Vážená redakce,

se zájmem jsem prolistovala Váš časopis a musím říct, že mě potěšil. Líbí se mi jeho jednoduchá a přehledná úprava bez zbytečných "hejblátek" a taky to, že autoři většinou píší opravdu česky (teď nemám na mysli diakritiku). Oceňuji články Michala Voců, potěšily mě fotografie Kláštera a zastávek Albeř a Kaproun, schovala jsem si informace o literatuře na www a adresu na Sisyfa, níže polemizuji s jedním názorem Aleše Houdka a chystám se přečíst si i další články, na které jsem zatím neměla čas, protože jsem se dostala až najednou k šesti číslům současně (tímto jemně kritizuji práci Vašeho propagačního oddělení).

Ale úplně největší radost mám z toho, že takový časopis je a může být. e je na Vás, na jaká témata a co budete psát.Teď mně odpusťte krátkou vsuvku na otřepané téma "Jó to za mýho mládí ..." Omezím se jen na popis dvou drobných epizodek pro připomenutí tehdejší atmosféry a vydavatelských možností (konec 70. let):

1. Večerní rozhovor rodiče a dcery:
- " Mám tady půjčenou jednu knížku, jestli se na to chceš podívat."
- "Jé, a od koho ji máš?"
- "Na to není rozumné se vyptávat. Jo a musím ji zas zítra vrátit."
Následuje noc strávená nad špatně čitelným strojopisem na tenoučkém průklepovém papíru.

2. Založili jsme s kolegy kytarové a flétnové kvinteto a chystali se cosi drobného nastudovat; kolegyně půjčila v knihovně noty a bylo potřeba pořídit pět kopií. Tenkrát ovšem nebyla možnost jít do obchodu a zaplatit si výrobu několika kopií přinesených papírů. V ústavu jsme měli Xerox, ale za zamčenými dveřmi a na každou jednotlivou zhotovenou kopii bylo nutné mít zvláštní povolení. Kolegyni se přesto podařilo propracovat se až k zázračnému stroji, ovšem během kopírování prošel náhodou kolem jakýsi slídil, zahlédl podezřelou tiskovinu, následovalo okamžité udání, vyšetřování a neuvěřitelná aféra (ve které nešlo o amortizaci stroje a 10 spotřebovaných papírů).

Tak, konec reminiscencí, teď ještě slíbená polemika:

Nemůžu se ztotožnit s názorem Aleše Houdka v článku "Hrozba neomezeného kapitalismu", že liberalismus už jsme vyzkoušeli a že se neosvědčil. Domnívám se, že liberální model u nás zdaleka zaveden nebyl, natož aby mu byl poskytnut čas na to, aby se projevily jeho přednosti i nedostatky. Nemyslím si, že bychom se měli poohlížet po něčem jiném. Moje názory v této věci lépe než já vyjadřuje Jiří Jonáš, zástupce čR u MMF, v článku "Nelze se hlásit k myšlenkám, které selhaly" v MF Dnes, 10.10.97. článek je reakcí na některé výroky ministra Luxe. Cituji:

"Hovořit o tom, že liberální model selhal, znamená tvrdit, že selhal jednotlivec jako svobodný člověk, že selhala schopnost svobodného člověka sledováním svých vlastních zájmů v rámci daných pravidel přispívat k prosperitě celé společnosti. To jsou závažná tvrzení, na která nelze mlčet. Není nic pravdě vzdálenějšího a zároveň nebezpečnějšího než dodávat z úst pravicového politika váhu tvrzením, že negativní jevy doprovázející ekonomickou reformu, např. různé formy hospodářské kriminality, jsou důkazem selhání liberálního modelu hospodářství. Není možné nalézt hrubší zkreslování skutečnosti než tvrzení, že tyto jevy jsou důkazem nezbytnosti opuštění současného modelu reformy, opuštění vize tržního hospodářství založeného na respektování svobody jednotlivce a soukromého vlastnictví."

Místopředseda Lux se domnívá, že je nutné opustit zastaralý liberální model hospodářství a přijmout za vzor moderní evropský model sociálně tržního hospodářství. Zde se ovšem sám dopouští hříchu, ze kterého obviňuje jiné (viz MF Dnes 3.10.), neboť doporučuje přijmout za základ ekonomické reformy myšlenky, které zjevně selhaly. Vždyť co je sociálního na německém i francouzském hospodářství, kde je osmina práceschopného obyvatelstva bez práce, i na španělském hospodářství, kde je bez práce dokonce pětina občanů? Má snad být naším vzorem sociální holandská ekonomika, kde téměř čtyřicet procent práceschopného obyvatelstva pracuje na částečný úvazek? Chceme, aby čtvrtina mladých lidí nemohla najít práci, jak je v Evropě běžné, protože sociální stát jim znemožňuje pracovat za mzdy odpovídající jejich produktivitě? Hlásit se k modelu evropského sociálního tržního hospodářství v situaci, kdy kalendář evropských politiků je nabit schůzkami, na kterých se projednává krize tohoto modelu a způsoby, jak ho změnit, není to poněkud svérázný recept na zajištění hospodářské prosperity?

Cíle, které místopředseda Lux sleduje svou kritikou dosavadního přístupu k reformě a návrhy na jeho modifikaci, jsou bezpochyby cíli, na kterých se shodne převážná většina slušných lidí. Ovšem způsobům, kterými chce těchto cílů dosáhnout, je třeba říci rozhodné a hlasité ne!"

Moc na mě zapůsobila kniha od Miltona Friedmana a jeho ženy Svoboda volby. Na mnoha příkladech se tam ukazuje, jak různá sociální opatření mají nakonec přesně opačné účinky, než bylo zamýšleno. Snad nejvíc mě překvapil rozbor situace kolem daně, z jejíhož výtěžku se přispívá všem studentům na studium . Daň se odměřuje podle výše platu, takže bohatý člověk zaplatí hodně a chudý málo. Argumentace při jejím zavádění spočívala v tom, že studium by mělo být levné a dostupné co nejširším vrstvám. Když se však sečetlo, kolik jednotlivé vrstvy obyvatel celkem zaplatily na této dani a kolik z vybraných peněz naopak spotřebovaly, ukázalo se, že chudší vrstvy obyvatel doplácejí na vzdělání těch bohatých. Možná že to neinterpretuji úplně přesně, ale podstatu jsem snad nezkreslila: sociální opatření zavedené s nejlepšími úmysly, s cíli, na kterých bychom se asi všichni shodli, vede k situaci, kdy chudí jsou jako celek ještě více obráni. Friedman na mnoha dalších příkladech dokládá, že toto není situace výjimečná, ale naopak typická. Jsem přesvědčena, že podobný rozbor mnoha našich problémů by ukázal, že jsou způsobeny právě nevhodným přerozdělováním, ze kterého mají konec konců největší prospěch právě přerozdělující úředníci.

Na závěr Vám děkuji za hezké a zajímavé čtení a přeji i nadále dostatek energie k vydávání dalších čísel.

Marta Čertíková, ÚVT UK