Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 13. část

Čas nutný k přečtení
19 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 13. část

1 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Autoři: 

Zakládáme budovu ÚTZ

Na přelomu let 1972 a 73 pro nás nastala kritická časová tíseň, které jsme se pak ovšem nemohli zbavit minimálně po následujících pět let. Šlo o umístění zvětšujícího se kolektivu pracovníků různých profesí a různého cílového určení jejich nasazení a současně o perspektivní uložení velké počítačové konfigurace už kontrahovaného východoněmeckého počítače EC 1040. Do země na nově získaném žižkovském pozemku se ještě ani nekoplo a počítač měl být dodán někdy koncem roku 1975. Na první místo našeho snažení se dostala otázka stavebního projektu. A zase jsme měli štěstí. Právě se otevírala nová, skutečně moderní budova patentového úřadu v Dejvicích (tehdy se ta ulice jmenovala "U hřbitova", ale to se pak nějak nelíbilo a přejmenovali ji na Antonína Čermáka). Jejími projektanty byli tehdy dva mladí architekti Mirek Kocian a Zbyněk Vavřina, žáci slavného českého architekta Karla Pragera, mimo jiné tvůrce velmi inovativní budovy původně Federálního národního shromáždění ČSSR, pak sídla rozhlasu Svobodná Evropa a dnes součásti Národního muzea v Praze. K nim nás přivedl náměstek ústředního ředitele UVTEI, už dříve zmiňovaný Miroslav Guth, který dříve v "patenťáku" pracoval a přátelil se s otcem prvního z nich. S oběma jsme se rychle skamarádili, zejména Mirek byl komunikativní člověk a také, jak se dále ukázalo, velmi podnikavý (na konci naší spolupráce využil známosti svého tchána a odjel jako obchodní zástupce našich stavbařů někam do Afriky). K manželce Zbyňka, výborné zubařce, jsme od té doby s důvěrou docházeli minimálně po dalších patnáct let.

Zanedlouho byla budoucí budova na pozemku zaměřena a také byl vytvořen její projektový úkol jako první "nástřel" celkového vzezření a celkové dispozice budoucí stavby. Ta se nám, jak ji v projektu naši architekti nakreslili, líbila. Byla dvoupatrová, ne jen obyčejná krychle, ale dynamicky strukturovaná s ustupujícím horním patrem a s vybíhajícím přízemním podlažím ze zadní strany směrem k fotbalovému stadionu. To už byl prostor pro fyzické jádro našeho projektu, neboli výpočetní středisko. Mně, jako ve stavebnictví nezkušeného, zejména překvapily plošné rozměry celé stavby, vzhledem k tomu, jak jsem vnímal velikost toho "plácku", vymezeného Havelkovou ulicí (také tato adresa má už přejmenovanou ulici na Siwienovu) a nahoře jejím posledním domem ve směru dolů k Seifertově ulici, západní tribunou Viktorky Žižkov a dole parkem.

Součástí projektového úkolu ve stavebnictví musela být také studie k účelu stavby, a to jak z hlediska VŠE, tak hlavně z hlediska našeho záměru vybudovat Ústřední technickou základnu. Nakonec jsem ji dal dohromady po konzultacích s určenými pracovníky školy a hlavně na základě aktualizované verze našeho původního projektu. Zejména jsem musel rozšířit zdůvodnění jeho smyslu a účelu a už předem odpovědět na otázky, které mi naši projektanti napověděli jako přípravu pro příští a jak se ukázalo, velmi svízelný proces, vedoucí nakonec k získání stavebnímu povolení. To jsme získali v téměř rekordním termínu, a to opět především díky skutečně mimořádným manažerským a také vyjednávacím schopnostem šéfa Nešického. Naši přátelé architekti se nestačili divit. Teď už vlastně kamarád Honza mě bral s sebou na téměř všechna jednání k získávání předepsaných souhlasných stanovisek ke stavbě (bylo jich celkem přes dvacet) a byla to pro mne velká škola. Zakoupili jsme spolu asi deset lahví vína a on dal k dispozici ještě zbývající láhev Metaxy z jeho minulého působení jako vysokého manažera v oblasti prosazování výpočetní techniky v našem národním hospodářství.

Úplatek, nebo milenku?

Chodili jsme s čepicí a někdy tedy také s lahví v ruce po dlouhé řadě úřadů, které si už zdaleka ne všechny dokážu vybavit. Myslím, že šlo v podstatě o tytéž, které musí i dnešní investor stavby přesvědčit. Na řadě z nich měl, nebo si dovedl ještě získat, Honza alespoň jeden účinný kontakt, a někde i kontakt docela spřátelený. Někde namísto lahve stačil projekt a naše argumenty (v argumentaci jsem se postupně zdokonaloval) a v jednom případě –  na pražském magistrátu –  zafungoval příslib Honzovu známému radnímu úředníkovi zaměstnání pro jeho milenku. Ten jsme splnili a naše nová kolegyně do rozrůstajícího se kolektivu dobře zapadla a řadu let pak, kdy už se s oním přítelem rozešla, v pohodě na různých, vesměs asistentských úkolech, pracovala. Jméno samozřejmě nemohu prozradit, nevěděli to o ní (a dosud nevědí) ani zakládající "Útézeťáci". Jinou podmínkou, která nám udělala daleko větší starosti, bylo "dopraváky" na tehdejší dobu a na plochu, která nám byla pro stavbu svěřena, docela mnoho předepsaných parkovacích míst, které do projektu měla být dodatečně zakreslena. Navíc projekt vyžadoval kromě výkopových prací současně založit hluboko pod povrch podél chodníku Havelkovy ulice takzvanou francouzskou stěnu (teď se musím stavebníkům omluvit, že si nejsem jistý, jestli se ten stavitelský vynález náhodou nejmenuje stěna španělská) ze železobetonových pilotů –  jinak prý by hrozilo sesouvání ulice ještě než bychom postavili základy.

Významnou stránkou našeho úsilí o brzké zahájení stavby muselo být tudíž doplnění našeho zakladatelského týmu o specialisty stavaře. Prvním, velmi významným představitelem tohoto směru se stal velmi zkušený stavbyvedoucí Petr Bezděk. Osvědčil se naposledy jako blízký spolupracovník Nešického při stavbě pankrácké budovy ÚAVT, o níž už jsem se dříve zmínil. Když u nás nastoupil, byl už vlastně pracujícím důchodcem a v nepříliš dobré zdravotní formě. Nicméně ihned zavedl do našeho postupu ten správný režim a začal se starat o tehdy samozřejmě nedostatkové stavební kapacity. Byl to člověk "do terénu", a tak jsme pro nezbytnou administrativu a samozřejmě také další nutné obíhání všech možných úřadů angažovali mladého inženýra jménem Pavel Hrnčíř. Tím se pomalu utvářelo později významné samostatné oddělení pro veškerou administrativně ekonomickou agendu nejen stavby, ale také pro státní výzkumné úkoly a nakonec i práce výpočetního střediska. V čele byl už dříve zmíněný, také Honzův dřívější, o málo starší kamarád, Oldřich Mleziva.

To nejtěžší, co nás v pracovní i mimopracovní době provázelo od chvíle, kdy jsme se s Honzou Nešickým rozhodli pro stavbu vlastní budovy, byla činnost, kterou je možné pojmenovat jako "shánění kapacit". V době tzv. normalizace totiž pro takový úkol, jaký jsme si předsevzali, bylo téměř všechno nedostatkové. Snad kromě investičních finančních prostředků. Nebyli lidé, a když se nějací sehnali, nebyla místa pro jejich práci. Nebyly včas k dostání technické prostředky a když se sehnaly, byly ve srovnání s vyspělým světem zastaralé a také je nebylo kde umístit. A pro nás na začátku stavby nebyly hlavně stavební kapacity. O ně se začal kromě Nešického samozřejmě starat Petr Bezděk, ale jeho kamarádi z oboru už také zestárli a na jejich místech byli noví a jemu neznámí lidé. A bylo nutné sehnat hlavního dodavatele stavby a pokud možno „už včera“ zahájit výkop pro základy. V té době se současně s tou naší zahajovaly mimo jiné třeba stavby obchodního domu Máj (dnes My) a v areálu Vysoké školy ekonomické nová rozměrná školní budova, právě naproti té plánované naší. S oběma stavbami vyhlásil mezi námi Nešický soutěž, která bude hotova dříve. Snad opravdu věřil, že my budeme první. Jak se ukázalo, Máj byl bez konkurence, protože jej stavěla firma ze Švédska se vším zabezpečením. VŠE nás i s českými stavebníky trochu předběhla, ale zase se pak už příliš nezajímala o místo v naší stavbě. Samozřejmě ani o pomoc při její realizaci.

Stavba budovy ÚTZ zahájena

Schylovalo se ke konci roku 1972, měli jsme už téměř všechna potvrzení, ale ke stavebnímu povolení nám stále ještě chyběl podpis nějakého generálního ředitele nějaké stavební firmy, která by pak nesla funkci generálního dodavatele stavby. Nakonec jsme zase měli štěstí, ale museli jsme mu jít naproti. Dnes si to už mladý člověk nedovede představit, ale museli jsme, obdobně jako pro stavební povolení, "s čepicí v ruce" obcházet možné zhotovitele stavby, aby využili naše milióny a uvolili se –  nikoli zúčastnili se výběrového řízení a nikoli se všelijak podbízeli, jak je tomu dnes –  převzít na sebe tu funkci. Po několika nezdařených pokusech u tehdy významných pražských stavebních podniků (vzpomínám například na IPS, kde měl Honza dokonce kontakt) svitla nám možná už poslední, malá naděje. Naši přátelé architekti Kocian a Vavřina měli kontakt ještě ze stavby dejvického patentového úřadu na podnik, který by nás nenapadl: Izolační závody Brno. Nejen že na náš trochu váhavý souhlas sjednali audienci ředitele Nešického s ředitelem tohoto podniku, ale Mirek Kocian se uvolil jej tam osobně doprovodit a hlavně se za nás přimluvit. Honza úspěchu příliš nevěřil ale cesta do Brna byla sjednána, služební auto Tatra 603 ústředního ředitele UVTEI s šoférem připraveno, když se ukázalo, že jet z vážného důvodu, který si už nevybavuji, nemůže. Trval na tom, že musím jet já, i když tím Mirek neskrýval téměř veškerou ztrátu nadějí.

Generální ředitel takového podniku, jako byly IZB, když zjistil, že nepřijel ředitel, omluvil se a poslal za sebe také svého zástupce. Byl to mladý, velmi sebevědomý inženýr, který to jednání vzal velmi vážně. Důkladně prostudoval projekt, vyptal se na všechny náležitosti připravenosti jeho realizace a také na celkový význam stavby, včetně představení instituce jeho investora. O UVTEI nic nevěděl, ale jak jsem mu jeho význam co nejbarvitěji vyložil, zpozorněl. Vsadil jsem pak na podnícení jeho zájmu tím, že jde o moderní budovu na významném místě hlavního města, na prestižním postavení budoucí ÚTZ i z mezinárodního hlediska a vůbec –  na příležitost brněnského stavebního podniku zviditelnit se stavbou, která bude viditelná i z nejvýznamnějších vyhlídkových míst Prahy, jako jsou Petřín a Hrad. Omluvil se na pár minut k odchodu na zajištění nějaké jiné záležitosti a když asi za půl hodiny přišel, znovu se ujistil o předpokládané adrese naší stavby a rozloučil se s námi slibem, že podnik své angažmá zatím nevylučuje, ale že to ještě musí důkladně zvážit. Požádal také ještě o dodatečné zaslání zdůvodnění stavby a o dokumentaci k jejímu finančnímu zajištění.

Při zpáteční cestě se mi Mirek Kocian svěřil, že jsem ho způsobem svého jednání docela překvapil, protože ve společenství stavebníků se takto nejedná. Překvapil jsem zřejmě i onoho až poněkud nafoukaného mladého náměstka v Brně. Ta půlhodinová přestávka v jednání byla pravděpodobně způsobena jeho operativní konzultací s generálním ředitelem. A ukázalo se, že i toho to přece jen zaujalo. Konec konců to byla první pražská zakázka nikoli jen na izolační práce či stavbu průmyslových objektů. Navíc ten brněnský podnik měl také jeden ze svých závodů v Praze. Nicméně znamenalo to, jak jsme se pak v průběhu následujících let ještě bohužel několikrát mohli přesvědčit, že musíme pro takto specializovaný stavební podnik shánět téměř na všechny součásti naší stavby ještě další "zhotovitele". A opět s čepicí v ruce, v dnešní době zcela nepochopitelně...

Brněnská jednání na generálním ředitelství Izolačních závodů se už brzy ukázalo jako úspěšné, a tak mohla nastat slavnostní chvíle podpisu v Praze. To už bylo v režii Honzy Nešického, ústředního ředitele UVTEI Volného a náměstka Gutha a samozřejmě generálního ředitelství Izolačních závodů. Zanedlouho poté jsme se stali konečně majiteli stavebního povolení a do už zaměřeného trojúhelníkového plácku mezi západní tribunou Viktorie Žižkov a ulicí tehdy zvanou Havelkova se mohlo poprvé kopnout. Nestalo se to ovšem motykou, ale mohutným vrtacím strojem, který hloubil otvory pro zhruba šestimetrové železobetonové piloty už zmíněné stěny. Současně se tam mohutný bagr začaly se hloubit prostory pro pozdější betonáž sklepů. Tyto stroje a první stavebníci, kteří je ovládali, nespadli ovšem z nebe, ale bylo to výsledkem první velké zprostředkovatelské akce, v nichž se pak můj šéf a zároveň už také kamarád Honza Nešický mnohokrát osvědčil jako geniální manažer velkých budovatelských akcí –  jak stavebních, tak samozřejmě i orientovaných na vytvoření fungující odborné organizace, jakou se nakonec stala ÚTZ. Hned na začátku našeho budovatelského dobrodružství be stavebnictví se ukázalo, že náš právě slavně získaný generální dodavatel stavby nemá k dispozici a ani neumí sehnat firmu, která by stavbu tak, jak bylo naprojektováno, založila. Honza si ale věděl rady.

JZD staví ÚTZ

Z dob prvního velkého rozmachu kybernetizace u nás v průběhu Pražského jara ke konci příznivých 60. let minulého století přetrvaly Nešickému, který se toho významně účastnil, některé osobní vazby. Ty se pak i v nastávajících neblahých dobách Husákovy normalizace čas od času ukazovaly jako velmi užitečné i pro naše nové podnikání v UVTEI. Některé jsem už vzpomněl, ale v souvislosti s hloubením základů pro naši stavbu se ten jeden kontakt ukázal nejen jako pro mne překvapivý, ale jako později v několika souvislostech velmi přínosný, a to včetně klíčových oblastí tvorby vlastního systému počítačových agend a následně systému inženýrských informačních služeb ÚTZ –  v celostátním rozsahu.

Tím kontaktem, který nám zachránil včasně zahájené zemní práce, se stal ekonom jednotného zemědělského družstva středočeské obce Zvole na okraji Prahy –  Josef Wagner. V příznivých šedesátých letech jeden z významných funkcionářů Československého svazu mládeže, blízký spolupracovník tehdy předsedy Národního shromáždění, Josefa Smrkovského, po okupaci samozřejmě vyloučený z KSČ a "schovaný" v onom JZD. Ovšem po roce 1989 vstoupil do ČSSD a stal se za tu stranu poslancem. Mnozí si na něj ještě dnes vzpomenou jednak v souvislosti s tzv. "podsedickou fackou" tehdejšímu ministrovi vnitra Grulichovi. Ta facka byla za antisemitskou urážku, a také Smrkovský se s ním už na začátku obrodného procesu 1968 vymezoval proti antisemitským postojům tehdejšího vysokého komunistického papaláše Jodase. Wagner nakonec v politice ještě proslul revoltou vůči předsedovi tehdy opoziční ČSSD Zemanovi, kdy díky svému a ještě jednomu hlasu z řad soc. dem. těsně prošel Klausův státní rozpočet na rok 1997. A byl opět ze strany, tentokráte už s adjektivem "demokratická", vyloučen. Jako ekonom JZD byl jako velmi šikovný jednatel a také stratég pro to družstvo značným přínosem a my jsme jej i ku prospěchu naší ÚTZ tehdy mohli maximálně využít. Nebylo to jen při zakládání její stavby, ale i v posílení našich odborných řad.

V rámci kompetencí ekonoma Wagnera se rozvinula tehdy u zemědělských družstev povolovaná, docela zajímavá ekonomická kategorie nazvaná "přidružená výroba". Zemědělci si tím mohli k méně výnosným pracím na poli a ve stájích docela dobře přivydělávat produkcí nejrůznějších nástrojů či služeb, a to nejen zemědělských. Například proslulé JZD Slušovice už v průběhu 80. let zavedlo jako jeden z prvních našich podniků výrobu osobních počítačů. Jeden stál 259 tisíc Kčs. Pod vedením tehdy slavného předsedy Čuby, ještě dnes sedícího v našem Senátu, tam jako mladý programátor jeden čas pracoval významný disident Stanislav Devátý. Potkal jsem se tam s ním někdy v 80. letech, když jsme se zajímali o využití slušovické počítačové techniky pro ÚTZ, a samozřejmě jsem netušil, co o něm později uslyším. Za podpis Charty 77 byl někdy po roce 1985 vyhozen a po roce 1989 se stal snad prvním šéfem dnes už proslulé "BISky". S tou jsem se pak setkal, když jsem zavedl výběrové přednášky jejích informačních specialistů, zkušených agentů pro budoucí informační odborníky, vzdělávané na ÚISK... Ale zpět k přínosům známosti s Josefem Wagnerem a JZD: Tu přidruženou výrobu vedl velmi přátelský a organizačně schopný pan vedoucí, který k nám přivedl kromě svých dělníků a techniky také svého syna, tehdy čerstvého absolventa techniky, Jiřího Amlera. Ten se pak velmi dobře uplatnil nejen u nás, ale později i v rešeršních službách v odvětví chemie.

Do roku 1972 tedy můžeme datovat nejen úřední, ale také faktické, "hmotné" založení ÚTZ jako svým způsobem podniku, který se měl stát celostátním centrem projektového, metodického, technologického i technického rozvoje československé soustavy VTEI. Byli jsme jedinou zemí, kde se počítačová, telekomunikační i reprografická technika začala uplatňovat systémově, s centrálním finančním i legislativním zabezpečením federálním ministerstvem, nadaným v tomto směru patřičnými mocenskými a také finančními prostředky. A to nám bylo prostřednictvím šťastného složení jeho útvaru pro řízení soustavy VTEI (a jak se dále ukázalo i samotného náměstka ministra) přátelsky nakloněno.

Začínáme definovat služby

Stavba pro nás s Honzou Nešickým, pro kterého se stala od té doby vlastně převažující pracovní náplní, představovala velkou starost v pracovní i mimopracovní době, nicméně ÚTZ už byla vyhlášena jako začínající servis pro všechna informační odvětví a také hlavní vědecké knihovny. Odvětvovým střediskům VTEI se už nabízely možnosti využít modifikaci známého softwarového systému ARDIS, původně, jak jsem to dříve popisoval, pro sovětský počítač MINSK 22. Teď už to bylo pro mnohem vyspělejší a hlavně stále dostupnější československý stroj TESLA. Autorem této verze (s názvem TESLA ARDIS) byl také už dříve zmíněný, dlužno říci geniální český programátor –  Jaroslav Formandl. Byla o něm už řeč v souvislosti s našimi prvními pokusy programovat na počítačích MINSK 22 v šedesátých letech. S Jiřím Budilem jsme ho tenkrát v Tesle navštívili, protože jsme byli zvědavi, jakým směrem se jeho systém vyvíjí. S jeho aplikací totiž začalo i významné odvětví zemědělství, jehož šéf Otto Šilhan dlouho "Útézetce" nevěřil, a teprve ke konci svého působení v 80. letech se nechal jako asi poslední z šéfů velkých ODIS přesvědčit ke spolupráci. Zato se zde USS jako základní software pro práci se zahraniční odvětvovou databází udržel nejdéle, až do začátku devadesátých let.

S "Velkým Jarinem" (jak byl inženýr Formandl v české programátorské obci znám) jsme se na spolupráci nedohodli, protože jeho nový ARDIS byl založen na operačním systému odpovídajícím o generaci zastaralejšímu systému, než byl náš USS. O vzájemné kompatibilitě formátů bibliografických či katalogizačních záznamů nemohla být řeč. Nicméně jsme pochopili, že si s prací na software musíme pospíšit, protože Formandlův systém byl široce použitelný a jeho nepropojitelnost s databázemi, které jsme měli v plánu v ÚTZ zpracovávat, mohla být celostátně koncipovanému automatizovanému informačnímu systému na překážku. Softwarový systém USS se zatím hlavně díky programátorské dvojici Budil –  Bloch ve spolupráci se "systémákem" Slezákem a samozřejmě díky možnosti práce na vyspělé technice IBM ve Výzkumném ústavu technickém chemického průmyslu ve Štěpánské ulici na Novém městě pražském slibně vyvíjel, ale bylo třeba pro něj vytvářet datovou náplň. Ta se měla hned zpočátku generovat hlavně na základě nákupu už hotových databází, nakupovaných od jejich producentů. V té době už jejich nabídka pokrývala řadu přírodovědných a technických oborů a také patentovou oblast. Vzhledem k tomu, že šlo výhradně o západní provenienci, nebylo snadné naše partnery, šéfy hlavních středisek VTEI, přesvědčit o možnostech, které se jejich dovozem a zpracováváním ve službách SDI a perspektivně i v retrospektivních rešerších nabízejí. Nebylo dlouho po prověrkách a obecné politické klima v některých resortech nebyla stykům, navíc informačním, se Západem právě nakloněno, spíše tomu bylo naopak. Vyjednali jsme, že devizové krytí předplatného na periodického dodávání těchto magnetopáskových služeb včetně licencí k jejich využívání a také institucionální zajištění celého takového byznysu prostřednictvím k tomu monopolního podniku zahraničního obchodu (Polytechna) bude pro odvětví zajišťovat FMTIR. Nicméně odhodlání k takovému "politicky odvážnému" kroku projevily zprvu jen výjimky. A byli to právě vyhlášení, už dříve zmínění kovaní komunisté –  ředitel Slovenské technické knižnice Gabriel Kukorelli a ředitel UTRIN Oldřich Stáňa. Než ovšem došlo k samotné realizaci jejich záměru, uplynulo pak ještě mnoho měsíců. O tom bude napsáno později.

Tu první a co do realizace nejvýznamnější část našeho postupu ve vývoji původně plánovaných služeb tvořila odvětví chemie a jaderného průmyslu. My jsme se samozřejmě museli soustředit na chemii, jejíž databáze už byla v odvětvovém středisku VTEI ve VUTECHP díky vynikajícímu šéfovi Josefu Koníčkovi k dispozici. A začalo se spěchat. Tak jsme poznali příští významnou osobnost dalších dějin "Útézetky" –  Rudolfa Kopáčka. Byl o dost starší než my, ale nadšený pro novou technologii, kamarádský, ale neúprosný v tlaku na výsledky spolupráce při realizaci připravovaného systému služeb typu SDI z tehdy už světově proslulé databáze Chemical Abstracts Condensates (dnes CHEMBASE). Souběžně jsme už museli koncipovat pro syntaktickou strukturu záznamu "věty L", jak jsem už dříve zmínil –  základ celého software USS, sémantickou náplň, neboli vlastní údajovou strukturu bibliografického, respektive dokumentačního záznamu, odpovídajícího tehdejší naší státní normě. Byla to tehdy ČSN 01 0195 Bibliografický záznam z roku 1964 a trval jsem na tom, že pro československé databáze bude i v systému USS, pokud půjde o domácí tvorbu dat, dodržována jak co do tvaru údajů, tak v tištěných výstupech. Zahraniční databáze jsme samozřejmě museli brát a zpracovávat v té sémantice, v níž byly produkovány. A každá byla trochu jiná, nehledě na tehdy už přijatou světovou normu ISO 2709, kterou jsme konec konců nepřijali ani my. Tak jsme se také poprvé "dotkli" světového fenoménu, označovaného zkratkou AACR.

Museli jsme začít se skutečným projektováním velkého, v budoucnu skutečněcelostátního automatizovaného informačního systému, založeného nejen na jednotném (unifikovaném) softwarovém systému, ale také na pokud možno co nejunifikovanějším soborem metodik tvorby dat a také výstupů, tehdy ještě pouze tištěných, postupně ve všech odvětvích čs. soustavy VTEI. Vznikl pojem označovaný jako "Systém ÚTZ" (SÚTZ), neboli sobor metodických a technických prostředků pro projektování a nakonec realizaci v centru určených informačních funkcí různých informačních systémů v oblasti vědeckých, technických a ekonomických informací a z části i s tím souvisejícího knihovnictví. Přihlížel jsem samozřejmě k potřebám alespoň hlavních vědeckých knihoven s perspektivou automatizace souborných katalogů, tehdy přednostně zahraniční literatury nakupované někdy i v dost širokém záběru časopiseckých titulů, a to za v celém národním hospodářství nedostatkové devizové prostředky.

Zásadním problémem byl ale v každém případě vývoj aplikačního software. Jeho jádrem se samozřejmě stal rešeršní programový modul, jehož koncepci začal vytvářet Jiří Budil už před založením samotné ÚTZ. Některé aspekty jeho konkrétních funkcí se mnou, jako stále v literatuře sledujícím vývojové tendence zahraničních informačních systémů, konzultoval. Dohodli jsme se, že by ten náš modul (Jirka jej nazval zkratkou URP, a já jsem to překládal jako univerzální rešeršní program) měl plnit maximum z tehdy už užívaných rešeršních úloh. Šlo o základní booleovské funkce AND, OR, NOT, dále o rozšiřování neboli truncation a u číselných údajů také maskování pozic a matematické funkce větší, rovno a menší než. Další podmínkou bylo, že tyto funkce měly být uplatnitelné na všechny údaje, respektive ve všech údajových polích záznamu.

Měli jsme, jak jsem to tehdy vnímal, už nebezpečné zpoždění a museli jsme začít přijímat pracovníky, kteří by nám v toto směru kvalifikovaně přispěli. Ale to už začínal v tomto směru rozhodující rok 1973. A k němu se dostaneme příště...

Hodnocení: 
Průměr: 4.2 (hlasů: 5)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 13. část. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 12 [cit. 2017-02-28]. urn:nbn:cz:ik-17924. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17924

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

Nikoliv Jiří Amler, ale Mirko Amler. Ten nebyl absolvent techniky, ale pedagogické fakulty. VÚTECHP byl správným názvem Výzkumný ústav technicko-ekonomický chemického průmyslu (jehož jedna složka byla právě Ústřední informační služba chemie). To jsou ale jen drobné a asi nepodstatné detaily...

registration login password