Po více než patnácti letech fungování souboru personálních národních autorit považuji za vhodné provést jakousi bilanci a analýzu výsledků. Především je třeba konstatovat, že soubor personálních národních autorit ČR je minimálně srovnatelný s většinou evropských a světových národních knihoven.

Báze obsahuje identifikující informace o větším rozsahu, než je prosté sjednocení záhlaví bibliografických záznamů a rozsah duplicit, je pravidelně kontrolován a zjištěné duplicity jsou odstraňovány, záznamy disponují nepreferovanými tvary jména, je používán typ vzájemného propojení mezi jednotlivými autoritními záznamy formou tzv. odkazu viz též. Je strukturována a definována citace zdrojů, z nichž jsou přebírány informace sloužící k vytvoření autoritního záznamu. Je popsána metodika tvorby autoritního záznamu a je vytvořen systém umožňující kooperativní tvorbu a kontrolu autoritních záznamů z více institucí. Je vytvořen originální způsob zpracování oprav existujících autoritních záznamů umožňující kooperujícím knihovnám vkládat do stávajících autoritních záznamů návrhy oprav a zároveň sledovat změny v autoritních záznamech. Sledování a analýza návrhů oprav je jednou z forem optimalizace činnosti pracovníků v pozici supervizora.

Tvorba národních autorit je součástí mezinárodního projektu VIAF, kde dochází k další kontrole z hlediska korektnosti struktury dle pravidel formátu MARC 21 a formální kontroly z pohledu potenciálních duplicit. Z hlediska statistického bylo k 31. 5. 2015 v bázi AUT 625 862 personálních autorit a dlouhodobý průměrný měsíční přírůstek činí zhruba 3500 záznamů. Pro srovnání Německá národní knihovna vykazuje dle poslední statistiky 2 882 000 individualizovaných personálních autorit (PND).

S uživatelem na mysli

Pokusme se ovšem o analýzu zohledňující především praktickou složku tvorby a využití autoritních záznamů, protože uživatele knihovního katalogu zajímá především zkvalitnění a usnadnění vyhledávání informací v dostupných zdrojích poskytovaných knihovnami. Především je třeba konstatovat, že kooperativní tvorba autoritních záznamů je založena na dobrovolnosti a v rámci propagace kooperativní katalogizace ve smyslu úspory pracovního času vznikla paradoxní situace výskytu „kooperujících“ knihoven, které na lokální úrovni katalogizují na minimální úrovni a pouze vyčkávají, kdy vznikne standardní bibliografický či autoritní záznam, který následně využijí k přepsání svého lokálního minimálního záznamu. Tato praxe spolu s faktem, že část oborových knihoven stále ještě stojí mimo kooperativní tvorbu autoritních záznamů jakéhokoliv typu, vytváří jistá specifika a omezení v rozsahu tvorby a kontroly personálních autorit, která se pokusím v následujícím textu popsat.

Autoritní záznamy od jedné čtvrtiny kooperujících knihoven

Z hlediska tvorby autoritních záznamů se to projevuje faktem, že většinu autoritních záznamů vytvoří zhruba 40 knihoven ze 132 kooperujících knihoven (stav k počátku roku 2014). Z obecnějšího pohledu na soubornou katalogizaci je nutno zmínit ještě fakt, že v rámci souborného katalogu ČR není povinností kooperujících knihoven přistoupit ke kooperativní tvorbě autorit, takže ve svém konečném efektu je tvorba personálních autorit a unifikace personálních záhlaví bibliografických záznamů záležitostí asi 40 knihoven pro potřeby větší části knihoven v ČR; souborný katalog má v současné době více než 300 účastníků, tedy zhruba dvojnásobek počtu knihoven zapojených do kooperativní tvorby jmenných autorit. Aktivní podíl na skutečné kooperativní tvorbě autoritních záznamů přijímá tedy zatím stále pouze zlomek institucí zapojených do kooperativní katalogizace. Otázka proměny katalogizační praxe v souvislosti s kooperativní katalogizací a její dopad na fungování knihoven a knihovnické profese není ovšem tématem tohoto příspěvku, ačkoliv s tímto problémem úzce souvisí. Obecně lze pouze konstatovat, že tvorba jmenných autoritních záznamů je stále vnímána spíše jako jakási nadstavba běžného procesu zpracování dokumentů a výsledkem je snaha zřizovatelů financovat tuto činnost prostřednictvím různých projektů a práce externích pracovníků, nikoliv systematizovaných míst s dlouhodobou perspektivou.

Co je identifikujícím rysem knihoven podílejících se na tvorbě personálních autorit? Dá se říci, že je to velikost; dle ročních statistik větší část přírůstku personálních autorit vytvoří skupina krajských knihoven spolu s některými ústředními univerzitními knihovnami. Od tohoto konstatovaní se odvíjí i profil zpracovávaných a vytvářených personálních autorit, který je založen především na katalogizaci dokumentů monografické povahy se značným podílem zahraniční produkce, ať už originálním (v oblasti odborných vědeckých prací), nebo překladové (v oblasti popularizačních prací a beletrie). Výsledkem je následně fakt, že v bázi národních autorit v kategorii českých autorů sice naleznete představitele místních samospráv, kteří mnohdy figurují jako editoři či na prvním místě jmenovaní spoluautoři publikací vydaných při příležitosti výročí založení různých obcí či místních spolků a sdružení, ale nenaleznete zde odborné a vědecké pracovníky, kteří publikují převážně v odborných časopisech a sbornících. Dominujícím záznamem v bázi jmenných personálních autorit je zahraniční autor z oblasti odborné literatury či renomovaný beletrista, z hlediska českých autorů je dominantním autoritním záznamem osoba v roli primárního či sekundárního autora monografie; časopisecky či novinově publikující autoři jsou zastoupeni spíše okrajově, protože analytický popis dokumentů v rámci knihovní sítě kolabuje a hledá nějakou centralizovanou systematickou platformu.

Určité množství personálních autorit vzniká též na základě věcného popisu, v celkovém množství se ale vždy jedná o menšinovou kategorii a spolu s tvorbou personálních autorit pro potřeby zpracování historických fondů je tato kategorie personálních autoritních záznamů značně komplikovaná. Někdy je též metodicky rozporuplně pojímaná – rozpor mezi pohledem na osobu autora jako subjektu a jako objektu tvůrčí činnosti.

Knihovníci coby opisovatelé titulních stran?

Nejcitelnější slabinou celého systému tvorby personálních autorit je jejich aplikace jako selekčního prvku. V mnoha případech je tvorba autoritního záznamu pojímána jako specifická činnost stojící mimo tradiční linku zpracování, v knihovnách a dalších paměťových institucích probíhá masivní retrokonverze katalogů či digitalizace primárních dokumentů, které ovšem nijak nepropojuje nově získaný bibliografický záznam s bázemi autorit, protože tento proces nelze provádět mechanicky na základě prosté shody tvaru jména pomocí softwaru. Praktický dopad pro uživatele následně spočívá v tom, že pouze část bibliografických záznamů disponuje vazbou na autoritní záhlaví a „poučené“ vyhledávání přináší zkreslený (neúplný) počet v bázi (katalogu) skutečně existujících děl s vazbou na konkrétní osobu.

Nezamýšleným efektem je fakt, že běžný uživatel ztrácí zájem o pokročilé rešeršní techniky a používá obecné vyhledávání s velkým množstvím výsledků, které následně formou prohlížení každého jednotlivého záznamu samostatně třídí. Nelze se potom divit, že pohled odborníků z mimoknihovní oblasti na knihovnickou činnost je spojen s představou knihovníka jako opisovatele titulních listů, což v dnešní době zvládnou mnohé technické aplikace rychleji a s menší mírou chybovosti. Obraz souboru národních personálních autorit u širší veřejnosti následně splývá s jakousi „knihovnickou Wikipedií osob“ bez vazby na samotné vyhledávání zdrojových dokumentů a rešeršní činnost. Naší ambicí by ovšem měl být spíše nástroj umožňující formou souborného katalogu či jednotné informační brány poskytnout uživatelům jednoduché vytvoření personální bibliografie konkrétního autora či zprostředkování souboru děl, která o konkrétní osobě pojednávají. Této situaci jsme zatím stále ještě dosti vzdáleni, ale některé zajímavé podněty formou napojení konkrétních projektů na tvorbu autorit na národní bázi již vznikly či vznikají. V případě sbírek spravovaných muzei a galeriemi se jedná o projekt CITEM a jeho spolupráci při tvorbě národních autorit v oblasti autorů činných ve výtvarném umění. V případě archivů a jimi spravovaných fondů se jedná o projekt INTERPI, kde stávající soubory autorit vytváří jádro pro podrobněji koncipované autoritní záznamy nutné pro zpracování sbírek a dokumentů archivního charakteru.

V rámci spolupráce NK ČR s Wikipedií, která nejprve zahrnovala především identifikaci jednotlivých autorů a jejich děl ve vazbě na biogramy zveřejněné na české mutaci Wikipedie a vzájemné propojení těchto informací v obou databázích, se ukázalo jako prospěšné vytvoření jednoduchého informačního kanálu. Ten ze strany spolupracovníků wikipedie upozorňuje na nedostatky nalezené v souboru národních autorit a díky němu jsou pracovníky Národní knihovny ČR v souboru národních autorit prováděny následné opravy. Projekty tohoto typu jsou unikátní i na mezinárodní úrovni.

Co způsobila nová pravidla RDA

V souvislosti se stoupajícím počtem autoritních záznamů a také v návaznosti na skutečnost, že nová katalogizační pravidla (RDA) zvýšila počet selekčních polí zapisovaných do bibliografických záznamů, se stává stále palčivějším problémem otázka stanovení minimálních kritérií nutných k založení autoritního záznamu. Filosofií pravidel RDA je přiblížení k analytickému popisu dokumentů, ale to se ve stávajících poměrech stává problémem.

Změny tvorby autoritních záznamů v pravidlech RDA a dříve používanými AACR 2 nejsou po formální stránce příliš zásadní, nicméně zásadní je problematika rozsahu prověřovaných informací. Snaha po kvantitativním růstu báze autorit vedla ke vzniku autoritních záznamů nesoucích stejné množství informací jako primární dokument, formální omezení  množství osob s autorskou odpovědností  umožňovalo, že problém identifikace autorství nebyl až tak palčivý (otázka způsobu sledování  a vyhodnocení chybovosti napojení autoritních záznamů bibliografických záznamů například v souborném katalogu či v jednotné informační bráně není autorovi tohoto článku známa).

Jedinou identifikací subminimálního autoritního záznamu je fakt, že osoba se jménem vyskytujícím se v oblasti tzv. pramenů popisu napsala dílo s konkrétním názvem, případně z oblasti popsané formou věcné katalogizace daného dokumentu. Další využití těchto minimálních autoritních záznamů je značně problematické a identifikace autorské odpovědnosti je následně dosti obtížná. V dlouhodobější perspektivě tvorbu autorit nepochybně čeká výraznější posilování kontrolní struktury a hledání mechanismů umožňujících správu databáze o vysokém počtu záznamů pocházejících z výrazně odlišných heterogenních zdrojů.