Proti pokusu o cenzuru na Internetu se zvedla vlna odporu

0 comments

Autoři:

Kaplický, Jiří

Vydání:

1998, ročník 2, číslo 2

Rubrika:

Elektronické publikování

Když se asi před pěti lety Internet otevřel komerční sféře, jen málokdo tušil, co přinese. Zda bude pro ni natolik zajímavý, že jeho prostřednictvím bude obchodovat nemalé částky. Někdy kolem roku 1993 se ovšem tento sen pomalu a jistě stával skutečností, velmi rychle se tak začínají naplňovat slova Marshalla McLuhana o globální vesnici. V tento čas začíná mít také stále větší počet uživatelů osobních počítačů přístup k této celosvětové síti, převážně v USA a Evropě, Internet se tedy dostává i do podvědomí širší veřejnosti.

V roce 1994 se prudce zvyšuje zájem komerční sféry o Internet a jiné sítě s globálním dosahem (America Online, CompuServe, Prodigy). Rok 1995 pak znamená naprostý "boom", mnoho firem se prezentuje v prostředí WWW a vizitky podnikatelů zdobí charakteristické "@". V poslední době můžeme registrovat prudký zájem novinářů z neodborného tisku, kteří často velmi "zasvěceně" hovoří o různých úskalích Internetu. Proto se nelze divit, že mezi laickou veřejností často panuje názor, že Internet je jen místem, kde se dovědí jak sestavit atomovou bombu (viz reportáž TV NOVA) nebo místem plným pornografie.

Objevuje se proto otázka, zda by nebylo možné vymezit určité hranice, ve kterých by se směl uživatel pohybovat, jinak řečeno CENZURA. Tato otázka je na Internetu velmi aktuální a zahrnuje množství aspektů, a proto jsem se rozhodl i já tuto práci rozdělit na několik tématických částí: CDA (Communications Decency Act), další příklady cenzury mimo USA a filtrování.

Communications Decency Act (CDA)

Communications Decency Act je jeden ze zákonů, které se staly součástí amerického telekomunikačního práva, které vstoupilo v platnost podpisem prezidenta Billa Clintona dne 8. února 1996. CDA je součástí rozsáhlého zákona číslo 652, který je znám pod názvem "Telecommunications Act of 1996" a byl schválen jako novela zákona z roku 1934 (Telecommunications Act of 1934). Jedná se o velmi důležitou právní normu, která upravuje především stávající deregulaci telekomunikací. Americké firmy z oblasti místních i dálkových telefonních sítí, kabelové televize, rozhlasového a televizního vysílání i bezdrátových služeb, dříve oddělené neprostupnými právními bariérami, si nyní mohou navzájem plně konkurovat, vstupovat navzájem do oblastí svých činností. Bezprostředním důsledkem této právní úpravy je další vlna fúzí (kupodivu často mezi velkými firmami) a příliv jak investičního, tak vysoce spekulativního kapitálu.

U zrodu CDA stál demokratický senátor James Exon z Nebrasky, který mezi internetovou komunitou proslul především svým výrokem: "Chci, aby informační dálnice byla úplně bezpečná pro naše děcka." Tento bonmot také plně charakterizuje přístup tohoto senátora k tomuto médiu, sám se podle svých slov na Internet podíval poprvé v životě teprve týden před hlasováním. Senátora samotného asi nejvíce ovlivnila reportáž NBC z července 1994 zabývající se problémem tzv. online pedofilů a již v roce 1994 se poprvé neúspěšně pokusil přesvědčit senát o nutnosti cenzury. Podle řady zdrojů (Electronic Frontier Foundation, Citizens Internet Empowerment Coalition) sehrál poměrně důležitou úlohu i materiál týdeníku Time o pornografii na Internetu a jiných možnostech mravního ohrožení mládeže.

Již od samého začátku byl tento zákon podroben kritice z řad politiků i četných občanských organizací, i samotný Newt Gingrich (v té době vůdce republikánské většiny v senátu) se vyslovil proti přijetí tohoto kontroverzního zákona. Odpůrci tohoto zákona často poukazují na několik skutečností, a to sice, že tento zákon bude jednak protiústavní, jednak obtížně vymahatelný, a tudíž i zbytečný.

Skutečně nezanedbatelnou měrou při zrušení toho "neslušného" (indecent) zákona sehrála i práce četných občanských sdružení. Mezi ta nejdůležitější patří především: EFF - Electronic Frontier Foundation, CIEC - Citizens Internet Empowerment Coalition nebo ACLU - American Civil Liberties Union, která zorganizovala řadu kampaní proti cenzuře na Internetu. Mezi nejznámější akce patří především umístění modré stužky na stránku, která má symbolizovat pojetí svobodného (necenzurovaného) Internetu nebo reakce na prezidentův podpis (8. února 1996) při kterém se řada WWW stránek zahalila do černé barvy na dobu dvou dnů. Činnost těchto organizací ovšem nespočívá jen ve vyvíjení nějakých okázalých protestních akcí, ale sami analyzují (často za podpory renomovaných právníků) návrhy zákonů či zákony samotné nebo vyvíjejí řadu jiných aktivit, které mají zbavit Internet různých nežádoucích zásahů. Zajímavé je, že tyto organizace souhlasí s různými technickými řešeními problému pornografie, vulgarity atd., a to především prostřednictvím tzv. filtrování. Například CDT (The Center for Democracy and Technology) souhlasí s tím, že by rodiče měli mít možnost zablokovat svým dětem přístup k těmto materiálům, výhradně ale nesouhlasí s jakýmikoli cenzurními zásahy státu.

Jaké jsou tedy výhrady proti tomuto zákonu? Začněme tou nejvážnější, tento zákon je považován za protiústavní, neboť odporuje prvnímu dodatku americké ústavy. Tento dodatek schválený kongresem již roku 1791, zakazuje kongresu schválit jakýkoli zákon odporující svobodě vyznání, slova, tisku a pokojného shromažďování.
Cituji: "Congress shall make no law respecting an establishment of religion, or prohibiting the free exercise thereof; or abridging the freedom of speech, or of the press; or the right of the people peaceably to assemble, and to petition the government for a redress of grievances."

Jak z prvního dodatku vyplývá, je jakýkoli pokus o omezení svobody slova v USA protiústavní, proto také podala skupina aktivistů a soudců žalobu na neústavnost zákona k americkému Nejvyššímu soudu. Ten po několikaměsíčním projednávání rozhodl, že CDA je skutečně protiústavní, protože prakticky nedefinuje pojem "závadných informací".

Communications Decency Act praví, že mladistvým do 18 let nesmí být předkládáno cokoli, co podle současných mravních kritérií (contemporary community standards) zjevně nepřístojným ) způsobem (patently offensive popisuje či zobrazuje "sexuální či vyměšovací aktivity nebo orgány". Zákon však nestanovil, co jsou současná mravní kritéria nebo co je zjevně nepřístojné. Tento zákon se totiž nesnaží chránit nezletilé jen proti obscénnostem, ale také proti čemukoli, co je možné považovat za nějak nemravné ("indecent"), což je chráněno právě prvním dodatkem americké ústavy. Příslušnou pasáž schváleného znění je proto vhodné citovat doslova: "Whoever knowingly within the United States or in foreign communications with the United States by means of telecommunications device makes or makes available any indecent comment, request, suggestion, proposal, image to any person under 18 years of age regardless of whether the maker of such communication placed the call or initiated the communication; or knowingly permits any telecommunications facility under such person´s control to be used for an activity prohibited by paragraph with the intent that it be used for such activity, shall be fined not more than $100,000 or imprisoned not more than two years or both."

Velmi zajímavé je právě vyjádření "knowingly … makes or makes available", a to především pro zprostředkovatele služeb (ISP, IAP, ICP), a zde se totiž objevuje základní neznalost autorů tohoto zákona. Senátor Exon se totiž pokusil aplikovat na problém Internetu již existující zákon číslo 223, ve kterém je FCC (Federal Communications Commission) vymezena pravomoc ke kontrole nad dvěma komunikačními médii:

a) Prostředkům vysílání jako televizi a rádiu (a vysílání - příbuzným technologiím jako kabelové televizi) a

b) Úzké třídě služeb založených na bázi telefonu, které vyžadují asistenci a podporu vlády, jakož i regulaci přiděleného nosiče.

Přijetím CDA vznikla situace, kdy tzv. "dial-a-porn" služby (u nás známé pod předvolbou 0609) mohou být nadále provozovány, ale služby obdobného charakteru na Internetu jsou zakázány, tištěná podoba časopisu může obsahovat vulgární slova, ale nikoliv jeho internetová podoba. Kromě již zmiňovaného rozporu s ústavou naráží tento zákon i na další bariéry, těmi jsou četné soudní spory o podstatu "nedecentnosti". Velmi známý je např. případ FCC vs. Pacifica Foundation (1978), označovaný jako "Sedm špinavých slov", v němž figuroval George Carlin, který se v jednom televizním pořadu zamyslel nad slovy, která nemohou být vyslovena ve vysílání médií. Exonův návrh počítá s tím, že zprostředkovatel internetové služby může kontrolovat např. obsah svého serveru. To však není možné neboť není prakticky možné kontrolovat tisíce WWW stránek uživatelů nebo různé news group, chat rooms nebo e-maily uživatelů přítomných na serveru. EFF uvádí příklad, kdy americký ISP (zprostředkovatel připojení) ve snaze vyhovět CDA zakázal vstup do svých "nedecentních" news groups na Usenetu osobám mladším 18 let. I přesto se nadále dopouštěl trestného činu, neboť neprovozuje celý Usenet, proto nemůže těmto uživatelům zakázat přístup do jiných news group umístěných mimo jeho servery, umožnil k nim však vědomě přístup ("knowlingly - makes available").

Cenzura mimo USA

S problémem vymezení hranic Internetu se setkáváme i mimo USA, v zásadě však můžeme rozlišit dvojí přístup k tomuto problému. Pro první skupinu zemí pojem Internet z právního hlediska neexistuje (jak říká Vladimír Smejkal, právní expert v oblasti počítačů), tento problém však řeší aplikací stávajících právních předpisů, druhá skupina zemí má specializované právní předpisy. Mezi druhou skupinu patří většinou země více či méně porušující základní lidské svobody, patří sem například Čínská lidová republika (snaží se vybudovat vlastní obdobu Internetu - "celočínský intranet"; zakázala zprostředkovávat připojení ke stovce stránek, mezi nimiž najdeme i CNN či Playboye), Barma (vlastnictví modemu může být trestáno odnětím svobody až na 5 let), Singapur, Jižní Korea (Servery GeoCities obsahující stránku oslavující severokorejského vůdce jsou nepřístupné) a Írán (zákaz přístupu k materiálům útočících na "pravou víru").

Mezi první (početnější) skupinu patří i Česká republika, naše zákonodárství může problém Internetu řešit aplikací například těchto právních předpisů: zákonem č. 256/1992 Sb. (o ochraně osobních údajů a informačních systémech); Listinou základních práv a svobod; autorský zákon a jiné zákonné normy. O tom, že stávající právní řád lze aplikovat i na prostředí Internetu, jsme se mohli přesvědčit v řadě evropských zemí. Od 13. května 1997 platí zákon, podle kterého každá webovská stránka dostupná z Německa podléhá německému právu, ale ještě před tímto zákonem vydala německá vláda nařízení, podle kterého musí provideři blokovat přístup k holandskému serveru xs4all, který hostí stránku s levicově orientovaným obsahem a je doma zcela legální. Jelikož není možný přístup k celému serveru, německá vláda tak porušila právo na získání informací a jejich svobodného šíření, podle Bernské konvence je elektronický signál volně šířitelný. Finský provozovatel remaileru (server, který převezme mail, smaže údaje o totožnosti odesílatele a pošle ho příjemci) Johan Helsingius byl nucen ukončit 31. srpna 1996 svou činnost a čelí obvinění z šíření dětské pornografie. Helsingův remailer denně přenesl na 7500 e-mailů, již z tohoto počtu je zřejmé, že kontrola "nezávadnosti" je zde prakticky vyloučena.

Austria Goes Offline

Známějším příkladem je příklad rakouského providera ViPnet, který 20. dubna v 1997 v 10:45 CET přišel o veškeré počítačové vybavení po zásahu rakouské hospodářské policie. Veškeré počítače mu byli zabaveny a to i ty, které nebyli připojeny k Internetu, tím byly zrušeny veškeré služby poskytované ViP. Tento vskutku nešetrný zásah tak poškodil řadu uživatelů, neboť v době zásahu se na serverech nacházely desítky megabytů přechodně uložených dat. Podnětem pro tento zásah byl "neznámý" německý uživatel (policie nesdělila jeho jméno), který již v březnu 1996 šířil prostřednictvím ISP (Internet Service Provider) dětskou pornografii. Je zcela nepochopitelné, proč byly zabaveny všechny počítače, když se elektronická pošta maže po několika dnech, a proto zde nebylo nebezpečí, že by inkriminované materiály byli ještě na serveru přítomny. Proto se rakouští ISP rozhodli, že budou varovat veřejnost i politiky, před stávající legislativní situací v Rakousku, tato iniciativa nakonec vyústila 25. března 1997 v dvouhodinové (mezi 16. až 18. hodinou) odpojení 95 % uživatelů.

Filtrování

Kromě zmiňovaných cenzurních zásahů státu existuje i demokratičtější varianta "cenzury", varianta která ponechává rozhodnutí plně na libovůli uživatelů (rodičů, majitelů firem), touto alternativou je filtrování. Podstatou filtrování je zamezení přístupu na určité stránky nebo servery, oproti mnoha zákonným iniciativám, ale určuje pojem závadného (neslušného) sám uživatel. Podle používaných technických řešeních můžeme filtrování rozdělit do tří skupin.

První skupina ponechává rozhodnutí na ISP, který pomocí nainstalovaného firewallu (např. WebNot) kontroluje dokumenty podle jejich URL. Předem tak vyřazuje ty, které jsou zařazeny do seznamu nevyhovujících (např. podle násilí, nahoty, vulgarity, rasismu). Tento přístup je dosti často využíván zaměstnavateli (především v zahraničí), k zamezení přístupu především na erotické servery. Podle průzkumů firmy Elron, která dodává software Internet Manager (sleduje využívání Internetu jednotlivými zaměstnanci), dvě třetiny firem používajících software Internet Manager zjistili, že jejich zaměstnanci navštěvují různé erotické servery.

Druhá skupina přenechává odpovědnost plně na rodičích, kteří mohou využít různý filtrovací software pracujících především na principu tzv. blacklistů (seznamů zakázaných adres). Tyto blacklisty se potýkají se základním problémem, že do jejich seznamu přibývá denně jen asi 3000 adres "závadných" dokumentů, což je ovšem velmi nedostatečný počet. Proto používají ještě další, doplňující algoritmy, které hledají v řetězcích odesílaných vyhledávacími roboty (AltaVista, Excite, Lycos, Yahoo aj.) různá nevhodná slova (jsou uloženy opět v seznamech "ošklivých" slov), protože neumí provádět sémantickou analýzu textu, dochází k blokování i zcela nevinných stránek (např. s tematikou AIDS). Existuje i přístup, který místo blacklistů používá tzv. whitelisty, tedy seznamy nezávadných stránek, tento přístup se používá především v případě zamezení přístupu dětí. Část programů proto využívá kombinace několika přístupů (blacklistů, whitelistů, hledání slov) a stává se, že ve snaze o co nejjednodušší přístup (s ohledem na dětského uživatele) dochází i k situacím, kdy lze tyty programy jednoduše obelstít, například program CyberSitter spoléhá na uživatelovu nevědomost o IP (Internet Protocol) protokolu, a tak může uživatel zadat adresu závadného serveru pomocí IP (číselně) a program mu nezabrání v přístupu. Do druhé skupiny patří programy - Spry Internet, KinderGuard, CyberPatrol, In a Box for Kids.

Třetí skupina zahrnuje programy využívající certifikátování. Tyto programy tak snímají zodpovědnost z rodiče nebo zaměstnavatele a převádí ji na autora stránky. Princip funkce spočívá v tom, že nezávislá organizace prostřednictvím nezávislé komise ohodnotí obsah stránky, té pak přidělí digitální podpis zaručující jeho autenticitu (s těmito certifikáty pracuje například i prohlížeč firmy Microsoft (Internet Explorer) již od verze 3.0 a Cyber Patrol od firmy MicroSystem. Asi nejznámější organizací je sdružení RSAC (The Recreational Software Advisory Council), toto sdružení používá certifikát PICS (Platform for Internet Content Selection), ten hodnotí obsah z hlediska čtyř kategorií: Violence, Language, Nudity, Sex. PICS používají i někteří provozovatelé jako CompuServe (USA and Europe), veškerý obsah serverů je pomocí PICS certifikován. Následující tabulka uvádí popisy jednotlivých úrovní PICS:

Závěrem bych chtěl snad vyjádřit jen přání, aby veškeré cenzurní pokusy selhaly alespoň tak rychle jako pokus USA s CDA. Internet není sice nic dokonalého, ale i přesto je lepší "nedokonalý" Internet, než-li "dokonalý", zato však nesvobodný a cenzurovaný.