CURRICULUM

Jsem původem pražský kluk z Vršovic od Botiče, od malička fanda fotbalové Bohemky (jako žák a mladší dorostenec také člen jejího tenisového oddílu), vychovávaný ve spořádané úřednické rodině. Studia měl můj ročník (1936) neuvěřitelně reformovaná. Stihl jsem ještě primu klasického osmiletého gymnázia, slavné Křemencárny, pak tři roky tzv. jednotné školy, pak opět na čtyři roky do gymnázia, ale ve třetím roce změněného na jedenáctiletku a tudíž okamžitě ukončeného maturitou... Na Filozofické fakultě jsem vystudoval s knihovnictvím ještě technologii (jako přípravu pro technicky orientované informační služby) a "malou" češtinu. Psal jsem básničky, hrál a režíroval studentské divadlo a teprve ke konci studia mi došlo, že moje největší hobby je právě to, co na začátku 60. let teprve nesměle do našeho oboru vstupovalo: technické prostředky a jejich uplatnění ve vyhledávání informací.

Měl jsem štěstí. Mohu dnes vzpomínat na minimálně tři velká dobrodružství tvorby a realizace svých "životních" projektů, které jsou s počítačovou a později i s telekomunikační technikou ve zpracování a šíření informací spojeny. O každém z nich by mohl být vyprávěn celý příběh. Tady jen krátce:

Hned ve svém prvním pracovním angažmá v polovině 60. let minulého století jsem získal příležitost kontaktu s tehdy u nás začínající počítačovou technikou. Řídil jsem tehdy (jako civilista po základní vojenské službě) dokumentaci politické literatury pro potřeby vědeckých pracovišť tehdejší pražské Vojenskopolitické akademie. Spolu s tehdy právě vystudovaným programátorem Ing. Jiřím Budilem, který si tam nejprve odbyl základní vojenskou službu a pak už se mnou zůstal v různých pracovních pozicích až do roku 1991, se nám podařilo založit v roce 1966 na jednom z prvních počítačů u nás (samozřejmě sovětské provenience - památného Minsku22) projekt KOMPAS (Kombinovaný pořádací automatizovaný systém). Na děrné pásce naděrované dokumentační záznamy se vozily do Vojenského kartografického ústavu v Dobrušce (tam jsme měli ten technický zázrak v podobě počítače 2. generace k dispozici) a do Prahy jsme asi po 10 hodinách usilovného krocení minskového procesoru (tuším o kapacitě asi 16k) a všech periferií (obrovských skříní vyplňujících velký sál s klimatizací), které musel inženýr Budil podstoupit, vezli nepříliš vydařený výtisk dokumentačního bulletinu s rotovanými rejstříky - k analýze chyb a přípravě další experimentální várky. První, skutečně vydařené a pak oficiálně vydané číslo bulletinu, se nám podařilo vydat právě v týdnu vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Museli jsme přiznat, že už ten zásah Brežněva byl načase, protože to, co dokumentace převážně obsahovala, byly nekritické abstrakty západní vojenskopolitické literatury. Vědecká pracoviště akademie už měla připravenu naši novou doktrínu, založenou na vystoupení z Varšavské smlouvy a přechodu k neutralitě. Několik měsíců po srpnu byla akademie rozprášena a s její generalitou (ovšem s výjimkou tzv. "zdravého jádra správných komunistů") jsem se pak mohl setkat jako s civilisty hledajícími jakékoli zaměstnání. Mne to postihlo méně, i když jsem byl později odhalen jako autor petic proti vstupu vojsk, které mí spolupracovníci houfně podepisovali, ovšem při prověrkách jeden či dva z nich poukázali na mé autorství. Tak jsem získal "kádrový strop", ale mohl jsem pracovat a dokonce odborně publikovat, ovšem ne v humanitní či sociálně vědní oblasti, natož třeba ve školství nebo kultuře. Byla tu ale tehdy vzkvétající sféra technických informací. I normalizační komunisté uznávali nutnost technického pokroku a tudíž také význam jeho informačního zázemí.

Na jaře 1969 jsem nastoupil do výzkumu v tehdy vzkvétající ústřední československé vědeckotechnické informační instituci - UVTEI. Opět jsem měl štěstí. Mým šéfem byl jeden z otců naší moderní informační profese a neúnavný iniciátor rozvoje československé soustavy VTEI už od 50. let, Ing. Augustin Merta. Ten měl sice kádrový strop už od roku 1948, ale vždycky dokázal prosadit alespoň v oblasti technických informačních služeb část z toho, co se vyvíjelo na Západě. Díky Pražskému jaru 1968 mohl až do prověrkového období na začátku 70. let řídit v UVTEI úsek výzkumu a samozřejmě přál všemu a všem v orientaci na západní vzory. Tak se stalo, že jsem mohl za sebou přivést i Jiřího Budila a založit s ním výzkum softwarového systému, založeného na přejímání databází v tehdy právě narozeném komunikativním formátu MARC. Začali jsme spolupracovat s dalšími špičkovými programátory, vesměs bývalými spolužáky Jiřího Budila, a ti už se nechtěli smířit se syntaxí systému MARC, založeného v polovině 60. let ještě na počítačích 2. generace. V roce 1970 jsme si tedy s autorkou MARC, Henriette Avramovou z Kongresové knihovny USA, vyměnili na to názory. Ona už na tehdy zavedený "bytový" formát 3. generace počítačů svůj systém přepracovat z pochopitelných důvodů nemínila (MARC se zatím právě ujímal v řadě nejvyspělejších zemí světa a jeho podstata byla spíše v sémantice vlastních bibliografických údajů založené na AACR). My jsme se naopak k novému softwarovému proudu připojili a vyvinuli komunikativní strukturu bytově orientovanou, obdobnou té, kterou tehdy také zaváděl americký producent nejvýznamnější světové chemické informační databáze (dnes nazývané zpravidla jako CHEMBASE). Není bez zajímavosti, že tuto strukturu jsme v roce 1972, kdy byla v knihovnickém světě přijata známá, z formátu MARC vycházející norma ISO 2709, prosadili jako standard MEKOF pro vědeckoinformační výměnné systémy v zemích tehdejšího RVHP. Tak se vlastně naší zásluhou paradoxně stalo, že tento blok v dosti významném prvku automatizace informačních procesů předstihl technickou progresivitou Západ.

To už se mi ale podařilo zpracovat projekt výstavby systému Ústřední technické základny čs. soustavy VTEI. Díky geniálnímu investičnímu manažeru, Ing. Janu Nešickému, který byl v roce 1971 z kádrových důvodů přesunut z významnější instituce do výzkumu UVTEI, se projekt realizoval včetně postavení nové budovy v Praze na Žižkově (dnes sídlo Úřadu pro veřejné informační systémy a dalších vládních institucí) a postupné instalace velkokapacitních (tehdy ještě "sálových") počítačů nejprve z NDR a později také Siemense ze SRN. To už nebyl jen výzkum, ale také vývoj a hned za tím provoz "informační továrny" podniku, který v době svého vrcholného výkonu v 80. letech dosahoval za služby jen hospodářským organizacím příjmů přes 12 milionů Kčs.

Od roku 1973 jsme s pomocí nově vyvinutého softwarového systému USS začali zpracovávat přírůstky postupně téměř všech nejvýznamnějších světových informačních databází v technických oborech a v medicíně a adresně zasílali relevantní záznamy tisícům specialistů v celém Československu. Tato služba SDI poskytovala už na přelomu 70. a 80. let celkem ročně více než 1,5 milionu "hitů" více než 15 tisícům uživatelů, přičemž přírůstek takto zpracovávaných databází se ve druhé polovině 80. let blížil už 2 milionům záznamů. Profily konečných uživatelů formulovali informační pracovníci tehdy existujících odvětvových středisek VTEI. Systém USS, na jehož vývoji se pod vedením Jiřího Budila podíleli tehdy špičkoví mladí programátoři, mezi nimiž vynikali především Ing. Martin Bloch (dnes známý mimo jiné z publicistických pořadů "skeptiků" bojujících proti pseudovědě všeho druhu), Ing. Martin Svoboda (dnes ředitel STK) a Ing. Ivan Slezák, tehdy už přední programátor pro firmu IBM, se v provozu SDI v ÚTZ udržel, samozřejmě s pravidelnými inovačními úpravami, neuvěřitelných téměř 30 let (až do definitivního odstavení sálového počítače ve výpočetním středisku ÚTZ, tehdy už v Národním středisku ČR, na začátku 90. let).

V roce 1978 jsem ještě projekt ÚTZ doplnil o projekt databázového centra a v následujícím roce jsme na počítači Siemens a jeho software GOLEM zahájili online rešeršní služby z nakupovaných databází. Nikdo tehdy u nás (samozřejmě s výjimkou úzkostlivě střežených strategických státních postů) neměl telekomunikační přístup do tehdy provozovaných a dále zakládaných velkých databázových center na Západě. Tímto trpasličím databázovým systémem (oproti tehdy už desítkám gigabytů západních center mělo to naše k dispozici pouze stovky megabytů vnější paměti pro vystavování databází), jsme pochopitelně informační potřeby ani tehdejšího totalitně ovládaného technického a lékařského výzkumu v retrospektivním vyhledávání informací nemohli uspokojit. Naskytla se však dobrá příležitost to alespoň v určité míře vylepšit.

V roce 1979 nás navštívili představitelé prestižního moskevského výzkumného ústavu v oblasti kybernetiky a telekomunikací VNIIPAS, úzce spolupracujícího se známým mezinárodním vědeckým centrem IIASA ve Vídni. Měli zájem uskutečnit online přístup VNIIPAS do západních databázových center přes uzel v IIASA, kde právě stážoval jejich pracovník. Protože šlo o pozemní "drátový" spoj, musel z tehdejšího SSSR do Rakouska vést ještě přes třetí stát a jeho uzel a VNIIPAS vybral právě naši zemi a šlo o to, která instituce to zde zajistí. Přesvědčili jsme je, že to může být právě ÚTZ. Vypracoval jsem tehdy s širším týmem kolegů projekt střediska, které později pod názvem SAVI přetrvalo existenci nejen mateřské ÚTZ, ale i nástupnické organizace po UVTEI v 90. letech - Národního informačního střediska ČR. Projekt byl tak významný a z tehdejších bezpečnostních hledisek tak choulostivý (přímý telekomunikační kontakt se západními informačními zdroji), že jej schvaloval po předsednictvu vlády dokonce ústřední orgán všemocné KSČ. V roce 1980 došlo k prvnímu připojení do tehdy začínajícího databázového centra Data-Star. Během několika málo let jsme si zajistili přístup do velmi reprezentativního vzorku světového "průmyslu" online informačních služeb - tehdy to byla centra STN International, IAEA, Bertelsmann, GID, Questel, BLAIS, BRS, ORBIT a samozřejmě Dialog. SAVI pod vedením mimořádně schopného, iniciativního a zejména v telekomunikacích výborně fundovaného Ing. Zdeňka Vaňka a rešeršéra "od Pána Boha" dr. Michaela Babky fungovalo standardně, obdobně jako i další tehdy pracující rešeršní střediska zprostředkující online vyhledávání informací pro koncové uživatele v západní Evropě. Školení rešeršéři nejprve s uživatelem probrali rešeršní strategii a poté s ním zasedli k terminálu a pod jeho dohledem zpracovali v relevantních databázových centrech a jejich relevantních databázích příslušnou rešerši. Rozdíl oproti západním střediskům byl v přístupu ke klávesnici terminálu, kterou mohl obsluhovat jen speciálně prověřený rešeršér, a dále v tom, že šlo o jediný povolený přístupový bod, později rozšířený ještě o jeho bratislavskou "filiálku". Ročně se realizovalo přes 500 rešerší. Finance přidělovala tehdejší Státní komise pro technický a investiční rozvoj všem resortům a ty svým odvětvovým informačním střediskům. Ta měla své kredity v SAVI a čerpala je pro své koncové uživatele. Často je zastupovali rešeršéři těchto středisek, ale doporučoval jsem vždycky, aby byl u "seance" přítomen především ten, pro koho se informace vyhledávají. Příznačné bylo, že nejhůře tyto služby využíval (kromě kultury) resort školství s vysokými školami - tam se o těchto možnostech získávání informací zpravidla ani nevědělo. Když jsem po roce 1990 na vysokoškolskou půdu vstoupil a seznamoval jsem se s jejím informačním zabezpečením, představovaným vesměs pouze knihovnami, byl jsem neuvěřitelně nízkou úrovní informačních služeb a také "informační gramotností" personálu ve srovnání s průmyslovou, ale také medicínskou odvětvovou sférou VTEI, doslova šokován.

Předlistopadový vývoj samozřejmě provázelo silné politikum, v totalitním Československu nikde neodmyslitelné. Doléhalo i do sféry technických informací, ale díky vedoucím představitelům, kteří zde pracovali, byl tento vliv minimální. Inženýr Nešický, který ÚTZ vybudoval, musel být po dovršení výstavby a zjištění, že jde o strategicky významný informační uzel celostátního dosahu, v roce 1978 jako nestraník vyměněn stranickým ředitelem. Naštěstí se jím stal sice příslušník ministerstva vnitra, ale z jeho centrálních technických útvarů právě přeložený doktor přírodních věd, absolvent pražské "MAT-FYZ", vrstevník programátorů okolo Jiřího Budila, Jaroslav Kalousek. Pořádkumilovný, poctivý, koncepčně myslící a současně výborný úředník, ale také, jak jsem ke svému milému překvapení za čas poznal, dobrý kamarád. Nevadila mu moje politická kategorie a jako počítačový odborník se mnou rozvíjel koncepci ÚTZ, v níž jsme stavěli nejen na vlastním databázovém centru, ale zejména na SAVI, které se stalo jeho chloubou (bylo vytvořeno jeho zásluhou právě tak, jako předtím ÚTZ zásluhou Ing. Nešického). Když moje dcera, která za mne kádrově trpěla více než já (opakovaná nepřijetí na školy, ani do vhodného zaměstnání), zůstala v roce 1987 ilegálně ve Španělsku, kde získala místo lektorky českého jazyka na univerzitě, zachoval mi tento "vnitrák" plnou přízeň a jednou se dokonce za mne, když šlo o mé služební vycestování na Západ, osobně zaručil. Když pak na začátku roku 1989 (ještě za totality se sice narušenou stabilitou, nicméně bez předvídaného konce) zaznělo na Svobodné Evropě mezi signatáři výzvy na podporu tehdy uvězněného Václava Havla také mé jméno, bylo zřejmé, že má existence v UVTEI nemusí nerušeně pokračovat. Jaroslav Kalousek opět prokázal statečnost a vše jakoby bez povšimnutí přešel. (Zaslouženě se zanedlouho po "sametové revoluci" ujal opět vysoké funkce na vnitru.)

V listopadu 1989 se skutečně začalo všechno měnit. Založil jsem a pak vedl v UVTEI Občanské fórum a organizoval odvolání tehdejšího ústředního ředitele Ing. Jaroslava Kubíka. Nebyl to sice žádný komunistický sekyrník, byl velmi inteligentní a dokázal dobře a hodně psát o socialistické ekonomii. Byl využíván nejvyššími stranickými špičkami např. při zpracovávání podkladů pro pověstné sjezdy strany. Měl také hodně dobrých kontaktů i pro polistopadovou éru, takže jeho odvolávání bylo velmi složité a on bojoval do poslední chvíle. Nebyl však především manažer, proto prohrál. V té době jsem si už plácl s profesorem Jiřím Cejpkem, který zase organizoval obrodu tehdejší katedry vědeckých informací a knihovnictví, že nastoupím s perspektivou docentury a případně pak jeho nástupnictví k němu. To mi uvolnilo ruce při řízení personálního převratu v UVTEI. Podařilo se získat pro funkci ústředního ředitele PhDr. Vladimíra Smetáčka, představit ho na nově obsazeném ministerstvu a současně prostřednictvím vedení Občanského fóra zorganizovat jeho demokratické zvolení všemi tehdejšími úseky UVTEI (kromě ÚTZ, kde dr. Smetáček pracoval, to byla hlavně STK, silný studijně rozborový informační úsek UTEIN, vydavatelství a také štábní útvary, především ekonomický úsek). Většině pracovníků se líbila koncepce, s níž šel Vladimír Smetáček do volebního boje, spočívající v transformaci federálního UVTEI na Národní informační středisko České republiky (NIS ČR). Dohodl jsem s ním, že mu pomůžu ještě v prvním údobí jako vědecký tajemník, ale už s částečným úvazkem a s další orientací na univerzitu. Ve všech úsecích jsme nechali zvolit nové ředitele. V mé mateřské ÚTZ byl ne náhodou zvolen Ing. Jiří Budil. Ke kandidatuře na místo ředitelky STK jsem přemluvil PhDr. Milenu Rupešovou a pak jí u náměstka ministra školství pomohl k převzetí knihovny jako znovu osamostaněné organizace z UVTEI do resortu školství, kde je tato knihovna dodnes.

Zatímco katedra na obrozující se Filozofické fakultě nezaznamenávala žádné existenční starosti a měli jsme všechny podmínky k vytvoření nové koncepce studia a jeho rozběhu už od podzimu roku 1990, nad NIS se začaly stahovat mraky. Nejprve byl nadřízeným orgánem drasticky okleštěn jeho rozpočet a když pak byl tento orgán, už zmíněná Státní komise pro technický a investiční rozvoj, bez náhrady zrušen, šlo o bytí a nebytí. Podařilo se nám nakonec vyjednat přechod NIS pod křídla nově vzniklého českého ministerstva hospodářství. Zpracoval jsem ještě nový statut a s vedením nově utvořeného ministerského odboru pro státní informační politiku sjednal podmínky konkursu na nového ředitele NIS. Vladimír Smetáček už zakládal soukromou informační firmu SKIK a mně se podařilo prosadit kritéria, v nichž musel jednoznačně zvítězit Jiří Budil. To se na jednání ministerské konkursní komise také stalo, ale tehdejší ministr Karel Dyba tento výsledek zrušil a na místo ředitele NIS jmenoval svého člověka - Ing. Rudolfa Štefce. Ten sice nesplňoval žádné z významných konkursních kritérií, ale ukázalo se, že pan ministr, aniž to tušil, učinil dobře především pro inženýra Budila. Ten dal samozřejmě novému řediteli výpověď a přijal nabídku amerického ředitele nově zakládané české větve Eurotelu. A stal se už na začátku 90. let nejvýše postaveným českým manažerem této mimořádně úspěšné telekomunikační firmy s nesrovnatelně zajímavějšími úkoly i materiálními podmínkami oproti ředitelskému místu, které mu bylo Dybou upřeno. Ani pro NIS to neznamenalo nic špatného. Rudolf Štefec, vynikající angličtinář, mimořádně bystrý a obratný organizátor především mezinárodních kontaktů a zároveň důvěryhodná osoba pro ministra, reorganizoval tuto ústřední informační instituci do skutečně moderní podoby, a to v mimořádně složitých podmínkách. Postupně se totiž vytratila dřívější hlavní klientela vědeckoinformačních služeb - technický výzkum a vývoj. NIS se přeorientoval na služby pro zakládající se privátní podniky a samozřejmě také vládu. Ta však, pod vedením Václava Klause, informační systémy a služby (včetně internetu) nepovažovala za nic důležitého a sám ministr Dyba, který byl za státní informační politiku odpovědný, to několikrát explicitně vyjádřil.

Nový ředitel NIS mne požádal o setrvání v alespoň částečném úvazku jako jeho vědecký poradce a já neodmítl. Nakonec jsme se spřátelili a já ve službách NIS setrval až do jeho konce, který po odchodu ministra Dyby z funkce a posléze odvolání Rudolfa Štefce na konci roku 1996 přišel "zařídit" Klausův člověk, dr. Igor Němec. S ním už jsem spolupracovat nemohl a tak jsem své angažmá v budově ÚTZ na Žižkově v různých funkcích ukončil po zhruba dvaceti letech těsně před zrušením NIS.

V roce 1992 jsem se na Filozofické fakultě habilitoval a v roce 1994 jsem po profesoru Cejpkovi převzal vedení ÚISK. O tom už odpovídám na otázky Ikara v hlavním textu rozhovoru...

Rudolf VLASÁK