Milé čtenářky a drazí čtenáři Ikara, možná se vám zdá, že se někdy až příliš opakuji, ale ono se opravdu nejspíše nedá nic jiného dělat. Stále se snažím ukazovat, zdůvodňovat a zdůrazňovat, že digitalizace není jenom pořizování a zpřístupňování obrázků a stále opět a znovu narážím na to, že se digitalizaci rozumí právě takto. Myslím tedy, že vůbec není od věci obrátit se k této otázce ještě jednou.

Můžeme se podívat třeba na webovou stránku ASSISI.DE, která se mi zdá jako vhodné východisko pro další úvahy. Její podtitul totiž zní "Kunst und Religion in Italien - Bilddatenbank", takže očekáváme, nebo bychom přinejmenším očekávali, že se nám zde dostane hojného, širokého i hlubokého poučení. Nicméně zjišťujeme, že získáváme vždy jen obrázek s popiskem, který je spíše jen evidenční než identifikační a je vyřazen z jakéhokoli přímého kontextu ostatních popisků. Další texty, jež by podávaly dodatečnou informaci, se na této webové stránce nevyskytují. Na druhé straně zahrnutý originální materiál je dosti různorodý - fresky, trojrozměrné předměty, rukopisy, resp. rukopisné knihy. Výhodou je zajisté možnost vyhledávání i podle indexů, ty však (vzhledem k již zmíněnému reduktivnímu charakteru popisků) jsou založeny na tvrdě strukturovaných datech a mají tedy spíše charakter rejstříků (spíše než z inherentních rysů materiálu samého vycházejí ze zvnějšku přiložených hledisek a hesel). A nakonec není od věci poznamenat, že iniciativa k vytvoření této webové stránky vyšla od fotografa Stefana Dillera, že františkánský řád (o jehož artefakty tu jde) hraje v této aktivitě v podstatě jen druhé housle.

Mnoho se dnes mluví o tom, že digitální věk vymaňuje obraz z jeho podřízenosti textu, že text v digitálním věku ztrácí svou jednoznačně vládnoucí roli. Můžeme snad říci, že to platí třeba pro televizi nebo reklamu, ale to zajisté není žádná novinka, s níž by přišel teprve digitální věk. Obraz právě proto, že pouze a výhradně z něj samého nemůžeme poznat, zda jde o tohoto koně, nebo o koně vůbec, jak hezky říká Umberto Eco, předpokládá nějaké referenční pozadí, které by nám to umožnilo pochopit. V případě televize a reklamy je to jasné: referenčním pozadím je naše dnešní živá kultura, resp. mentalita, takže jejich obrazy hovoří jaksi za sebe, protože ono referenční pozadí je v jednom každém člověku nějakým způsobem přítomno. Takové obrazy pak jsou možná blbé, třeba i nepravdivé, ale jsou srozumitelné. Co však s obrazy, které reprodukují umění a náboženství nikoli jen v Itálii, jak se tu říká, ale přesněji ve středověké Itálii? A co v případě starých knih, které se tímto způsobem zpřístupnění přesunou z kategorie textu do kategorie obrazu? Spojení s příslušným referenčním pozadím je tu jasně narušeno. Ono referenční pozadí, jež je jim přirozené, je totiž pro nás nikoli živou, nýbrž mrtvou kulturou - a ta v jednom každém rozhodně přítomna není. Musí být do dnešního člověka teprve nějakým způsobem znovu, zpětně vložena. A tak tu tedy máme obrovský problém. Říká se, že obraz může působit a působí přímo, bez zprostředkování textem, ale vskutku působí tak, že vychází z textu, který vůbec nebereme v potaz. Tímto textem je informace ve své ontologické povaze.

Ontologickou povahu informace v tomto smyslu lze ztotožnit se základním náhledem, s nímž autor webové stránky přistupuje k její tvorbě. A to vyplývá z představy předpokládaného využití nebo obecněji jejího smyslu. Nyní se už ve věci vyznáme snáze. Zjišťujeme, že obrázek se tu ztotožňuje s informací. Nebo jinak, že to, co uživatel chce, je právě a jen obrázek. Zkrátka, že informace a data je totéž. Mohlo by se říci, že to je pohled fotografa, který nehledí za hranice své odbornosti: uživateli prostě poskytne obrázek, který pořídil, a hotovo. Předpokládá se tu tedy, že uživatel se v podstatě pohybuje ve známém prostředí: ví, který obrázek potřebuje, a ví, že jej chce postoupit dále právě a jen jako obrázek. Řekněme, že to je ilustrační přístup ke skutečnosti: prostě si vyberu obrázek jako zpředmětnění něčeho nehmotného. Úplně jednoduše: je tu předpoklad, že uživatel si vybere obrázek a pak jej použije jako doprovod nějaké publikace.

Podstatou tohoto náhledu je tříštění skutečnosti na jednotlivosti. Je to pouze analytický přístup, kterému chybí jeho syntetický protějšek. Jednotky vyššího, hromadného řádu v něm nemají charakter reality: cyklus obrazů nebo kniha nevystoupí jako celek, jsou tu jen jednotlivé obrazy a jednotlivé stránky. Skrývá se tu tedy problém kontinuity a diskontinuity. Jednotlivé reprodukované či prezentované obrázky jsou čistě diskontinuální, jsou od sebe ostře odděleny, nesplývají v různé celky. Na druhé straně náhled není těmito hromadnými celky strukturován, zůstává čiře kontinuální, je jedno-jednoznačný: informace splývá s daty, není plurální, není různou interpretací týchž dat. A tak obrácený pohled - totiž kontinuita jednotlivostí a diskontinuita náhledů - není obsazen. Skutečnost je sice jedno-jednoznačná, ale je také neúplná.

Musíme se tedy ptát, jak koordinovat zmíněné dvě stránky, líc i rub takové kontinuity a diskontinuity. Je zřejmé, že pouhé obrázky a jejich popisky k tomu ani zdaleka nestačí. Je zapotřebí nějakého informačního systému, který by nebyl jen technicko-technologickým produktem, ale také řekněme obsahovým procesem. Takového informačního systému, který by umožňoval pracovat jak s jednotlivostmi, tak s hromadnými celky, jak se zvnějšku přiloženými popisnými hesly, tak s inherentními rysy materiálu samotného; a to s takovými inherentními rysy, které jsou společné originálnímu předmětu i jeho digitální obrazové kopii. Takového informačního systému, který by spíše než s věcmi pracoval s jejich významy. Jen v takovém případě se podaří odlišit od sebe data a informace, pochopit informaci nikoli jako totožnou s daty, nýbrž jako jejich interpretaci. V tom je pravý význam virtuální povahy digitálního světa. Samotné obrázky degenerují v nesourodou změť bez řádu, v chaos, a to i v případě, že nejsou anonymní, že jsou opatřeny popisky.

Staví se tu tedy také otázka odbornosti a specializace. Nejde ovšem pouze o to, že autorem této webové stránky je právě fotograf, jako by se tu měly kategorizovat a hierarchizovat kompetence. Právě naopak, vyvstává tu otázka odbornosti a specializace vůbec. Zdá se, že každá "obsahová" odbornost a specializace paradoxně směřuje ke svému vyprázdnění, k duté formálnosti. Vztah kontinuity a diskontinuity, o němž jsem se zmínil, dokáže spatřit jen z jedné strany. Je žádoucí, abychom si tuto omezující vlastnost odbornosti a specializace jasně uvědomili. Pak se nám ovšem rozšíří zorné pole k zaplnění. Na jednu stranu nebude od věci uchovat si zdravý rozum a vidět i sféru před odborností a před specializací, na druhou stranu však také bude záhodno, abychom se pokusili pokročit i za jednotlivou odbornost a specializaci. Pak se z distribuce obrázků stane spíše distribuce informací. To ovšem znamená, že distribuce informací v digitálním světě (na rozdíl od pojetí, které dnes již mizí v minulosti) nebude prostým bezpříznakovým servisem, ale něčím jiným. Měli bychom se urychleně dát do zjišťování, čím jiným tedy bude a co to znamená.

Ale abych nebyl jenom odmítavě kritický, považuji za vhodné zmínit se ještě o jedné věci, která mě zaujala: webová stránka, o které tu hovořím, je v zásadě neinstitucionální, není to však ani osobní stránka v obvyklém slova smyslu. Nachází se někde na pomezí soukromé a veřejné oblasti. Je sice vidět, že autor si s touto skutečností příliš neporadil, to ovšem nikterak nepopírá její podnětnost. Nejde totiž o nic menšího než o deinstitucionalizaci historického vědění. Zde už lze jenom chytrému napovědět a hloupého trknout.

Drahé čtenářky a milí čtenáři, elektronicko-digitální prostředí se stále více zaplňuje intelektuálním obsahem, už dávno není jen hříčkou nadšenců. Naše očekávání tak nabývají konkrétnější podoby. A tu vidíme, že všechno začíná být jinak.