Latina není jen jazyk
Oba měli latinu jako volitelný předmět na střední škole, oba velmi bavila, oba vystudovali latinu a klasickou řečtinu na vysoké škole... není tedy divu, že jsou jejich životy propojeny hlubokým přátelstvím a nadšením pro stejnou věc. S Martinou Vaníkovou a Bořivojem Markem jsem se sešel na půdě Filozofické fakulty UK, v klubu K4 v Celetné ulici, a popovídal si o tzv. mrtvém jazyku, který stojí za velmi živými aktivitami. Martina Vaníková (Martina VANICI) se na vysokou školu přihlásila díky osobnosti středoškolského latináře; stejně tak Bořivoj Marek (Borekius MARCVS) stále s láskou vzpomíná na svou latinářku, která určila jeho další směrování.
O tom, že učitel zásadně ovlivňuje důležité kroky středoškoláků ani jeden nepochybuje. Dnes na středních a vysokých školách sami působí a podíleli se na vzniku didaktického doplňku, který má potenciál získat srdce další generace latinářů.
BM: Na osobnosti učitele velmi záleží. My jsme měli na střední škole na výběr ze dvou volitelných předmětů – latiny a deskriptivní geometrie. Bavila mě tehdy i fyzika, protože fyzikář byl výborný a velice mě pro svůj předmět nadchnul. Ale seznal jsem, že pro něj nemám potřebný matematický základ, takže jsem šel cestou latinskou a jsem tomu moc rád.
Mnoho lidí si neuvědomuje, že latina „má šťávu“ a dá se učit zábavou formou, říkají dva z protagonistů stojících za publikací pro výuku latiny na středních školách.
Jak jste se vlastně dostali k nápadu inovovat učební pomůcky pro středoškoláky? Možná vám nevyhovovaly metody výuky, kterými jste si prošli jako studenti?
MV: To, že nám nevyhovují metody výuky, je pravda. A že se s tím snažíme něco dělat, je také pravda, ale ve skutečnosti jsme se k našim příručkám dostali spíše přes zábavu, divadlo a vánoční večírky. Naše učebnice je spíše doplňkový materiál k oživení výuky, k tomu, abychom to zkusili a ukázali, že latina jde učit i jinak. Že tento jazyk může být hravý a že latina není jen latina, ale také mytologie, historie a literatura... Příručka má vlastně poměrně široký záběr, jde v ní spíše o studium antiky než jen o samotný jazyk.
BM: Není samozřejmě určena pro úplné začátečníky, ale pro studenty, kteří už umějí základní gramatiku a rozumějí jednoduchému textu. Ve třetím čtvrtém roce si těmito pomůckami mohou zpestřit výuku, to znamená, že se podívají na film a k tomu pracují s knížkou – procvičí se v látce a dozvědí se něco nejen ze zákulisí filmu, ale i z antické kultury.
Zmínili jsme film a divadlo, pojďme osvětlit, jak se dá tahle aktivita spojit s latinou a jaké skýtá možnosti pro výuku.
MV: Divadlem to celé začalo v podstatě náhodou, už kdysi dávno, když jsme byli studenty na Ústavu řeckých a latinských studií FF UK. V našem druhém ročníku se obnovila tradice vánočních večírků. A ve čtvrtém ročníku přišla jedna naše spolužačka s návrhem, že by to chtělo na večírek něco zábavného a že bychom mohli sehrát Červenou Karkulku, kterou v té době četli v kroužku živé latiny. Asi za týden jsme představení nazkoušeli a předvedli k velkému pobavení všech členů ústavu, což mělo takový úspěch, že jsme ji několikrát opakovali. A další rok se nás všichni ptali: A co bude letos?
Divadlem to vše začalo. Při nastudování první pohádky, předvedené v roce 2006 na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, si členové spolku LVPA ještě ani neuvědomovali, v jakou tradici a v jaké nadšení se jejich aktivity rozrostou. (Foto: LVPA)
V tu chvíli tedy Bořek zasednul ke stolu, a protože je to kreativec, napsal hru další. Casula ex crustulis exstructa (Perníková chaloupka). Měla opět velký úspěch, ale zároveň nastavila laťku očekávání na další léta...
MV: Ano, další rok vznikla Rosaciola (Šípková Růženka) a dále se automaticky předpokládalo, že bude něco nového, takže se zrodila Aureola (Zlatovláska). Další rok jsem byla na studijním pobytu ve Spojených státech a kolegové promítali nově vzniklý film Rosaciola. Následující rok jsme nazkoušeli představení Romula aneb Pentameron Romanum, což jsou krátké příběhy z římské mýtické historie. A letos jsme natočili film Casula ex crustulis exstructa.
První verzi Červené Karkulky jste natočili sami, domácí kamerou a v domě své spolužačky. Následující projekty jsou ovšem propracovanější a jistě obnášely nejenom více úsilí, ale i prostředků. Jak jste postupovali?
MV: Požádali jsme o grant Fond rozvoje vysokých škol. Prostředky jsme použili na přípravu příručky a natočení filmu Rosaciola. S ní nám už pomáhal profesionální filmař, můj student latiny doc. Tomáš Petráň. Příručku jsme napsali posléze. Perníkovou chaloupku jsme natočili následujícího roku, opět s týmž kameramanem, ale jen tak, bez grantu. Tomáš Petráň s námi spolupracuje jen z dobrého srdce a ze zájmu o latinu.
BM: Akademická pozice má výhodu v tom, že zde existuje možnost získat finance pro podobné přínosné projekty. Bohulibá činnost a kreativita tak dostávají prostor a zároveň dávají vzniknout velmi užitečným pomůckám, ze kterých mohou těžit další generace studentů.
Záběry z nejnovějšího filmu O perníkové chaloupce a z natáčení s T. Petráněm. Ten k natáčení neváhal poskytnout vlastní chalupu ve Františkově, v Krkonoších, a dokonce se mu povedlo zajistit latinsky zpívajícího Lou Fanánka Hagena. (Foto: LVPA)
Samotné vydání příručky si žádalo další grant. Zde trochu pomohla Filozofická fakulta, ale to by k pokrytí nákladů samo nestačilo. Jaké jsou vaše zkušenosti se snahami vydat publikaci, která je cílena vlastně na velmi úzký okruh uživatelů? Navíc je to velmi kvalitní tisk s mnoha obrázky a ilustracemi za podezřele nízkou cenu (náklad příručky pro studenty je 200 ks, pro učitele 120 ks, doporučená cena v obou případech 130 Kč)...
MV: Nakladatelství Scriptorium bylo tak velkorysé, že náklad dotovalo polovinou částky ze svého s tím, že jim polovina nákladu zůstala. Bez něho by příručka zřejmě vůbec nevznikla.
BM: Je to příklad skutečně vynikající spolupráce se spolkem pro vydávání nekomerční literatury. Pan Tomáš Rataj ze Scriptoria byl z našich počinů nadšený – bez osobního zaujetí to prostě v případě projektů, jako je ten náš, asi nejde.
Přesně s tím souvisí další otázka, která se přímo nabízí. Jak lehké, nebo těžké je vydat knihu tohoto typu? Proč tomu tak je, a hlavně – proč jste knihu nevydali třeba v univerzitním nakladatelství Karolinum?
BM: Skvělé je, že každý z našich kolegů, klasických filologů, má nějakou schopnost mimo rámec jazykových znalostí. Takže máme kamarádku, která výborně kreslí a udělala nám ilustrace, navíc je zběhlá ve výtvarném umění, takže nám pomohla najít všechny ilustrační fotografie. Pak máme kolegyni dobře znalou formálních náležitostí, která dělala první strany a slovníčky. Křížovky dělal zase někdo jiný, koho přesně tenhle typ práce baví. Každý z nás má jiné odborné zaměření, takže jsme si jednotlivé oblasti rozdělili a spolupráce byla velmi příjemná. Kromě toho jsme měli odborný dozor z nejpovolanějších, paní doc. Evu Kuťákovou z ÚŘLS FF UK.
Učebnice byla dokonce nakladatelstvím Scriptorium nominována na cenu pro nejkrásnější knihu roku 2012. Bořivoj Marek může jako jeden z autorů potvrdit, že na kvalitě nakladatel nešetřil.
MV: O Karolinu jsme uvažovali, ale oni mají své ediční řady, do kterých jsme se nevešli. My nespadáme do žádných škatulek. Státní pedagogické nakladatelství nás nevydá proto, že latina už na středních školách není moc uznávaný předmět – rozhodně ne na téhle úrovni. Latinářské vydavatelství žádné není, vysoké školy nad námi zase ohrnují nos, protože jsme málo „vědečtí“, takže kdo by nás vydal? Mimochodem, my nezapadáme ani do ediční řady Scriptoria, protože oni vydávají téměř výhradně historické knihy. Přesto každý, kdo publikaci vidí, řekne: „Jé, to je krásné“. Ale potíž je s penězi. Kde vzít prostředky na vydání? Zmíněné účelové stipendium od fakulty činilo 42 tisíc korun, což na vydání knihy stejně není dost.
Nakonec se tedy ta nevědeckost a zábavnost může ukázat jako obtížný prvek jakéhokoliv díla pro úzkou skupinu lidí. Jak ale zamýšlíte postupovat dále? Jaký prostor je v naší zemi pro výuku latiny? A máte nějaké smělé plány?
MV: Máme v plánu obeslat učitele středních škol. Zase tolik jich není, v Praze může být 30 gymnázií, kde se latina učí. A v každém kraji zhruba stejně. Ten jazyk je na ústupu, často se jedná o volitelný předmět. I když nedávno jsme hráli představení pro dvě gymnázia v Ostravě, kde jsme se setkali s velkým ohlasem. A příručky hned zařadili do svých knihoven.
Co se dalších plánů týče, zvažujeme možnost vytvořit i další jazykové verze. V Německu klasická studia stále kvetou a pokud by se nám podařilo najít správné cesty, tak by tam byl zájem jistě větší. A stejně tak v Anglii a Americe, kde jsou nadšenci i peníze. Já jen teď nevím, co dřív.
Nová verze filmu Cuculla (Červená Karkulka) vyšla stejně jako další dvě hry na DVD. Původní verze byla latinsky a starořecky a dle autorů bylo provedení velice amatérské. Film od filmu se však ve spolupráci s profesionálními filmaři zlepšují, proto se u připravované Aureoly (Zlatovláska) dá očekávat skutečný divácký požitek. Na snímku je Martina Vaníková a její syn Vincent, hvězda filmu Casula ex crustulis exstructa (O Perníkové chaloupce), v němž hrál ještě před narozením.
BM: V Americe máme koneckonců už prošlapanou cestičku, Růženka měla světovou premiéru v Českém centru v New Yorku. Vzpomínám, že jsme trochu bojovali s politickou korektností, protože tam moc nepochopili, že když ve filmu máme černého otroka a vedle něho germánského otroka, tak jsou na stejné úrovni. A že to vnímání otroctví v antice a teď je rozdílné... Oslovení Germane Flave jim nevadilo, ale Maurus Niger reakce vzbudil. Teď pomýšlíme na premiéru nového filmu Casula ex crustulis exstructa v Českém centru v Paříži. Uvidíme, zda se nám to podaří a jak bude na latinský film reagovat francouzské publikum.
Publikace je prostoupena četnými obrázky a ilustracemi; jak jste postupovali v získávání autorských práv?
MV: To si vzal na starost nakladatel. V mnoha případech se dnes už jedná o volná díla. Dědici Dalího i Matisse nám umožnili některé obrázky použít za pakatel (aspoň myslím), na druhou stranu nám Warner Bros. kupodivu nedovolili za dostupné peníze použít plakát filmu 300 ke kapitole o bitvě u Thermopyl.
V čem vidíte zdaleka největší přínos publikace?
MV: Podle mě jde o zprostředkování odkazu antiky. My v ní neustále upozorňujeme na zajímavosti, které studentům pomohou pochopit souvislosti. A tak se třeba dozvědí, že Zeus v podobě labutě měl poměr s Lédou a z něho se narodila Helena a Kastór a Polydeukés, a najednou pochopí výtvarná díla zobrazující Lédu s labutí. A obrázky labutě mezi stehny spoře oděné dívky nebudou u puberťáků vyvolávat jen pohihňávání, protože budou vědět, co to je. A to je důležité, protože – řečeno s jistou nadsázkou – se jedná o naši mytologii.
BM: Ano, ve znalosti těchto věcí a v povědomí o nich by mělo spočívat pravé evropanství, kterým se dnes kdekdo ohání. Na knihu se tak může podívat i někdo, kdo latinsky neumí, ale zajímá ho historie, literatura či kultura. Zároveň vlastně předkládáme živou podobu jazyka, která v latině úplně chybí. Latina má také, ač by se to nemuselo zdát, velký potenciál pro vtipnost, nechybí jí šťáva. To je ale pohled, který se v dnešních podmínkách často nevyskytuje.
Přesto se ale nejedná o ryzí učebnici, je to stále jen doplněk pro střední pokročilost. Co byste dělali v případě, že by v nastal velký boom a o latinu by byl u nás najednou ohromný zájem?
MV: V takovém případě bychom udělali filmovou sérii s opravdovou učebnicí, která bude začínat „feminou“ a „silvou“, od první konjugace a první deklinace. Stačí, aby se nám sešly peníze, velký zájem o latinu a moře času. Naštěstí jsme ještě mladí, nadšení máme a není všem dnům konec!
Máme zde 1 komentář
Myslivecká latina
V novém nastudování Lišky Bystroušky v Nár. divadle je dokonce několikrát zmiňována latina myslivecká!
(Nenechte se mýlit, údajně je podle Ottova naučného slovníku je Myslivecká latina: 'líčení rozmanitých příhod a událostí při lovu zvěře a provozování myslivosti s vymyšlenými zvláštnostmi tak, aby vypravování vzbuzovalo podiv.')