že s digitalizací nesouhlasí, jinak k ní automaticky dojde [7]. V situaci, kdy ovšem ke spoustě témat na území celé České republiky není jediná kniha, a kdy třeba ve zmiňované knihovně v Kostnici mají studenti v mnoha oborech širší výběr literatury než ve všech knihovnách ČR dohromady, jsou služby Google Books opravdu neocenitelné. I v rámci tzv. omezeného náhledu si zde totiž můžete u nás nesehnatelnou knihu přečíst skoro celou, nebo aspoň z velké části. Můžeme přitom jen závidět americkým knihovnám, se kterými Google uzavřel smlouvu o tom, že u nich bude možné pročítat miliony naskenovaných knih v plném znění, ale i to, k čemu má nyní člověk žijící v ČR díky Google Books přístup, je jedinečné.

Takto to alespoň hodnotím já z hlediska člověka, který o knihách často píše. Jiný je samozřejmě pohled z hlediska autorů – musím říct, že když jsem se ptal svého nakladatele, který vydal zatím moji jedinou knihu, odpověděl mi, že s Googlem zatím nejednal („nejsme Oxford University Press“). Mně by ovšem digitalizace mé knihy nevadila a v globálním měřítku se vůbec nebojím, že by naše české knihy byly hromadně vykrádány Američany, kteří by se kvůli tomu začali učit česky. Připojme ještě, že třeba NK u některých cizojazyčných knih ve svém katalogu nabízí přepnutí na Google Books, a dále, že v zahraničí vycházejí i texty o tom, jak se knihovny mohou od Google učit a inspirovat [8].

Zmiňovaná otázka financí samozřejmě vůbec není nijak zanedbatelná. Asi je pro dnešní dobu příznačné, že jestliže se v době komunismu z NK ztrácely knihy zakázaných autorů z politických důvodů, a pak postupně i detektivky, pohádky či náboženská a ezoterická literatura, tak v 90. letech byly fondy NK (deponované sklady) několikrát terčem cílených útoků skupinových profesionálních vykradačů, kteří se zaměřovali na dobře zpeněžitelné staré tisky, které pak končily na aukcích [9]. Paranoik by zde asi řekl, že se tak projevuje tendence, kterou popsal v knize Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění rakouský historik a filozof Konrad P. Liessmann [10]. Ten kritizuje pojem společnost vědění (či vzdělanostní společnost) s tím, že pod pojmem „společnosti vědění“ se ve skutečnosti skrývá společnost nevzdělanosti, ve které je vzdělání pouhým nástrojem trhu posuzovaným podle čistě ekonomických kritérií. Kniha ukradená a prodaná v aukci je jistě dobrým příkladem ekonomické efektivnosti, stejně jako devocionálie, které u nás od roku 1989 hromadně mizí z našich kostelů a končí v zahraničních antikvariátech. To přirovnání knihovny ke kostelu asi zní zvláštně, ale není myslím zcela bezdůvodné, a asi má pravdu německá literární vědkyně Aleida Assmannová, která ve své knize o kulturní paměti tvrdí, že s tím, jak knihovny s příchodem elektronického věku ztrácely svůj společenský význam, souběžně získávaly stále větší význam umělecký, nabývaly na důležitosti jako významný kulturní symbol v literatuře a umění [11].

Když si teď připomeneme vyjádření spisovatelů, jako zmiňovaného Borgese, jehož oblíbenou vizí byla představa světa jako jedné velké knihovny, v níž jsme všichni knihovníky, nebo Williama Gibsona, že internet je cosi jako nekonečný časopis nebo velká knihovna [12], a připojíme k tomu poznatky o tom, že žijeme v informační společnosti, v níž stále vzrůstá množství informací, mohli bychom z toho vyvodit, že knihovníci by v budoucnosti mohli být nejen vládci informací, ale skrytými vládci světa jako takového. Někteří knihovníci si to možná myslí (snad aby si trochu zvýšili své sebevědomí, když už jejich společenská prestiž není nijak vysoká), ale jde o hluboký omyl. Podle nedávného průzkumu 84 procent lidí začíná své vyhledávání nějaké informace pomocí jednoho z internetových vyhledávačů a 90 procent bylo spokojeno s výsledky vyhledávání pomocí internetových vyhledávačů. Oproti tomu pouze jedno procento respondentů začíná své vyhledávání na webových stránkách knihoven a v jejich katalozích a pouze 10 procent respondentů naznačilo, že knihovna v tomto směru uspokojuje jejich potřeby [13]. Zdá se to pochopitelné: proč by lidé vůbec do knihoven a na jejich internetové stránky měli chodit, když jim úplně stačí ta hromada informací, které najdou na internetu nebo v novinách a opravdu nepotřebují tu masu ještě dále rozmnožovat. Pokud by ovšem knihovny dokázaly lidem pomáhat v orientaci, které informace jsou věrohodné a které ne, a pokud by přitom dokázaly nějak spolupracovat s internetovými encyklopediemi jako je třeba Wikipedie, měly by jistě šanci. Pro příslušníky mé generace je právě Wikipedie naprosto základní a nepostradatelná pomůcka při vyhledávání informací (hlavně těch, které se dají najít v její německé a anglické verzi) a když se zabývám nějakým tématem, snažím se o to, aby knihy k tomuto tématu uvedené ve Wikipedii byly zastoupeny v NK. Pokud by ale toto české knihovny dělaly systematicky a u jednotlivých hesel by třeba i bylo uvedeno, ve které knihovně v ČR se daná kniha nachází, mnoho lidí by to přilákalo. Je pravda, že u některých autorů už dnes i česká Wikipedie nabízí přepnutí do katalogu NK, abyste zjistili, které knihy daného autora knihovna vlastní, ale to je málo. A jak je vidět z uvedeného průzkumu, knihovny dnes tvoří jen velmi malou podmnožinu v oné široké síti internetu, a pokud nebudou dostatečně flexibilní, budou podmnožinou stále marginálnější. Důkazem toho může být snad i to, že když v loňském roce vyšlo speciální číslo Revue Prostor s názvem Výbuch informatické bomby : a co dál?, ani jeden příspěvek tam nebyl věnován knihovnám, knihovníkům či informačním pracovníkům jako někomu, kdo by s přemírou informací mohl pomoci, knihovny prostě vůbec nebyly brány v potaz [14]. Jediná šance, jak se v nadcházejícím století prosadit, pro knihovny nepochybně spočívá v tom, že na svoje stránky budou schopné nalákat dostatečný počet návštěvníků. V tomto smyslu platí, že existují dva druhy knihoven: ty, které se změní, a ty, které zaniknou [15].

Zcela jiná otázka pak ještě je, jak budeme hodnotit samotný internet, na který existují velmi odlišné názory. Třeba psycholog V. Břicháček nedávno uváděl, že děti a mladiství pouze 2 procenta z celkového času stráveného na internetu věnují získávání informací, zbytek (tedy drtivá většina) připadá na zábavu. Podle Petruska „inteligence lidí trvale závislých na e-mailové poště a mobilním telefonování trvale klesá až o 10 bodů“. Naopak třeba U. Eco internet chválí zato, že u lidí čtoucích texty na internetu stoupá rychlost čtení, kteroužto dovednost pak zpětně přenášejí i na svoji četbu textů tištěných [16]. Ona tvrzení nemusí být v rozporu: je jisté, že internet má své světlé a temnější stránky. Nemyslím, že by se knihovny měly lidem odchovaným jen internetem nějak lacině podbízet, ale pokud budou poskytovat dostatek kvalitních, relevantních a aktuálních textů v digitální podobě na internetu a prezentovat to atraktivní formou, a budou spolupracovat s kvalitními portály jako Wikipedie, budou tím zvyšovat i obecnou úroveň internetu jako takového (a nepřímo ovlivňovat i to, jakým aktivitám lidé na internetu věnují nejvíce času).

II.

Teď se dostávám ke druhé části svého textu, kterou začnu trochu provokativním tvrzením: musím sebekriticky prohlásit, že samotný název mého příspěvku Knihovna 21. století je asi zavádějící nebo dokonce nesmyslný, protože je možné, že v polovině tohoto století už žádné knihovny existovat nebudou. Přesněji řečeno nic, co by se tak nazývalo, protože knihovny se mezitím přejmenují na mediatéky, informační centra, discovery centers apod. Tyto názvy podle mnohých lépe odpovídají podobě moderních knihoven, které se snaží spojit svoji klasickou úlohu s dalšími funkcemi, jako jsou nejen veřejně přístupný internet, ale také informační a turistické centrum a další služby pro místní komunitu (podobně se knihovníci jmenují „informační pracovníci“ a knihovnictví je „informační věda“). Knihovny mohou působit jako neutrální prostor pro setkávání různých neformálních skupin a iniciativ působících v obci. Po prodeji či pronájmu bývalých kulturních domů se právě knihovny často stávají přirozeným centrem kultury v obci [17]. Mluví se dnes také o úloze knihoven v interkulturním dialogu v regionech s národnostními menšinami [18]. Umožněním veřejného přístupu k internetu knihovny mohou přispívat ke zmenšování sociálních rozdílů, i když je samozřejmě nevyřeší.

Nová budova Národní knihovny měla zahrnovat také kavárny a knihkupectví, měla být přímo „místem setkávání“. Tyto plány a vize, podle kterých se měla Kaplického knihovna stavět v duchu tvořivosti a poezie, dnes už mají pouze dokumentární hodnotu. Není vůbec jisté, jestli a kdy se v průběhu 21. století nějaká nová budova NK postaví, zato byla nedávno otevřena budova Národní technické knihovny v Praze. Architekt Petr Lešek, jeden z tvůrců projektu NTK a spoluautor projektu Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové, o knihovnách tvrdí, že zůstaly jediným podstatným místem setkávání, které nám zbývá, nejdůležitějším místem, kde se člověk může potkat s kýmkoli, protože v nich nejsou žádné bariéry profesní ani věkové. Podle Leška jsou dokonce knihovny „tím místem, kde se utváří dnešní společnost“ [19]. Lešek knihovny chválí zato, že se v nich mohou navzájem potkávat studenti různých fakult (kteří by jinak nepřišli navzájem do styku), a pokud objeví, že jim studium nevyhovuje, mohou si vybrat fakultu svého knihovnického kolegy.

Součástí nové budovy NTK je tedy v souladu s Leškovými vizemi studovna s nonstop provozem, statisíce svazků ve volném výběru, restaurace, knihkupectví, kopírovací centrum, konferenční sály a prodejna příslušenství k počítačům. Mají tam být i sprchy. Knihovna obsahuje i četné hravé prvky: například díky záznamům na schodech můžete po jejich překonání zjistit, kolik jste přitom spálili kalorií. Nebo si u téhož schodiště může návštěvník porovnat dobu, kterou mu jeho vyjití trvalo, s rekordem, který je u schodiště zaznamenaný.

Nová technická knihovna působí jistě úchvatně, ovšem nevím, jak ji budou využívat tamní studenti technických oborů, kterým je především určena (i když její část zaujímá také pobočka Městské knihovny). Jeden můj známý studuje ČVUT a o svém vztahu ke knihovnám mi napsal: „Ve škole jsem knihovnu párkrát navštívil, ale spíš jen, protože tam byl klid a šlo si tam odpočinout nebo pracovat na notebooku v klidu. Taky se tam dobře spí, máme jednotlivý kabinky oddělený od sebe, a je tam příjemné temno. Jinak jsem si tam nikdy nic nepůjčil, jednou si tam na sebe půjčila pro mně knížku jedna profesorka. Veškeré skripta a normy, co potřebujeme pro studium, jsou ke stažení na netu. Vím, že je to nelegální, ale jen za dobu studií se některý normy změnily dvakrát! Co se týká mých spolužáků, myslím, že kdyby nám před školou teď nevyrostla nová knihovna, ani neví, že takové budovy existují.“ Jelikož onen student je ve studiu poměrně úspěšný, dá se z toho vyvodit, že po období, kdy „mnohé knihovny byly spíše výdejnami skript“, která byla do fondů nakupována v obrovském množství [20], dnes u některých oborů je už prostě návštěva knihovny kvůli půjčování knih téměř zcela zbytná, studenti se bez ní úspěšně obejdou, zatímco naopak třeba na fakultách filozofických je nutné nejen knihovny navštěvovat často, ale třeba dobrá diplomová práce nebo dokonce disertace se vzhledem k tomu, jak špatně jsou vybaveny místní knihovny, vůbec nedá napsat. Každopádně ale doufám, že se nová NTK nestane jen sofistikovanou a poměrně drahou noclehárnou, kde je „příjemné temno“.

Ještě jednou se teď vracím k názvu tohoto textu: přiznávám také, že mluvit v době bouřlivého technického pokroku o knihovně 21. století je opovážlivost až drzost; navíc jsem vzděláním kulturolog a ne futurolog. Ale můžu samozřejmě zkusit trochu popustit uzdu fantazii: co se týká obecných tendencí, je asi možné předpokládat, že knihovny (či jejich nástupní instituce) půjdou cestou stále větší interaktivnosti, stále většího zapojování čtenářů do nejrůznějších činností: součástí západních veletrhů jsou již dnes konference o tvůrčím psaní (v Lipsku) a ukázky toho, jak se tiskne a váže kniha; v budoucnosti se tedy v knihovnách zřejmě budou pořádat i kurzy tvůrčího psaní, přičemž novopečený autor si pak bude moci knihu nebo její část třeba i sám vytisknout a svázat a stejně tak i složit vlastní skladbu a nahrát ji nebo natočit vlastní krátký filmový záznam; něco takového je již nyní možné třeba v Korejské digitální knihovně a podobné multimediální pracovny prý časem budou také v naší NTK! Ostatně podobné narušování či smazávání hranic mezi jednotlivými institucemi je dnes běžné: webové stránky novin dnes nabízejí videopřenosy (jako televize), webové stránky rozhlasu nabízejí zase sbírku audioknih, tedy jakousi audioknihovnu. V tomto smyslu je příznačné, že Muzeum budoucnosti, které se nachází v rakouském Linci, je poněkud hybridní institucí: paralelní název zní Ars electronica center a je to cosi mezi muzeem, galerií a interaktivním studiem: v rámci školní výuky tam jsou přiváděni studenti za účelem jejich fyzikálního vzdělávání nenásilnou formou hry, ale zároveň se zde pravidelně pořádají také festivaly digitálního umění. Návštěvníci sami zde mohou tvořit a experimentovat a stávají se z nich tak tvůrci a umělci, stejně jako v knihovnách budoucnosti budou moci být čtenáři také autory [21]. Byly by tak uskutečněny sny avantgardních umělců o tom, že všichni lidé budou umělci, ale taková budoucnost neláká zdaleka všechny lidi, ani zdaleka všechny umělce, například Milan Kundera varuje před grafomanskou dobou, kdy všichni lidé budou psát, ale nikdo už nebude číst. Vlastně knihovníci by pak byli jedinými, i když jen zběžnými čtenáři, protože by ony knihy museli katalogizovat.

V současné společnosti, kdy lidé tráví hodně času u počítače a kdy mnozí jako hlavní nevýhodu současného života uvádějí samotu, by se nadále měla či mohla uplatňovat a prohlubovat role knihoven jako tvůrce sociálních sítí; mnohé západní knihovny se již dnes prezentují na Facebooku, kde se člověk může přihlásit jako přítel dané knihovny: v budoucnosti by při knihovnách mohly vznikat nejen sítě lidí preferujících určitého autora či diskuzní skupiny debatující o dané knize, ale knihovna by mohla sloužit i jako přímý zprostředkovatel seznámení: třeba i jako klasická „seznamovací kancelář“, kde by jednou z charakteristik při výběru partnera byl i literární vkus.

Je možné obecně prohlásit, že současnost amerických knihoven je v jistém smyslu vzdálenou budoucností knihoven českých: v Americe se tedy knihovny nejen prezentují na Facebooku, ale například řada univerzitních knihoven už při půjčování používá čtečky elektronických knih. Například v MIT (Massachusetts Institute of Technology) mají tři čtečky, které půjčují na týden pouze pro své studenty, vyučující a zaměstnance a zatím pouze s přednastavenými tituly knih (uživatelé si nemohou vybrat, které tituly chtějí) [22]. V jiné americké knihovně zase půjčují nekopírovatelné elektronické knihy tak, že je čtenáři nahrají na jeho MP3 přehrávač (nebo mu půjčí i ten), a on po třech týdnech musí přijít a knihovníci mu nahrávku opět vymažou (z MP3 i jeho čtenářského konta) [23]. Na můj dotaz mi z knihovny odpověděli, že samozřejmě vědí, že čtenář si nahrávku může vymazat i sám, ale je nutné, aby se tak stalo v místě výpůjčky. Myslím, že vzhledem k názvu svého příspěvku si tady můžu vypomoci knihou Objevy 21. století [24] od Érica de Riedmattena. V ní se mimo jiné předpovídá, že v roce 2036 definitivně zaniknou všechna kina a začnou se používat DVD nosiče, které budou jednorázové, nekopírovatelné a s délkou životnosti jen 8 hodin. Podobně by se nahrávky elektronických knih mohly časem samy automaticky vymazávat. Přitom perspektiva čteček v našich knihovnách není tolik vzdálená: s distribucí knih formou e-booku pro čtečky souhlasí velká část českých vydavatelů a ve větším měřítku by dodávání e-booků mělo začít již v tomto roce. V zahraničí již existují také knihy dodávané na mobilní telefon, takže také ty by se časem mohly stát součástí knihovních fondů.

Různých vizí, jak budou vypadat budoucí knihovny, je samozřejmě hodně: kupříkladu jedna nizozemská knihovna roku 2000 oslavovala 40 let své existence tím způsobem, že vytvořila projekt několika velmi odlišných typů knihoven, jak by podle tvůrců mohly fungovat v roce 2040. Patří mezi ně třeba Hormon-Bibliothek (knihovna pro zamilované) nebo Survival-Bibliothek, která vychází z toho, že člověk si nejvíce váží toho, oč musí dlouho usilovat, takže toto je typ knihovny rozptýlené v krajině, kde čtenáři musí po svých knihách namáhavě pátrat (jako v nějaké bojovce) [25].

Pojďme ale teď s onou knihou Objevy 21. století udělat ještě větší časový skok a podívat na předpovídaný konec tohoto století (na vysvětlenou dodám, že autor používá záměrně minulý čas, aby měla kniha charakter jakési kroniky budoucnosti): roku 2096 tedy podle autora de Riedmattena „Francie představila projekt Elephant Memory. Jeho cílem je umožnit žákům končícím školu, kterým hrozí propadnutí, stoprocentní úspěch při závěrečných zkouškách, jimž se kdysi říkalo maturita. A navíc, negramotní dospělí, kterých je čím dál víc, si budou moci díky čipu Double Brain vštípit pravidla psaní a počítání. Ovšem upřednostňovanou cílovou skupinou jsou studenti přípravných tříd. Tak si bude moci student medicíny dálkově nabít mozek souhrnem pojmů z medicínského slovníku, aniž by si je musel dlouhá léta vtloukat do hlavy… Přírodní vědy jsou sice velmi žádané, ovšem i literatura má nadšené adepty. Milovníci krásné literatury nyní mohou vstřebat výběr z nejlepších děl světové literatury všech dob, a to v jakémkoli jazyce. Představte si ten požitek, číst Goetha, Tolstého nebo Faulknera v originále!

Umístění čipu je bezbolestné, vyžaduje ovšem krátký chirurgický zákrok pod lokálním umrtvením a předchozí souhlas. Další výhodou je, že jakmile je dotyčné osobě čip transplantován, její vědomosti se mohou neomezeně obohacovat. Bezdrátové napojení na gigantický server Gnosis (řecky to znamená „poznání“) umožňuje neustále zlepšovat vědomosti a vstřebat poslední pokroky v technologii nebo nejnovější objevy… Než se ovšem k tomuto stadiu dospělo, bylo třeba převést do číselných kódů miliardy informací…“

Tento text názorně ukazuje, kam by podle autora knihy mohlo vést současná digitalizace. Můžeme Riedmattenovu vizi samozřejmě kritizovat zato, že hrozí její zneužití samozvanými experty, kteří budou určovat, co si lidé mají myslet,co mají vědět a co ne (jako u G. Orwella). Text nijak nerozvíjí ani to, že lidé mají odlišné schopnosti a nadání a stejně jako selektivně vnímají realitu, také se znalostmi ve svém mozku by každý z nich zacházel trochu jinak - používal by podle mne jen tu část znalostí (zlomek celkového vědění), které by odpovídaly jeho vnitřnímu ustrojení. Každopádně je to myslím vize lákavá a zaujala by možná nejen J. A. Komenského s jeho pansofickými snahami, ale snad i Platona toužícího po živé paměti, jejímiž nositeli by byli živoucí lidé, ne mrtvá písmena (i když je samozřejmě otázka, nakolik je čip zabudovaný v hlavě člověka, nebo spíše už kyborga, „živý“). Klasických knihoven by samozřejmě v takové společnosti vůbec nebylo potřeba, pouze jakéhosi centrálního shromaždiště všeho vědění, které by se automaticky přenášelo do čipů v mozcích všech lidí.

Všechny možné budoucí trendy, které jsem zatím zmínil - tedy knihovna jako informační či komunitní centrum, návštěvník knihovny jako tvůrce své vlastní knihy, půjčování přes elektronické čtečky, čipy zabudované do hlavy - to všechno vzniklo protáhnutím toho, co známe již ze současnosti, do budoucnosti. Když byl ale začátkem tohoto roku v rámci pořadu Meteor osloven Ondřej Neff a prof. Milan Mareš ohledně toho, jak odhadují obecný budoucí vývoj technologií a celé lidské společnosti, oba shodně odmítli spekulovat o technických inovacích, které se podle nich prostě předpovědět nedají. Svět už je totiž podle Mareše takový, že „najust pak vždycky přijde něco, co ony trendy otočí úplně jiným směrem“. Velmi podobně se ve zmiňované Revue Prostorvěnované informatické bombě vyjádřil Stanislav Komárek: v 80. letech 19. století experti předpovídali, že budou ještě větší vzducholodi, ale ne, že přijdou letadla; ve třicátých letech (jak říká Neff), že se budou stavět stále větší lodě a letadla, ale ne, že nastane éra televize a počítačů. Jestli vám tedy ony mé možné scénáře vývoje knihoven přišly příliš fantazijní, můžeme říci, že jsou možná naopak až příliš přízemní, protože vycházejí jen z toho, co už známe, ale nedokáží předpovědět něco, co je pro nás dnes stěží představitelné, tedy třeba objevení vynálezu, jenž vývoj zcela převrátí. – Komárek se s Neffem shodl také v tom, co se podle nich předpovědět dá: totiž vývoj morálky a lidského chování, protože lidská povaha se v čase tolik nemění, a jako zdařilý příklad uvedli Orwellův román 1984.

Já bych v této souvislosti na závěr rád připomněl jiný slavný román zabývající se budoucím vývojem společnosti: 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho. V této knize budoucí svět zastihujeme v době, která je charakterizována neustálým spěchem, hlavně za zábavou; lidé nemají čas ani chuť číst knihy a starat se o něco jiného než o vlastní potěšení. Zájem o literaturu postupně upadá a knihy jsou posléze oficiálně zakázány a knihovny ničeny. Paměť lidstva zůstává v Bradburyho románu zachována jen díky skupině bývalých vysokoškolských profesorů, kteří putují z místa na místo a pamatují si vědomosti z knih (tedy knihy ani knihovny už fyzicky neexistují, jsou uloženy v hlavách lidí, jak si to přál Platon).

Musím tedy konstatovat, že pro knihovny nejsou Riedmattenovy ani Bradburyho vize příliš povzbudivé, a jako zaměstnanec knihovny bych měl být rád, že žiju teprve na začátku 21. století.

Poznámky:
  1. http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=24531
  2. ERIKSEN, Thomas Hylland. Tyranie okamžiku : rychlý a pomalý čas v informačním věku. [Z norského originálu přeložily Daniela Zounková a Miluše Juříčková]. Brno : Doplněk, 2005.
  3. Zde jsem částečně čerpal z příspěvku Miroslavy Veselé, který přidala pod můj článek Knihovník jako vládce dat? (http://www.ikaros.cz/node/4968).
  4. Sborník příspěvků ze semináře Knihovny budoucnosti : 8.-12. června 1997, Dlouhé Stráně, Česká republika. Brno : Masarykova univerzita, 1998, s. 63.
  5. MARTÍNKOVÁ, Libuše. Kyberprostor jako náboženský prostor. Brno : L. Marek, 2007, s. 12.
  6. Předcházely generace veteránů (rok narození 1915-45), "baby boomers" (poválečné děti; 1945-65), generace X (1965-80), generace Y (1980-95); viz http://www.ikaros.cz/node/5462.
  7. Zájemce o podrobnosti odkazuji na stránky agentury Dilia nebo časopis Grand Biblio 2009, č. 7/8.
  8. Der Bibliothekar im 21. Jahrhundert : ein traditionsbewusster Manager ; Festschrift für Wolfgang Schmitz zum 60. Geburtstag. Herausgegeben von Rolf Thiele. Köln : Universitäts- und Stadtbibliothek Köln, 2009.
  9. Za informaci děkuji dr. Mirko Šnýdrovi z NK.
  10. http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=24281
  11. ASSMANN, Aleida. Erinnerungsräume. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses. Mnichov : C.H. Beck, 2003, s. 360.
  12. Podobně píše filozof Pierre Lévy, že knihovna je příkladem „textu jako sítě“ – „hypertextu“, stejně jako internet. Základem hypertextu jsou uzly a vazby mezi těmito uzly (LÉVY, Pierre. Kyberkultura : zpráva pro Radu Evropy v rámci projektu „Nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace“. Praha : Karolinum, 2000, s. 52n) .
  13. SAK, Petr a kol.; MAREŠ, Jiří... [et al.]. Člověk a vzdělání v informační společnosti. Praha : Portál, 2007, s. 247.
  14. http://www.ikaros.cz/node/5365
  15. http://www.ikaros.cz/node/4447
  16. ECO, Umberto. Mysl a smysl : sémiotický pohled na svět. Uspořádal Jiří Fiala. Praha : Moraviapress, 2000.
  17. SAK, Petr a kol.; MAREŠ, Jiří... [et al.]. Člověk a vzdělání v informační společnosti. Praha : Portál, 2007, s. 24%.
  18. http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?x=138743
  19. Pořad Setkávání (ČRo 3 - Vltava), 31.05. 2009.
  20. http://www.ikaros.cz/node/462
  21. http://www.ikaros.cz/node/4832
  22. Za informaci děkuji Lence Němečkové z ČVUT.
  23. Za informaci děkuji Lucii Olejníkové z Pace University Law Library.
  24. http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=24637
  25. BRUIJNZEELS, Rob. Bibliotheken 2040. Die Zukunft neu entwerfen. Bad Honnef : Bock u. Herchen, 2003.
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
LUKAVEC, Jan. Hravé knihovny v informačním a ekonomicky efektivním věku. Ikaros [online]. 2009, ročník 13, číslo 10 [cit. 2019-11-14]. urn:nbn:cz:ik-13248. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13248

automaticky generované reklamy