Tento článek je prvním ze seriálu příspěvků, které by měly čtenáře Ikara uvést do problematiky zapojování občanů do veřejných rozhodovacích procesů pomocí informačních technologií. Pro tento segment informační společnosti se v posledních letech vžil termín e-participace neboli další z řady tzv. e-termínů, které se používají k širším definicím obecných fenoménů lidské společnosti, jejichž podstata byla významně modifikována právě využíváním moderních informačních a komunikačních technologií.

Terminologický úvod

Pro současnou dobu je typické zmatení tzv. e-termínů v obecné oblasti veřejných zájmů - na úvod tohoto článku je tak nezbytné pokusit se o stručnou a jasnou definici některých pojmů, které s e-participací souvisí. E-participace se často nesprávně považuje za jakési synonymum tzv. e-voleb (e-voting), což plyne především z omezeného chápání demokracie jako procesu, který se občanů dotýká pouze v okamžiku, kdy nesou k volební urně svůj hlas. V tomto směru platí vzorec:

E-demokracie = e-volby + e-participace.

Do e-participace tedy spadají veškeré procesy zapojující občany do veřejných rozhodovacích procesů pomocí ICT nad rámec elektronických voleb, které jsou samy o sobě součástí e-participace. Samotnou e-demokracii pak můžeme chápat jako jednu ze dvou základních složek elektronické veřejné správy (e-governance) – tou druhou složkou není nic jiného než e-government, tedy elektronické procesy probíhající v rámci profesionální veřejné správy, která je personálně tvořena lidskými entitami, které veřejná správa živí, ať už se jedná o volené zástupce či všemožnými způsoby ustanovené úředníky (executives). Výsledný vzorec tedy zní:

Elektronická veřejná správa = e-government + e-demokracie.

Proč vlastně potřebujeme e-participaci?

V současné době jsme svědky určité krize tzv. zastupitelské (někdy se také uvádí reprezentační) demokracie, a to nejen v České republice, ale téměř ve všech zastupitelských demokratických systémech. Občané jsou obecně čím dál více znechuceni svými zástupci, kteří se místo pravé podstaty svého poslání (dosažení politického konsenzu za účelem maximalizace blahobytu společnosti) soustředí především na vítězství ve volbách, kterému podřizují naprosto vše a jejich osobní názory či pravda samotná jdou stranou. Po svém zvolení se pak soustředí hlavně na realizaci tzv. zájmů, ať už svých nebo kohokoli jiného, namísto naplňování podstaty činnosti voleného zástupce. Velice zajímavým fenoménem je v tomto ohledu např. v současné době probíhající proces předcházející prezidentským volbám v USA, kde především zástupkyně demokratické strany Hillary Clintonová využívá zástup analytiků veřejného mínění k formulaci svých názorů takovým způsobem, který zajistí její zvolení. Nikdo pak ovšem netuší, co si dotyčná osoba skutečně myslí, ale především pak není vůbec jisté, co je od takového politika možné očekávat po jeho zvolení. Je to jakýsi populismus oblečený do technologického hávu takovým způsobem, že je nakonec přijatelný, ovšem s vyhlídkou nejisté budoucnosti. V České republice podobným způsobem operuje např. Jiří Paroubek, který je rovněž schopen svůj názor měnit velice často podle situace a průzkumů veřejného mínění, a to opět s jediným cílem – být zvolen.

Jistou alternativou k zastupitelské demokracii je tzv. demokracie přímá, která funguje např. ve Švýcarsku, tam je to ovšem způsobeno geograficko-historickými podmínkami. Velkým propagátorem přímé demokracie byl v České republice svého času např. Jiří Polák [1], nicméně v podmínkách většiny evropských států je dnes její zavedení nereálné, a proto je nezbytné současnou krizi zastupitelské demokracie řešit jinými způsoby, a to z jednoduchého důvodu – nedůvěra občanů v zastupitelskou demokracii se projevuje především nízkou účastí ve volbách, což samozřejmě nahrává úspěchu různých extremistických pseudostran. Určitým řešením je např. uzákonění povinnosti volit – tato povinnost dnes existuje např. v Belgii či na Kypru, účast na volbách byla povinná i v předválečném Československu [2]. Zde přichází na řadu e-participace jako jedno z možných řešení, které není založené na nějakém příkazu, ale na moderní metodě zapojení občanů do rozhodovacích procesů v rámci informační společnosti a používání informačních technologií. Stručně řečeno, realizace e-participace může významným způsobem nenásilně zvýšit zájem občanů o veřejné procesy a zároveň nabízí možnost tyto procesy ovlivnit. Na rozdíl od nekonečných referend, které jsou podstatou přímé demokracie, se e-participace může stát samozřejmou součástí moderní zastupitelské demokracie založené na funkční informační společnosti.

Příklady realizace e-participace v České republice

Webcasting

Jedním ze základních příkladů e-participace je možnost sledování rozhodovacích procesů zvolených zastupitelů v reálném čase pomocí tzv. webcastingu. Dnes je v České republice možné sledovat online např. zasedání Poslanecké sněmovny na jejích webových stránkách, a to v audiovizuální i zvukové formě – archiv záznamů z jednání je však dostupný pouze ve zvukové podobě. Druhá komora českého parlamentu nabízí pouze přímý audiovizuální záznam bez jakéhokoliv archivování.

Pokud zaměříme svůj pohled v hierarchii veřejné správy níže, ze všech 14 krajů poskytují přímé přenosy ze zasedání zastupitelstev pouze Hlavní město Praha a Kraj Vysočina. Praha poskytuje přímé přenosy i kompletní audiovizuální archiv již od listopadu 2003, zatímco Kraj Vysočina tuto službu zprovoznil až v únoru 2008 (předtím ovšem poskytoval alespoň zvukové záznamy) v rámci projektu eParticipate financovaným z fondů EU. V jiných krajích bychom ovšem podobnou službu hledali marně.

Situace je obdobná i na úrovni obecních zastupitelstev – jediné město, které dnes poskytuje přímý a archivovaný audiovizuální přenos ze zasedání zastupitelstva na internetu je Jihlava, která v tomto směru těží ze své pozice jako sídla Krajského úřadu Vysočina a společně s ním se účastnila projektu eParticipate. Není bez zajímavosti, že tato služba vynesla Jihlavě 2. místo v kategorii „Nejlepší elektronická služba“ v krajském kole letošního ročníku soutěže Zlatý erb. Dalším inovativním městem je v tomto směru např. Přibyslav, která přenáší přímé přenosy z jednání zastupitelstva města pouze v rámci kabelového kanálu MTV Přibyslav, ovšem záznamy je pak možné dohledat v internetovém archivu. Obdobnou službu dále nabízí např. Praha 6 (kompletní servis včetně videoarchivu), Veselí nad Moravou a Odolena Voda (pouze zvukové záznamy) a Semily (vysílání na kabelové televizi). V České republice je ovšem přes šest tisíc obecních zastupitelstev, takže přímý dohled občanů nad jednáním obecních zastupitelstev pomocí ICT je stále v plenkách. Problémem přitom není ani tak technologie či nedostatek financí, ale především neochota samotných zastupitelů zasedání audiovizuálně zveřejňovat. Poněkud úsměvně působí např. pokus o prosté natáčení obecního zastupitelstva v obci Hrušky občanem, který byl zastupitelstvem jednoznačně odmítnut.

Veřejné diskuse

Dalším příkladem e-participace v praxi mohou být různé, elektronickými cestami realizované diskusní a připomínková řízení. V současné době mnoho webových stránek veřejných institucí disponuje „diskusními fóry“ různé kvality, nicméně největším problémem se zdá především povědomí o jejich smysluplném využití, zvládnutí moderace, širší propagace atp. Je zajímavé, že především (ale nejen ony) ústřední státní instituce se diskusním fórům na svých webových stránkách vyhýbají – důvody můžeme hledat především v obavách úředníků a politiků ze zveřejňování nepříjemných pravd, které v diskusních fórech už z jejich podstaty není možné snadno vymazat, zvláště pokud jsou přístupné jen řádně zaregistrovaným uživatelům. Úřady se pak často snaží moderované diskuse nahrazovat moduly FAQ, které představují jakási diskusní fóra se zodpovězenými dotazy, ovšem očištěné o otázky, na které je nepříjemné odpovídat.

Především obce a města mohou elektronické diskuse na svých stránkách efektivně využívat pro zlepšování řízení veřejných záležitostí, ale vždy záleží na schopnostech a fantazii odpovědných osob. Uveďme zde např. Vlašim, kde starosta využíval názorů z webového diskusního fóra k tvorbě strategického plánu rozvoje města (který v současné době patří k nejlepším v celé republice). Starosta Vlašimi dokonce nejaktivnější diskutéry prostě pozval na pivo [3].

Relevantním pokusem současné české vlády je její usnesení č. 879/2007, k návrhu postupu zavedení metodiky pro zapojování veřejnosti do přípravy vládních dokumentů. Vláda tímto usnesením schválila tři pilotní projekty, které by ověřily možnost zapojení veřejnosti do přípravy důležitých dokumentů české veřejné správy, včetně dokumentů legislativních. V tomto případě se jednalo o Národní plán boje proti terorismu, Návrh věcného záměru zákona o jednotném dohledu nad finančním trhem a Návrh zákona o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011. Bohužel na příkladu Návrhu zákona o SLDB 2011, kde pilotní projekt zajišťoval Český statistický úřad, je patrný důsledek minimální veřejné propagace pilotních projektů ze strany vlády, kdy bylo elektronicky v průběhu „lhůty pro zasílání připomínek“ doručeno pouhých 125 e-mailových připomínek; písemně pak dle zdrojů ČSÚ nedorazila ani jediná. Nic se nedozvíme ani o způsobu vyhodnocování připomínek a jejich skutečném zapracování do výsledných podob dokumentů, takže celý projekt působí hodně amatérsky; bylo by zajímavé sledovat, jak by se veřejné instituce vypořádaly s případnými desítkami tisíc připomínek.

Stav praktické realizace e-participace v českých podmínkách zcela odpovídá současnému stavu české demokracie, která silně zaostává za obecným stavem rozvoje ICT a informační společnosti v České republice. Důležitým faktorem je postoj občanů a neziskového sektoru, kteří mohou významně ovlivnit další budoucnost tohoto segmentu elektronické veřejné správy.

V příštím pokračování seriálu o e-participaci si představíme komplexní přístup na obecní úrovni k této problematice v současném Bristolu (Spojené království).