Kniha Digitální demence od předního německého psychiatra Manfreda Spitzera se stala v zahraničí bestsellerem (dle přebalu českého vydání se jí v Německu a v anglosaském světě dosud vydalo přes 200 tisíc výtisků) a v Německu vzbudila poměrně bouřlivou diskusi. Jde o počin popularizační, v němž chce Spitzer především varovat širší veřejnost před negativními účinky intenzivního užívání ICT[1] na kognitivní vývoj dětí, a to prostřednictvím představení výzkumných studií a zpráv zejména z oblastí vývojové psychologie, kognitivní vědy a neurofyziologie.

Psát recenzi s několikaměsíčním odstupem od publikace knihy, která je svým tématem poměrně vděčným cílem komentářů a laických diskusí, má své výhody i nevýhody. Mezi nevýhody jistě patří, že po opadnutí první vlny zájmu je relevance recenze nižší, navíc mnoho z možného hodnocení knihy již bylo řečeno. Výhodou je ale nepochybně možnost ohlédnout se zpět a zjistit, jak byla kniha přijata, jak byla interpretována a zda již stihla zanechat ve společnosti nějakou viditelnou stopu.

Kniha je bohatě ilustrována grafy a popisnými obrázky (Foto: Pavel Farkas)

Po stopách digitální demence

Abychom pochopili důvod vyznění celé knihy a logiku reakcí na ni, je třeba si připomenout, v jakém kontextu je dílo vydáno. Reflexe společenských účinků užívání ICT vznikla ve Spojených státech a byla od počátku poznamenána převahou pozitivního očekávání a testováním těchto očekávání prostřednictvím standardních empirických metod, a to v širším kulturním rámci politických, ekonomických a mediálních představ o prospěšnosti a nevyhnutelnosti přicházející plně informatizované společnosti. Díky dominanci americké vědecké produkce v této oblasti se pak tato perspektiva rozšířila do celého světa (ČR nevyjímaje) a stala se oporou silné podobnosti státních informačních politik založených na státem financované rozšiřování trhu pro IT průmysl.

Aniž bychom pro to měli jakékoli vědecké opodstatnění v datech, začali jsme ICT prostřednictvím koordinované souhry politiky a ekonomiky mechanicky implementovat do školy jakožto hlavní vzdělávací instituce vyvolávající systémový tlak na další rozšiřování ICT do domácností a odtud pak ke stále mladším věkovým skupinám. Nevyhnutelnost a předpokládaný přínos ICT představují základní kameny současné ideologie informatizace.

Že jde o ideologii, poznáme celkem snadno prostřednictvím splnění série kritérií – (a) jedná se o soubor představ, které jsou odůvodňovány zdravým rozumem a samozřejmostí, (b) tyto představy nemají vědecké opodstatnění a vytvářejí iluzi jednoty a zlepšení lidského údělu, čímž maskují vnitřní rozpory (ať už společnosti nebo vědecké komunity), (c) pokoušejí se vysvětlit, zasáhnout a ovlivnit všechny jevy společenského života, (d) fakta ohrožující ideologii jsou systematicky relativizována, odmítána a snižována širokou škálou aktérů, což blokuje reflexi těchto faktů na úrovni společenských procesů, (e) slouží zájmům poměrně malého výseku sociálních aktérů maskujících se ideou všeobecného přínosu, zlepšením lidského údělu nebo odstraněním chudoby, (f) lidé spjatí svými zájmy s touto ideologií reagují na její napadení odmítnutím či agresí, neboť je tím napadena i jejich identita, (g) jakmile někdo nabídne alternativní výklad reality, je tento zástupci ideologie označen jako ideologický, sloužící parciálním zájmům, pomýlený a neodpovídající realitě. Doprovodným symptomem je (h) neschopnost myslet jinak než v logice jednosměrného vývoje předepsaného ideologií (tvrzení, že není než cesty vpřed nebo na stromy) a obhajoba platnosti ideologie prostřednictvím vlastního příkladu (doložení platnosti ideologie příkladem zkušenosti vlastního já, což vyplývá z bodu (f)).

Manfred Spitzer se otázkou negativních účinků intenzivního užívání ICT dlouhodobě zabývá, a představuje tak poměrně ojedinělou protiváhu mase vědců, u nichž je kritický pohled na nová média spíše vzácný nebo úplně chybí. Ve výše uvedeném kontextu ale značnou část svých sil věnuje negaci rozšířených názorů a přesvědčení, přičemž přesvědčivosti svého celkového postoje se snaží dosáhnout šíří a jednoznačností využitých argumentů. Právě proto ve výsledku kniha působí jednostranně, negativně – a jako taková byla i často hodnocena, ať už u nás nebo v dalších zemích, v nichž byla publikována. Ke zhodnocení oprávněnosti takové interpretace knihy je ale třeba ji nejdříve stručně představit, k druhému důsledku ideologického kontextu knihy se vrátíme po představení argumentů proti plošnému zavádění přenosných počítačů na základní školy.

Kniha má celkem čtrnáct kapitol a je psána čtenářsky přívětivým stylem, kdy autor postupně vrší argumenty prostřednictvím kapitol, v nichž jsou podrobněji představovány relevantní principy fungování mozku a na ně navázané typické opěrné studie spjaté s otázkou užívání ICT či typově podobných médii.

Výzkum, který nebyl

Samotný název "digitální demence" má dle Spitzera své kořeny někdy okolo roku 2007 v jižní Koreji, v zemi s třetím největším IDI (ICT Development Index) na světě, sítí psychiatrických klinik specializovaných na léčení závislosti na ICT a vládním programem povinné školní výuky kurzů věnovaných prevenci závislosti na ICT. Ve druhé polovině roku 2013 světovými médii (Telegraf, Daily Mail, Fox News,...) a světem online proběhla zpráva o zjištění jihokorejských lékařů, že stále více korejských náctiletých intenzivních uživatelů ICT trpí příznaky předčasné demence, které se jinak v tak nízkém věku objevují jen po těžkém úrazu hlavy nebo po vážném psychiatrickém onemocnění.

Hlavní zdroj, dr. Byun Gi-won, stejně jako jeho uváděná klinika "Balance Brain Center", ovšem podle Internetu neexistují, stejně jako jakákoli odpovídající výzkumná studie (pokud některý čtenář zdroj dohledá, nechť prosím kontaktuje autora této recenze). Druhým zdrojem je vyjádření již lépe dohledatelného psychiatra Kima Dae-jina ze Seoul St. Mary’s Hospital, který pracoval s několika náctiletými pacienty, jejichž těžké poškozených kognitivních schopností připisoval faktu, že tito pacienti trávili od útlého věku svůj čas před televizí, se smartphonem a videohrami. Jakkoli je minimálně tento druhý zdroj varovným signálem, není argumentem pro tvrzení o plošné hrozbě digitální demence v důsledku užívání ICT.

Kvalita Spitzerovy práce se zdroji je většinou poměrně korektní, kvalita interpretace využívaných vědeckých studií a vhodnost jejich využití pro podporu vlastních závěrů ale mezi jednotlivými kapitolami kolísá, jak ukáži níže. Přesto nelze jeho zjištění a závěry jen tak paušálně smést ze stolu blíže nepodloženým poukázáním na autorovu jednostrannost a selektivní výběr studií, jak to činí např. Tomáš Feřtek v recenzi publikované v Respektu. Podívejme se postupně na jednotlivé hlavní závěry, které Spitzer předkládá, a na jejich průkaznost.

V prvních dvou kapitolách Spitzer obhajuje tvrzení, že delegace myšlení a paměti na nástroj vede k jejich postupné atrofii, a zvyšuje tak pravděpodobnost časnějšího výskytu demence alzheimerova typu. Kvalita kognitivních schopností je totiž značně závislá na neustálém "duševním tréninku", při němž se jedinec vypořádává se složitými reálnými strukturami, čímž v mozku dochází k zbytnění hipocampu jako části představující informační most spoluzodpovědný za integraci dílčích informací přicházejících z kůry velkého mozku a za ukládání výsledných informací do dlouhodobé paměti.

Aktivním "vypořádáváním se" se složitými reálnými strukturami se v mozku vytváří a udržují podobně komplexní sítě vztahů, představující základ pro výkonnější kognici a paměť na straně jedné a déletrvající duševní zdraví na straně druhé (viditelné symptomy Alzheimerovy choroby se projevují později nebo vůbec u jedinců vykonávajících náročná duševní povolání jako jsou učitelé, vědci, lékaři, londýnští taxikáři, atp.). Pokud ale vystavujeme mozek převážně rutinním jednoduchým úkolům z jedné oblasti činnosti, které nemají silnější vazbu na motoriku (např. neustálé hraní jednoho typu videoher či trávení většiny dne sledováním televize), dochází k odumírání nevyužívaných buněk a rozpadu nepoužívaných neuronových struktur. Díky již vytvořeným strukturám tento problém není tak závažný u dospělých lidí jako u dětí, u nichž se příslušné kognitivní schopnosti (paměť, koncentrace, emoční seberegulace,...) teprve utvářejí. V kontextu dat o neustálém nárůstu objemu času, který děti tráví denně používáním ICT je pak zřejmé, proč se Spitzer tolik obává o osud nastupující generace.

Argumenty proti digitalizaci škol

Další kapitoly tedy věnuje vysvětlením negativních účinků na vývoj kognitivních schopností malých dětí a argumentaci proti digitalizaci školního vyučování. Využívá k tomu několik argumentů. Prvním je snížená hloubka zpracování věcného obsahu při sdílení, kopírování a přesouvání celých bloků informací (zjednodušeně, míra zapamatování a pochopení informace se výrazně liší, pokud větu přepíšete rukou nebo ji přetáhnete prstem na tabletu či interaktivní tabuli).

Pokud by toto platilo, tak by dynamická vizualizace procesu na obrazovce laptopu ve třídě neaktivovala části mozku zodpovědné za vizualizovanou rekonstrukci verbálně nebo pomocí statického obrazu předávané informace. To by byla poměrně závažná informace k organizaci výuky, nemáme pro ni však dostatečnou empirickou evidenci. Čím více se mozek úkolem namáhá, tím více si z něj odnese, a "zefektivnění výuky" pomocí tabletů tak může při neadekvátním nastavení více uškodit než přinést.

Druhým argumentem je vliv psaní rukou na zvýšenou rychlost a porozumění čteného textu (tvar písmene se v mozku nezakóduje pro pozdější rozpoznání stiskem indiferentní klávesy). Třetím argumentem je fakt finanční a časové náročnosti digitalizace třídy bez známých důkazů o přínosu pro kvalitu učení, a to v situaci všeobecné finanční a personální krize systému školního vzdělávání. Protože platí, že úspěch v digitální škole daleko více než ve škole nedigitální závisí na tom, v jakém sociálním prostředí škola operuje (vliv digitalizace školy na prospěch je v "horších školách" a u studentů z nižších vrstev záporný) a jaká je schopnost dotyčné školní organizace absorbovat úspěšně pedagogické inovace, je pochopitelné, že tzv. vzorové digitální školy jsou školy s motivovanými učiteli, dětmi z vyšších socioekonomických vrstev a dětmi s předešlou znalostí práce s ICT.

Oblasti, kde došlo k plošnému nasazení laptopů do výuky (např. Texas v USA), se díky problémům a nenaplnění očekávání již s touto "pedagogickou inovací" stačily rozloučit. Český experiment provedený Pedagogickou fakultou UK, stejně jako většina dalších v zahraničí, neprokázaly žádný vliv digitalizace třídy na "iniciativu při učení"[2] a na plošné zvýšení prospěchu. Na druhou stranu máme k dispozici množství studií prokazujících vazbu mezi mírou domácího užívání počítače a zhoršením prospěchu ve škole. Mezi další argumenty proti digitalizaci školy patří (a) zvýšení pravděpodobnosti vzniku patologické závislosti na užívání ICT, (b) využívání "učebních ICT" k jiným zábavním aktivitám na úkor učení, (c) snížení objemu zapamatované informace v situaci vědomí její neustálé dostupnosti (na tabletu, na internetu, v prezentaci). Podobně jako Spitzer jsem po rešerši v této oblasti nenašel kvalitní nebo relevantní studie potvrzující prospěšný vliv zavedení tabletů do výuky na základním stupni.

Jaká je politická vůle?

Nyní se tedy můžeme vrátit ke druhému důsledku pro osud Spitzerovy knihy, který vyplývá z ideologického kontextu knihy a jejího negativního vyznění – pokud by nebyla podpořena nějakým sociálním hnutím či tlakem voličské základny, mnoho by toho v praxi změnit neměla, minimálně na úrovni rozhodovacích procesů, což se také zatím plní.

Se zjevnou frustrací si nulového vlivu vědeckých důkazů na politické rozhodování v oblasti školství všímá Spitzer v Německu; v ČR svědčí o společenském dopadu knihy to, že několik měsíců po její publikaci projde českému ministru školství bez většího odmítnutí veřejností či médii série nepodložených, nekompetentních a v možných důsledcích strašlivých výroků o plánu systémové podpory zavádění povinného užívání tabletů na první stupně základních škol (není ovšem v evropské politice sám; dle Spitzera odborná komise Německého spolkového sněmu doporučila ve zprávě z roku 2011 vybavení všech žáků druhého stupně a středních škol přenosnými počítači). Podobná prohlášení lze jen obtížně interpretovat jinak než jako nekompetentnost nebo symptom korupčního využití obecně rozšířených představ o prospěšnosti informatizace ze strany IT firem.

V šesté kapitole se pak Spitzer věnuje rizikům mediovaného vzdělávání pro děti do tří let. Jakkoli je tato kapitola přesvědčivá, obsahuje zejména to, co již dávno víme, a co si odvodí každý, kdo disponuje základními znalostmi z vývojové psychologie – že pasivní konzumace médií jako jsou televizní a online pořady je pro děti do tří let ztracený čas a že pořizování domácích „robotů“ k péči o miminka je projev kulturně specifické patologie.

Ze zbývajících kapitol jsou dále nejsilnější a nejvíce odpovídající současnému stavu poznání části věnované multitaskingu a sebeovládání (kpt. 10–11). V souladu se závěry metastudie provedené Americkou psychologickou asociací Spitzer ukazuje, že rychlost a efektivita vyřešeného úkolu značně závisí na schopnosti koncentrace, která není něčím vrozeným, ale je potřeba se ji naučit v průběhu socializace. Čím více činností jedinec vykonává najednou, tím pomaleji a méně úspěšně je schopný splnit zadaný úkol, a to i v případě, že se jedná o úkol sestávající z více paralelně probíhajících úkolů (multitaskeři jsou horší v multitaskingu než ne-multitaskeři).

Právě absence odpočinku pro mozek díky neustálému přísunu informací a neustálé přeskakování z jedné činnosti na druhou, umožněné neustálým připojením k Internetu přes smartphony, vede k tomu, že se u silných dětských uživatelů ICT schopnost koncentrace a orientace na dlouhodobý úkol nemůže patřičně rozvinout. Spitzer toto zjištění dále domýšlí připomenutím vztahu mezi sebeovládáním a schopností koncentrace na delší či složitější úkol – pokud dítě vystavíme rychlému sledu nesouvislých informací (např. rychlý animovaný film), sníží se výrazně jeho schopnost úspěšného splnění úkolu založeného na schopnosti sebeovládání. Pro digitalizaci školy obecně z toho plyne jedno ponaučení: má-li být v určitých smysluplných kontextech úspěšná, musí být technické parametry ICT a organizace výuky uzpůsobeny tak, aby bylo maximálně zabráněno rušivému potenciálu technologie.

Špetka dezinterpretace

Podobně lze argumentovat i v případě sociálních dovedností. Z nepřeberného množsví dat a zjištění o vztahu mezi užíváním ICT a sociabilitou vyplývá, že vliv užívání ICT na sociabilitu je funkcí předchozí sociální dovednosti a množství času stráveného s ICT, tzn. že lidé s bohatším sociálním životem využijí ICT k rozšíření okruhu svých známých a lepší koordinaci kontaktů stávajících (pokud neužívají ICT excesivně), zatímco lidé sociofobní a stydliví získají z komunikace přes ICT jen velmi málo nebo nic[3]. Spitzer ovšem upozorňuje, že tato zjištění jsou platná pouze pro dospělou populaci a odkazuje na studii Pea a kol. z roku 2012, v níž podle něj autoři na populaci dívek starých 8–12 let zjistili, že vztah mezi intenzitou užívání médií (včetně online komunikace) a množstvím přátel je nepřímo úměrný.

Spitzer z toho vyvozuje, že užívání digitálních sociálních médií "musí u dětí vést také ke zmenšení velikosti sociálních oblastí mozku, a tedy i k jejich menší sociální kompetenci" (s. 113). Vybraná studie nicméně není tím nejlepším zdrojem, o který se Spitzer mohl opřít. Ze studie pouze vyplývá , že "byl zjištěn pozitivní vztah mezi větší bezprostřední komunikací a sociálním úspěchem, pocitem normálnosti, délkou spánku a hodnocením vhodnosti přátel ze strany rodičů"[4], což znamená, že dívky trávící více času bezprostřední komunikací měly větší sociální kompetenci, nicméně z toho ale jakkoli nevyplývá, že by mezi užíváním Internetu a sociální kompetencí byl nějaký vztah! Jelikož se v této studii neprokázal žádný vztah mezi časem stráveným online komunikací a sociální kompetencí, lze Spitzerovu kapitolu o vztahu mezi ICT a sociální kompetencí považovat za zavádějící dezinterpretaci vědecké studie, což je vzhledem k závažnosti otázky, kterou tato kapitola chce řešit, jistě velká škoda.

Z hlavních zjištění knihy zbývá jen kapitola pojednávající o vztahu mezi užíváním ICT a horším spánkem, vyšší mírou deprese a horší fyzickou kondicí. Čtenáře může překvapit, že dosavadní vědecké poznatky skutečně hovoří spíše ve prospěch těchto tvrzení (nejsou tak jednoznačné, jak Spitzer předstírá, ale většina studií s ním v tomto souhlasí), jakkoli Spitzer využívá několik málo příkladů a zejména v případě spánku zaměňuje užívání ICT s časem věnovaným médiím obecně. Jde však jen stále o průměry a zejména u deprese jde o velmi marginální rozdíly, které jsou sice statisticky průkazné, ale absolutní rozdíly průměrů jsou velmi malé.

Na závěr knihy se Spitzer ptá co v současné situaci dělat. Odpověď je logická a čtenáře nepřekvapí: svým dětem počítač nekupujte a věnujte se často nějakým praktickým aktivitám, které současně trénují Váš mozek, fyzickou kondici a pozitivní vztah ke světu.

Zjednodušující pohled kritiků

Dosavadní reflexe knihy v ČR je značně zjednodušující a pokřivuje hlavní Spitzerovy teze a myšlenky; prohřeškem je také paušální hodnocení platnosti nebo neplatnosti knihy jako celku. Nejde ale o nějakou vlastnost typickou pro českou kotlinu. Problémem je samozřejmě obecný kontext, který jsem již naznačil v úvodu této recenze a který lze přirovnat k přednášce o škodlivosti alkoholu v místnosti plné alkoholiků. Německý tisk například poměrně silně referoval o odmítavé reakci na Digitální demenci v podobě kritické studie od Markuse Appela a Constanze Schreinera, publikované v časopise Psychologische Rundschau[5]. Autoři této studie ovšem používají poměrně malé množství často zastaralých zdrojů, nekriticky přebírají výsledky meta-analýz jiných autorů, a hlavně nediferencují v proti-argumentaci mezi zjištěními u dětí a starších uživatelů, případně u uživatelů slabých a intenzivních.

Pokud totiž reakce na Spitzerovu knihu o něčem vypovídají, je to především o nepochopení základních principů fungování sociální vědy na straně jedné a o nebezpečí relativizace vědy na straně druhé. K prvnímu bych pouze poznamenal, že sociální věda hovoří vždy v číslech průměrů a odchylek, její tvrzení nejsou tedy vždy plošně platná pro celou populaci. Pokud např. zjistíme, že užívání ICT je spojeno s vyšší mírou deprese, znamená to pouze to, že u uživatelů ICT bylo zjištěno s určitou statistickou průkazností ve srovnání s neuživateli více uživatelů s vyšší mírou deprese než uživatelů s nízkou mírou deprese.

Nebezpečí relativizace vědy je dnes poměrně velké, a to zejména v otázkách týkajících se aktuálně probíhající možné škody na nastupující generaci. Spitzer sám se prohřešuje proti logice vědy tím, když studie, jejichž výsledky odmítá, napadá přes jejich financování ze strany telekomunikačních firem a dalších aktérů spojených s IT businessem. Jako vědec by měl tyto studie rozporovat chybným metodologickým postupem a chybným vyvozením závěrů z prezentovaných zjištění. Ve světle neadekvátní práce s některými zdroji (kromě již zmíněné studie Pea a kol. z roku 2012 interpretuje nesprávně např. i zdroj, který využívá pro tvrzení o negativní vliv užívání ICT na vztah k rodičům na s. 177).

Závěrečné zhodnocení

Pokud bych měl knihu nějak souhrnně zhodnotit, je potřeba mezi jejími klady vyzdvihnout zejména přínosnost k otevření diskuse na téma negativních důsledků intenzivního užívání ICT na děti. Vědecky zajímavý, protože v sociálních vědách značně opomíjený, je rozdíl efektů užívání ICT na malé děti, děti a dospělou populaci. Díky omezení běžných výzkumných postupů na dospělou populaci totiž až do nedávné doby docházelo k tomu, že se zjištění získaná výzkumem dospělé populace mechanicky přenášela na děti a dospívající, kteří jsou z hlediska kognitivního a sociálního vývoje v odlišné situaci.

Dalším přínosem je psychiatricko-psychologická perspektiva, vycházející z předpokladu mozku neustále se učícího a adaptujícího na základě operací v určitém prostředí. Sociologická perspektiva má podobný nástroj, který pracuje s tím, že den má pouze 24 hodin a vzrůstající čas strávený s ICT se tak projeví v odlišné ekologii kompetencí a výsledných kapitálů, jimiž člověk disponuje. V sociální vědě je nicméně tato perspektiva využita nedostatečně, a její zužitkování pro pochopení vlivu ICT na jedince je tak teprve v počátcích. Konečně dílčím pozitivem knihy je argumentace, kterou Spitzer provádí směrem k rodičům, kteří se bojí, že by bez tabletu nebo domácího počítače bylo jejich dítě vyloučeno z dětského kolektivu. Naštěstí (alespoň podle dostupných dat) kritérium vlastnictví ICT není mezi dnešními dětmi hlavním kritériem sociálního úspěchu ve skupině.

Mezi hlavní nedostatky knihy patří již zmíněné neadekvátní zobecňování zjištění a dílčích závěrů. Spitzer tak často v závěrech opomíjí jedno neopominutelné pravidlo mediálních účinků, a to, že všechny negativní efekty užívání ICT, o nichž hovoří, se projevují průkazně jen u dětí s excesivním užíváním, a nebo ve fázích vývoje, kdy je potřeba rozvoje patřičných schopností poškozována nutností užívat nevhodné digitální prostředky (jako např. nutnost psát na tablet, neboť je to nařízení ministra školství). Podobně autor neadekvátně zobecňuje zjištění o dětech, z nichž činí relativně homogenní populaci ("mladí jen tak bez rozmyslu klikají na všechno možné" na s. 217) a přenáší je obecně na škodlivost pro člověka jako takového. Spitzer dále neadekvátně zobecňuje i co se týče Internetu jako takového. Internet je značně heterogenní a najdeme v něm i pravé opaky toho, jak jej zjednodušuje.

Pro (nejen vědeckého) čtenáře ztrácí důvěryhodnost, když napíše, že "Internet je plný negativních sociálních kontaktů, sahajících od předstírání, že jste někdo jiný, přes švindlování a podvody až k závažné kriminalitě" (s. 117). Autor si dále není vědom pasti technodeterminismu – není nic lepšího, než udělat z neživé věci obětního beránka, který může za nedostatečný přístup rodičů, nekompetentní novináře a populistické politiky. Digitální technologie sice mají určité účinky, plynoucí z jejich formy a funcí, ty jsou ale značně podřízené společenskému prostředí, v němž se mohou projevit.

Konečně, kniha není uzavřená, neboť ani dnes nevíme vše o účincích užívání ICT na kognitivní vývoj, na to je naše zkušenost příliš čerstvá, nová a objekt našeho zájmu rychle se vyvíjející. Tomuto bytostně vědeckému postoji se Spitzer spíše vyhýbá, podle něj jsou data jednoznačná. Na jeho obranu je ovšem třeba uvést, že současná vědecká evidence je takové povahy, že nám velí být maximálně obezřetní při jakémkoli tlaku na další a intenzivnější využívání ICT dětmi. I přes chyby, které kniha má, je její hlavní přínos právě v tomto – jakákoli zvýšená opatrnost a odmítnutí (ideologického) tlaku na zákonnou nebo institucí vynucovanou povinnost užívat ICT je v dnešní době více než potřebná.