V tomto roce jsem poprvé navštívila Salon international du livre et de la presse v Ženevě. Celý veletrh probíhal ve dnech 28. dubna až 2. května 2004 v Palexpu, otevřeno bylo denně od 9.30 do 19.00 hodin, kromě pátku, kdy byla otevírací doba prodloužena do hodin.

Palexpo je moderní komplex budov mimo město, kousek od letiště. Spojení je velmi dobré, ze Ženevy sem jezdí jednak městský autobus, jednak se dá dojet vlakem, který sice má jízdní řád, ale v praxi jsou to asi patnáctiminutové intervaly, a z letiště už se dojde pěšky. Celé Palexpo má sedm velkých hal, ale veletrh probíhal pouze v jedné, zato "vydatné". Konce člověk nedohlédl.

Stánky byly seřazeny do pravoúhlých uliček, jak je na veletrzích zřejmě zvykem. Na rozdíl od jiných veletrhů, které znám, tady uličky nebyly označeny pouhými písmeny, ale hned celými jmény známých spisovatelů. A tak tu byla ulice Balzakova, Dostojevského, Goethova, Kafkova, A. Christie nebo Machiaveliho. Připadalo mi to jako dobrý nápad, který veletrh poněkud oživí.

Součástí knižního salonu byly dva tzv. paralelní salony, a to hudby a studentský. Studentský salon tvořil dvě samostatné uličky a vystavovaly tam nejrůznější školy, univerzity a vzdělávací instituce. Některé se pouze představovaly a informovaly o své činnosti a o svém zaměření (na stánku byly v podstatě pouze propagační materiály), jiné vystavovaly i výsledky své publikační činnosti. Byly to především učebnice, jak středoškolské, tak vysokoškolské.

Druhým paralelním salonem byl salon hudby (salon de la musique). Tam se vystavovaly hudební časopisy (kupodivu žádná knižní produkce, opravdu jenom časopisy, ani noty jsem tam neviděla) a hudební CD a MC. U těch nápisy inzerovaly "fantastické veletržní slevy - 1 CD už od 5,- sFr". Mládež u stánků tyto úžasné ceny zpravidla komentovala tím, že jde o starší produkci, že se vyprodávají "ležáky".

Další významnou součástí byl "Africký salon" (Salon Africain). Sám o sobě zaujímal velký prostor mezi několika ulicemi, a dále se Afrika podílela také na salonu hudby. V africkém salonu vystavovaly různé africké země svoji knižní produkci ve francouzštině a kromě toho řada francouzských a švýcarských nakladatelství své publikace související s Afrikou (ať už to byly knihy afrických autorů, které vydaly, nebo knihy neafrických spisovatelů o Africe a jejích problémech). Byly tu tituly zabývající se historií a současností Afriky, otrokářstvím, kolonialismem, islámem a v souvislosti s tím i terorismem, ale také třeba africké pohádky, vydané podle různých zemí, nebo průvodce.

Součástí tohoto bloku byla výstava děl šesti fotografů, samozřejmě afrických. Vystavené fotografie podávaly stručný přehled o Bienále fotografie v Bamaku v Mali, které proběhlo loni na podzim. Pod titulem "Rites sacrés, rites profanes" ("Rituály svaté, rituály profánní") umělci představují současnou africkou fotografii v její různorodosti, a otevírají tak přístup k novému světu obrazů. Uvedené téma odráží velmi komplexní spektrum, které oživuje dnešní Afriku a hýbe jí.

Ke knižnímu veletrhu patří i nějaká výstava, a tak tu byla výstava věnovaná Julesu Verneovi, ačkoli 100 let od jeho smrti uplyne teprve příští rok. Vystavovaly se různé dokumenty z autorova života, stará vydání jeho děl (úzce spolupracoval s nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem), reklamy nakladatele na "verneovky". A potom plakáty. Všude spousty plakátů, takže vlastně tvořily jádro výstavy. Řada Verneových knih byla zfilmována a plakáty ukazovaly jejich oblibu. Většinou pocházely z 50. a 60. let 20. století. A zde bylo docela zajímavé sledovat, které tituly byly oblíbené. Evidentně vedl "Michal Strogoff" (v českém překladu "Carův kurýr"), hned za ním následovalo "Dvacet tisíc mil pod mořem" a "Cesta kolem světa za 80 dní". Kupodivu "Děti kapitána Granta" a "Dva roky prázdnin", které u nás vycházely často, tak populární nebyly. Byly tu i zmínky a ilustrace k méně známým dílům, jako je např. "Jangada", "Ledová sfinga", "Černé Indie" či "Dobrodružství kapitána Hatterase". Výstava byla rozhodně lahůdkou pro milovníky starých dobrých "verneovek".

Další přidruženou součástí byla alternativní vesnice (village alternatif), která neměla s knižním veletrhem nic společného. Připomínala tak trochu orientální bazar a prodávaly se tam vonné tyčinky, pestré hedvábné šátky, polštářky, africké etno umění, sošky indických slonů apod. A je s podivem, kolik místa tohle všechno zabíralo.

Pokud jde o tematický záběr, našlo se všechno. Jako obvykle životní styl, zdravá výživa, hobby, kuchařky. Náboženská literatura byla zastoupena mnohem méně, než jsem po zkušenostech odjinud očekávala. Pár stánků s křesťanskou literaturou, trochu esoteriky, jeden buddhistický a jeden islámský, toť vše. Následovala řada stánků s dětskou literaturou a s literaturou pro mládež. Kromě pohádek a dívčích románů tu bylo množství nejrůznějších dětských encyklopedií ze všech možných oborů, zpravidla pěkně ilustrovaných, a vypadalo to, že tyto encyklopedie děti zbytečně nepřetěžují informacemi. Velký zájem byl také o stánky s učebnicemi a slovníky. Většina učebnic, zejména jazykových, byla doplněna CR-ROMem nebo kazetou. Zdá se, že tyto doplňky začínají patřit k běžné výbavě učebnic.

Samozřejmě jsem prošla podrobněji stánky, jejichž nakladatelská produkce by českou Národní knihovnu mohla zajímat. Tady mě téměř šokovalo nakladatelství Payot-Lausanne. Na poličkách měli dost zajímavých titulů, takže jsem si chtěla vzít katalog. Protože jsem ho nikde neviděla, šla jsem o něj požádat k pultu a tam jsem se dozvěděla, že toto nakladatelství katalog už asi osm let vůbec nedělá. Je to možné?! Nevěřila jsem vlastním uším.

Předpokládala jsem, že knižní salon ve Švýcarsku bude velmi různorodý, už třeba vzhledem k tomu, že Švýcarsko zahrnuje čtyři jazykové oblasti. Není tomu tak. Vystavovala nakladatelství z frankofonní části a byla silně provázána s Francií. Bohatě byla zastoupena francouzská nakladatelství, vystavovaly "známé firmy" jako Larousse, Gallimard, Robert. Svůj stánek tu měla Kanada - Québec, nechyběla ani Wallonie-Bruxelles. Anglo-americká literatura měla jeden rozsáhlý kolektivní stánek. Německo zastupoval hlavně Langenscheidt se svými slovníky. Téměř naprostá absence německé části Švýcarska (která zabírá nejvíce území v tomto státě) mne značně překvapila, ale pak jsem se doslechla, že německé Švýcarsko má svůj vlastní knižní salon v Basileji.

Z dalších zemí byla zastoupena např. Albánie, Arménie, Polsko, Rumunsko, Maďarsko, Čína, Saudská Arábie. Hlavním vystavovatelem bylo Chile. Na poličkách se prezentovala převážně beletrie, a to jak díla chilských spisovatelů v originále, tedy ve španělštině, tak i v německých a francouzských překladech. Následovaly tituly pojednávající o éře prezidenta Allendeho a Pinocheta a další v pořadí byly geografické publikace. Hodně tu propagovali dílo Luise Sepulvedy, který měl ve stánku v sobotu dvě vystoupení a autogramiádu.

Po celou dobu veletrhu probíhaly nejrůznější akce. Autorská čtení, besedy na řadu různých témat (Je psaní ještě politickým aktem?, Píseň v historii a literatuře, Exil nucený nebo zvolený…) a autogramiády. Těmi jsou Švýcaři přímo posedlí. Snad u každého druhého stánku seděl autor a podepisoval svou knihu. Veletrh byl přístupný široké veřejnosti, což bylo znát na množství návštěvníků. Všude se prodávalo a nakupovalo (ať mi nikdo neříká, že se na veletrzích neprodává - není to pravda) a všude se pod nohy pletly děti. Pod nohy doslova, neboť pro ně probíhala jakási soutěž "Chasse au trésor" ("Honba za pokladem") a děti obíhaly s velkým plánem stánky, posedávaly či polehávaly na podlaze a vyplňovaly údaje.

Závěrem lze říci, že švýcarská frankofonní literatura - alespoň podle toho, co nakladatelé vystavovali - je sice zajímavá, ale jen do určité míry. Publikace se zabývaly vysloveně regionálními záležitostmi a byly zaměřeny oborově i místně příliš úzce.