Uvedení do problematiky

Perspektivou světové knihovnické a informační praxe je směrování ke vzájemnému sdílení informačních zdrojů na úrovni regionální, státní i mezinárodní. Dodávání dokumentů a meziknihovní služby představují základní formu vzájemné spolupráce všech typů knihoven a jsou významným nástrojem pro efektivní využívání informačních zdrojů. Meziknihovní kooperační systémy a systémy dodávání dokumentů jsou většinou založeny na poznání, že žádná veřejná, vědecká, vysokoškolská či odborná knihovna sama o sobě není schopna uspokojit široké spektrum uživatelských potřeb. Výrazným rysem uvedených systémů je také fakt, že umožňují účelnou dělbu práce mezi knihovnami, současně jsou motivovány snahami o efektivní využití finančních prostředků a pokouší se o funkční zajištění při vyrovnání rozdílů a odstranění nežádoucí diferenciace v poskytování informačních a knihovnických služeb všem čtenářům a uživatelům.

V současné době již meziknihovní služby patří k základním nástrojům zpřístupnění knihovních fondů, bez ohledu na místo jejich uložení. Stále častěji jsou dnes k těmto tradičním výpůjčním, reprografickým a informačním službám připojovány i všechny služby typu dodávání dokumentů. Ve vyspělém knihovnickém prostředí se proto spíše hovoří o sdílení, resp. dodávání zdrojů než pouze o meziknihovních službách. Z tohoto pohledu je nutné si uvědomit, že žádná knihovna nemůže vlastnit veškerou literaturu, kterou její uživatelé a čtenáři požadují. Tuto podmínku nesplňuje žádná zahraniční knihovna (v menší či větší míře), natož české vědecké a vysokoškolské knihovny, které se většinou potýkají s nedostatkem finančních prostředků na nákup informačních zdrojů. Proto se knihovny v celém světě snaží vytvářet a kultivovat systém meziknihovní spolupráce, vzájemného sdílení zdrojů a poskytování služeb dodávání dokumentů. Nelze však pominout skutečnost, že v době poměrně snadné dostupnosti informací o existenci i uložení informační zdrojů tradiční pojetí meziknihovních služeb založených na principu reciprocity nestačí. Stále více do meziknihovní spolupráce promlouvají ekonomické principy, tedy i finanční spoluúčast na realizaci požadavků [0].

V poslední době, zvláště v souvislosti s přechodem do nového milénia, je pro zabezpečení badatelských a publikačních potřeb v knihovnicko-informační i individuální informační praxi prokazatelný zcela zřetelný vzestup odděleného vyžadování a pak i dodávání jednotlivých časopiseckých článků cestou jak „document delivery service“ (DDS), tak meziknihovní výpůjční služby (MVS) či dokonce mezinárodní meziknihovní výpůjční službou (MMVS). Daný stav je důsledkem omezování rozpočtů knihoven, které jsou stále více nuceny rušit objednávky na předplatné časopisů, knižní produkce a dalších informačních zdrojů. Služby zprostředkování elektronické podoby části fyzického dokumentu jsou potom jedinou možnou cestou, jak zajistit, doplnit a ušetřit potřebné finance na nákup alespoň omezené nabídky časopisecké a knižní produkce v mnoha knihovnicko-informačních institucích. Takto popsaná situace krácení rozpočtů přitom v knihovnách a informačních institucích trvá již desetiletí a zároveň dochází ke každoročnímu nárůstu ceny časopisů o cca 10 % [1].

Současnou situaci v oblasti vědeckých knihoven a informačních středisek velmi výstižně dokresluje rovněž fakt, že „každoročně je vydáváno stále větší množství tištěných dokumentů. V posledních letech roste také počet publikovaných elektronických dokumentů. Ceny všech informačních pramenů se trvale zvyšují, nejvýrazněji je každoročně tento nárůst patrný u předplatného periodik. Jedním z řešení, k nimž jsou knihovny nuceny přistupovat, bývá omezování počtu odebíraných titulů časopisů a snižování počtu multiplikátů u neperiodické literatury. Rušení předplatného knihovnami nutí nakladatele zvyšovat ceny, aby mohli pokrýt své náklady. To ovšem vede k dalšímu rušení předplatného knihovnami…“ [2].

Na základě teoretických předpokladů dalšího vývoje v oblasti vědeckých knihoven a informačních středisek a rovněž z vlastních praktických zkušeností se stavem především vysokoškolských knihoven se domnívám, že je potřeba přistoupit k restrukturalizaci časopiseckých fondů a méně využívané tituly přestat odebírat. Na jejich místo pak komerčně objednávat jen jednotlivé články pomocí různých zprostředkovatelů a služeb DDS, dle požadavků a potřeb uživatelů knihovny. Jde především o to, přistoupit na omezování vlastnictví časopisů a zajišťovat si přístupy k jednotlivým dokumentům. Při jednání s vydavateli a zprostředkovateli je pro knihovny výhodnější také pro potřeby DDS vytvářet konsorcia a sdružení, která umožní snížení finanční náročnosti takto poskytovaných komerčních služeb.

Kromě toho se domnívám, že další rozvoj elektronického publikování přispěje k postupnému přesunu ve vydávání časopisů od komerčních firem, na vydavatelství univerzit a vědeckých společností, což povede ke snížení cen časopisů i článků samotných. Pro potřeby většího rozšíření a dalšího uplatnění systémů DDS v praxi je proto potřeba služby dodávání dokumentů osvobodit z pravomoci copyrightu, k čemuž nám napomůže také vydavatelský přesun k plnotextovým časopisům s volným přístupem. Samozřejmě je v této souvislosti potřeba počítat také s tím, že ne všichni uživatelé budou mít, resp. mají veškeré předpoklady k využívání elektronických zdrojů i nových informačních technologií. Proto je nutné ještě exaktně vymezit úlohu pracovníka odborné knihovny a jejího uživatele v návaznosti na měnící se systémové prostředí odborných knihoven [3].

V souvislosti s rozvojem elektronického publikování a jeho předpokládanou návazností na rozvoj služeb DDS se rovněž jeví jako zcela zřejmé, že publikace tištěné v tradiční papírové podobě budou s rychle postupující digitalizací komunikačního prostředí přejímat stále více také některé nové operace a pracovní postupy z oblasti elektronických publikací. Tento vzájemný vztah je potřeba uchovat především tam, kde má být udržen zájem jak uživatelů tzv. „papírově-orientovaných“ [4], tak i uživatelů zaměřených „na zprostředkování informací prostřednictvím obrazovky PC“ [5].

Tak by se velmi stručně daly shrnout základní příčiny a důvody formování služeb dodávání dokumentů v knihovnické a informační praxi. S ohledem na zmiňovanou oblast vědeckých knihoven a informačních středisek je potřeba ještě podotknout, že stávající systémy dodávání dokumentů si díky svým možnostem získávají významnější místo v nabídce tradičních meziknihovních a mezinárodních meziknihovních služeb. Uživatelé a čtenáři vědeckých knihoven stále více požadují rychlé a kvalitní služby, za které jsou ochotní také zaplatit. A právě tyto požadavky mohou systémy dodávání dokumentů a jejich služby uspokojit. Proto se služby dodávání dokumentů postupně stávají logickou součástí nabídky knihovnicko-informačních služeb vědeckých knihoven a informačních středisek, potažmo neodmyslitelnou součástí online informační průmyslu dnešních dnů.

Historické kořeny DDS

Z historického kontextu je zřejmé, že již od poloviny 19. století používaly knihovny fondy dokumentů jiných knihoven, a to k uspokojování potřeb vlastních uživatelů. Na počátku stály meziknihovní výpůjční služby, resp. mezinárodní MVS, které využívaly tradičních metod, tj. knihovny si mezi sebou půjčovaly původní tištěné dokumenty [6]. První zřetelná revoluce ve službách MVS/MMVS proběhla na přelomu 30. a 40. let 20. století a je spojena s počátky mikrofilmování knihovních sbírek. Na základě procesů mikrofilmování bylo možné zpřístupnění dokumentů bez nutnosti vypůjčování originálů tištěných dokumentů. Dalším mezistupněm bylo zavedení technologie kopírování [7] v 50. letech 20. století, která velmi výrazně ovlivnila zejména oblast MVS a MMVS. Zavedením této nové technologie došlo k vysokému nárůstu výpůjček kopií dokumentů, pořízených z tištěných originálů. Ve stejné době došlo v USA také k prvním pokusům využití telefonních a telexových linek pro přenos dokumentů. V nově vznikajících systémech typu OCLC, nebo Dialog DialOrder byla uživateli nabídnuta možnost objednání a dodání dokumentu jak tradičním způsobem, tak pomocí telexu. První experimenty byly úspěšně ukončeny a potvrdily vzrůstající požadavky uživatelů na rychlé dodání dokumentu, bez nutnosti získání originálu tištěného dokumentu. V následujících 60. a 70. letech 20. století došlo k bouřlivému rozvoji především vědeckých a technických informací, což vyvolalo obrovskou poptávku po dodání aktuálních a včasných informací. Nezávisle na činnosti knihoven se v knihovnicko-informačním sektoru formoval nový typ komerčních bibliografických databází a různorodých systémů, jejichž cílem bylo včasné zpřístupnění aktuálních informací, a byly vymezeny termíny „document supply“ a „document delivery“ [8].

Nárůst popularity těchto systému byl svázán i s nárůstem požadavků na ně kladených. Uživatelům postupně přestal stačit pouze bibliografický záznam zdroje. Počáteční požadavky se týkaly pouhého dodání abstraktů nebo seznamů obsahů [9] požadovaných materiálů. Později přistupují požadavky na dodání plných textů článků, s možností jejich vytištění; ovšem pouze poměrně nevelké množství časopisů bylo síťově dostupných. Práce při zdokonalování komerčních systémů dodávání dokumentů byly provázeny činnostmi spojenými s automatizací knihoven. V počátečním období byla pro využívání komerčních systémů požadována odpovídající příprava, proto byli prvotními uživateli zpravidla speciálně školené osoby, zejména informační pracovníci knihoven. V průběhu 70. let 20. století došlo k vytvoření kvalitnějších a uživatelsky příznivějších rozhraní, která umožnila jejich užívání širším okruhem zainteresovaných uživatelů [10]. Jedná se rovněž o dobu, kdy vydavatelé časopisů začali zpřístupňovat svou produkci v elektronické podobě, nejprve na disketách, později na CD-ROM nosičích. Díky tomu, bylo již v roce 1980 realizováno v USA komerčními službami dodávání dokumentů přibližně 24 milionů objednávek ročně [11].

Všeobecný úspěch systémů elektronického dodávání dokumentů, především pak sbírek elektronických časopisů, byl závislý na cenách realizace v rámci projektů a také na schválení jejich uživateli. Z obecného pohledu se otázkami elektronických časopisů zabývá již od roku 1981 organizace International Electronic Publishing Research Center [12], založená ve Velké Británii.

Uvedená instituce dozírala mimo jiné také nad průběhem programu BLEND [13], který probíhal v letech 1980–1985. Předpokladem programu bylo omezení na práci s elektronickými časopisy jako svébytnými druhy telekonferencí. Autoři článků za pomocí výpočetní techniky publikovali svůj text přímo v elektronickém časopise a teprve následně byl článek pročten redaktory a recenzenty, s efektem dostat se přímo k potenciálnímu uživateli. Projekt spočíval ve vydávání elektronického časopisu, jehož tematické zaměření bylo orientováno na „číselné elektronické stroje a lidský prvek“ [14]. Každý autor, který se zúčastnil projektu [15], měl zajištěn přístup k počítačovému terminálu a telefonu. Účastníci rovněž měli vyhrazen prostor v paměti počítače, v podobě tzv. pracovní kartotéky, což je zavazovalo k přípravě jednoho článku a jedné krátké zprávy v průběhu každého roku.

V rámci projektu existovaly tři způsoby zadání textů do systému:

• online způsobem z terminálu lokalizovaného u autora
• odesláním kopie článku univerzitě v Birminghamu, kde byl článek pomocí optické čtečky převeden a zapracován do systému
• odesláním kopie článku univerzitě v Loughborough, kde byl zaveden do systému pomocí terminálu sloužícího k redigování textů.

Teprve po převedení textu do elektronické podoby byl článek směřován k recenzování. Pokud nebyl článek přijat, byl umístěn v pracovní kartotéce autora a s jeho souhlasem dále zpřístupněn uživateli.

Předpokládanými hlavními a podstatnými materiály systému měly být odborné články. Ovšem již v první etapě programu bylo rozhodnuto publikovat také komentáře a diskuzní příspěvky týkající se jednotlivých článků, informace o novinkách v systému BLEND, informace o provádění výměny informací mezi účastníky, připravované anotované bibliografie na základě poznámek přečtených autorských prací a ohlasy uživatelů, kteří nebyli účastníky programu [16]. Při zkoumání obecné úrovně rozvoje systému vyplynul dokonce i požadavek na odlišení dvou rozdílných typů elektronických časopisů, tj.:

• časopisy, které mají obě formy – tradiční tištěnou a verzi elektronickou
• časopisy, které mají pouze elektronickou verzi [17].

Dalším experimentem v oblasti elektronického publikování a návazného provozování služeb dodávání dokumentů byl projekt DOCDEL, který financovala Komise Evropské unie a který probíhal v letech 1983–1986 [18].

V průběhu fungování a praktického uplatňování jednotlivých experimentů v oblasti služeb dodávání dokumentů a elektronického publikování byla v roce 1982 založena organizace s názvem PIRA [19] (Printing Industry Research Association). Jejím prvotním úkolem bylo zabývat se zkoumáním a diferencováním systémů elektronického dodávání dokumentů. Současné výzkumy prováděné touto organizací se soustřeďují především na aktuální otázky vztahující se k službám dodávání dokumentů. Je sledována např. častost objednávání a využívání knih, časopisů a abstraktů v různých typech knihovnicko-informačních institucí, finanční stav knihoven, potřeby a požadavky uživatelů knihoven na služby dodávání dokumentů, ceny, přístupy k autorskému právu, způsoby získávání dokumentů, používání online informací a informačních zdrojů a očekávání od systémů elektronického dodávání dokumentů.

Výsledky jednotlivých výzkumů měly svou bezprostřední souvislost také se vznikem projektu HERMES, který měl splňovat tři základní cíle:

• poukázat na možnosti telexu pro využití v rámci systému elektronického dodávání dokumentů
• stimulování dalšího rozvoje výsledků
• zajištění základů širšího použití systémů elektronického dodávání dokumentů [20]

Na základě shrnutí výše jmenovaného historického vývoje v DDS dostaneme činitele, které výrazně přispěly ke vzniku elektronických časopisů a systémů elektronického dodávání dokumentů. Domnívám se, že mezi nejpodstatnější faktory vlivu můžeme zařadit:

• vývoj výpočetní techniky umožňující vznik online systémů
• proces zlevňování a možností širšího přístupu k zařízením vytvářející plné texty dokumentů
• rozvoj telekomunikačních sítí
• zvýšení cen papíru, cen skladování a distribuování, zvýšení cen tradičních publikací
• rostoucí počet publikací
• omezení rozpočtů knihoven a klesající nákup nových publikací [21]

Zároveň se domnívám, že velmi důležitým činitelem efektivního fungování systémů elektronického dodávání dokumentů je spolupráce a partnerství jednotlivých institucí, které se účastní v procesu komunikace a předávání informací k potenciálnímu uživateli.

Podmínky rozšíření služeb DDS v informační praxi

Největší vliv na vznik a rozšíření služeb DDS v knihovnictví a informační vědě měly především změny v oblasti vědecké komunikace, k nimž došlo po 2. světové válce. Velký vliv získala komerční nakladatelství a zároveň došlo k nárůstu produkce hlavně v oblasti periodik. Ve vědě a výzkumu se projevila specializace doprovázená „nutností“ publikovat. Tato publikační činnost ovšem nebyla podporována stejně silnou potřebou číst, a proto došlo k poklesu předplatitelů u již dříve existujících titulů. Nově vznikající periodika pak měla malou šanci získat si své předplatitele.

Ekonomické vlivy byly další příčinou a současně důsledkem změn v šíření informací, došlo k přesunu předplatného na instituce (knihovny), které byly zatěžovány neustálým růstem cen a stagnací či poklesem rozpočtů na doplňování knihovních fondů.

Nárůst počtu publikovaných dokumentů vedl ke vzniku nových služeb informačního průmyslu, bylo rozšířeno vydávání referátových periodik, později dokumentografických bází dat, vznikli noví producenti sekundárních informačních zdrojů a databázová centra, subskripční agentury, poskytovatelé online přístupů k elektronickým informačním zdrojům a také komerční dodavatelé dokumentů. Nové možnosti pro šíření informačních zdrojů pak přinesly moderní informační technologie, které ovlivňovaly především oblast elektronického publikování. Elektronické publikování tedy nabídlo další změnu v komunikaci vědeckých informací.

Jedním z důsledků naznačeného procesu působícího i v současném informačním průmyslu je, že vědecké knihovny a vědecko-informační střediska vynakládají většinu svých finančních prostředků na udržení předplatného nejvýznamnějších (a domnívám se, že i nejdražších) periodik a tím omezují své možnosti nákupu vědeckých monografií, jejichž ceny rostou také. Mnohé vědecké knihovny tedy musí vyvažovat své potřeby v oblasti využívání tradičních dokumentů a služeb s novými požadavky, které plynou z rozvoje moderních informačních technologií. Kromě financování nákupu primárních dokumentů, vynakládají knihovny značné finanční prostředky také na sekundární informace, na ně navazující služby a technické vybavení, bez kterého je provoz dnešních knihoven nemyslitelný [22].

Pod vlivem uvedených skutečností a s vědomím toho, že je nemožné s omezenými finančními zdroji zajistit nákup všech potřebných dokumentů, jsou vědecké knihovny nuceny spolupracovat a využívat všech dalších efektivních forem zajišťování dostupnosti informací pro své uživatele. Např. dochází k organizování formou konsorcií za účelem zvýšení finanční síly pro sdílení informačních zdrojů, modernizují se prostředky MVS a výrazně se rozšiřuje její objem, dochází ke stále většímu využívání komerčních organizací dodávajících články, popř. další typy dokumentů, přechází se na předplatné plnotextových elektronických zdrojů (u titulů s vyšší cenou tradiční tištěné podoby), značná část finančních prostředků je vynakládána na zajištění sekundárních informačních zdrojů [23].

Tyto trendy, jejichž nejvýznamnějším projevem je přechod od přímého vlastnictví dokumentů směrem k zajištění přístupu k nim, se začaly projevovat již v průběhu 80. let 20. století. Další zřetelné zvýrazňování rozdílů mezi tradičním a virtuálním knihovnickým prostředím je pak možné sledovat v 90. letech 20. století. Virtuální prostředí zrušilo geografická omezení, která dříve výrazně ovlivňovala nejen přístup k informačním pramenům, ale také dostupnost informací o nich. Elektronické publikování změnilo způsoby šíření, zpracování, zpřístupňování i uchovávání dokumentů. Dostupnost informací o publikovaných dokumentech, snadnost jejich lokalizace i možnost zajištění „okamžitého“ přístupu k nim dnes směřují k tomu, že mnohé vědecké knihovny a informační střediska začínají uvažovat o zakoupení dokumentu až v okamžiku vzniku uživatelova požadavku daného dokumentu [24]. Základem rozhodování je tedy schopnost určit nejvýhodnější způsob, jak uživatelům zajistit přístup k informacím, které potřebují.

Konkrétním důsledkem dosavadního ekonomického vývoje je tedy především to, že stále dražší časopisy i další knižní a informační materiály musí být vyřazeny z předplatného či nákupu do fondů vědeckých knihoven. Proto jednou z možných variant, které mohou knihovny využít pro udržení trvalé a poměrně rychlé dostupnosti informačních zdrojů v oblasti vědeckých informací, jsou komerční dokumentové dodavatelské služby. Domnívám se, že tyto služby rozvíjející se již od počátku 60. let 20. století také čerpají nemalé částky z rozpočtů knihoven a tím je zatěžují jistými finančními náklady. Ovšem jejich nespornou výhodou je, že díky nim jsou knihovny schopny vyhovět individuálním požadavkům uživatelů, aniž by musely vydávat podstatně vyšší finanční prostředky na nákup, zpracování a uchovávání dokumentů jen pro případ, že by je občas někdo potřeboval. Myslím si, že tímto způsobem jsou mnohé vědecké knihovny a informační střediska schopny uspokojit informační potřeby svých uživatelů s rozumnými náklady a v přiměřené kvalitě. Nezbytným předpokladem pak je, aby knihovny byly schopny svým uživatelům poskytnout dostatek informací o nově vydaných dokumentech z jednotlivých publikačních oblastí.

S poskytováním elektronických informací, MVS a službami DDS jsou dnes úzce svázány nejen ekonomické a technické záležitosti, ale také otázky autorských práv a licenčních smluv [25]. Na tyto aspekty práce s informacemi by se nemělo zapomínat ani u případných vlastních aktivit knihoven v oblasti digitalizace dokumentů bez ohledu na to, zda se vědecké knihovny pouštějí do těchto aktivit za účelem archivace dokumentů, nebo ve snaze usnadnit a urychlit přístup svých uživatelů k dokumentům [26]. Hlavním cílem vědeckých knihoven je tedy poskytovat volný a otevřený přístup k informacím z oblasti vědy, umění, kultury a sladit tento záměr se snahami komerčních producentů informací.

Problematika DDS ve vysokoškolských knihovnách v ČR

Podíváme-li se na problémy dostupnosti informací z pohledu vysokoškolské knihovny v České republice, je zřejmé, že není v silách žádné vysokoškolské knihovny zajistit nákupem do svých fondů všechny dokumenty, o něž mají (či mohli by mít) uživatelé zájem. Finanční prostředky, které mají uvedené knihovny k dispozici, jsou nedostačující a navíc je obtížné sladit tyto prostředky s potřebným finančním zajištěním na zabezpečení informačních potřeb a zájmů uživatelů v rámci celé univerzity. Je proto nezbytné identifikovat určité jádro titulů, pokrývající tematický profil vysoké školy, v souladu s finančními možnostmi vysokoškolské knihovny. V žádném případě nelze uvažovat o tom, že by vysokoškolské knihovny mohly odebírat všechny nezbytné tituly a zrušily pouze předplatné u méně, nebo takřka vůbec nevyužívaných titulů. Domnívám se, že to nelze učinit jednak z důvodu roztříštěnosti zájmů uživatelů, jednak vzhledem k počtu titulů, které uživatelé považují za nezbytné, a k nim nepřímo úměrným finančním možnostem. Jak vyplývá ze současné praxe, tituly, které vysokoškolské knihovny samy doplňují do svých fondů, jsou jen malým zlomkem z toho, co je vydáváno a co by uživatelé rádi v knihovnách studovali.

Z uvedeného tedy vyplývá, že se vysokoškolské knihovny snaží využívat dalších možností, jimiž zajišťují uživatelům přístup k informacím jinak, než doplňováním vlastního knihovního fondu. K nejvýznamnějším patří hlavně tradiční meziknihovní výpůjční služby a dále dokumentové dodavatelské služby. Jistou možností je také spolupráce s jinými knihovnami při sdílení fondů koordinovanou akvizicí nebo zajištěním předplatného formou konsorcií, které si již získaly své uživatele ze strany vysokoškolských knihoven, a tudíž se staly nedílnou součástí metod využívaných při překonávání důsledků tzv. seriálové krize.

Popsané změny v činnosti vysokoškolských knihoven přinášejí nové nároky na technické zabezpečení a vyžadují i nové kvalifikační předpoklady u pracovníků knihoven. V akvizici a v poskytovaných službách se projevují důslednou selektivností v doplňování, přechodem na zpřístupňování elektronických dokumentů, důrazem na prezenční zpřístupňování knihovních fondů, využíváním MVS a DDS. Ovšem pro všechny nové služby je nezbytné získat také uživatele, neboť ti nejsou na změny v přístupu k informacím dostatečně připraveni. Výchova uživatelů pro práci s informacemi a neustálé zvyšování informační gramotnosti uživatelů vysokoškolských knihoven je proto jedním z úkolů, které stojí před jejími pracovníky. Domnívám se, že i následující roky přinesou další výrazné změny způsobené rozvojem elektronického publikování (a to nejen v oblasti vědecké komunikace). Ve větší míře bude jistě docházet ke zpřístupňování dokumentů, které nebudou součástí fondů knihoven, a všechny tyto změny ovlivní také dosavadní postavení vysokoškolských knihoven i jejich činnost.

Jak již bylo řečeno, pro většinu vysokoškolských knihoven je dnes hlavní činností nákup, zpracování a půjčování tradičních dokumentů z vlastních fondů. Je však nezbytné se připravit na změnu většiny tradičních knihovnických činností a služeb, které budou brzy vypadat jinak. Myslím si, že mnohé vysokoškolské knihovny nebudou dokumenty půjčovat, ale „jen“ zajišťovat uživatelům přístup k elektronickým informacím, a tím dojde k rozšíření služeb typu DDS.

Závěr

Rychlý přístup k výsledkům vědeckého poznání, dostupnost odborné literatury a aktuální vydavatelské produkce je obecně jedním ze základních úkolů vědeckých knihoven a informačních středisek. Ekonomické vlivy a problémy s rozpočty knihoven na celém světě vedou jejich představitele, ale i uživatele k vyhledávání nových přístupů k informačním zdrojům, které by pro ně byly finančně výhodnější. Jedním z řešení současné krize se jeví cílené získávání přístupu k potřebným dokumentům z jakýchkoliv, i vzdálených zdrojů.

Elektronizace informačních zdrojů, rozvoj elektronického publikování a nových informačních technologií nabízí v tomto směru široké možnosti využití. Vedle již tradičních meziknihovních služeb, resp. mezinárodních meziknihovních služeb jsou pro zprostředkování místně vzdálených zdrojů informací stále častěji využívány různé typy komerčních dokumentových dodavatelských služeb.

Pro správné pochopení všech souvislostí a možností, které tyto služby nabízejí dnešním vědeckým knihovnám, je důležitá znalost historických kořenů a vztahů, které formovaly vývoj služeb dodávání dokumentů. Neméně podstatné jsou také základní příčiny dalšího rozšíření služeb DDS v knihovnické a informační praxi, zejména ve vědeckých a vysokoškolských knihovnách.

Pro naše další zkoumání problematiky dodávání dokumentů je potřeba exaktního vymezení termínů, které s oblastí DDS souvisejí. Proto se budeme v příštím, listopadovém čísle zabývat terminologickým zázemím služeb dodávání dokumentů. Shrneme stávající vymezení a třídění služeb DDS a pokusíme se navrhnout vlastní definici služeb, kterou si vyžaduje vývoj nejen v oblasti informačních technologií, ale také rozvoj všech prostředků zasahujících do zmiňované oblasti zkoumání.