Před časem se mi do ruky dostalo zajímavé čtivo. Časopis československých knihovníků.
Například v článku K. Velemínského L. J. Živný a jeho účast na vzniku našeho zákona o veřejných knihovnách obecních se můžeme dočíst o tom, jak se připravoval prvorepublikový knihovnický zákon "o veřejných knihovnách obecních". Jak byl ustaven poradní sbor asi dvanácti knihovníků, který se scházel každý týden a dosti svorně pracoval podle původních návrhů Živného. Práce na zákoně byly poměrně rychle dokončeny a hotový elaborát měl původně podat některý z poslanců v Národním shromáždění jako iniciativní návrh poslanecký, aby se jednání urychlilo. Avšak než k tomu došlo, byl zákon podán vládou a přijat parlamentem dne 22. července 1919. Bez zajímavosti není ani popis samotného jednání kulturního výboru, který rozhodl, že zákon není vůbec sporný a bez další debaty ho schválil.
Hlavní snahou autorů zákona bylo zajistit podmínky činnosti knihoven pro širokou vrstvu uživatelů, především měly být zajištěny dobré obecní knihovny.

Porovnám-li tuto situaci s podmínkami, v nichž vznikal nynější knihovnický zákon, mám dojem, že v současnosti se o potřeby obecních knihoven nejedná. Dlouho jsme o zákon usilovali, ale výsledek zdaleka neodpovídá snažení. Často s hrdostí uvádíme, že v Čechách poskytuje rozmanité služby svým uživatelům 6 141 knihoven s 1 178 pobočkami. Připravovaný zákon však hovoří o Národní knihovně, krajských knihovnách a základních knihovnách. Počítáme-li s 15 kraji, zaštiťuje tento zákon pouze 16 knihoven. Který zákon hovoří o těch dalších zhruba 6 000?

Nechtěla bych, aby vznikl dojem, že s nově vzniklým návrhem zákona nesouhlasím a že jej nepodporuji. To by byl omyl! Jen ve mně vzbuzuje dojem, že mu ještě něco chybí, že nebyl dodělán. Věřím, že připomínky knihovníků budou brány v potaz a že zákon bude dopracován. Knihovníkům veřejných knihoven nezbývá, než pokračovat v aktivitách minulých let. To znamená, vysvětlovat, přesvědčovat, lobbovat. Ušli jsme už velký kus cesty, ale nejsme ještě u cíle!!!