Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Diskuse o médiích, hoaxech a fenoménu "fake news"

Čas nutný k přečtení
14 minut
Již přečteno

Diskuse o médiích, hoaxech a fenoménu "fake news"

0 comments
Autoři: 

V pondělí 22. května 2017 se v Knihovně Václava Havla konala veřejná diskuse o médiích. Akce se konala v rámci Týdnů mediálního vzdělávání (jako součást programu Jeden svět na školách organizace Člověk v tísni) a jejím cílem bylo pokračovat ve veřejné diskusi o důvěryhodnosti médií, o tzv. „fake news“ a o významu mediální gramotnosti a mediálního vzdělávání.

Diskuse se zůčastnili Sabina Slonková ze serveru Neovlivní.cz, Veronika Sedláčková z Českého rozhlasu, Silvie Lauder z týdeníku Respekt, šéfredaktor reportážní publicistiky České televize Marek Wollner a šéfredaktor serveru HlídacíPes.org Robert Břešťan. Moderátorem diskuse byl komentátor Jindřich Šídlo. Akce proběhla s podporou společnosti Seznam, která diskusi zároveň natáčela a streamovala.

Zahájení diskuse v Knihovně Václava Havla
Zahájení diskuse "Na pravdě záleží" v Knihovně Václava Havla

Úvodní slovo a cíle diskuse

Diskusi zahájil Jindřich Šídlo krátkým představením hostů, krátkým předáním slova Karlu Strachotovi, což je šéf programu Jeden svět na školách; a následně společnou úvodní otázkou pro všechny panelisty: proč se zde vlastně pozvání novináři sešli a co má být (zejména pro studenty, kteří na akci přišli) cílem této diskuse.

Veronika Sedláčková zdůraznila umění hodnotit informace, vybrat si správné (tj. důvěryhodné) informační zdroje a vytvořit si na základě těchto informací vlastní kritický názor.

Marek Wollner zmínil, že studenti snad budou mít možnost poznat, že novináři jsou normální lidi, ne „čerti, póvl, či žumpa“, jak je často někteří kritici označují - a posteskl si, že z pojmu novinář se v poslední době (zejména díky podobným útokům) stala skoro nadávka, což ho velmi mrzí.

Jindřich Šídlo, Sabina Slonková a Robert Břešťan
Představení panelistů. Zleva: Jindřich Šídlo, Sabina Slonková a Robert Břešťan

Sabina Slonková uvedla, že dnes můžeme na každou událost získat řadu pohledů a interpretaci, a lidé mají problém se v takovém množství názorů a informací zorientovat. Nicméně vzhledem k tomu, jak dlouho se panelisté v médiích pohybují, mohli by v tomto směru studentům pomoci.

Silvie Lauder doplnila, že podobné akce mohou poukázat na rozdíl mezi novináři a autory dezinformačních webů, protože např. „Vedoucí kolotoče“ (klíčová postava dezinformačního webu Aeronet) s nikým veřejně debatovat nebude, protože dosud není ani známé jeho jméno.

Robert Břešťan uvedl, že často dostává otázku, jak se bránit „fake news“ a zavádějícím informacím. Jeho odpovědí je mediální vzdělávání – což ale není instantní řešení a vyžaduje čas. Hovořil také o tzv. „funkční negramotnosti“, tj. stavu, kdy většina populace sice umí číst, ale neumí s informacemi kriticky pracovat.

Silvie Lauder, Veronika Sedláčková a Marek Wollner
Představení panelistů. Zleva: Silvie Lauder, Veronika Sedláčková a Marek Wollner

Jsou sociální sítě rizikem?

Jindřich Šídlo se následně přítomných studentů zeptal, kdo čte papírové noviny (přihlásil se jeden), kdo čte zprávy na internetu (v podstatě všichni) a kdo je na sociálních sítích (také v podstatě všichni).

Čímž se dostal k druhému tématu: k sociálním sítím. Povolební výzkumy v USA ukázaly, že zhruba 40% Američanů získávalo před prezidentskými volbami zprávy primárně ze sociálních síti, zejména z Facebooku. Což moderátora přivedlo k otázce: „Jsou sociální sítě rizikem?“

Sabina Slonková zmínila, že největším rizikem je, že jsme si zvykli brát sociální sítě jako plnohodnotný zdroj informací, což samozřejmě neplatí; spousta informací není pravdivá, nebo je přinejmenším zavádějící.

Silvie Lauder doplnila, že ani tak nejde o 40% lidí, co se informuje na Facebooku, ale o to, co tito lidé sdílí (resp. konzumují). Výzkumy totiž ukázaly, že z top 10 nejsdílenějších článků byly všechny „fake news“.

Diskuse se konala v rámci programu Jeden svět na školách a byla určena především studentům
Diskuse se konala v rámci programu "Jeden svět na školách" a byla určena především studentům

Stále častěji se také hovoří o odpovědnosti provozovatelů sociálních sítí. Např. pracovníci Google používají při ověřování informací podrobný 160 stránkový manuál. Podobných „ověřovačů“ by mělo v Google pracovat až 10.000.

Marek Wollner upozornil na ošidné slovo „pravda“, které by novinář neměl nikdy použít. Novináři pracují s informacemi a fakty (např. v titulku je „pravda“ manipulační technika); k „pravdě“ by měl čtenář dojít sám.

Veronika Sedláčková připomněla, že žurnalistika má své postupy a zásady; například mnohokrát zmiňované ověřování informací ze dvou nezávislých zdrojů. Na informace na Facebooku bychom tedy neměli spoléhat.

Robert Břešťan doplnil, že bohužel i řada novinářů vytváří články na základě příspěvků na Facebooku, což není úplně to pravé; na druhou stranu, aktivita firem, médií i politiků na sociálních sítích to umocňuje.

Jak poznat důvěryhodné informace?

V další otázce se Jindřich Šídlo věnoval tomu, jak důvěryhodné a nedůvěryhodné informace poznat. Pokud uživatel potřebuje něco vyhledat a ve vyhledávači se objeví nějaká lež, jak to má poznat? A co má dělat?

Veronika Sedláčková zmínila, že takové zkušenosti stojí čas, u řady informací se to nedá poznat na první pohled. A není to jen o mediálním vzdělávání, lidé obvykle mají kromě svých zkušeností i nějaký širší „společenský kontext“ (rodinu, učitele, kamarády, kterých se mohou zeptat).

Silvie Lauder s úsměvem připomněla, že přesně na to má ten 160 stránkový manuál Google. Zmínila také, že řada lidí dnes zkoumá etikety, kolik např. obsahuje šunka masa nebo kde jsou jaká „éčka“ – a u médií to je podobné; i zde by měli lidé zkoumat, kdo je autorem, co je to za médium, jak je důvěryhodné atd.

Samozřejmě existují i lidé, které člověk v podstatě nikdy nepřesvědčí. Před časem například sdílela podrobný článek New York Times o chemickém útoku v Sýrii od několika autorů - ale i tak jeden komentující trval na tom, že mnohem více věří komentáři někoho jiného na Facebooku (byť je třeba dodat, že autorkou komentáře byla Markéta Kutilová, novinářka a humanitární pracovnice, která v Sýrii také nějaký čas působila).

Část diskusního vlákna u příspěvku Silvie Lauder o útoku v Sýrii
Část diskusního vlákna u příspěvku Silvie Lauder o útoku v Sýrii (zdroj: Facebook)

Jinak co se ještě důvěryhodných informací týče, Marek Wollner zmínil, že studenti už za sebou mají nějaké vzdělání, které by jim mělo pomoci a Robert Břešťan v tomto směru věří intuici.

„Fake news“ a jejich (bez)významnost

Další otázka moderátora mířila tak trochu do vlastních řad: „Nejsme jako novináři fake news posedlí? Nejsou „fake news“ servery (typu Aeronet) vlastně ve skutečnosti malé a bezvýznamné?

Sabina Slonková upřesnila, že „fake news“ servery jsou jen výseč toho, o čem se bavíme; význam mediální gramotnosti se vztahuje například i na odvádění pozornosti – například když prezident přehraje pozornost z vládní krize na milost pro Jiřího Kajínka.

Robert Břešťan uvedl, že i když jsou tyto servery samy o sobě často malé, „recyklace textů skrze sociální sítě“ jim dodává větší váhu a mediální zásah. Často mají tisíce sdílení, a čas od času je sdílí i někteří politici – viz například senátor Doubrava, který sdílel hoax o tom, že EU chce Čechům zakázat „ř“.

Zahájení diskuse v Knihovně Václava Havla
Část příspěvku senátora Jaroslava Doubravy (zdroj: HlídacíPes.org)

S tím souhlasil i Marek Wollner, který upozornil, že „fake news“ cirkulují i v mailech. Např. i jeho otec dostal asi dva roky zpátky e-mail o tom, že se našel článek „Hitler je gentleman“, což byla samozřejmě opět fáma. Nicméně zejména u lidí, kteří se na internetu tolik neorientují a neověřují si informace tak snadno vzniká frustrace a „tekutý hněv“, který se dá snadno využít a směřovat (uprchlíci, neziskovky, Soros).

Veronika Sedláčková upozornila, že jsme v dezinformační válce. Existují hloupé články, lživé články, i cíleně vytvořené články; a různé „alternativní servery“ ani nemusí čtenáře přesvědčovat o své pravdě; úplně stačí např. jen dlouhodobě hovořit o tom, že pravda není nikde (tj. nevěřit EU, vládě, médiím, nikomu).

Silvie Lauder v této souvislosti zmínila poměrně známou kauzu „Pizzagate“, která v USA skončila střelbou, a upozornila, že něco podobného se může stát i u nás, protože hoaxů a výmyslů je i u nás dost (viz. uprchlíci v Chebu, zákaz křivých banánů), což má za následek klesající důvěru v Evropskou unii (a v důsledku i Brexit).

Uprchlíci v Chebu - srovnání původní fotografie a fotomontáže
"Uprchlíci v Chebu" - srovnání původní fotografie a fotomontáže (zdroj: Forum24.cz)

Jindřich Šídlo také uvedl pár rychlých tipů: například v e-mailech se hoaxy poznají zejména díky „fwd: fwd: fwd:“ na začátku, u článků to jsou často nápisy tipu „tohle v televizi neuvidíte“ či „tohle vám média tají“.

Svoboda médií v ČR

Ve druhé části veřejné diskuse přišly na řadu dotazy diváků. Hned první z nich byl poměrně stručný a k věci: „Je v Česku svoboda médií?“.

Sabina Slonková s trochou pesimismu odpověděla, že kdyby u nás byla absolutní svoboda, nemusely by existovat alternativní zpravodajské servery jako HlídacíPes nebo Neovlivní. Na což ale Silvie Lauder zareagovala, že tyto servery jsou naopak důkazem, že tady tu svobodu máme.

Robert Břešťan uvedl, že se v poslední době objevila některá pochybení (např. „kauza Přibil“ nebo „Prima a uprchlíci“), což neznamená, že jsou média „nesvobodná“, ale že je o zprávách zkrátka nutné přemýšlet.

Veronika Sedláčková zmínila, že si pamatuje dobu, kdy média svobodná skutečně nebyla, a současná situace je nesrovnatelná. Můžeme svobodně psát, můžeme o svobodě debatovat. A budeme (jako novináři) svobodní, dokud nás takové budou chtít čtenáři. Věří také, že jak vypadají současná média souvisí zejména s novináři. Například si nemyslí, že by novináři měli čtyři dny čekat na Kajínka před vězením.

Podobně se vyjádřil i Marek Wollner, který zmínil, že např. v televizi je to teď „nejlepší, co kdy bylo“. V minulosti zažíval velké tlaky, teď tam žádné nejsou - a pokud jsou, novinář jim nemusí podlehnout. Obecně by tedy na otázku odpověděl, že u nás svoboda je, jen je u médií třeba brát v úvahu např. jejich vlastníky.

Jindřich Šídlo se také zamyslel nad tím, jestli to novináři nedramatizují a jestli má vůbec nějaké opodstatnění mluvit o tom, že se blížíme např. Polsku či Maďarsku jen proto, že si jeden politik koupil vydavatelství?

Na to Sabina Slonková odvětila, že nejde jen o iDnes; Andrej Babiš prý před časem hovořil například i o tom, že by se ČTK měla zprivatizovat, což také samo o sobě vyvíjí tlak. Zmínila, že v ČTK například v poslední době vyšla zpráva o tom, že mezi zatčenými v kauze úniků z policejních spisů byl i podnikatel David Rusňák, ale zmínili to jen v jedné větě, aniž by uvedli, kdo to je a že je to např. významný sponzor hnutí ANO.

Poznámka: této kauze se ČTK věnovala např. ve článku Žalobci řeší kauzu úniků ze spisů, týká se i elitních policistů z 19. 5. 2017, kde byly informace o Davidu Rusňákovi poměrně podrobné (že je majitelem investiční skupiny DRFG, jeho manželka je brněnskou radní za ANO a že podle předsedy ANO Andreje Babiše bude Rusňak z hnutí vyloučen a hnutí mu vrátí sponzorské dary). Stejně tak jsem nenašel ani články o tom, že by se ČTK měla podle Babiše privatizovat. Naopak se jedná o otázku, která se řeší již od vzniku ČTK v roce 1992.

Robert Břešťan také upozornil, že i když je u nás situace v dobrá, změna může přijít velmi rychle, zejména pokud nějaká strana získá silný mandát, jako např. v Polsku. Zákony se pak dají změnit poměrně rychle.

Veronika Sedláčková k tématu zákonů a vlivu politiků na závěr ještě zmínila, že by byla ráda, kdyby u nás došlo ke změně zákonu, co se týče např. volby členů Rady ČT, kde k politickým vlivům docházet může.

Jak se „dělá“ novinařina

Další otázka se věnovala samotné tvorbě zpráv – konkrétně kde berou novináři informace, na základě kterých pak vznikají články a reportáže.

Sabina Slonková zmínila, že jsme bohužel u řady novinářů svědky „Googlí žurnalistiky“, kdy dotyčný píše jen o tom, co se píše jinde; ale pravá žurnalistika je o tom „zvednout zadek“ a jít se někam podívat, mluvit s lidmi atd.

Silvie Lauder k tomu doplnila citát Edwarda Lucase (z deníku The Economist): „Googlením Pullitzera nezískáte“ (zdroj se mi nepodařilo najít, ale i jako aforismus je to docela trefné – poznámka autora).

Veronika Sedláčková zmínila, že existuje celá řada druhů či typů žurnalistické práce; ona sama se věnuje zejména rozhovorům, kde si posluchači mohou vyslechnout argumenty dotazovaných a sami věc posoudit.

Marek Wollner doplnil, že novinář musí tak říkajíc prochodit mnoho bot. Nejdříve dostane např. tip, ale než z toho vznikne zpráva, je to poměrně dlouhý proces. Oproti tomu dezinformační weby pracují jen s názory.

Politici a média

Další otázka zamířila na několikrát zmiňovaného exministra financí Andreje Babiše – jak konkrétně ovlivňuje zprávy a média?

Marek Wollner uvedl, že např. jeho noviny jsou vedené tak, aby se odstřelovali političtí konkurenti a jeho kauzy jsou upozaděné (např. se objeví jen na iDnes, ne v tištěných novinách). Zároveň je nemusí ovlivňovat osobně; už jen tím, že je vlastní, muže zafungovat tak trochu „stockholmský syndrom“ (tj. nejít proti majiteli).

Sabina Slonková pro Andreje Babiše (tj. po akvizici mediální skupiny Mafra) pracovala cca půl roku, poté již podle svých slov nemohla zaručit nezávislost redakce (že např. „není vhodné psát o určitých tématech“).

Robert Břešťan doplnil, že zmiňované „hlasování nohama“ je ukázkou, ze situace není ideální, protože z redakce odešla řada lidí (Čásenský, Slonková, Balšínek atd.). Zároveň si ani nemyslí, že by byla média Babišem „posedlá“; je to člověk reálně velmi mocný (politika, média, byznys) a „hlídání mocných“ je úkolem médií.

Veronika Sedláčková si myslí, že princip, kdy politik vlastní média je obecně špatný. Současně je ale třeba říci, že i když média o někom často hovoří, nemusí to být nutně „kampaň“, jak Andrej Babiš často tvrdí.

Opatrně s Orwellem

Další otázka šla v mediálním pesimismu ještě o krok dál a věnovala se tomu, jestli se mohou média stát manipulativním nástrojem jako v knize Georga Orwella 1984?

Marek Wollner odpověděl, že určitě; ostatně takovou situaci jsme u nás měli 40 let – ale současně je už trochu alergický na slovo „propaganda“, protože to je označení pro něco, co je řízené a slouží centru moci – což u nás neplatí ani u médií Andreje Babiše. Nejblíže má nesvobodě a propagandě Rusko, kde např. média „státní moc“ kritizovat vůbec nesmí; u nás je situace zatím v podstatě nesrovnatelná.

Silvie Lauder navázala, že má trochu problém s tím, když lidé „vytahují Orwella“ a používají ho skoro na všechno; například v souvislosti s Centrem proti terorismu a hybridním hrozbám. V Orwellovi se upravovala skutečnost i minulost, což se u nás neděje. Stejně tak cenzura je zabránění informaci dostat se na veřejnost; upozorňování na lži a hoaxy (což Centrum občas dělá) není cenzura.

Obsah vs. peníze

Následující otázka se také tak trochu dotkla svobody – jen ne politické, ale ekonomické. Konkrétně, jestli se média nerozhodují podle toho, co se bude víc prodávat – což samo o sobě vytváří „tlak“ či obsahový filtr.

Sabina Slonková zmínila, že to je výhoda malých webů, jako Neovlivní; nestojí na inzerci a nejsou tedy tlačeni, aby psali hezky o sponzorech. Stejně tak nepotřebují „honit návštěvnost“ a hlavní slovo tak má samotný obsah.

Robert Břešťan uznal, že nic se nedá dělat zadarmo, ale také nejsou závislí na reklamě. HlídacíhoPsa podporuje např. Nadační fond proti korupci, Nadační fond českých prumyslníků, Nadační fond nezávislé žurnalistiky atd. Ale otázka je správná; řada médií hraje na „klikání“, protože to je, jednoduše řečeno, možnost, jak přežít.

Silvie Lauder k tématu dodala, že Respekt funguje na všech platformách (web, tisk, Kindle, Apple, Android i audioverze). Objem inzerce obecně klesá, stoupá ale podíl peněz od čtenářů. Aktuálně posílají cca 40% nákladu pro předplatitele, tj. nemusí se například až tak snažit zaujímat obálkami atd.

Otázka objektivity

Další zajímavou otázkou bylo, nakolik je zpráva od nějakého novináře ovlivněna názorem autora.

Marek Wollner zmínil, že profesionální novinář se pozná podle toho, že si udrží odstup od toho, co si přeje, aby se tisklo. Ivan Lamper (z Respektu) ho před lety poučil: „lidi, o kterých píšeš, nejsou tvoji kamarádi“. Což je pravda; už se mu párkrát stalo, že musel psát i o lidech, které znal (a pak už to často kamarádi nebyli).

Zároveň si ale jako novinář nevyřizuje ani účty. Jak navázala Silvie Lauder dalším citátem Ivana Lampera: „i když o někom píšete kriticky, neměli byste se ho bát potkat druhý den na ulici“ – jinými slovy, i když je zpráva negativní, člověk by měl být vždy přesný a korektní.

Sabina Slonková doplnila, že pokud tu práci chceme dělat i za pět let, nesmíme si to brát osobně; pro novináře je to tak i určitý pud sebezáchovy. Robert Břešťan dodal, že nelze psát o všem a i to, co se nenapíše, je nějaká forma výběru. Vlastní názor by se ale samozřejmě promítat neměl (s výjimkou např. komentářů).

Propaganda v ČR

Poslední otázka pondělní diskuse se týkala toho, jestli mají „fake news“ šířené Putinem na ČR nějaký dopad. Zde Syvie Lauder zmínila, že na americké volby pravděpodobně ano; u nás podobný výzkum zatím neproběhl.

Marek Wollner zmínil, že asi nejsilněji to bylo vidět během dvou krizí – ukrajinské a uprchlické. V obou případech sehrály falešné či tendenční články velkou roli, a to zejména v oblasti vytváření nedůvěry v novináře. Nyní se situace uklidnila a v oblasti „fake news“ je trochu klidnější období.

Závěrem

Podrobně jako nedávná březnová diskuse „Hoaxy, propaganda a falešné zprávy na internetu“ byla i tato diskuse velmi zajímavá a současně i velmi relevantní. Důvěra v „mainstreamová“ média je u nás i ve světě na historickém minimu, a více než kdy jindy je důležité o otázkách objektivity médií a fenoménu „fake news“ hovořit – a současně se neustále učit s médii (a zdroji informací obecně) lépe pracovat.

Ať už věříme více mainstreamovým médiím, alternativním médiím nebo „Facebooku“, vždy bychom se měli snažit být maximálně objektivní všechny informace si ověřovat – a to i ty, se kterými můžeme na první pohled souhlasit. Vždy existuje riziko, že nějaká zpráva může být nepřesná, neúplná či zavádějící (jako ostatně i poznámka o Babišovi a ČTK v této diskusi) a je dobré s tím vždy počítat.

Hodnocení: 
Průměr: 4.7 (hlasů: 12)
RYLICH, Jan. Diskuse o médiích, hoaxech a fenoménu "fake news". Ikaros [online]. 2017, ročník 21, číslo 6 [cit. 2017-10-17]. urn:nbn:cz:ik-18066. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/18066

automaticky generované reklamy
registration login password