Co přináší digitalizace světa a kultury? Internet je jistě nový prostor a počítačové technologie poskytují nástroje, kterými mohou umělci zkoumat hranice obzorů, o kterých ještě před čtvrt stoletím nikdo nevěděl. Je však v digitalizovaném světě umělecká svoboda neomezená? A když ne, tak co tvoří její hranice?

Historii umění nových médií totiž tvoří mimo jiné i souvislá řada trestních oznámení, soudních sporů a střetů jednotlivých umělců či uměleckých komunit s obchodními zájmy korporací – jejichž majitelé si představují roli všech médií jako platformu pro reklamu a jejich pečlivě promyšlenou prezentaci a snahy o jejich experimentální využití jim vadí. Umělci žijící v dnešní době se také ocitají ve schizofrenní situaci, kdy díky – především americkým – autorským zákonům – nemohou při své tvorbě používat symboly, které dnes tvoří základ masové kultury a tak jim je paradoxně bráněno vyjadřovat se symboly, srozumitelnými pro jejich vlastní generaci. Duševní vlastnictví se tak dostává do ostrého rozporu s moderními přístupy v umění, jako je metoda samplingu, citace či přivlastnění nějakého symbolu. A umělci, producenti a vydavatelé se dostávají do sporů s korporacemi, které si nepřejí, aby byl svět zaplavován ironickými komentáři k jejich výrobkům. Kupodivu se zdá, že umělci spojení s programátory a internetovými aktivisty, chápou dosah a rozsah změn, které přináší digitalizace kultury, podstatně lépe než jejich soupeři z oblasti obchodu.

Toywar – boj o prostor

Jeden z nejvýznamnějších konfliktů umělecké komunity a představitelů obchodníků na internetu proběhl v roce 1999 pod názvem Toywar a byl sveden o doménu etoy.com. Tu od roku 1994 vlastnila ve Švýcarsku sídlící umělecká skupina, která si říkala etoy.corporation a zveřejňovala na ní svoje projekty, transformující korporátní znaky do uměleckého artefaktu či zkoumající hranice nových forem komunikace.

Jedním z nich byla například „Operace digitální únos“ (Digital Hijack), upozorňující na to, jak manipulativní a lehce zneužitelné je vyhledávání na internetových vyhledávačích pomocí tzv. klíčových slov (šlo o dobu před nástupem google, takže se jednalo především o vyhledávače yahoo, altavista, lycos, webcrawler atp.). Operace začala 31. března 1996 a byla ukončena 31.července 1996. Za čtyři měsíce vznikly prostřednictvím „softwarových agentů etoy.corporation“ tisíce bezobsažných stránek, obsahující jedno ze 2400 nejpopulárnějších klíčových slov (porsche, madonna, penthouse apod.). Stránky „obsazené etoy.corporation“ byly okamžitě internetovými vyhledávači zařazeny na přední místa, ovšem pokud na stránku klikl nudící se uživatel, čekal ho místo obrázků rychlých vozů či lehkých žen slogan „Byl jsi unesen. Tohle není MTV. Nikde nejsi bezpečný.“ A následovalo přesměrování na stránky etoy.com a kampaň za osvobození nejznámějšího amerického hackera Kevina Mitnicka.

Provozovatelé vyhledávačů se marně snažily stránky filtrovat, protože na výzvu etoy.corporation se začaly stejným způsobem bavit a „útočit na popkulturu“ desítky kyber umělců z celého světa. Za tento internetový projekt získala etoy.corporation v roce 1996 hlavní cenu festivalu Ars Electronica v Linzi. Internetové vyhledávače musely svůj systém zabezpečit proti podobným útokům. A o etoy.corporation se dozvěděly stovky tisíc uživatelů internetu, kteří byli „uneseni“ v rámci operace Digital Hijack.

Ve stejném roce však na internet (konkrétně na doménu etoys.com) vstoupila americká firma Etoys Inc., prodávající hračky. Ta se stala během dalších dvou let jedním z největších internetových obchodníků, v USA si zaregistrovala obchodní značku Etoys (o měsíc později to udělali i švýcarští umělci) a začala pokukovat také po doméně, kterou vlastnili švýcarští kyberpunkeři. Podle jejich průzkumu totiž řada potenciálních konzumentů nejdřív klikla na doménu etoy.com, kde je místo nabídky nejnovějších plyšových medvědů čekaly anarchistické hříčky. V roce 1999 vstoupili obchodníci s hračkami na veřejně obchodovatelnou burzu a nabídli švýcarským umělcům, že jejich doménu odkoupí za kulatou sumu půl milionu dolarů. Umělci však nepřijali a reagovali performancí ve které předstírali, že jsou také veřejně obchodovatelná společnost a vybrané peníze (asi deset tisíc dolarů) věnovali svým americkým kolegům rtmark.com, kteří se zabývali vytvářením webových stránek věrně napodobující a parodující oficiální stránky velkých společností či (republikánských) politiků.

Obchodníci s hračkami poté podali žalobu vinící etoy.corporation z porušování jejich obchodní značky a poté, co byl případ dvakrát odložen, uspěli nakonec u kalifornského soudu. Ten ve svém rozsudku prohlásil, že etoy.corporation užívá doménu etoy.com neoprávněně, poškozuje tím práva Etoys Inc., a proto mu za každý den provozu svých stránek na této doméně zaplatí deset tisíc dolarů. Mimo jiné obviňuje Etoy z nekalé obchodní soutěže a šíření pornografických materiálů. 30. listopadu 1999 byly stránky „etoy.corporation“ staženy z domény etoy.com. Okamžitě se však zprovoznily stránky www.toywar.com a začala protiakce.

Etoy zmobilizovali prostřednictvím internetu něco okolo patnácti set aktivistů, ke kterým se připojily prestižní umělecké servery jako thing.com, rtmark.com a hell.com, stejně jako vlivná organizace Electronic Freedom Foundation (založené Johnem Perry Barlowem), a rozjeli obranu v relacích velkolepé reklamní kampaně. Začali publikovat články (bylo jich víc jak tři sta a téma se probíralo například v New York Times, Wall Street Journal či v Le Monde), seznamující veřejnost s případem a jeho pozadím. Založili dvě stě padesát webových „stránek odporu“, kde informovali o vývoji kauzy. Dostali se i do CNN. Ale kromě destrukce veřejného jména obchodníků s hračkami se zaměřili i na další kroky, směřující k totálnímu zničení Etoys. Jejich server byl neustále zahlcován, zákazníci prostřednictvím e-mailové pošty přesvědčováni, aby od nich nenakupovali, zaměstnanci zas, aby podali výpověď. Ekonomičtí experti z řad Toy Army (jak si začali aktivisté říkat) se zase vrhli na specializované diskusní skupiny, odrazovali potencionální investory a snažili se firmu znemožnit také před federálními kontrolními orgány.

A podařilo se něco naprosto nečekaného. Trvalo necelé dva měsíce, než Etoys svou žalobu stáhla a Etoy bylo umožněno vrátit se na jejich doménu. Za tu dobu klesla hodnota akcií Etoys z šedesáti sedmi dolarů na patnáct, firma tak přišla řádově o stovky milionů a o rok později vyhlásila úplný bankrot. A protože „etoy.corporation“ pojali svou „toywar“ jako uměleckou akci, významně ovlivnili později regulérní směr umění nových médií hactivism, zaznamenali největší vítězství undergroundu nad establishmentem v historii a zároveň vytvořili nejdražší performance v dějinách umění.

„Toywar“ je případ ukazující, že prostor na internetu, stejně jako nárok na něj, chápou různí lidé různě, a také o tom, že některé věci si nemůžete dovolit, ani když jste velká korporace. Vzrušená atmosféra připomínající tuto „aféru“ se však na internet vrátila také v minulém roce, v cause, která se tentokrát týkala hranic umělecké svobody a která dobře ilustruje, že digitální technologie nezměnily jenom umělce, ale také podmínky, ve kterých svoje díla vytvářejí.

Spor, který dostal vtipný název Joywar, vznikl poté, co americká malířka Joy Garettová na internetu zveřejnila svůj obraz Molotov. Šlo o detail z fotografie z roku 1978, kterou udělala fotografka Susan Meiselas v Nicaragui a na níž sandinistický revolucionář vrhá molotovův koktejl připravený z lahve Pepsi-Coly. Garettová však nevěděla že jde o fotku poměrně slavné fotografky. Už digitálně upravenou fotografii totiž stáhla z nějakého anarchistického webu, když připravovala sérii obrazů Riot, zaznamenávající lidi ve vypjatých situacích. A právě tyto situace samplovala z bezejmenných a mediálně neznámých dokumentárních fotek, jejichž detaily a výřezy překreslovala olejem na plátno. Mezi Garettovou a právničkou Meiselasové se rozběhla e-mailová komunikace, v níž ji právnička obviňovala z pirátství a pod hrozbou žaloby požadovala mimo jiné stažení všech kopií obrazu z internetu, protože jejich uveřejnění porušují autorská práva Meiselasové.

Garettová neměla nic proti tomu, aby se pod obraz teď uvádělo, že je namalován podle reálné fotografie, ovšem oponovala, že není pirát, protože digitální kopie fotografie už prostě existuje a podobně jako ona může s fotografií pracovat kdokoli. A jako výraz solidarity „vysamplovali“ její obraz lidé z uměleckého serveru rhizome.org a svoje kopie vystavil na internetových stránkách. Tím začala Joywar. Podobných kopií dokumentární fotografie Meiselasové vznikly během krátké doby stovky, vznikly také speciální Molotov galerie složené pouze z citací tohoto artefaktu a právníci, kteří chtěli, zřejmě podle skutečně správně interpretovatelných zákonů, zabránit šíření digitální kopie, pochopili, jaké to je, když technologie předstihne zákonodárství.

O čem vypovídají causy „Toywar“ či „Joywar“? Mimo jiné o obrovské síle internetové solidarity. Ale také o tom, že digitalizace kultury sebou nese aspekty, které se sami stávají námětem umělecké kreativity a zároveň vytvářejí prostředí, se kterým se dostává do konfliktu doslovné chápání autorského práva, ale i pojem duševní vlastnictví.

Z argumentace Joy Garettové, kterou obhajovala svůj tvůrčí princip samplingu z dokumentárních fotografií či anonymních obrázků na milionech webových stránek, by měla ještě zaznít formulace, že tento typ obrazových informací je součástí internetového prostředí a tvoří hmotu, ze které umělci digitální epochy sochají své artefakty.