Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Fanda fotbalové Bohemky a technologií ve vyhledávání informací

Čas nutný k přečtení
14 minut
Již přečteno

Fanda fotbalové Bohemky a technologií ve vyhledávání informací

0 comments
Rubrika: 
Rudolf Vlasák je docentem Univerzity Karlovy v Praze, Slezské univerzity v Opavě a Vysoké školy v Karlových Varech. Od roku 1996 je ředitelem Ústavu informačních studií a knihovnictví (ÚISK) na Filozofické fakultě UK. Narozen 1936, absolvent oborů knihovnictví a čeština s rozšířením o technologii v roce 1961. Z významných pracovních etap lze uvést: v roce 1967 spoluautorství jednoho z prvních českých automatizovaných informačních systémů KOMPAS. V 70. letech hlavním projektantem a spoluzakladatelem celostátního automatizovaného informačního systému Ústřední technické základny čs. soustavy VTEI, založeného na dovozu významných světových informačních databází, doplňovaných českými databázemi, a jejich centrálním zpracováváním pro podstatnou většinu hospodářských odvětví a vědních oborů (od roku 1973 jako služby SDI, od roku 1979 také online jako služby databázového centra ÚTZ a od roku 1980 jako online uzel přístupu do hlavních světových databázových center v ÚTZ). V letech 1969 až 1997 zaměstnán v UVTEI, po roce 1990 transformovaného do NIS ČR, většinou jako hlavní řešitel výzkumných úkolů a vedoucí koncepční pracovník, v NIS pak jako vědecký tajemník (mj. tvůrce jeho statutu) a poradce ředitele. Současně, už od roku 1990, postupně od částečného po plný úvazek na Katedře vědeckých informací a knihovnictví, dnes ÚISK FF UK. Podílel se na nové koncepci výuky po listopadu 1989, v roce 1992 se habilitoval a v létě 1994 se ujal řízení ÚISK.

K tomu poznámka RV: "Pro člověka, který překročil 65 let života (a do tohoto života zasáhla 2. světová válka, únor 48, jaro 68 a konečně listopad 89), je otázka sepsání krátkého životopisu něco jiného, než je interview. Využívám vymoženosti tohoto elektronického média a uvádím nejen výše uvedenou minimalizovanou formu životopisu, ale čtenář, kterého by to eventuálně zajímalo, může nahlédnout do trochu beletrizované formy mého curricula, které jsem si právě při této příležitosti sepsal vlastně poprvé v životě, jako ohlédnutí slušící se pro pamětníka. Je to také současně o vývoji našeho oboru u nás v posledních asi 40 letech a o vynikajících osobnostech, s nimiž jsem měl štěstí úzké spolupráce a zpravidla i osobního přátelství."



Není to dávno, kdy katedra oslavila 50 let výročí existence. V čem spočívala proměna Katedry vědeckých informací a knihovnictví na dnešní Ústav informačních studií a knihovnictví? Předpokládám, že nešlo pouze o změnu v názvu… V souvislosti s tím mám jednu podotázku: zajímalo by mě, jak probíhaly na katedře události listopadu 1989 a co se na ní změnilo po pádu komunismu.

Pokud jde o změnu katedry na ústav (ÚISK), musím vás zklamat. Bylo to skutečně jen formální opatření v době, kdy se na celé fakultě přejmenovávaly některé součásti z kateder na ústavy nebo instituty. Šlo o ty větší, které se ještě mohly členit na směry či semináře. K významným věcným změnám koncepce výuky došlo především hned na začátku 90. let spolu se změnou ve vedení tehdejší katedry a pochopitelně zejména díky celkové změně politického a etického klimatu ve společnosti. K této radikální změně došlo pod vedením profesora Jiřího Cejpka, který po profesoru Jiřím Kábrtovi katedru v roce 1990 převzal. Byly zavedeny směry informační, knihovnický a knihovědný, přičemž já jsem koncipoval zejména obsah a cíle výuky v informačním směru. Pokud jde o průběh listopadu 1989 na katedře, to je spíše otázka pro ty její členy, kteří zde v té době působili. Já jsem se do událostí zamíchal jako externista až později, právě jako člen týmu, který připravil novou koncepci. Vím jen, že studenti si vynutili odchod nejen Jiřího Kábrta, ale také docentky Ivany Švarcové a pod určitým tlakem odešli i docent Blahoslav Kovář a dr. Karel Šindelář. Se mnou nastoupil Peter Pálka. Z dalších stranických kádrů předlistopadové katedry zůstali ještě doc. Jozef Straka a dr. Ivan Hříbek. Přesto, jak jsem později zjišťoval, došlo zde po "listopadu" na poměry Filozofické fakulty k relativně významným personálním změnám. Vidím v tom silný vliv tehdejší studentské obce v čele s dnes významným českým novinářem Michalem Růžičkou.

A vaše osobní zapojení? Jak se liší práce akademického pracovníka od akademického manažera? Nevyžaduje to určité osobní kompromisy?

Osobně jsem se i při zprvu částečném úvazku na katedře (hlavní síly jsem byl ještě nucen věnovat transformaci UVTEI na NIS ČR) angažoval při získávání grantů na rozšíření neuvěřitelně chudého parku výpočetní techniky (k té byl na fakultě spíše záporný vztah) a už v roce 1991 na prosazení vstupu na internet. Podařilo se zavést e-mail a telnetový přístup do tehdy na něm přístupných katalogů velkých knihoven ve světě i pro naše studenty s velkým předstihem před celou ostatní fakultou, snad jen s výjimkou lingvistů okolo profesora Bohumila Palka a docenta Petra Vavrouška, tehdy a také v současnosti mimořádně osvíceného proděkana FF UK.

Při svém nástupu do vedení ústavu jsem asi působil na místní poměry nezvykle autoritativně a nekompromisně. Provedl jsem řadu personálních změn (odešli uvedení dva členové, přijal jsem dr. Richarda Papíka, dr. Jaroslava Fialu, dr. Petra Trmače), prosadil zveřejnění nově koncipovaného systému otázek ke státnicím a mimořádné úsilí jsem věnoval na získání akreditace doktorských studií v oboru informační věda. Hned jsem přijal řadu mladých, podle mého soudu velmi nadějných interních doktorandů. Na nich může ústav i obor stavět především. To, spolu s jasným určením cílových profesních kategorií jako rozhodujícího kritéria pro koncepci celého vzdělávacího cyklu, s podstatným "zkybernetizováním" a "zinternetizováním" výuky a zavedením navazujícího magisterského studia, pokládám za splnění svých hlavních předsevzetí, která jsem si jako nový vedoucí katedry vytkl. Nepodařilo se mi prosadit mezi členy ÚISK patřičné zaujetí pro vlastní docentské habilitace. Výjimkou je dr. Papík, který už na tom přece jen pracuje.

Za dobu svého již dlouholetého působení na FF UK jsem měl, bohužel, možnost se přesvědčit, že většina kolegů na jiných katedrách a ústavech má k manažerství velmi daleko. Ve srovnání s tím, s čím jsem se setkával v "provozním", neakademickém světě po hlavní údobí své praxe, je to i u vedoucích pracovníků spíše snaha zabývat se nemanažerskými problémy, tj. odbornými disputacemi a filozofováním spíše než starostí o to hlavní, což je shánění finančních a materiálních prostředků a tvrdá personální politika. Není proto divu, že se při takovém stylu řízení dostala fakulta v minulých letech do katastrofální chudoby, prohloubené neuvěřitelnou zadlužeností. Po těchto zkušenostech jsem nového pana děkana hned po jeho nástupu navštívil a mohu s uspokojením říci, že jsem se s ním rychle shodl v tom, že starost o peníze nebude pod naši vědeckou úroveň a způsob ekonomického řízení nastolený proděkanem Vavrouškem ve spolupráci s novým tajemníkem a také s novým vedoucím ekonomického oddělení fakulty už nyní začal přinášet jisté ovoce. Fakulta je z dluhů venku a protože se bedlivě starám o stav financí vztahujících se k ústavu (nový způsob hospodářského vedení fakulty mi poskytuje, když potřebuji, příslušné údaje), mohl jsem v minulém roce nejen zvýšit pohyblivou složku tarifních platů, ale také navíc celkem třikrát rozepsat slušné mimořádné odměny.

Kdybyste se nyní opět rozhodoval pro funkci vedoucího katedry, ujal byste se ji? A pokud ano, co byste dnes udělal jinak? A pokud ne, čím byste chtěl být?

Jak jsem už řekl v rozhovoru pro časopis Čtenář: "Vedoucí má vědět, kdy odejít, a má si předem připravit vhodného nástupce. Ten čas se pomalu naplňuje." Naplní se v září tohoto roku. Je to mé svobodné rozhodnutí a, jak jsem také ve vzpomenutém interview uvedl: "rád předám žezlo mému mladému a nadějnému kolegovi a příteli dr. Papíkovi". Je nejen podle mého názoru dobře připraven". Kdybych teď říkal, co bych v případě opětovného nástupu do vedení ústavu činil, bylo by to, jako bych svému nástupci před veřejností radil, co on má konat. Svůj názor mu samozřejmě netajím, ale jde pochopitelně o debaty mezi čtyřma očima.

ÚISK není třeba pro většinu našich čtenářů nijak zvlášť představovat. Ale protože mě v každém rozhovoru zajímá, jak zpovídaná osoba představí své pracoviště, zeptám se i vás. Můžete nám přiblížit, jak vypadá ÚISK z vašeho pohledu?

ÚISK je dnes co do počtu studentů jednou z největších součástí Filozofické fakulty, v novém areálu Karlovy univerzity v Jinonicích získal odpovídající materiální a technické vybavení, vede samostatný studijní program na úrovni např. lingvistiky, historických věd nebo sociologie, a to v moderní, Evropskou unií doporučované strukturované koncepci (bakalářské, navazující magisterské i doktorské studium). Zatímco v roce mého nástupu do funkce se hlásilo okolo 80 uchazečů a přijímalo se jich necelých 20, v posledních letech se k nám hlásí 330 až 350 studentů, z nichž přijímáme něco přes 70, a to při zhruba stejném počtu učitelů.

Vrátím se k vývoji vysokoškolského oboru knihovnictví a informační vědy. Jak by podle vás měl tento obor vypadat za 5, 10, 20 let?

Především už dnes pokládám za zavádějící dělení oboru na informační vědu a knihovnictví. Jde vcelku o informační teorii a praxi, informační povolání, zahrnující knihovnictví, bibliografii a dokumentaci, rešeršní, referenční, studijně rozborové, informačně manažerské, analytické a další, nově vyvíjené činnosti, jejichž podstatou je zprostředkovatelská služba mezi konečným uživatelem a informačním univerzem, představovaným dokumenty a databázemi všeho druhu. To si myslím, že se, až na technické prostředky, technologie a metody, v dohledné době nezmění.

Jaké předpoklady by podle vás měl mít student, který se na obor INSK hlásí a jak vypadá "výstup", tedy jaký má profil absolvent ÚISK?

Měl by to být člověk "zasažený" informačním problémem tohoto světa a toužící v tom něco přínosného svými silami učinit. O oboru, pokud vychází ze všeobecně vzdělávací střední školy, nemusí téměř nic vědět, ale měl by mít kladný vztah k informatice a studiu cizích jazyků. "Výstupy" jsem už mnohokráte definoval a komentoval. Využijme opět hypertextového prostředí a klikněme např. na domovskou stránku ÚISK, do textů připravených pro nová přijímací řízení v tomto roce, a to jednak do části věnované cílovým profesím bakalářského studia a jednak do části, kde jsou uvedeny cílové profese navazujícího magisterského programu.

Na jakých pozicích a v jakých oborech se uplatní absolventi bezprostředně po ukončení vysokoškolského studia? Kde se ocitnou za 10 let? V jakém oboru se uplatní většina, vedete si nějaké statistiky nebo přehledy?

Představili jsme si, čím vším by se teoreticky měli absolventi studia na ÚISK stát. Jaká je praxe, to, bohužel, známe jen z nahodilých kontaktů s našimi bývalými posluchači a také, pokud jde o bezprostřední angažmá po státnicích (někdy ovšem už před nimi v průběhu posledních ročníků studia), na základě zvědavých otázek, které při podání ruky a gratulaci k úspěchu v poslední zkoušce obvykle kladu. Nedokážeme do sledování pracovních osudů našich absolventů zavést bez jejich aktivního přispění systém. A že by se nám při různých změnách svých zaměstnání sami hlásili, to je, jak jsme se už přesvědčili, iluze.

Některé zahraniční školy získávají velmi významnou podporu (finanční i morální) od svých bývalých studentů, kteří díky studiu dosáhli úspěchu a jsou za to své škole vděční. Jakým způsobem a zda vůbec vyjadřují bývalí studenti svůj "vděk" katedře? Změna režimu, státní podpora vysokým školám a celkové klima, kdy "velký úspěch" v našich vodách znamenalo a bohužel i dnes znamená něco zcela jiného, znemožňuje srovnání například s americkými školami, takže se raději zeptám jinak: myslíte si, ze dnešní absolventi budou přisuzovat absolutoriu ÚISK velký význam ve svém životě, který je povede k tomu, aby škole svoje ocenění určitým způsobem vyjádřili? Mohl byste uvést konkrétní příklady z minulosti i současnosti?

Platí, co jsem řekl k předchozí otázce. Na univerzitě vznikl v uplynulých letech dokonce speciální útvar, zabývající se kontakty s jejími absolventy a zvlášť ještě s těmi, kteří působí v zahraničí. Opět jde ale o vůli, či většinou spíše nevůli absolventů, sami se přihlásit. Práce s "alumnus" má v USA dlouhodobou tradici. U nás (a domnívám se, že i v dalších evropských zemích) tomu tak není. Škoda.

Zajímavou sondou do vztahu absolventů ke katedře a později ústavu byla akce k výročí 50 let existence této stolice na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Absolventi, pracující mimo obor, někteří slavní i "slavní", se nedostavili, ale zato tu až na výjimky byly všechny špičky současné české knihovnicko-informační scény, samozřejmě pouze z řad našich absolventů, jen pro ně byla akce svolána.

Vděk od svých žáků rozumný kantor zpravidla neočekává. Nicméně sám je šťastný, když se doví o každém jejich úspěchu. Vždycky jde o to, jak se absolvent uplatňuje, a zejména o to, jaký je to člověk a co si dovede přiznat jako ve škole získanou znalost či předpoklad úspěchu. U nás, jako oboru vyvíjejícího se mimořádně prudce, je ovšem získaná znalost ve studiu často jen rychle zastaralým, spíše historickým artiklem. Jde mnohem více o orientaci v tomto prudkém rozvoji oboru, o skutečně základní vědomosti a zejména o vědomí příslušnosti k tomu, co náš obor činí tak společensky významným a perspektivním.

Než vám položím otázku týkající se stavu vysokého školství u nás obecně, ráda bych se zeptala na něco, co považuji v našem oboru za klíčové. Jak prakticky funguje propojení vysokoškolského studia s výzkumem na jedné straně a praxí na straně druhé? V prvním rozhovoru Ikara, který jsem dělala s Ing. Augustinem Mertou, byla právě potřeba propojit výzkum, vzdělávání a praxi v oboru vyjádřena velmi silně. Dnešní studie stavu vysokého školství ukazují totéž. Jakým mechanismem přecházejí poznatky z výzkumu a zkušenosti z praxe právě do studia na ÚISK? S jakými školami, výzkumnými ústavy a knihovnickými a informačními pracovišti ÚISK spolupracuje?

Jsme především aplikovaným oborem, nikoli "velkou vědou". Ale nejsme ani jen žádným průnikem věd a oborů, jak se to někdy traduje. Máme svébytný, žádným jiným oborem nezastupitelný smysl, předmět výzkumu a hlavně vývoje, cíle a poslání. Obory, jako jsou informatika, lingvistika, sémiotika, psychologie, ale i matematika a nebo pedagogika, jsou u nás pouze aplikovány, ale nejsou to součásti, z nichž je informační odbornost (ostýchám se zde říci přímo informační věda) složena.

Aplikovaný výzkum a vývoj pěstujeme na ústavu především účastí v grantových projektech. Už předlistopadová katedra se účastnila na státních výzkumných úkolech řízených tehdy Státní komisí pro technický a investiční rozvoj. Ústav - jeho jednotliví členové a jejich malé pracovní týmy - řeší, resp. participuje na řešení výzkumných projektů, dnes i mezinárodních, řízených MŠMT, MK i příslušnými komisemi EU. Pro interní doktorandy, na kterých, jak jsem už předeslal, velmi stavím, je to vlastně téměř povinná součást vědecké přípravy. Samozřejmě se nejen to, co se "vyzkoumá" v grantech, ale zejména to, co získáváme výraznými kontakty s praxí a v téže míře studiem zahraniční odborné literatury a kontakty se zahraničními kolegy a pracovišti, musí zákonitě objevit ve výuce, jako přirozená součást nezbytných průběžných inovací osnov i vlastní učební látky prakticky ve všech předmětech.

Pokud jde o výčet našich a zahraničních partnerů, zmíním jen nejvýznamnější zahraniční, protože mohu s klidným svědomím říci, že pokud jde o tuzemsko, musel bych jmenovat vlastně všechny hlavní české knihovny a informační centra a to bych vynechal další typy institucí. V zahraničí se orientujeme zejména na fakultu informační a knihovnické vědy (SILS) na univerzitě Severní Karoliny v Chapel Hill, na univerzitní knihovnu v Longwoodu, na Dialog Corporation a OCLC v USA, na univerzitu v Saarbrückenu v Německu, na VINITI v Rusku a na mezinárodní organizace IFLA a do konce minulého roku na FID, kde jsme dokonce plnili funkci českého národního reprezentanta.

V nedávné době se opět rozhořely diskuse o změnách ve vysokém školství u nás. Fakt, že se zdaleka nejedná jen o nedostačující financování, například zmiňované dvě miliardy, vycítili i studenti vysokých skol. Co by tedy podle vás mělo být tou klíčovou změnou? Myslíte si, že by za určitých podmínek pomohlo zavedení školného?

Ten hlavní propad financování vysokých škol a také výzkumu a vývoje se udál za premiérování (paradoxně) profesora Václava Klause. Vzpomeňme na jeho ministra školství Piťhu, podivínskou figurku, která se přímo zříkala boje za finance a věnovala se místo toho bádání nad osnovami obecných škol. V té době se jinde, např. ve státním, nikoli soukromém bankovnictví nebo ve veřejné dopravě dostaly platy jen středoškolsky vzdělaných úředníků nebo strojvůdců nad platy univerzitních profesorů. A samozřejmě byly škrceny veškeré materiální prostředky, které by v rozhodujících transformačních letech udržely naše vysoké školy na alespoň neostudné úrovni. Výjimku naštěstí tvořil plošně zaváděný internet, ale ten díky jednomu z prvních polistopadových ministrů školství ještě Pithartovy vlády, profesoru Vopěnkovi. Tehdejší rektoři, pokud se vůbec uprostřed 90. let odvážili ozvat, byli rychle a tvrdě umlčováni. Na pana profesora Klause si nikdo netroufl. Teď je příležitost, protože ozvat se nevyžaduje už tolik odvahy. A význam podpory vysokoškolského vzdělání si už, díky také vzoru Evropské unie, dnes politik těžko (kromě tzv. euroskeptiků či eurorealistů) otevřeně dovolí zpochybňovat.

Ano, nějaká forma školného i na veřejnoprávních vysokých školách bude asi zavedena, ať chceme nebo nechceme. Jde jen o to, abychom uměli sami nikoli u nás vymyslet, ale nalézt a převzít (pokud možno jen s nepatrnými nezbytnými úpravami) v zahraničí fungující vzor. Skutečně jde o zamezení diskriminace nadaných studentů z chudých rodin a také o příležitosti si nejen půjčit v kořistnických bankách, ale spíše nalézt vhodný zdroj alespoň drobných příjmů částečnými pracovními úvazky v průběhu studia. Právě pro studenty našeho oboru by to, zejména ve vyšších ročnících, neměl být žádný problém.

Chtěl byste ještě říci závěrem tohoto rozhovoru něco, co zde nezaznělo nebo co byste rád vzkázal našim čtenářům?

Snad už toho bylo se mnou na jeden příspěvek dost. Čtenáře prosím o toleranci mého zaujetí minulostí. Já jsem se v ní totiž vždycky zabýval především budoucností. Proto ty projekty a proto také tak široké vymezení spektra našeho oboru a tím i budoucích povolání absolventů ÚISK, které jsem prosazoval. Více jsem o tom napsal v posledním článku do časopisu Národní knihovna.

Děkuji za rozhovor.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
JEDLIČKOVÁ, Petra a VLASÁK, Rudolf. Fanda fotbalové Bohemky a technologií ve vyhledávání informací. Ikaros [online]. 2002, ročník 6, číslo 2 [cit. 2021-12-08]. urn:nbn:cz:ik-10870. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10870

automaticky generované reklamy