Prázdniny jsou v půli, což ve mně probouzí každoročně se opakující nostalgii, kterou ani mnoho let uběhlých od konce školní docházky nedokázalo potlačit. Euforie z "nekonečných" dvou měsíců prázdnin zvolna vyprchává a srpen se nezadržitelně řítí do září. Proč tak pesimistický úvod? To abych ospravedlnila téma, které jsem zvolila jako "výplň" pro lehce ospalou dovolenkovou sezónu, totiž evropské školství a vzdělávání obecně ve věku digitálních informačních technologií. Pokud to někomu uprostřed prázdnin připadá brutální, omlouvám se. Já si ale myslím, že na školu je docela dobré se podívat z prázdninového odstupu a nadhledu. Ostatně to nebude ani zdaleka jen o škole pro děti.

Motto evropského postoje k elektronickému vzdělávání zní: "Každý evropský občan by měl být vybaven dovednostmi, které jsou nutné pro život a práci v informační společnosti. Akční plán eEurope navrhuje připojit všechny školy k internetu, upravit školní osnovy a vyškolit učitele ve využívání digitálních technologií."

Klíčovým pojmem je iniciativa eLearning, přijatá v květnu 2000. V duchu svého ambiciózního podnázvu "projektování vzdělání pro budoucnost" se snaží mobilizovat pedagogickou a kulturní obec a návazně i ekonomický a sociální sektor evropské společnosti a společně urychlovat změny ve vzdělávacích a školicích systémech, jež směřují ke vzniku společnosti založené na znalostech.

Už v minulém čísle zmíněný plán eEurope 2005 jmenuje "elektronické" vzdělávání mezi svými prioritami, což by v praxi mělo znamenat:

• širokopásmové připojení pro všechny školy, univerzity a další vzdělávací instituce (tj. také muzea, knihovny a archivy);
• speciální program e-Learning, jehož návrh má být schválen do konce roku 2002. Program se zaměří na zavádění cílů akčního plánu e-Learning a jeho realizace se předpokládá v období let 2004-2006. Komise rovněž vypracuje analýzu evropského trhu v oblastech souvisejících s elektronickým učením, a to včetně soukromého sektoru;
• do konce roku 2005 mají vzniknout virtuální "kampusy", tj. neomezený přístup k maximálně kvalitnímu internetovému připojení, jehož realizace je součástí programu eTEN 18;
• systémy pro digitální spolupráci vysokoškolských a vědeckých pracovišť. Do konce roku 2003 Komise odstartuje pilotní akce umožňující rozvoj celoevropských počítačových sítí a platforem založených na vysoce výkonné počítačové infrastruktuře sítové technologii GRID;
• rekvalifikace pro znalostní společnost – do konce roku 2003 by měly členské státy s využitím strukturálních fondů a přímé pomoci Evropské komise zahájit akce, které nabídnou dospělým (např. nezaměstnaným, ženám po mateřské dovolené apod.) klíčové kvalifikace nutné pro jejich uplatnění ve znalostní společnosti.

Na středních školách má připojení na internet sloužit nejen k získávání informací, ale také k navazování spolupráce s ostatními školami. Z toho vychází velkorysý plán schválený na barcelonském summitu hlav států a vlád evropské patnáctky, který si klade za cíl do roku 2006 vytvořit mezi 150 000 evropskými školami internetová partnerství tak, že každá škola uzavře dohodu o spolupráci s nejméně jednou jinou školou. Náplní tohoto programu má být společná práce žáků různých škol na konkrétních projektech. Už nyní existují rámcové dohody mezi 23 evropskými ministerstvy školství, které zastřešují několik společných projektů. Zatím se však jedná o spíš nahodilé a ojedinělé aktivity. Od roku 2006 se naopak počítá s tím, že se spolupráce studentů z různých států stane nedílnou součástí učebních osnov. To ovšem v praxi předpokládá například vybavit do roku 2003 všechny střední školy tak, aby na jeden k internetu připojený počítač připadalo maximálně 15 žáků. Finančně se náklady odhadují na investice v rozsahu 5 až 10 tisíc euro na každou školu plus odpovídající odborná příprava učitelů.

I na úrovni vysokých škol se využívání informačních a komunikačních technologií věnuje stále větší pozornost, o čemž svědčí i projekt eLearn, který spočívá ve vytvoření zdrojové báze takto zaměřených projektů programu Leonardo da Vinci. Tematicky uspořádaná databáze by měla dalším zájemcům o nové přístupy k informačním a komunikačním technologiím a koncepci otevřeného dálkového studia pomoci zúročit zkušenosti jejich předchůdců, a to zejména v prioritních oblastech eLearn, tedy při využití nových technologií pro zapojení sociálně znevýhodněných skupin, využití techniky pro zlepšení učebních metod, při organizaci mezinárodních studijních programů, při integraci dálkového studia do existujících vzdělávacích systémů a konečně jako podnět pro změnu řízení na politické i manažerské úrovni. Vedle databáze má eLearn zveřejnit v blízké době (říjen 2002) i šest tematicky zaměřených zpráv o úrovni využívání ICT v evropských školách. Stejně se orientuje i několik diskusních fór. Že je stále co napravovat naznačuje i nedávno uveřejněná Výroční zpráva Evropské nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek. Přestože se na informační a komunikační technologie pohlíží jako na významný nástroj sociální inkluze a zrovnoprávnění znevýhodněných skupin, samo toto odvětví se potýká se značnou nerovnováhou mezi zaměstnanými muži a ženami. Například v Británii je mezi odborníky na IT pouze 15-25 % žen, zatímco celkový podíl žen mezi zaměstnanci je daleko vyšší a celková zaměstnanost žen činí 69 %.

Jiným problémem, který souvisí se stále se zrychlujícím rozvojem nových technologií a jejich využíváním ve školství, je otázka udělování diplomů a jejich uznávání. Přestože nikdo nepochybuje o významu odborného vzdělávání a přípravy, kritéria jako je průhlednost, uznatelnost, kvalita a důvěra se zatím daří naplňovat jen s obtížemi. Nedávná konference o odborném vzdělávání pořádaná Evropskou komisí, které se v Bruselu zúčastnili zástupci 29 evropských zemí, se pokusila najít řešení vymezením prioritních oblastí, mezi nimiž dominuje potřeba zprůhlednění a integrace odborných kvalifikací. Jedním z nástrojů, které se už rýsují, je například tzv. evropský životopis, tedy standardní formulář na už i v Česku zdomácnělé "sívíčko". Ačkoliv tento pokus bude jistě možná občas vnímán jako snaha unifikovat teď už i "lidi", je to snad cesta, jak naplnit hlavní cíl EU v této oblasti – do roku 2010 vytvořit podmínky pro to, aby se nejen peníze, ale i kvalifikace a dovednosti lidí, staly jakousi "společnou měnou", jejíž hodnota bude průhledná a srozumitelná po celé unii.

Důraz kladený na otevřené a dálkové vzdělávání naznačuje, jak nová éra komunikačních technologií výrazně přispívá k tomu, že dlouho spíše naprázdno skloňované pojmy jako celoživotní vzdělávání náhle dostávají nový rozměr a obsah. O projektu HERO by se například dalo říct, že doslova "otevírá mříže". Název vznikl jako zkratka z "Health promotion and education support for the rehabilitation of offenders", jde tedy o jakousi zdravotnickou osvětu a pomoc při vzdělávání odsouzených. Program se snaží přispět k překonání propasti mezi vězením a vnějším světem, která zvyšuje riziko recidivy. Potenciál programu je obrovský – v EU je na 364 tisíc lidí, kteří se při výkonu trestu mohou účastnit nějaké formy vzdělávání přes internet.

Všechny výše zmiňované plány mohou své optimistické cíle naplnit pouze za předpokladu, že se nejen podaří získat potřebné prostředky na nutné vybavení technikou i technologiemi, ale bude také možné tento potenciál beze zbytku využít. A v tomto bodě to vypadá, že například s naším problematickým projektem Internet do škol máme paradoxně do Evropy blíž, než by se zdálo. Podle profesora Gardnera z Univerzity v Leedsu 80-90 % pokusů o zavedení nových technologií nesplní svůj účel, protože většina institucí dosud nedokáže nákup techniky či technologií doprovodit adekvátní průpravou svých zaměstnanců a změnami v organizaci práce. Tato až neuvěřitelná čísla zazněla na květnové konferenci sdružení Prometeus, což je Evropskou komisí podporovaná organizace zaměřená na podporu dostupného vzdělání a odborné přípravy napříč všemi profesními i vzdělanostními skupinami v Evropě, a to především s pomocí moderních informačních a komunikačních technologií. Konkrétně to znamená podporu spolupráce mezi vzdělávacími institucemi, uživateli výukových technologií a poskytovateli služeb i obsahu, dále snahu o vznik evropských a mezinárodních norem pro digitální multimediální učební pomůcky, podporu spolupráce a dialogu mezi politiky zodpovědnými za školství v evropském i světovém měřítku při současném zajištění zachování kulturních zájmů a specifik a snahu o formulování určitých obecných pravidel pro fungování spolupráce na bázi informační technologie.

Co říci závěrem? Zmiňované příklady aplikace internetu a dalších informačních technologií ve školách a výuce obecně jsou jen malými střípky v pestré mozaice škol a školení v celoevropském měřítku. Ze všech však zaznívá (lehce banální) moralita: sama technika je přes svůj dennodenní vývoj bezmocná, pokud existují lidé, kteří k ní nebudou mít přístup, nebo ji mají využívat lidé, kteří jí nerozumějí. Že tento problém pociťuje vyspělejší polovina Evropy zřejmě stejně palčivě jako my, by nás nemělo moc uklidňovat!