Melvyn Bragg: Dvanáct knih, které změnily svět, přeložila Jana Jašová, Praha, Mladá fronta, 2011, 384 s.

Po starších knihách Martina Seymour-Smitha 100 knih, které otřásly světem. Historie myšlení od starověku po dnešek a Hany Primusové Sto nejvýznamnějších knih světové historie[1] letos vyšla další publikace, jež se snaží určit nejvlivnější knihy světa, Dvanáct knih, které změnily svět od Melvyna Bragga (1939), autora četných románů, scénářů, knih pro děti i non fiction.

Hned v úvodu autor přiznává, že si „pohrál s významem slova kniha a vyzkoušel jeho pružnost“: mezi „12 nej“ totiž zařadil také Magnu chartu libertatum z roku 1215, tedy vlastně (jednostránkovou) listinu, nebo Patentovanou specifikaci spřádacího stroje (1769). I když se vliv žádné knihy nedá přesně změřit, autorův přístup mi připadá jako hodně sporný: třeba objevy Michaela Faradaye zcela změnily svět a jeho vynálezy používáme i my každý den, málokdo ale opravdu četl jeho knihu Experimentální výzkumy elektřiny, další položku v Braggově seznamu – jeho myšlenky se šířily spíše tím, že si lidé kupovali jejich praktické aplikace. Podobně nadšení pro fotbal získávalo větší a větší oblibu přímo na stadionech či na hřištích, a ne za dlouhých nocí, kdy by si fotbaloví fanoušci zaníceně četli Pravidla fotbalové asociace (1863). Tatáž pravidla do své knihy zařadila i Primusová – vliv fotbalu, spojení „imperialismu, národní identity a sportu“ ovšem mnohem lépe než Bragg postihl Denis Judd v knize Impérium : britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti.

Z krásné literatury se tak do jeho knihy dostal jen Shakespeare, ve všech podobných seznamech obligátně zastoupený, Bragg vynechal také knihy hlásajících věroučné systémy: podle něj by totiž „nešlo o dvakrát záživné počtení“. Píše tedy jen o Bibli krále Jakuba, a to především o jejím významu pro vývoj anglického jazyka - ostatně podobně jako u Shakespeara (podotkněme, že Bragg je mimo jiné i autorem televizní série a knihy o dějinách anglického jazyka The Adventure of English). Přidává přitom poznámku, že název Bible krále Jakuba naznačuje, že Bůh i král Jakub jedno jsou, v čemž prý „někteří spatřují důkaz, že Bůh je Angličan“. Mám podezření, že podobného názoru je i samotný autor, který kupříkladu konstatuje: „o místo na žebříčku knih měnících osudy světa se právoplatně přetlačují především britské tituly“, Britové podle něj „vytvářeli a vytvářejí podstatnou část všech klíčových teorií, objevů a vynálezů“, což jsou slova dost opovážlivá (něco jiného by bylo, kdyby se výrok vztahoval ke knihám napsaným v angličtině).

Stojí za podotknutí, že i Martin Seymour-Smith byl Brit, s Braggem se ovšem názorově dost často příkře rozchází: jestliže je Richard Dawkins pro Seymour-Smitha „arcihlupák“, jemuž opakovaně spílá na mnoha místech své knihy, pro Bragga je to „Darwinův velký následovník“ a skvělý popularizátor vědy – já osobně se v pomyslném sporu kloním jednoznačně na Seymour-Smithovu stranu, neboť ačkoli je Dawkins hojně čten a vydáván, spíše než o popularizaci jde v jeho případě o schematickou ideologizaci vědy. A také třeba při srovnání kapitoly o Newtonovi u obou autorů nemůžu než konstatovat, že zatímco Seymour-Smith u Newtona zajímavě postihuje koexistenci vědeckého a náboženského přístupu ke světu (a rozsáhle se jí zabývá třeba i Peter Ackroyd v monografii Newton : stručný životopis vkapitolách Tajemné umění (o alchymii) a Tajná víra (o ariánství)), Bragg ji leda bagatelizuje a zkresluje. 

Aspoň některé kapitoly Braggovy knihy jistě za přečtení stojí: třeba ta o Marii Carmichael Stopesové (1880 – 1958), bojovnici za ženská práva a za ženské sebeuvědomění v oblasti sexuality, jejíž knihy u nás vycházely ve dvacátých letech 20. století, nebo kapitola o Magna Chartě, stopující odkazy na ni v průběhu celých dějin, inaugurační projev J.F. Kennedyho autor kupříkladu nazývá „Magnou Chartou troubící do útoku“. Bragg ovšem v jednotlivých kapitolách především široce popisuje individuální osudy jednotlivých autorů i místa, ve kterých se pohybovali, již dříve ostatně vydal knihu o slavných vědcích On Giants' Shoulders, v níž jsou zastoupeni mimo jiné Newton, Faraday a Darwin, stejně jako ve Dvanácti knihách, které změnily svět. Do jisté míry zde tak asi opakuje, co už napsal jinde, a zřejmě i vzhledem ke své neuvěřitelně bohaté publikační činnosti tak podle mne zůstává poněkud na povrchu.