Se zájmem jsem si přečetla esej Barbory Drobíkové [1] věnovaný novým přístupům v informační vědě, zejména hermeneutice. Jelikož jsem vystudovaný filosof a zároveň knihovník, přímo se nabízelo spojení informační vědy s filosofií [2], kterému věnuji svoji pozornost již od roku 2002. Existuje nepřeberné množství filosofických přístupů, kterými lze napomoci teoreticky ukotvit informační vědu, aby její vývoj nebyl pouze vývojem metod, organizace, technických prostředků a technologií, které zabezpečují informační činnost. Např. podle Hjørlanda [3] už někteří badatelé za různými přístupy v informační vědě analyzovali filosofické předpoklady. Za všemi druhy aktivit se nacházejí jisté předpoklady o světě obecně, o lidském bytí, o jazyku, poznání, bádání či zkoumání atd. A právě tyto předpoklady mohou být analyzovány. Hjørland dokonce tvrdí, že různé filosofické pozice hrají v informační vědě extrémně důležitou roli a že výhody a problémy různých přístupů mohou být pochopeny pouze z filosofické perspektivy. Filosofie je oblastí poznání, kde se nejobecnější poznání ukládá a organizuje. Filosofie přebírá od jednotlivých věd poznatky, tyto pak generalizuje a zpět je sděluje různým vědám. Podle Hjørlanda se informační věda může od filosofie učit, mezi filosofií a informační vědou musí existovat spolupráce a informační věda musí pochopit své vlastní filosofické problémy. Rovněž Brian Vickery [4] zdůrazňuje, že filosofie je hodnotným zdrojem nových hypotéz, ovšem podle něj mnoho současných výkladů zůstává na příliš všeobecné úrovni. Pokud však má být podle Vickeryho metateorie úspěšná, musí se spojit s již existujícími postuláty v informační vědě, ukázat jejich slabost a předložit alternativy. A dále k Hjørlandovi, pro ilustraci přebírám z jeho práce tabulku, v níž nás seznamuje s filosofickými přístupy a jejich aplikací v informační vědě.

Obr. č. 1: Filosofické přístupy a jejich aplikace v informační vědě

Podle Hjørlanda jsou tedy všechna bádání a výzkumy jak uvnitř, tak vně informační vědy ovlivněny nějakými filosofickými tradicemi. Ovšem svoji orientaci si nemusíme uvědomovat, filosofické postoje pak mohou být implicitní nebo explicitní, rozpoznané nebo neuvědomované. Často podle Hjørlanda badatelé např. v hermeneutické tradici jasně vyjadřují svůj filosofický přístup, zatímco např. badatelé v pozitivní tradici o svém mlčí. „Positivistic research is often silent because it conceives itself as „scientific“: the only valid approach. Even the discussion of its own assumptions is often claimed to be „non-relevant“ or „non-scientific“. Therefore positivism is sometimes labeled „the invisible theory of science“. Such a claim is of course both wrong and unscientific.“ [5] Povahou vědy, tedy i informační vědy, je zkoumat své vlastní předpoklady a metody. Různé pozice mají různé důsledky pro druh teorie a nakonec pro druh praxe, které jsou uskutečňované v informační vědě. V článku Theory and metatheory of information science: a new interpretation [6] Hjørland analyzuje následující problémy ze tří epistemologických hledisek, a to empirismu, racionalismu a historicismu, ačkoli si je dobře vědom toho, že toto dělení je velmi zjednodušené. Hjørland nám tato hlediska opravdu velmi zjednodušeně přibližuje, podle něj je empirismus filosofií, která dává přednost smyslům a zkušenosti. Racionalismus je filosofií, která klade menší důraz na smyslovou zkušenost a větší důraz na usuzování či logické myšlení a na a priori teoretizování. Tyto dvě tendence částečně vzešly z různých způsobů čerpajících z epistemologických a metodologických úkolů pokračujícího vývoje, zahájeného Koperníkem a dovršeného Newtonem. Společně racionalismus a empirismus představují dvě hlavní tendence evropské filosofie v období po scholastice a před Kantem. Empirismus je spojován s britským myšlením, racionalismus s evropským myšlením, ale tato klasifikace je příliš hrubá. Historicismus je pak filosofií, která zdůrazňuje, že vnímání a myšlení jsou vždy ovlivněny našim jazykem, kulturou, našim předporozuměním a „horizontem“, včetně našich vědeckých teorií. Je silně spojen s humanitními vědami, ve kterých byla dominantní hermeneutika. Ve 20. století byla dominantní empirická filosofie, zvláště do roku 1950. S počítačovou revolucí přišel nový racionální trend, který dominoval v 70. a 80. letech 20. století. Thomas Kuhn je však příkladem vzrůstajícího historického vlivu v moderní filosofii. V 90. letech 20. století se podle Hjørlanda stal historicismus převládající epistemologií.

Základ těchto výše uvedených epistemologických teorií může například představovat základ pohledu na uživatele a jejich poznávání. Pro ilustraci si můžeme srovnat tři epistemologická hlediska – racionalismus, empirismus a historicismus v jejich pohledu na uživatele. Empirismus viděl uživatele jako narozené bez jakéhokoli poznání (tabula rasa) a všechno poznání jednotlivce pojímal jako získané ze smyslů. Uživatelé vytvářejí jednoduché koncepty z jednoduchých smyslových dojmů. Ve 20. století tento pohled pokračoval v behaviorismu, který dominoval americké psychologii od r. 1913 asi do r. 1965. Tento pohled ovlivnil informační vědu mnoha způsoby, zcela nedávno a nejzřejměji v teoriích neurálních sítí a konekcionismu. Racionalismus viděl smyslovou zkušenost jako omezený způsob dosažení poznání. Aby osoba mohla interpretovat smyslová data, musí mít nějaké koncepty a tyto koncepty nemohou přijít ze smyslů, nýbrž musí být vrozené (nebo se musejí vyvinout z nějaké preformy, která je vrozená). Moderními termíny řečeno, mozek musí spustit nějaké programy nebo následovat nějaká pravidla, která určují osud všech vstupů a akcí individua. Tento pohled psychologie dominuje „kognitivní revoluci“, která začala asi v r. 1956 psychologem Jeromem Bruneren a lingvistou Noamem Chomskym [7], vládla psychologii asi kolem r. 1965 a vrcholila asi kolem r. 1985. Byl úzce spjat s výzkumem umělé inteligence a s interdisciplinární oblastí známou jako kognitivní věda. Dnes existuje přehodnocení a diskuse o statutu tohoto interdisciplinárního trendu a mnoho badatelů shledává jeho epistemologické předpoklady velmi problematickými. Historicismus souhlasí s racionalismem v názoru, že naše zkušenosti jsou determinovány našim psychologickým uzpůsobením. Nicméně nevidí toto uzpůsobení jako něco vrozeného nebo společného pro všechny lidské bytosti, ale spíše ho vidí jako určované kulturními faktory. Tam, kde kognitivismus srovnává lidskou mysl s počítačem a zkouší vysvětlit logické myšlení, práci paměti a rozhodování, které je určeno pravidly, jež mohou být odhalena a používána systémy s umělou inteligencí, historicismus chápe psychologické mechanismy jako kulturně determinované. „Logické myšlení“ ve „vyspělých zemích“ je podle historicismu v protikladu k „nespoutanému myšlení“ v „primitivních kulturách“. Jedním z vysvětlení je, že vývoj psané formy jazyka změnil kognitivní funkce. V kulturách s psanými formami jazyka je možné srovnat formální struktury vět, čímž mohou být formulována a vyučována pravidla logického myšlení. Ve filosofii vědy měl historicismus vliv na Thomase Kuhna. Jeho teorie o vědeckých paradigmatech odráží, jak je zpracování informace tvůrci a uživateli vědeckých informací determinováno více nebo méně vědomými předpoklady. Kuhnova teorie překlenuje individuální a kolektivní úroveň v kognitivních procesech. Jeho názor nicméně na dlouhou dobu neovlivnil základní myšlení o uživatelích a poznání v informační vědě. Vliv historicismu v této disciplíně byl hlavně představován kriticismem, který byl stavěn do opozice vůči tradičnímu racionalismu (ve formě umělé inteligence a kognitivismu). Byl tak implikován nový pohled na uživatele jako sociální a kulturní bytosti a sociologicko-epistemologický pohled na vyhledávání informací. Existuje několik různých škol, které jsou historicismem zaštítěny, jako např. hermeneutika, pragmatismus, sociální konstruktivismus, sémiotika a kulturně historické školy. Z historického hlediska chování při vyhledávání informací může být chápáno jako řízené epistemologickými teoriemi či předpoklady. To je také případ chování lidí při vyhledávání informací, kteří se nikdy neučili epistemologii. Epistemologické předpoklady u lidí mohou být více či méně vědomé a mohou být interpretovány z perspektivy ustanovené filosofií a historií vědy. Neměl by existovat dualismus mezi chováním vědce a chováním běžného uživatele při vyhledávání informace. Výše zmíněné perspektivy poskytují nezbytné teoretické východisko pro studium uživatele. Zejména hermeneutická bádání nám mohou pomoci při výzkumu sociálně komunikačního kontextu celého informačního procesu.

Podle mého skromného názoru nám může hermeneutika nejen pomoci filosoficky ukotvit náš transdisciplinární obor, nýbrž bychom ji měli chápat jako paradigma, které je vhodné aplikovat v rámci informační vědy z hlediska jejího působení v globální a multikulturní společnosti. Proč paradigma? Paradigmatem vědy se obecně myslí souhrn pravidel, přístupů a metod poznávání skutečnosti, který je charakteristický pro společenství vědců určitého období. Je všeobecně známo, že tento termín byl zaveden T. S. Kuhnem [8], který jej chápal jako model, předobraz či vůdčí myšlenku vědy v daném období. Podle Kuhna [9] má vývoj vědy dvě fáze, které se střídají. Jedná se o fázi normální vědy a fázi vědecké revoluce. Fáze normální vědy znamená, že vědecká práce je orientována určitou vědeckou tradicí, kterou uznává určité společenství vědců a která je formulována jako jakási teorie, závazná pro určitou dobu či určitou skupinu vědců. Ve fázi vědecké revoluce je dáváno najevo, že dosavadní paradigma, tj. tedy vůdčí myšlenka vědy, již není adekvátní a je třeba jej nahradit novým paradigmatem. Konkrétní příklad si můžeme uvést z oblasti fyziky, ve které bylo paradigma newtonovské fyziky nahrazeno paradigmatem fyziky kvantové. Podle Kuhna je rovněž důležité zdůraznit, že normální věda a revoluce jsou činnosti založené na existenci společenství. Pokud je chceme řádně analyzovat, musíme podrobit rozboru struktury vědeckého společenství, které se časem mění.

Podle Jonáka [10] má změna paradigmatu celé vědy vliv i na informační vědu. Tím, že se proměňují pravidla a metody přístupů ke skutečnosti, se rovněž proměňuje i hodnocení některých pojmů, které se nachází ve sféře informační vědy. Právě změnou úhlu pohledu na skutečnost dochází ke změnám v průniku informační vědy s ostatními vědami. Např. základy teorie informace vznikaly v rámci spojení s řešením problémů přenosu signálů ve sdělovací technice. Shannon [11] při výpočtu hodnoty informace bral v úvahu vyhodnocení frekvence výskytů prvků (jasně definovaných variant znaků, výrazů, rozhodnutí, situací) a na jeho základě stanovil pravděpodobnou váhu sdělení. Tento postup je však obtížně použitelný např. ve společenských vědách, ve kterých existuje vysoká neurčitost při vymezování prvků pro výpočet hodnoty informace. Na informaci byly dále aplikovány poznatky z lingvistiky, jelikož byla ztotožňována se svým nosičem, tj. slovem, větou, textem atp. Díky Saussurovi [12], který oddělil jazyk od řeči, překonala lingvistika „pojmenovávací“ paradigma, tj. paradigma založené na předpokladu, že věci a jména věcí spolu souvisejí. Lingvistika tedy odhlédla od řady problémů, které vztahovaly jazyk ke skutečnosti. Jonák si pak přechod k takovému pojetí informace, které by odpovídalo novému paradigmatu vědy, představuje jako modifikaci dosavadního pojetí „pojmenovávacího“ paradigmatu. Saussure problém vztahu jazyka ke skutečnosti formuloval jako „značení“. Jevy vnější skutečnosti se nevyčerpávají pouze svým „značením“, nýbrž tím, že vždy musí pro člověka něco znamenat. Zavedení pojmu „znamenání“, tedy že výrok či text nejen něco značí, ale především že něco znamená pro účastníky komunikace, je nezastupitelné právě a především ve společenských vědách. A právě „znamenáním“ přisuzuje uživatel informaci hodnotu.

Paradigmata současných teoretických výzkumů v informační vědě se pokusil analyzovat Ford [13]. Rozdělil je do dvou skupin, a to na vědecká paradigmata a objasňující paradigmata. Vědecká paradigmata jsou podle Forda charakterizována například kvantitativními a statistickými metodami, logicko-matematickými přístupy, definitivními koncepcemi, vysokou objektivitou, nízkou komplexností, izolovanými veličinami, hledáním univerzálních zákonů. Pro objasňující paradigmata jsou pak charakteristické například kvalitativní a interpretující metody, holistický přístup, akceptace porozumění kontextu, vysoká subjektivnost, vysoká komplexnost, intuitivní přístupy.

Podle Jely Steinerové [14] se v 90. letech 20. století v informační vědě rozvinula čtyři paradigmata:

• objektové paradigma, které se zabývá zkoumáním informačních objektů, a to spíše z hlediska jejich formálních vlastností než z hlediska jejich působení v prostoru, čase a jejich vzájemných sociálních kontaktech,
• komunikační paradigma, které preferuje komunikační aspekt vyhledávání a využívání informací, přičemž aplikuje i aspekty epistemologie a sociální psychologie,
• behaviorální paradigma, které se zabývá výzkumem způsobů interakce lidí s potenciálními zdroji a které při tom preferuje schéma podnět-reakce,
• kognitivní paradigma, které vychází z výzkumů zpracování informace v lidském mozku, hledající určité zákonitosti a všeobecné principy.

Na základě kritik těchto jmenovaných paradigmat se objevují další syntetičtější a holističtější přístupy. Například doménově-sociální paradigma neboli teorie sociálních domén, které zkoumá informační systémy jako sociální systémy v určitých oborech poznání a které vytváří vnitřní mechanizmy reprezentace, např. pojmové struktury v nich. Dále uživatelské paradigma neboli také teorie uživatelů, které se snaží komplexně řešit problémy uživatelů, a to jak z hlediska struktur poznání, tak z hlediska využití informací. Procesuální paradigma je podobné paradigmatu kognitivnímu, jelikož rovněž chápe zpracování a využívání informací jako kognitivní proces, který je aktivní a tvořivý. Avšak na rozdíl od kognitivního paradigmatu se procesuální paradigma zaměřuje i na emocionální složku člověka, tj. soustřeďuje se na málo prozkoumané stavy nejistoty a neurčitosti při získávání a využívání informací a rovněž se zaměřuje na složku fyzické aktivity, tj. na spojení poznávání a informací s řešením konkrétního problému uživatele.

Podle Steinerové nové přístupy v informační vědě vytvářejí prostor pro určení nového paradigmatu, které je tvořeno globálním kontextem interakce uživatelů, informačních zdrojů, informací atd. Do tohoto kontextu by podle Steinerové mohly být včleněny kognitivní a sociální struktury, časový aspekt evoluce, přirozená neurčitost, nepředvídatelnost interakce. Podstatou navrhovaného globálního paradigmatu informační vědy je kognitivně-sociální paradigma s návratem k lidsky přirozené komunikaci v technickém rámci. Ústředním bodem výzkumu je tedy podle Steinerové člověk, nikoli technologie nebo produkty. Hodnota informací je vždy spojena s jejich využitím a se sociálním prostředím. Nedílnou součástí tohoto navrhovaného globálního paradigmatu by se mohl stát i hermeneutický přístup v informační vědě, který díky práci s ontologicko-gnoseologickou a metodologickou kategorií, „rozuměním“ vyhovuje požadavkům kladeným na globální paradigma.

Rafael Capurro [15] nám popisuje tři hlavní epistemologická paradigmata informační vědy. První nazývá reprezentačním paradigmatem. Podle tohoto paradigmatu člověk poznává nebo pozoruje vnější realitu. Poznání se děje prostřednictvím reprezentace věcí v mysli poznávajícího subjektu. S těmito reprezentacemi se později dále pracuje, ať už jsou dále zpracovávány v mozku, sdělovány jiným myslím či skladovány a zpracovány v počítačích. Člověk pak vystupuje jako biologický informační procesor, který používá informace pro specifické racionální cíle. Informační věda spočívající na tomto paradigmatu se tedy zabývá studiem reprezentace, sjednocení a racionálního využití informace. Dalším paradigmatem, které nám Capurro předkládá, je paradigma zdroj-kanál-přijímač. Toto paradigma chápe lidskou komunikaci jako metaforu, která je aplikovatelná na různé úrovně reality. Komunikace znamená, že si lidské bytosti či jiné druhy zdrojů a přijímačů mezi sebou vyměňují informace. Informační věda v rámci tohoto paradigmatu se zabývá především působením informace na příjemce. Posledním paradigmatem, které nám Capurro nabízí, je platónské paradigma. Jedná se o paradigma, které na rozdíl od předchozích zmíněných paradigmat nepostupuje od poznávajícího subjektu, nýbrž místo něj klade něco, co pokládá za informaci jako takovou. Všechna tato paradigmata vycházejí z racionalistické tradice, která má v historii myšlení dlouhou tradici. Tato tradice rozlišuje mezi poznávajícím subjektem a poznávaným objektem. Takovéto dichotomické myšlení kritizuje např. filosofická hermeneutika či pozdní Wittgensteinova filosofie. Podle Capurra se na začátku 70. let 20. století odehrál přesun od fyzického či mechanického paradigmatu ke kognitivnímu obratu. Tento přístup v informační vědě klade do popředí lidské poznání jako něco, co je nezbytné pro určení toho, co můžeme nazvat informací. Capurro však dává přednost pragmatickému obratu v informační vědě, jelikož se domnívá, že kognitivní přístup v rámci promýšlení pragmatické dimenze lidské existence selhává. Je příliš závislý na moderní subjekt-objektové dichotomii, což podle Capurra znamená, že přeceňuje epistemologický pohled na vztah mezi člověkem a světem.

Barbora Drobíková nám ve své výše zmíněné eseji představuje jednu oblast vhodné aplikace hermeneutiky, a to organizaci informací. Hermeneutika má také ještě širší pole aplikace pro informační vědu. Několik nápadů pro použití hermeneutiky ve výzkumu a praxi informační vědy nám předkládá ve své stati rovněž Neil Pollock [16]. Konkrétně Pollock jmenuje několik dílčích oblastí náležejících do informační vědy, které jsou vhodné pro aplikaci hermeneutiky, jsou jimi: analýza dokumentů, bibliografické pořádání, dynamické struktury slovníku, informační management, vyhledávání informací, knihovnická praxe, účel knihoven, metodologie procesů, profesionální komunity a komunikace v těchto komunitách, referenční teorie, vývoj systémů, virtuální komunity aj. Existují další badatelé, kteří hledají pro hermeneutiku uplatnění na poli informační vědy, např. John Budd [17] vidí hermeneutiku jakožto prostředek, který může informační vědě poskytnout celostnější pohled na jednotlivé problémy, které řeší. Zamýšlí se nad problémem účelu knihoven a snaží se hledat důvody pro jejich existenci. Budd tvrdí, že např. zatímco jsou katalogizační pravidla a klasifikační schémata výsledkem interpretativních aktů, zřídka je „interpretační bádání“ aplikováno na zlepšení těchto pravidel a schémat. Další autor Tom Butler [18] se snaží aplikovat hermeneutiku v oblasti designu informačního systému, přičemž využívá Heideggerovu a Gadamerovu hermeneutiku k „sociálnímu pojetí“ procesů pro vývoj systémů. Na počátku 80. let 20. století se začalo bádání více zabývat perspektivou interpretační teorie neboli hermeneutiky v procesu ukládání a vyhledávání informací. Vedle stále rychlejšího vývoje v informačních technologiích koexistovala rovněž široká mezinárodní diskuse o hermeneutickém paradigmatu na informačním poli. Hlavní teze této diskuse se týká nejen interpretativní povahy procesu hledání informace, ale také role interpretace s ohledem na fragmentaci vědění.

Perspektivou hermeneutiky se Capurro zabýval již ve své práci Hermeneutik der Fachinformation, která byla publikována v roce 1986. Capurro analyzuje hermeneutické komponenty interakce mezi tazatelem neboli uživatelem a databázemi a mezi společností a informačními systémy. Jako nosné pole pro aplikaci hermeneutiky vidí Capurro proces ukládání a vyhledávání informací. Podle něj při sestavování např. bibliografických databází nás fragmentace informace nutí vytvářet podmínky možnosti pro vyhledávání částí, protože jejich společný kontext zůstává skrytý. Rozčleněnost otevírá možnost pro různé perspektivy interpretace. Tato situace může být popsána termíny podobnými těm, které používá Heidegger k analýze struktury pochopení: všeobecné pojmové pozadí („Vorhabe“), zvláštní úhel pohledu („Vorsicht“) a odpovídající terminologie („Vorgriff“). Stejným způsobem tvůrce databáze musí předdefinovat pole vědění, se kterým obvykle pracujeme prostřednictvím klasifikačního schématu. Terminologie pole je objektivizována v tezauru. Bibliografický popis, abstrakt, rejstřík termínů (nebo deskriptorů) a klasifikační kódy jsou náhražkou dokumentu, které mohou být vyhledávány, přičemž se bere do úvahy objektivizované předporozumění (tezaurus, klasifikační schéma atd.) komunity uživatelů. Jakmile je databáze implementována do systému, máme na jedné straně objektivizované předporozumění a na straně druhé interpreta neboli tazatele. Podle existenciální hermeneutiky lidská bytost není izolovaný tazatel, který zkouší „dosáhnout“ na jiné tazatele nebo na vnější svět ze své zapouzdřené mysli (mozku), ale již s ostatními svět sdílí. V tomto světě otevřených možností se osoba setkává s jinými a sdílí s nimi věci a zájmy a rozvíjí v jejich rozmanitosti a komplexnosti „pavučinu lidských vztahů“ [19]. Zafixováním části pozadí komunity v nějaké databázi tazatel nebo hledající může srovnávat své otázky s databází. Zde Gadamerovo „splývání horizontů“ popisuje nejen situaci interpretace textu ve všeobecnosti, ale také a dokonce přesněji dynamický proces dějící se během online dialogu. Proces ukládání a vyhledávání informace podle Capurra můžeme hermeneuticky považovat za vyjádření vztahu mezi existenciální otevřeností světa tazatele, jeho rozdílné otevřené a sociálně sdílené horizonty předporozumění a zavedeným horizontem systému. Proces vyhledávání informace je ve své podstatě interpretačním procesem, majícím co do činění s kontextem života a zázemím tazatele a s takovými lidmi, kteří ukládají různé druhy lingvistických výrazů, které mají význam ve fixovaných kontextech porozumění, mezi něž se řadí tezaury, klíčová slova a klasifikační schémata. Tazatel může podle Capurra srovnávat svoje otázky a prostředí předporozumění s částí prostředí komunity v systému. Online dialog je zvláštní formou hermeneutického kruhu. Koncept hermeneutického kruhu poukazuje k procesu porozumění jako k dynamickému procesu splývání horizontů, ve kterém jsou tvrzení považována jako odpovědi na otázky. Otázky vznikají v předporozumění, které je samo o sobě výsledkem kladení otázek atd. Tedy dynamika procesu interpretace má své kořeny v sókratovském přístupu kladení otázek. Přístup je existenciálně založen ve faktu, že my jsme zakotveni v již strukturovaném světě (historická situace, kultura, jazyk atd.), jsme konfrontováni v tomtéž čase s otevřeným polem možností, tj. s otevřeným rámcem neboli horizontem. Tazatelovo předporozumění je zakotveno v předporozumění komunity, které je samo o sobě částí sítě mezivztahů věcí nebo zájmů, které ve své otevřenosti a konečnosti vyvstává v samotné sdílené otevřenosti světa. Jestliže nazýváme tuto otevřenost světa Předporozuměním (P) jako ontologickou podmínku možnosti pro ontické předporozumění (p), pak základní rozdíl podle Capurra je, že Předporozumění nemůže být redukováno na (otevřené nebo fixované) předporozumění. Rozdíl mezi předporozuměním a Předporozuměním nezabraňuje ovšem možnosti integrování dynamických učebních vzorů do vyhledávacích systémů. Toto může být schematicky vyjádřeno následujícím diagramem.

Obr. č. 2: Schematické zobrazení: Tazatel <=> Systém

Tedy návrhy informačních systémů se musí uskutečňovat s ohledem na porozumění. Potřebujeme konceptuální zázemí, např. záběr databáze, zvláštní hlediska (klasifikační schémata) a terminologii. Výsledkem je objektivizované nebo fixované předporozumění. Toto zázemí náleží k historickým, kulturním, lingvistickým a jiným situacím. Neexistuje vědění samo o sobě. Uživatel rovněž není izolovanou myslí s kognitivní strukturou, ale je fyzicky lidskou bytostí, sdílející teoretické a praktické předporozumění, např. s profesionální komunitou. Neexistuje všeobecný uživatel.

Z výše představených možností hraje hermeneutika skutečně přední roli mezi současnými přístupy v informační vědě a může se rovněž stát spolehlivým základem pro formulování jejích teorií. Ovšem na počátku je důležité poskytnout badatelům důkladný úvod do hermeneutiky.