Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Hoaxy, propaganda a falešné zprávy na internetu

Čas nutný k přečtení
18 minut
Již přečteno

Hoaxy, propaganda a falešné zprávy na internetu

4 comments
Autoři: 

V pátek 3. března 2017 se v prostorách Ústřední knihovny Městské knihovny v Praze konala veřejná diskuse na téma Hoaxy, propaganda a falešné zprávy na internetu. Cílem bylo, jak již název napovídá, pohovořit o v současnosti často skloňovaných hoaxech (poplašných či nepravdivých zprávách), propagandě (cílené šíření zavádějících informací z politických důvodů) a tzv. „fake news“, které se šíří převážně po internetu.

Diskuse se účastnil analytik projektu Kremlin Watch Roman Máca, šéfredaktor webu HlídacíPes.org Robert Břešťan, šéfredaktor webu Manipulátoři Petr Nutil, komunikační odborník Karel Křivan, PR odborník a publicista Zdeněk Strnad a komentátor Petr Žantovský. Diskusi moderoval publicista a spisovatel Leoš Kyša.

Veřejná diskuse Hoaxy, propaganda a falešné zprávy na internetu Veřejná diskuse Hoaxy, propaganda a falešné zprávy na internetu
Hosty veřejné diskuse byli (zleva): Roman Máca, Robert Břešťan, Petr Nutil, Karel Křivan, Zdeněk Strnad a Petr Žantovský. Moderátorem byl Leoš Kyša.

Staronový fenomén

První část diskuse fungovala jako takový stručný úvod do problematiky. Hned prvním tématem bylo, jestli je současný fenomén hoaxů a „fake news“ horká novinka nebo tady byly vždycky. Na to Petr Nutil odpověděl, že fenomén není nový, nové jsou pouze okolnosti, tj. rychlost jejich vytváření a sdílení díky sociálním sítím.

Fenomén „fake news“ se začal intenzivně skloňovat zejména v posledním roce v USA, kde se tak označují jednak nepravdivé a zkreslené informace, kterými zejména příznivci Donalda Trumpa poškozovali Hillary Clinton (např. že Papež podpořil Donalda Trumpa nebo že Hillary Clinton prodávala zbraně ISIS); a současně tak nový prezident Donald Trump označuje i tradiční média jako CNN, jen proto, že ho kritizují.

Robert Břešťan k tomu ještě dodal, že rétoriku „falešných zpráv” (a obecně určité „války s médii”) u nás převzal např. Hrad, respektive zejména mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček, který na svém Twitteru podobným stylem útočí např. na Českou televizi a další média.

Kauza #pizzagate

Asi nejvýraznějším příkladem hoaxu, falešné zprávy či konspirační teorie byla v posledních měsících tzv. „Pizzagate”, o které v krátkosti pohovořil Zdeněk Strnad. Kauza odstartovala 30. října 2016, kdy se na twitterovém účtu jistého Davida Goldberga objevila informace, že newyorská policie měla začít vyšetřovat podezření, že manželé Clintonovi byli zapojeni do mezinárodní organizace zneužívající děti.

Zprávu v dalších dnech převzali další „alt-right” pravicoví komentátoři a pravicové servery a například Sean Adl-Tabatabai, bývalý kolega britského konspiračního teoretika Davida Icka, který informaci na svém webu Your News Wire ještě rozšířil o tvrzení, že zmiňovaná podezření kromě policie údajně potvrdila i FBI.

Postupně tak vznikal tzv. „důkaz kruhem”, kdy na sebe jednotlivé články vzájemně odkazovaly a braly to jako na důkaz, že se o tom mluví a je to „potvrzené“ – i když všichni stále čerpali jen z toho jednoho tweetu, z jednoho příspěvku na Facebooku a z anonymní diskuse na serveru 4chan. To ale pravicovým (alt-right) médiím nebránilo předhánět se ve stále provokativnějších titulcích a generovat desítky a stovky tisíc sdílení.

Celé situaci nahrál i server WikiLeaks, který krátce před tím zveřejnil hacknuté e-maily Johna Podesty, což byl šéf kampaně Hillary Clinton, který rád chodil do newyorské pizzerie Comet Ping Pong – a konspirační teoretici si z jeho e-mailů z nějakého důvodu odvodili, že se právě v této pizzerii schází politické elity, zneužívají děti a používají k tomu různá kódová slova (jako že hot-dog je chlapec, pizza je dívka atd.).

Neustále opakované konspirační teorie vyvolaly jednak smršť nadávek a výhružek majiteli a zaměstnancům restaurace, přičemž situace vyvrcholila 4. prosince 2016, kdy do pizzerie vtrhl ozbrojený muž, aby celou situaci sám „vyšetřil“. Došlo i ke střelbě, při které nebyl naštěstí nikdo zraněn, a poté se situace uklidnila; je to nicméně typický příklad toho, jak i zcela absurdní a ničím nepodložené hoaxy mohou mít i reálné následky.

Fake news a sociální sítě

O médiích a „fake news“ pohovořil také Karel Křivan, který pracoval na několika politických kampaních, a na otázku, jestli je možné, že tyto zprávy (typu Pizzagate) mohly americké prezidentské volby nějak ovlivnit, lakonicky odpověděl, že to nevíme. Existují průzkumy a matematické modely, ale nic z toho není neomylné a je těžké hodnotit jak reálnou motivaci lidí, které tyto zprávy šíří, tak jejich reálný dopad na příjemce.

S lehkým cynismem také dodal, že je otázka, jestli dnes ještě existují nějaká „prestižní média“. Zavzpomínal, jak na něj cca před deseti nějaký novinář křičel, že oni (jako média) rozhodují o tom, kdo bude například ministr – a měl v té době pravdu. Dnes už ale média takový vliv nemají. Úspěch Donalda Trumpa (nebo před tím Obamy) je spojený spíše se sociálními sítěmi; a například Trump nepoužívá Twitter jen proto, že by média neměl rád, ale protože to jednoduše funguje a dokáže tak zasáhnout řádově rychleji řádově více lidí.

Dodal také, že ačkoliv politiků nebo velkých korporací nám (většinou) nemusí být líto, konkrétní osoby nebo malé firmy dokáží sociální média velmi výrazně poškodit – ať už se jedná o nějaký hoax, který vyeskaluje v nadávky či dokonce střelbu jako v případě pizzagate nebo negativní reakci na nějaký „nevhodný” komentář na Facebooku nebo třeba „nevhodnou“ reklamu (viz např. kauza „černoch v letáku“ v našich médiích).

Současně je ale třeba vzít na vědomí, že propaganda a falešné zprávy tady byly vždycky a za všech režimů – od nacistické propagandy proti Židům, přes dehonestující inzerát v Blesku proti Karlu Schwarzenbergovi v předvečer prezidentské volby v roce 2013 až po mýty o uprchlících nebo „kauzu Peroutka“.

Inzerát Nevolte Karla Schwarzenberga Příklad hoaxu o uprchlících na nádraží v Chebu Koláž obrázků spojených s kauzou Pizzagate
Zleva: inzerát "Nevolte Karla Schwarzenberga" z Blesku, příklad hoaxu o uprchlících v Chebu (zdroj: HateFree.cz) a koláž obrázků spojených s kauzou #pizzagate

Továrna na trolly a Parlamentní listy

Další otázka mířila na Romana Mácu, kterého se pan Kyša zeptal, jestli se dá odhadnout, kolik falešných zpráv je cíleně vytvářeno a kolik vzniká víceméně samo od sebe (jako např. chemtrails, pizzagate atd.).

Přesná čísla k dispozici nejsou a množství si pan Máca odhadovat netroufá; ale předpokládá, že většina vzniká „sama od sebe“. Což ale neznamená, že koordinované aktivity neexistují. V posledních letech se často hovoří o ruské dezinformační kampani, a o tom, že existují tzv. „továrny na trolly”, které mají za cíl šířit falešné zprávy, ovlivňovat diskuse, eskalovat vnitřní napětí ve společnosti a podobně.

Jak pan Máca zmínil, jako jeden z nejvýznamnějších dezinformačních webů u nás se označují Parlamentní listy, které mají návštěvnost cca 600.000 čtenářů měsíčně. Nejedná se o médium, které by bylo např. řízené z Moskvy, ale jejich texty mají silný emociální podtext, používají vulgarismy a další pomůcky („tohle snad radši nečtěte“, „to byl masakr“ atd.) a jejich důsledkem je (ať už záměrně či nezáměrně) vyvolávání strachu a nenávisti a destabilizace společnosti.

Na tuto poznámku zareagoval novinář a komentátor Petr Žantovský, který má v Parlamentních listech rubriku Týden v médiích a může se tedy zdát, že se tak sám de facto podílí na tvorbě „fake news".

Pan Žantovský zdůraznil, že on (jako jeden z autorů) není Parlamentní listy a sám je občas podle svých slov překvapený, když vidí, jaký k jeho článku přidali emotivní nebo zavádějící titulek. Situaci nicméně bere pragmaticky; každý jeho sloupek má cca 60-70 tisíc přečtení, což jsou dva náklady Lidových novin – a kdo má o jeho texty zájem, může nadpis přeskočit a přečíst si samotný obsah.

Nejsou „alternativní zprávy“ jako „alternativní zprávy“

Jak pan Žantovský dále uvedl, je také potřeba odlišit dva typy „alternativních zpráv“, kde na jedné straně jsou různé nesmysly, hoaxy a konspirační teorie (typu chemtrails, pizzagate či reptiliáni), ale současně tak můžeme označit legitimní alternativní média jako opozici k těm „tradičním“ a „mainstreamovým“.

Z českého prostředí zmínil jako příklad té druhé skupiny například server Argument, kam píše např. filosof a sociolog Jan Keller. Podobné alternativní servery sice nemají stovky tisíc čtenářů, jako Parlamentní listy, ale i tak jsou zajímavé a přinášejí názory, které v tradičních médiích nutně nezazní.

S tím souhlasil i Robert Břešťan, mj. zakladatel Ústavu nezávislé žurnalistiky. Zmiňované Parlamentní listy sice nepovažuje za seriózní médium, protože otisknou de facto cokoliv a neexistuje u nich tradiční redakční práce; současně ho ale také mrzí, že si titul „alternativní média“ u nás ukradly weby typu Sputnik, Aeronet, AC24 atd., místo skutečně alternativních (ale nepropagandistických) webů jako Hlídací pes, Echo24 atd.

Vyváženost vs. propaganda

Do Parlamentních listů si ještě v krátkosti rýpnul Roman Máca, který zmínil, že se v Parlamentních listech vyjadřuje k zahraniční politice například i údržbář, který založil skupinu na podporu Miloše Zemana, nebo že otiskují články italské bloggerky Moniky Pilloni, která popisuje „dramatické situace” v Itálii z hlediska imigrace – ale už neuvádějí, že je političkou za stranu Liga Severu, které proti imigraci důrazně vystupuje.

Narážka na „údržbáře v Parlamentních listech“ zazněla v podvečerní diskusi několikrát a Petr Žantovský se nakonec ohradil, že takový argument není zrovna fér, protože není velký rozdíl mezi údržbářem, který se v Parlamentních listech vyjadřuje k politice, a situací, kdy se například k zákonu o ochraně životního prostředí vyjadřuje Lenka Dusilová (pravděpodobně šlo o tuto výzvu – pozn. redakce).

Pan Žantovský také zmínil citát z článku Bohumila Kartouse v Britských listech, z podobně zaměřené diskuse v Olomouci, že „Parlamentní listy jsou fenomén, který vyrostl z nedůvěry v tradiční média a ze společenské deziluze, o kterou se česká média svým významným dílem přičinila“, přičemž pana Žantovského mnohem více než hoaxy alternativních médií zajímají chyby tradičních médií, které rozmach těch „alternativních“ umožnily.

To ostatně potvrzuje i nedávný výzkum vedoucího oboru Studia nových médií na FF UK a analytika sociálních sítí Josefa Šlerky, který publikovaly mj. Lidovky, ve kterém na základě analýzy „lajků“ na Facebooku vyšlo, že čtenáři Parlamentních listů stojí víceméně přesně na pomezí tradičních a alternativních médií.

Bulvár, emoce a „click-baiting“

V diskusi také zaznělo, že lidé přestávají chodit na domovské stránky a až 80% přístupů vede na konkrétní články, protože jsou sdílené na internetu – což opět nahrává různým hoaxům s údernými titulky a současně to komplikuje rozpoznání, o jaké médium se jedná, protože čtenáři se na konkrétním webu zpravidla nezdrží.

Ostatně tzv. „click-baiting“ neboli „titulky lákající ke kliknutí“ slaví na internetu úspěchy. Některé servery tento přístup dovedly k dokonalosti, kdy i sebe-banálnější zprávy dostávají nadpisy typu „to musíte vidět“ a “neuvěříte, co se stalo”, a jako bonus je obsah článku ještě rozdělen do několika podstránek plných reklam.

U nás jsou typickým příkladem opět zejména Parlamentní listy, ale samozřejmě i další bulvární či alternativní média (od Blesku po Protiproud). Petr Nutil nicméně upozornil, že ať se nám to líbí nebo ne, bulvární média mají na mediálním trhu své místo – a to platí i pro politický bulvár. A jak již v diskusi zaznělo, není dobré míchat „pouhý” bulvár se záměrně vytvářenými hoaxy, cílenou propagandou a dalšími „fake news“.

Server Buzzfeed Server Upworthy Server Parlamentní listy Kontrarevoluční magazín Protiproud
Typickými příklady serverů s "clickbaitovými" nadpisy jsou v zahraničí servery Buzzfeed a Upworthy, u nás např. Parlamentní listy či Protiproud

Politika a reklama: od ministrů k jogurtům

S trochou zdravého cynismu do diskuse opět přispěl Karel Křivan, který v reakci na bulvární titulky a vzájemné osočování politiků zmínil, že politika není krasobruslení; nejde v ní o umělecký dojem, ale aby dotyčný vyhrál – stejně jako je úkolem reklamy prodat konkrétní produkt.

Ve filmech, v reklamě i v médiích zkratka platí, že emoce prodávají – ať už je to článek na internetu typu „neuvěříte, co se stalo“ nebo reklama na „kávu pro chvíle pohody“. A i když je „náš“ jogurt stejný nebo horší než jogurt konkurence, v reklamě má vždy „největší kousky ovoce“ a vyrábí se „z lásky k Česku“.

Petr Žantovský následně dodal, že si také nemyslí, že by se jednalo o něco nového. Bulvár tady byl vždy, jen se změnilo médium. I před 30 lety vznikaly „hoaxy“; jen se místo na Facebooku scházely „panímámy“ na návsi.

Rozmach alternativních médií

Roman Máca se následně zamyslel nad samotným vzestupem alternativních médií a položil si otázku, jestli to není např. jen módní vlna, podobné jako v 90. letech lidé často chodili k lidovým léčitelům. Tj. jestli tím „důvodem“ nejsou například lidé starších ročníků, kteří objevili internet, neví, kterým zdrojům věřit, a snadno tak podlehnou emotivním zprávám typu „Tisíc Afghánců v Plzni, mainstream o tom mlčí!“.

Podle Roberta Břešťana to vliv mít může. Ale není to důvod jediný; problémem je také např. (v našem prostředí) pragocentrismus a nedostatek financí, kdy je dnes pro řadu redakcí problém vyjet kvůli reportáži do Šluknovského výběžku, natož někam dál. Podfinancování a tlak na výkon způsobuje, že se z novinářů stávají „brouci Pytlíci“, kteří musí psát každý den o něčem jiném a zároveň neřeší problémy obyčejných lidí.

Zdeněk Strnad zmínil, že žurnalistiku sice nestudoval, ale pamatuje si základní poučku ohledně ověřování ze dvou nezávislých zdrojů, což dnes bohužel v honbě za rychlostí přestává platit. Poskytovat objektivní a ověřené informace proto považuje za pravděpodobně největší výzvu, které dnes novináři čelí.

Jak nakonec uzavřel Petr Nutil: nežijeme ve výjimečné době s výjimečnými problémy; žijeme v době, která se nějakým způsobem proměňuje (množství informací, rychlost sdílení), ale lidská povaha se v čase až tak nemění. Bulvární výkřiky tady byly vždycky, propaganda také. Více než kdy jindy je tak důležitá zmiňovaná mediální gramotnost, tedy schopnost rozpoznávat kvalitu zdrojů, principy, na kterých funguje reklama atd.

Společná otázka: co s tím?

První část diskuse uzavřel moderátor společnou otázkou: Co s tím? Petr Žantovský se připojil k volání po mediální gramotnosti a upozornil, že důležité také je, kdo určuje, co je pravda. V tomto směru se mu například nelíbí, aby do toho zasahoval stát, čímž narážel na vznikající Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám.

Zdeněk Strnad zmínil, že si každý musí stanovit vlastní hranici, čemu budeme věřit a co označíme jako hoax – a je důležité si ověřovat informace a hledat hodnověrné zdroje.

Karel Křivan lakonicky prohlásil, že s ověřováním to nebude lehké, protože lidé si často „lžou do vlastní kapsy“, například když všichni tvrdí, že nečtou Blesk a nedívají se na Novu, ale jejich čtenost a sledovanost ukazuje opak. Položil si také otázku, jestli není celý Facebook „fake news“, protože se tam všichni přetvařují.

Petr Nutil v krátkosti zareagoval na narážky o Centru proti terorismu s tím, že si ministerstvo nechce dělat „nárok na pravdu“ nebo někoho cenzurovat. Centrum bude primárně zaměřené na vnitřní bezpečnost, tj. např. na cílené vlivové a dezinformační kampaně. Vyvracení hoaxů bude tvořit jen cca 5% činnosti Centra.

Role státu se zastal i Robert Břešťan, který upozornil, že kdo jiný než stát by měl garantovat vzdělávání; nechat to např. na neziskovkách by mohlo být ještě horší. Upozornil také na často používané nálepkování (havloid, sluníčkář, cenzor), kterého jsou alternativní média plná – a může to tak usnadnit jejich identifikaci.

Význam mediální gramotnosti zdůraznil také Roman Máca, který se domnívá, že změna musí přijít „zdola“, od lidí. Každý by se měl kriticky zamyslet nad tím, jestli chce přijímat jen to, co odpovídá jeho názoru, nebo dokáže přijmout i argumenty druhé strany. V opačném případě vznikají sociální bubliny a roste polarizace.

Výzkum ilustrující book falešných zpráv v průběhu prezidentských voleb v USA Příklad tweetu Centra proti terorismu a hybridním hrozbám Screenshot z projektu Blue Feed, Red Feed, který ilustruje sociální bubliny na americkém Facebooku
Zleva: výzkum ilustrující boom falešných zpráv v průběhu prezidentských voleb v USA (zdroj: BuzzFeed News), příklad tweetu Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (zdroj: Twitter) a screenshot z projektu Blue Feed, Red Feed, který ilustruje sociální bubliny na americkém Facebooku (zdroj: web projektu).

Mediální gramotnost a „bulvarizace“ médií

Druhá část panelové diskuse se zaměřila na otázky z publika – a začala poměrně zostra, když Pavel Koutský ze serveru MediaHub položil panelistům otázku, jestli by s mediální gramotností neměli začít sami novináři.

Alternativní média na rozdíl od nich mluví jazykem mainstreamu, zatímco u novinářů je cítit odstup a určitá arogance, což lidé nemají rádi. Jinými slovy, neměla by se tradiční média naučit s lidmi lépe komunikovat a lépe pracovat s novými trendy a novými médii (např. přirozenější jazyk, lepší práce s titulky atd.)?

Zatímco pan Křivan vesměs souhlasil a doporučil k přečtení knihu „Triumf a tragika Erasma Rotterdamského“ od Stefana Zweiga, pan Máca nesouhlasil. Kde jsou emoce, není podle jeho názoru rozum a „bulvarizace“ médií (i když třeba s dobrým úmyslem) mu nepřipadá jako dobrá cesta. Kdo má o tento typ informací zájem, může číst třeba Blesk; ale že by se stejnou cestou měla vydat všechna tradiční média si nemyslí.

Bubliny, polarizace a psaní seznamů

Zajímavá otázka mířila i na organizátory s tím, jestli není diskusní panel trochu nevyrovnaný. Tj. že mezi zástupci „alternativnější“ strany je jen pan Žantovský (a částečně i „mediální cynik“ pan Křivan), ale nikdo jiný. Na to pan Kyša odvětil, že nejsou zastánci vyrovnanosti za každou cenu ve stylu „pět minut Žid, pět minut Nacista“ a nemyslí si, že by přineslo nějakou hodnotu, kdyby přišel např. někdo ze Sputniku.

Pan Žantovský navázal na téma objektivity a poznamenal, že mezi „tradičními“ a „alternativními“ médii často není velký rozdíl a obě strany dělají často podobně nevhodné věci. A stejně jako mu vadí, že Adam B. Bartoš na svém pravicovému webu sepisuje „seznam pravdoláskařů“, tak mu vadí i když Sabina Slonková na serveru Neovlivní zveřejňuje sérii „Ruská stopa“, kde je od A do Z všechno od Sputniku kdo ví kam.

Upozornil také, že od sestavování seznamů je nebezpečně blízko k tomu, aby se někteří lidé začali vylučovat z veřejného prostoru. Například v Českém rozhlasu údajně existuje „nepsaný seznam“ lidí, kteří se tam nesmí zvát a za Asociaci nezávislých médií byli zase pod silnou mediální kritikou, když dali Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku Janu Petránkovi, který byl záhy označován jako „kremlofil“ a podobně.

Fakta vs. interpretace

Další dotaz se věnoval faktům a jejich využití, přičemž maximálně objektivní a nestranná fakta by měla být ideální „obranou“ proti „fake news“, hoaxům a subjektivním názorům. Na což pan Strnad odvětil, že idea naprosté nestrannosti a bezpohlavnosti názorů je asi „největší chiméra českých médií“. Konkrétní fakta nabízí Wikipedie, případně ČTK, ale média by měla nabízet nejen fakta, ale i jejich interpretaci.

Pan Břešťan doplnil, že interpretovaná fakta jsou pořád fakta; sama interpretace nemusí znamenat, že by tím novinář někomu něco podsouval. Odpověď uzavřel pan Křivan poznámkou, že na „čistý neutrální fakt“ nevěří. Že byl v roce 1942 spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora byla pravda; že tři stateční čeští vojáci zabili „gaunera, co nás chtěl všechny vyvraždit“ je taky pravda; vždy se jedná o úhel pohledu.

Pan Žantovský také zmínil, že ačkoliv „objektivita“ a „vyrovnanost za každou cenu“ není ideální, nemůžeme současně zavřít nad nějakým tématem oči a tvářit se, že neexistuje. Když například podnikatel Zdeněk Bakala před lety koupil týdeník Respekt, redakce se rozhodla, že o Bakalovi nebudou psát – což je podle pana Žantovského chyba, protože médium by si nemělo vybírat.

K tomu v rychlosti Leoš Kyša poznamenal, že Parlamentní listy o svém majiteli sice píší (jedná se o senátora a majitele hazardní skupiny SYNOT Ivo Valentu – pozn. redakce), ale už nikde neuvádějí, že je jejich majitel.

Alternativní média jako cesta k nezávislosti

Jak už v diskusi zaznělo, nejsou „alternativní média“ jako „alternativní média“; a zatímco na jedné straně jsou servery šířící „fake news“, alternativa může být i kvalitní a nezávislá – jako například Denník N na Slovensku.

Pro informaci, Denník N založil v roce 2014 Matůš Kostolný, dlouholetý šéfredaktor deníku SME, v reakci na vstup finanční skupiny Penta do společnosti Petit Press, vydavatele deníku SME. Společně s několika kolegy tak založili nový nezávislý deník, který velmi rychle přitáhl několik desítek předních slovenských novinářů.

Na otázku jestli by něco podobného nemohlo vzniknout i u nás Robert Břešťan odpověděl, že už se stalo – jen s tím rozdílem, že po vstupu Andreje Babiše do médií nevznikl jeden velký projekt (jako deník N), ale několik menších (např. DVTV).

Od WikiLeaks k politikům

Jeden z dotazů se týkal také serveru WikiLeaks a panelisté se v této otázce možná až překvapivě shodli. Pan Žantovský zmínil, že četl neautorizovaný životopis Juliana Assange a myslí si, že WikiLeaks není jen otázka vynesených informací, ale složitá politická hra, ve které je více tajemství než „leaků“.

Zdeněk Strnad připomněl vedle Juliana Assange i Edwarda Snowdena, přičemž pro oba platí, že není možné zveřejňovat jakékoliv informace, aniž by se zvážil dopad těchto informací. Karel Křivan poznamenal, že i různé „dobře míněné“ leaky jsou součástí hybridní války a o obou pánech si nemyslí nic dobrého.

V diskusi také zazněla otázka, co dělat, když falešné zprávy šíří sami politici – např. „hoax“ o pořadu Americká volební noc v ČT, kde údajně převažovali příznivci Hillary Clinton, často zmiňuje prezident Zeman na besedách s občany. Na to pan Křivan zopakoval, že v politice jde o to použít všechny legální prostředky – nemluvě o tom, že vyváženost pořadu skutečně kritizovala i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

Je také dobré se zamyslet nad tím, proč lidé politikům věří, i když říkají věci, které nejsou tak docela pravda. Často to ukazuje na nedostatek důvěry ke „druhé straně“, tj. že i média se nejednou ukázala jako neobjektivní.

Výzkum ilustrující book falešných zpráv v průběhu prezidentských voleb v USA Příklad tweetu Centra proti terorismu a hybridním hrozbám Screenshot z projektu Blue Feed, Red Feed, který ilustruje sociální bubliny na americkém Facebooku
Zleva: projekt DVTV má za seebou i velmi úspěšnou crowdfundingovou kampaň na serveru Startovač (zdroj: Startovač), projekt "Češi v zajetí sociálních bublin" ilustrující sociální bubliny na českém Facebooku (zdroj: web projektu) a stránka pořadu "Americká volební noc" ČT24 - program bohužel není dostupný ve videoarchivu ČT (zdroj: Česká televize).

Závěrem

Páteční diskuse byla velmi zajímavá, i když možná přinesla ještě více otázek než odpovědí. To ale není na škodu; je důležité zhodnotit současnou situaci a aktuální trendy a položit si otázku, jak postupovat dál.

Jak v diskusi několikrát zaznělo, na straně médií (tradičních, alternativních či sociálních) se pravděpodobně v nejbližší době nic zásadně nezmění, a jakýkoliv další postup je tak především na každém z nás – tedy jak budeme k informacím přistupovat, jak budeme kritičtí a jak budeme otevření názorům druhé strany.

Největším současným problémem není ani tak samotná existence hoaxů, propagandy nebo falešných zpráv, ty tady byly ostatně vždycky, ale jednak jejich množství a jednak důvěřivost, se kterou k nim přistupujeme. Neměli bychom slepě věřit ani „tradičním médiím“ ani „zaručeně pravdivým alternativním zdrojům“, ale měli bychom vždy rozlišovat domněnky a fakta a snažit se vnímat všechny informace objektivně a kriticky.

Poznámka: Záznam diskuse je k dispozici na YouTube.
Hodnocení: 
Průměr: 5 (hlasů: 12)
RYLICH, Jan. Hoaxy, propaganda a falešné zprávy na internetu. Ikaros [online]. 2017, ročník 21, číslo 3 [cit. 2017-07-25]. urn:nbn:cz:ik-17997. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17997

automaticky generované reklamy

Máme tu 4 komentářů

„hoax“ o pořadu Americká volební noc v ČT, kde údajně převažovali příznivci Hillary Clinton - ale oni tam opravdu převažovali (což je zřejmě důvod, proč pořad nelze přehrát z archivu ČT)

Dobrý den,

to je otázka, na které se oba tábory dodnes neshodnou (a v krátkosti to zaznělo i v následné diskusi). Jak jsem zmínil v článku, pořad Americká volební noc kvůli nevyváženosti skutečně RRTV kritizovala - ale proti tomu se zase ohradili tvůrci pořadu (viz např. zde a zde), že RRTV nehodnotila celý pořad, ale jen část.

Situací se následně zabýval i Etický panel ČT (stanovisko zde) a poslední informací je chystaná žádost o přezkum rozhodnutí RRTV (viz např. zde). Což je i jeden z důvodů, proč jsem to raději nijak nehodnotil a jen jsem tlumočil názory panelistů :)

S pozdravem,
Jan Rylich, šéfredaktor

Dobrý den, je možné někde nalézt záznam debaty ? děkuji

registration login password