Milé čtenářky a drazí čtenáři Ikara, možná se vám zdá, že se někdy až příliš opakuji, ale ono se opravdu nejspíše nedá nic jiného dělat. Stále se snažím ukazovat, zdůvodňovat a zdůrazňovat, že digitalizace není jenom pořizování a zpřístupňování obrázků a stále opět a znovu narážím na to, že se digitalizaci rozumí právě takto. Myslím tedy, že vůbec není od věci obrátit se k této otázce ještě jednou.

Můžeme se podívat třeba na webovou stránku ASSISI.DE [4], která se mi zdá jako vhodné východisko pro další úvahy. Její podtitul totiž zní "Kunst und Religion in Italien - Bilddatenbank", takže očekáváme, nebo bychom přinejmenším očekávali, že se nám zde dostane hojného, širokého i hlubokého poučení. Nicméně zjišťujeme, že získáváme vždy jen obrázek s popiskem, který je spíše jen evidenční než identifikační a je vyřazen z jakéhokoli přímého kontextu ostatních popisků. Další texty, jež by podávaly dodatečnou informaci, se na této webové stránce nevyskytují. Na druhé straně zahrnutý originální materiál je dosti různorodý - fresky, trojrozměrné předměty, rukopisy, resp. rukopisné knihy. Výhodou je zajisté možnost vyhledávání i podle indexů, ty však (vzhledem k již zmíněnému reduktivnímu charakteru popisků) jsou založeny na tvrdě strukturovaných datech a mají tedy spíše charakter rejstříků (spíše než z inherentních rysů materiálu samého vycházejí ze zvnějšku přiložených hledisek a hesel). A nakonec není od věci poznamenat, že iniciativa k vytvoření této webové stránky vyšla od fotografa Stefana Dillera, že františkánský řád (o jehož artefakty tu jde) hraje v této aktivitě v podstatě jen druhé housle.

Mnoho se dnes mluví o tom, že digitální věk vymaňuje obraz z jeho podřízenosti textu, že text v digitálním věku ztrácí svou jednoznačně vládnoucí roli. Můžeme snad říci, že to platí třeba pro televizi nebo reklamu, ale to zajisté není žádná novinka, s níž by přišel teprve digitální věk. Obraz právě proto, že pouze a výhradně z něj samého nemůžeme poznat, zda jde o tohoto koně, nebo o koně vůbec, jak hezky říká Umberto Eco, předpokládá nějaké referenční pozadí, které by nám to umožnilo pochopit. V případě televize a reklamy je to jasné: referenčním pozadím je naše dnešní živá kultura, resp. mentalita, takže jejich obrazy hovoří jaksi za sebe, protože ono referenční pozadí je v jednom každém člověku nějakým způsobem přítomno. Takové obrazy pak jsou možná blbé, třeba i nepravdivé, ale jsou srozumitelné. Co však s obrazy, které reprodukují umění a náboženství nikoli jen v Itálii, jak se tu říká, ale přesněji ve středověké Itálii? A co v případě starých knih, které se tímto způsobem zpřístupnění přesunou z kategorie textu do kategorie obrazu? Spojení s příslušným referenčním pozadím je tu jasně narušeno. Ono referenční pozadí, jež je jim přirozené, je totiž pro nás nikoli živou, nýbrž mrtvou kulturou - a ta v jednom každém rozhodně přítomna není. Musí být do dnešního člověka teprve nějakým způsobem znovu, zpětně vložena. A tak tu tedy máme obrovský problém. Říká se, že obraz může působit a působí přímo, bez zprostředkování textem, ale vskutku působí tak, že vychází z textu, který vůbec nebereme v potaz. Tímto textem je informace ve své ontologické povaze.

Ontologickou povahu informace v tomto smyslu lze ztotožnit se základním náhledem, s nímž autor webové stránky přistupuje k její tvorbě. A to vyplývá z představy předpokládaného využití nebo obecněji jejího smyslu. Nyní se už ve věci vyznáme snáze. Zjišťujeme, že obrázek se tu ztotožňuje s informací. Nebo jinak, že to, co uživatel chce, je právě a jen obrázek. Zkrátka, že informace a data je totéž. Mohlo by se říci, že to je pohled fotografa, který nehledí za hranice své odbornosti: uživateli prostě poskytne obrázek, který pořídil, a hotovo. Předpokládá se tu tedy, že uživatel se v podstatě pohybuje ve známém prostředí: ví, který obrázek potřebuje, a ví, že jej chce postoupit dále právě a jen jako obrázek. Řekněme, že to je ilustrační přístup ke skutečnosti: prostě si vyberu obrázek jako zpředmětnění něčeho nehmotného. Úplně jednoduše: je tu předpoklad, že uživatel si vybere obrázek a pak jej použije jako doprovod nějaké publikace.

Podstatou tohoto náhledu je tříštění skutečnosti na jednotlivosti. Je to pouze analytický přístup, kterému chybí jeho syntetický protějšek. Jednotky vyššího, hromadného řádu v něm nemají charakter reality: cyklus obrazů nebo kniha nevystoupí jako celek, jsou tu jen jednotlivé obrazy a jednotlivé stránky. Skrývá se tu tedy problém kontinuity a diskontinuity. Jednotlivé reprodukované či prezentované obrázky jsou čistě diskontinuální, jsou od sebe ostře odděleny, nesplývají v různé celky. Na druhé straně náhled není těmito hromadnými celky strukturován, zůstává čiře kontinuální, je jedno-jednoznačný: informace splývá s daty, není plurální, není různou interpretací týchž dat. A tak obrácený pohled - totiž kontinuita jednotlivostí a diskontinuita náhledů - není obsazen. Skutečnost je sice jedno-jednoznačná, ale je také neúplná.

Musíme se tedy ptát, jak koordinovat zmíněné dvě stránky, líc i rub takové kontinuity a diskontinuity. Je zřejmé, že pouhé obrázky a jejich popisky k tomu ani zdaleka nestačí. Je zapotřebí nějakého informačního systému, který by nebyl jen technicko-technologickým produktem, ale také řekněme obsahovým procesem. Takového informačního systému, který by umožňoval pracovat jak s jednotlivostmi, tak s hromadnými celky, jak se zvnějšku přiloženými popisnými hesly, tak s inherentními rysy materiálu samotného; a to s takovými inherentními rysy, které jsou společné originálnímu předmětu i jeho digitální obrazové kopii. Takového informačního systému, který by spíše než s věcmi pracoval s jejich významy. Jen v takovém případě se podaří odlišit od sebe data a informace, pochopit informaci nikoli jako totožnou s daty, nýbrž jako jejich interpretaci. V tom je pravý význam virtuální povahy digitálního světa. Samotné obrázky degenerují v nesourodou změť bez řádu, v chaos, a to i v případě, že nejsou anonymní, že jsou opatřeny popisky.

Staví se tu tedy také otázka odbornosti a specializace. Nejde ovšem pouze o to, že autorem této webové stránky je právě fotograf, jako by se tu měly kategorizovat a hierarchizovat kompetence. Právě naopak, vyvstává tu otázka odbornosti a specializace vůbec. Zdá se, že každá "obsahová" odbornost a specializace paradoxně směřuje ke svému vyprázdnění, k duté formálnosti. Vztah kontinuity a diskontinuity, o němž jsem se zmínil, dokáže spatřit jen z jedné strany. Je žádoucí, abychom si tuto omezující vlastnost odbornosti a specializace jasně uvědomili. Pak se nám ovšem rozšíří zorné pole k zaplnění. Na jednu stranu nebude od věci uchovat si zdravý rozum a vidět i sféru před odborností a před specializací, na druhou stranu však také bude záhodno, abychom se pokusili pokročit i za jednotlivou odbornost a specializaci. Pak se z distribuce obrázků stane spíše distribuce informací. To ovšem znamená, že distribuce informací v digitálním světě (na rozdíl od pojetí, které dnes již mizí v minulosti) nebude prostým bezpříznakovým servisem, ale něčím jiným. Měli bychom se urychleně dát do zjišťování, čím jiným tedy bude a co to znamená.

Ale abych nebyl jenom odmítavě kritický, považuji za vhodné zmínit se ještě o jedné věci, která mě zaujala: webová stránka, o které tu hovořím, je v zásadě neinstitucionální, není to však ani osobní stránka v obvyklém slova smyslu. Nachází se někde na pomezí soukromé a veřejné oblasti. Je sice vidět, že autor si s touto skutečností příliš neporadil, to ovšem nikterak nepopírá její podnětnost. Nejde totiž o nic menšího než o deinstitucionalizaci historického vědění. Zde už lze jenom chytrému napovědět a hloupého trknout.

Drahé čtenářky a milí čtenáři, elektronicko-digitální prostředí se stále více zaplňuje intelektuálním obsahem, už dávno není jen hříčkou nadšenců. Naše očekávání tak nabývají konkrétnější podoby. A tu vidíme, že všechno začíná být jinak.