Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Alfred A. Reisch: Horké knihy ve studené válce

Čas nutný k přečtení
6 minut
Již přečteno

Alfred A. Reisch: Horké knihy ve studené válce

0 comments
Autoři: 
Rubrika: 

Alfred A. Reisch: Horké knihy ve studené válce: Program tajné distribuce knih ze Západu za železnou oponu financovaný CIA. Ústav pro studium totalitních režimů, 2018.

Studená válka měla různé fáze a řadu podob. Někdy byly její projevy velmi „horké“ a docházelo i na skutečné zbraně, častěji ale šlo o boj ekonomický, politický, ideologický i ideový. Jeho důležitou složkou byla i distribuce knih a časopisů ze Západu na Východ. Ve své publikaci Horké knihy ve studené válce ji zdokumentoval americký politolog maďarského původu Alfred A. Reisch (1931–2013).

Program byl tajně financován CIA, do roku 1970 prostřednictvím stanic Radio Free Europe a Radio Liberty, pak až do roku 1991 fungoval pod hlavičkou Mezinárodního literárního centra (ILC). Podle tajných úředních pokynů nemělo jít o přímočarou protikomunistickou propagandu; povzbuzován měl být spíše odpor v rámci systému, projevy nesouhlasu vyjadřované „v pojmech stanovených cílů režimu“, nikoli ve zřejmé opozici k němu.

Alfred A. Reisch: Horké knihy ve studené válce
Alfred A. Reisch: Horké knihy ve studené válce

Jak Reisch uvádí, zvolená strategie nechtěla užívat nátlaku, ale „poučení a přesvědčování prostřednictvím tištěného slova s hlavním důrazem na kulturu“. Tiskoviny měly „zasáhnout myšlení podmaněných lidí žijících pod útlakem komunistických režimů, měly prolamovat ideologickou a kulturní železnou oponu a doširoka otevírat okno kultuře a úspěchům svobodného západního světa.“ K čemuž měly sloužit kromě knih i přeložené články, jako text amerického spisovatele a toho času člena komunistické strany Howarda Melvina Fasta (1914–2003) vyjadřující jeho zděšení ze slavného Chruščovova projevu z roku 1956, nebo články svědčící o liberalizačních tendencích v sousedních satelitních zemích – cílem bylo ovšem vyvolat podobný myšlenkový kvas i jinde.

George Caputineanu Minden (1921–2006), rumunský emigrant, který projekt mnoho let řídil, prý hned v začátku sdělil zástupcům CIA, že kdyby jeho úkolem bylo „říkat lidem, co si mají myslet, nebyl by Západ o nic lepší než režimy, které chce podvracet.“ Občanům komunistických států chtěl prý spíše dát na vybranou a poskytnout jim přístup k tomu, co sami chtěli. Reisch k tomu dodává, že CIA Mindena opravdu nechala, aby operaci skutečně vedl podle svého, což jí slouží ke cti.

Autor velmi optimisticky hodnotí, že „za mnoho let trvání projektu všichni přední představitelé východoevropské inteligence stejně jako někteří příslušníci stranické a řídící elity dostali knihy a periodika buď poštou, nebo přímo, když byli na návštěvě na Západě. Jejich jména figurují ve statistických hlášeních – a jsou mezi nimi prakticky všichni významní spisovatelé, literární kritici, filozofové, univerzitní profesoři, sociologové, ekonomové, vědci, novináři, umělci a umělečtí kritici, hudebníci, biskupové a kněží a mnoho tisíc učitelů a studentů, kteří toužili dostávat západní knihy, slovníky a periodika a žádali o ně. Také ke všem velkým kulturním, vědeckým a profesním organizacím, vládním a státním úřadům, veřejným knihovnám, univerzitním knihovnám a fakultám, církevním institucím a seminářům, literárním a jiným časopisům, muzeím a mnohým školám plynul nepřerušovaný proud knih a časopisů a podstatně rozšiřoval počet čtenářů.“ Nechyběli mezi nimi ani vysocí státní činitelé, ředitel agentury ČEDOK či slavní autoři jako Josef Škvorecký.

Výsledkem byly tisíce dopisů s potvrzením přijetí knih a/nebo se žádostmi od vděčných příjemců. Úryvky z těchto listů autor obsáhle cituje. Nechybí mezi nimi i dojemné texty obdarovaných, kteří děkují tajemnému dárci, který si uprostřed července hraje na svatého Mikuláše, případně přiznání, že si příjemce zasílající organizaci personifikuje do postavy hodného anglického strýčka, který má usměvavé oči a nikdy neodmítne koupit mlsné neteři zmrzlinu. Některé dopisy žádající konkrétní tituly obsahovaly vyznání o tom, že odesilatel byl „přesvědčen o převaze USA“, přičemž se můžeme ptát, nakolik šlo o upřímná prohlášení a nakolik se jednalo o manifestační proklamace, jež měly dárce přesvědčit o vhodnosti dalších zásilek.

Způsoby doručování i objem materiálů se měnil v závislosti na politické situaci v konkrétní zemi. „Pořadí“ jednotlivých zemí v počtu úspěšně doručených svazků kolísalo, ale Polsko zůstávalo konstantně nejlépe zásobenou oblastí. Tiskoviny byly zasílány normální poštou, diplomatickou poštou, nebo byly pašovány. A to nejen západními turisty, ale též polskými sportovními jachtaři nebo ruskými manželkami českých intelektuálů. Leccos si také odváželi anonymní občané, kteří z Východního bloku krátkodobě vycestovali. Průměrně si takoví návštěvníci odváželi dvě knihy, ovšem podle jedné instrukce jich mohli filozofové a sociologové dostat až sedm a novináři, historici či duchovní šest. Ale opět záleželo na situaci: když v Československu od roku 1971 zesílila kontrola nad zasílanými balíky a snížil se počet těch, kteří směli vycestovat, západní distributoři byli instruováni, aby byli k těm Čechoslovákům, kteří vůbec dorazí, štědřejší.

Adresáti zásilek byli původně vybíráni i podle telefonních seznamů, postupně ale byly vytvářeny národní databáze s adresami a s uvedením jazyků, které daní jedinci ovládají, jejich povoláním a s oblastmi jejich odborného zájmu. Nicméně samotní přijímající nezřídka reagovali velmi překvapeně. „Neumím si představit, jak jste získali moji adresu, a mimořádně mne dojalo, když jsem si uvědomil, že si lidé, kteří jsou vzájemně cizí, mohou být tak blízcí,“ psal dojatě jistý polský kněz, když dostal jednu francouzskou knihu o psychologii.

Cesty zaslaných knih byly ovšem různé: mnohé zabavila cenzura, další „se ztratily“, tedy byly ukradeny. Reisch v tomto ohledu nedělal žádný výzkum, který by byl ostatně krajně obtížný, ale reprodukuje tvrzení jednotlivých pisatelů, podle nichž se pak západní tituly stávaly prodejním artiklem na černém trhu. Jistou příručku prý prodávalo Bulharské informační středisko v Praze, což vzbudilo podezření, že i některé státní úřady darované publikace využívaly jako „tvrdou měnu v ekonomice RVHP“. Na zaslaná díla reagoval i oficiální tisk, a to někdy i pozitivně. Jindy ostentativně negativně, ale zhusta pak šlo o texty obsáhlé a informativní, aby si čtenář mohl vytvořit solidní představu o obsahu díla (a názor si vytvořil sám).

Autor se na projektu sám patnáct let podílel. Díky tomu má vhled do dané problematiky, ale současně mu nutně chybí odstup. Kniha je založena na pečlivém studiu archivních dokumentů, ale místy přechází v osobní memoáry, v nichž pamětník líčí svoje spolupracovníky v těch nejsvětlejších barvách a nešetří přitom superlativy. Což není špatně, pouze jde o jiný žánr než odborná studie. Například konstatuje, že na Východ bylo zasíláno „to nejlepší, co mohl Západ nabídnout“ – což se ovšem těžko posuzuje či „dokazuje“. To, že příjemci byli za darované materiály vděční, je pochopitelné, ale v dané situaci intelektuálního vakua by byli vděčni i za cokoli jiného nekomunistického. Podobně Reisch píše o zmíněném Mindenovi, že „vybíral správné knihy pro správné profesní skupiny“. V závěru pak triumfalisticky tvrdí, že v oné psychologické a kulturní válce „patřilo definitivní vítězství Západu, železná opona padla a se studenou válkou byl konec; knihy v tomto vítězství hrály jedinečnou rozhodující roli.“ I když je jistě nutné ocenit úsilí všech, kteří se snažili narušit informační blokádu Východního bloku, velkou roli v pádu Železné opony sehrály i důvody ekonomické, takže i když zní Reischova teze o „rozhodující roli“ – zvláště uším knihomolů – pěkně, úlohu knih patrně přeceňuje.

Nedávno vyšla česky kniha básníka a překladatele Justina Quinna Poezie ve dvojím ohni: Transnacionalismus a studená válka (Karolinum, Praha, 2018), která v některých ohledech kladla oba dva ideologické bloky skoro na roveň. Což Reisch pochopitelně nedělá, protože východní „protějšek“ k tomuto západnímu projektu bych těžko hledali: o sebrané spisy Stalina, Lenina či Gottwalda na západ od Aše žádný velký zájem nebyl. Reisch naopak Západ možná až příliš heroizuje a situaci líčí trochu černobíle. Nicméně pro poznání i docenění role oněch „hodných anglických strýčků“ je jeho kniha bezesporu užitečná. I když šlo spíše o „strýčky“ z Ameriky.

Poznámka: Recenze zkráceně vyšla v časopise RESPEKT a byla převzata se svolením autora. Děkujeme prodejně nakladatelství Karolinum v Celetné ulici za spolupráci při pořízení ilustrační fotografie.
Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
LUKAVEC, Jan. Alfred A. Reisch: Horké knihy ve studené válce. Ikaros [online]. 2018, ročník 22, číslo 5 [cit. 2024-12-18]. urn:nbn:cz:ik-18285. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/18285

automaticky generované reklamy