Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Prostředí a projekty podporující dětskou četbu

Čas nutný k přečtení
16 minut
Již přečteno

Prostředí a projekty podporující dětskou četbu

0 comments
Podnázev: 
Dítě se čtenářem nerodí, musíme mu ukázat cestu
Anglicky
English title: 
Environments and projects that support children’s reading
English subtitle: 
A child is not born as reader – we have to show him the way
English abstract: 
<p>The aim of this essay is to give a description of environments and projects that support the reading habits and academic success of children. Family is the most important and dominant environment for the cultivation of reading during one´s childhood – it´s influence consists of regular reading aloud, discussing books, reading together with children etc. The essay mentions a project "Celé Česko čte dětem" and describes its aims. Children are also influenced in their schools by teachers and tutors. Some of the projects mentioned in the text are "Rosteme s knihou" or "Knížka pro knihomola Emila". There are also some discussions of how teachers can help children with their reading, how they can recommend or discuss books worth reading. The last environment we mention in the essay is the library. Only a few children come to the library on their own, most of them come with their parents, friends or school. That is why families and schools are so important. There are many projects supporting children´s reading, for example "Noc s Andersenem" or "Velké říjnové čtení".</p>
Poznámka redakce: Původní verze textu byla zpracována v rámci kurzu Úvod do informačních studií (obor Studia nových médií, Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze).

Téma této eseje úzce souvisí s dětskými knihovnami a jejich snahami, jak si uchovat stávající čtenáře a získat nové. Zde se však budu spíše zabývat tím, jak vůbec děti k četbě přivést a zdůrazním rozdíly mezi impulsy, které k četbě vedou děti a dospělé.

Dětské čtenářství však nevzniká jen tak samo pouze spontánním zájmem dítěte. Čtenářství musí u dítěte napomoci řada externích podmínek a vlivů. Proto není dětské čtenářství jen věcí odborníků na dětskou literaturu. Měla a mohla by se o něm více dozvědět a starat se také širší ´laická´ veřejnost. Jde především o rodiče dětí i další dospělou populaci, která přichází s dětmi, jejich volným časem i vzděláváním do styku.“ [GABAL; VÁCLAVÍKOVÁ HELŠUSOVÁ, 2003, s. 4]. Dětskou četbu tedy nejvíce ovlivňuje domácí prostředí, škola a samy knihovny. Dalšími faktory mohou být vrstevníci, média, zájmové kroužky apod. Ke každému ze tří zmíněných prostředí uvedu projekty na podporu dětské četby a zamyslím se nad jejich významem a efektivitou. Vzhledem k tomu, že tyto projekty jsou většinou koncipovány pro co nejúčinnější a nejkomplexnější využití, jejich působnost splývá a není možné jednoznačně určit, který projekt se věnuje četbě doma, ve škole a v knihovnách.

Nejdříve si ukažme, jaké faktory ovlivňují četbu dospělých, a později poukážeme na rozdíly v těchto vlivech u dětí. V průzkumu čtenářů a čtení v České republice z roku 2007, který pořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR ve spolupráci s Národní knihovnou ČR, lidé starší 15 let uvedli, že největší vliv (28 %) na jejich četbu mělo domácí prostředí (že se u nich doma hodně četlo a že měli doma hodně knih), asi sedmina uvedla, že si cestu k četbě našla sama, a desetina dotazovaných uvedla, že rozhodujícím vlivem byly návštěvy veřejné knihovny [TRÁVNÍČEK, 2008].

Přestože se výzkum vztahoval na respondenty starší patnácti let, dominantní vliv domácího prostředí lze předpokládat také u dětí. Žije-li dítě v domácnosti, kde se nachází spousta knih, třeba i s malou domácí knihovnou, je pro něj určitě snazší si ke knihám najít cestu. Pokud dítě nežije v rodině, kde je chození do knihoven a čtení samozřejmou věcí, měla by mu s hledáním cesty k četbě pomoci škola. Důvodem je skutečnost, že dítě na prvním stupni těžko začne samo číst, aniž by jej k tomu kdokoliv vedl – zde už vidíme rozdíl mezi výsledky zmíněného výzkumu a situací u školních dětí. Tím se dostáváme k dalšímu výsledku výzkumu, totiž že desetina dotazovaných si cestu k četbě našla sama, což u školních dětí, dovolím si tvrdit, také příliš nepřipadá v úvahu.

Nyní se již budeme věnovat dětským čtenářům, a to v souvislosti s průzkumem Jak čtou české děti [1], který se zabýval čtenáři ve věku 10-14 let. Jde o poněkud starší projekt z roku 2002, který provedla společnost Gabal, Analysis & Consulting [2]. Výzkum se zabýval více pohledy na četbu dětí – co a proč děti čtou, charakteristikami čtenářů a nečtenářů, určením podílu rodiny a školy ve vztahu k tvoření čtenářských návyků u dětí a posledním tématem byly možnosti, jak zvýšit počet dětských čtenářů.

Podle výzkumu nejpevnější základ čtenářských návyků vytváří rodina. Mezi důležité charakteristiky rodiny patří čtenářské zázemí, celkové rodinné klima a sociální a ekonomické vlastnosti. „Čtenářské zázemí v rodině je z hlediska rysů stimulujících čtení dětí vícedimenzionálním prostorem. Jedním z jeho klíčových a zároveň iniciačních prvků je společná četba rodičů s dítětem v jeho dětství. Četba rodičů s dětmi je silným stimulem pozdějších dětských čtenářských zájmů. Pokud rodiče věnují čas společnému čtení, když je dítě malé, napomáhají vytvoření čtenářského návyku, který se u dítěte projeví v jeho častějším pravidelném samostatném čtení ve vyšším věku.“ [GABAL; VÁCLAVÍKOVÁ HELŠUSOVÁ, 2003, s. 22]. Se společným čtením dítěte a dospělého souvisí i hlasité předčítání knih rodičem.

Hlasité předčítání knih, které jsou adekvátně zvoleny vzhledem k věku dítěte, formuje pozitivním způsobem emocionální vývoj dítěte a také návyk četby v dospělosti. „Vědci a praktikové shodně tvrdí, že pravidelné hlasité předčítání učí dítě jazyku a myšlení, rozvíjí jeho paměť a obrazotvornost, obohacuje ho o vědomosti a vzorce morálního chování, posiluje jeho sebevědomí.“ [Celé Česko čte dětem, O projektu].

Výzkum Jak čtou české děti navíc uvádí, že 70 % dětí, které denně čtou, jsou děti, kterým rodiče pravidelně četli, když byly menší. Oproti tomu z dětí, kteří nečtou, zažila pouze čtvrtina, že by jim někdo pravidelně předčítal [GABAL; VÁCLAVÍKOVÁ HELŠUSOVÁ, 2003, s. 22].

Těchto pozitiv si je společnost vědoma, a i díky tomu v České republice vznikl po polském vzoru projekt Celé Česko čte dětem, jehož cílem je podpora emocionálního zdraví dětí a mládeže pomocí osvětové, výchovné, organizační a promoční činnosti. Tento projekt apeluje na rodiče, aby svým dětem četli každý den minimálně 20 minut. Dětský psycholog Zdeněk Matějíček potvrzuje, že by se dětem mělo číst od nejútlejšího věku a zdůrazňuje, že to potřebují i děti, které již číst umí samy. Podle něj je totiž rozdíl mezi vlastním zvládnutím čtení a požitkem ze čtení [Program ŠKOLA NARUBY]. Dítě totiž vnímá přednostně význam textu až kolem deseti let, do té doby vnímá spíše formu (slabikuje a skládá jednotlivé části slov k sobě, aniž by je vnímalo jako celistvé). Požitek ze čtení souvisí i s prostředím a atmosférou, kde se dítěti předčítá, což ale už tolik nesouvisí s naším tématem, jde v první řadě o utužování vztahu mezi rodičem a dítětem.

Inspirací pro kampaň Celé Česko čte dětem byla její polská verze Cała Polska czyta dzieciom. V České republice byla akce zahájena již v roce 2006, a to např. reklamními spoty na velkoplošné obrazovce u Nuselského mostu, kde byl spot k vidění až 318x za den, nebo upoutávkami ve vysílání Českého rozhlasu. Už na konci listopadu 2006 se do projektu zapojily knihovny a studenti Slezské univerzity, kteří předčítali dětem v nemocnicích.

Pro širší veřejnost se však projekt stal známější až 30. října 2007, kdy v kostele svaté Anny v Praze předčítali přítomným dětem a rodičům známé osobnosti úryvky ze svých oblíbených knih. Václav Havel, Zdeněk Svěrák, Michal Viewegh a další se tak snažili přimět rodiče dětí, aby si i oni našli každý den čas na čtení nahlas. Od 4. ledna 2008 se kampaň objevila i v televizi, a to se sloganem: Pohádky čekají, až je budete číst svým dětem. Domnívám se, že před uvedením televizního spotu do vysílání mnoho lidí o projektu nevědělo, přestože existuje již téměř tři roky, dříve ale neměl takovou podporu a na jeho existenci přispívali dobrovolníci. Do projektu jsou zapojeny knihovny, mateřské a základní školy, školní družiny, nemocnice, občanská sdružení, ale i knihkupectví.

Projekt má velmi pěkný, ale zároveň odvážný a dovolím si říci, že až neuskutečnitelný cíl. Pokud rodiče svým dětem nečtou a nikdy nečetli, nejsou na to zvyklí a takový projekt je nemusí oslovit. Obávám se, že zaujme především lidi, kteří se o tuto problematiku, tedy o vliv předčítání na vývoj dítěte, zajímají. Přestože se koná mnoho akcí, které Celé Česko čte dětem pořádá, kampaň se věnuje spíše přímo dětem. Je otázkou, zda je projekt zaujme do takové míry, že budou po rodičích vyžadovat, aby jim také předčítali. A dalším problémem je, jestli se rodiče, kteří nemají ve zvyku svému dítěti číst, nechají přemluvit a naučí se pravidelně se věnovat této aktivitě. To vyžaduje i změnu rozvržení denního času, stanovení pravidelné doby, kdy se rodič bude dítěti plně věnovat, na rozdíl třeba od nenáročnějšího společného sledování televize.

Dalším výrazným faktorem, který má vliv na rozvoj četby dětí v prostředí rodiny, je skutečnost, zda děti vidí své rodiče číst či nikoliv. Polovina dětí, které každý den čtou, vidí své rodiče poměrně pravidelně číst. Oproti tomu tři čtvrtiny dětí, které nevídají své rodiče číst, také nečtou [GABAL; VÁCLAVÍKOVÁ HELŠUSOVÁ, 2003, s. 23]. Je to i nejspíš kvůli rozdělení času v rodině na chvíle pouze pro sebe a s knihou. Má-li rodič čas a prostor v klidu číst, nejspíš si jej najde i dítě, nebo jej alespoň pravděpodobně bude hledat. Dalšími ovlivňujícími faktory je nejspíš rozhovor mezi rodičem a dítětem o rozečtených knihách, různá doporučení apod. I když rodiče dítěti nečtou a nehovoří s ním o knihách, je možné, že si dítě najde k četbě cestu samo, a to díky rodinné knihovně.

Je třeba zmínit také impulsy, které vedou k četbě dětí v dětských domovech. Zde role rodiny přechází na vychovatele a vychovatelky. Je však mnohem obtížnější najít volný čas pro předčítání, když má personál na starost několik dětí. Tak, jako chodí děti se školou na exkurze, případně v rámci výuky do knihoven, mohly by tam chodit i děti z dětských domovů společně s vychovateli.

Z vlastní zkušenosti vím, že děti z dětských domovů vyžadují na pobytech mimo domov hlasité předčítání. Během třítýdenního pobytu si děti ve věku sedmi až deseti let zvykly na pravidelné hlasité čtení vedoucích akce a bylo znát, že na to nejsou zvyklé. Oproti tomu děti z fungujících rodin jsou vesměs na hlasité čtení rodičů zvyklé a na podobných akcích je berou jen jako zpříjemnění, ne jako něco nového a dosud nepoznaného. Řešením by mohl být projekt, v rámci kterého by do dětských domovů a nemocnic docházeli dobrovolníci dětem předčítat, podobně jako studenti Opavské univerzity v počátcích projektu Celé Česko čte dětem, kteří chodili předčítat do nemocnic.

Kromě rodinného prostředí náleží úloha rozvíjení dětské četby škole. Právě tam se mohou čtenářské návyky zlepšit či v případě nečtenářů vytvořit. Ve srovnání s rodinou je však vliv školy na čtenářské návyky dětí pouze třetinový [GABAL, VÁCLAVÍKOVÁ HELŠUSOVÁ, 2003, s. 30]. Záleží samozřejmě na osobním přístupu učitele, v případě prvního stupně jde o předměty čtení, psaní a český jazyk. Četbu však mohou děti samozřejmě zúročit i v jiných předmětech.

Při výuce vlastně děti napodobují své rodiče, kteří jim předčítali. Samy začínají číst nahlas a v prostředí rodiny se role postupem času vymění, rodič bude ten, kdo bude poslouchat hlasité předčítání dětí. Je asi pravděpodobné, že je-li dítě zvyklé slýchat hlasitou četbu od rodičů, bude ho trénování četby více bavit a bude mít větší chuť se naučit číst co nejlépe.

Na vyšším stupni základní školy se žák již bude setkávat s tzv. doporučenou či povinnou literaturou. Myslím si, že zde může nastat problém i u vášnivých pravidelných čtenářů, a to již kvůli pojmenování onoho seznamu knih. Slovo povinná snad ve všech žácích evokuje, že knihy MUSÍ přečíst, doporučená v nich může vyvolávat něco podobného. Často to potom dopadá tak, že „povinné“ tituly do „povinných“ čtenářských deníků opíšou z internetu nebo z nějakého stručného přehledu knih. Řešením by možná bylo nenazývat četbu povinnou, ale třeba zajímavou či zábavnou, nebo ji rozdělit podle zaměření. Vše stále záleží na přístupu pedagoga, zda mu jde o to, aby děti četly, nebo aby četly to, co jim zadal na seznamu. Navíc seznamy bývají mnohdy příliš dlouhé a děti může odradit i jejich „seznamovost“, tedy jednotvárnost ve stylu jedna kniha za druhou.

Funkčnější by mohlo být rozdělit knihy jednotlivě mezi děti, které by o nich potom v hodinách povídaly či psaly slohovou práci. Učily by se tak nejen číst, ale i mluvit a psát o tom, co přečetly, což budou v dalším studiu potřebovat. Povídání o knihách by ale nemělo mít formu zkoušení u tabule, ale spíše rozhovoru, nejlépe diskuze s učitelem a ostatními žáky. Děti ale rozhodně potřebují od učitele vědět, jaké knihy by se jim mohly líbit, potřebují slyšet doporučení. Podle výzkumu Jak čtou české děti dostává seznam literatury s tím, že ji musí všechnu přečíst, osm procent dětí, oproti tomu žádný seznam ani doporučení od učitele nedostává 27 %. Vzhledem k tomu, že tento výzkum je již téměř sedm let starý, lze předpokládat a hlavně doufat, že se situace změnila, alespoň co se týče doporučení ze strany učitelů.

Co se týče předmětů, které přímo nesouvisí s četbou, ve výzkumu polovina dětí uvedla, že jim učitelé jiných předmětů občas doporučí nějakou knihu. Oproti tomu celých 42 % nikdy takové doporučení nedostává [GABAL, VÁCLAVÍKOVÁ HELŠUSOVÁ, 2003, s. 33].

Programy na podporu dětského čtenářství, které souvisí se školskými zařízeními, se většinou prolínají i do dalších prostředí. I zmíněný projekt Celé Česko čte dětem se snaží pořádat akce přímo ve školách. Dalším programem je Rosteme s knihou, který je určen jak rodičům, tak učitelům či knihovníkům. Projekt organizuje setkání autorů a ilustrátorů s dětmi ve školách a na internetových stránkách uvádí tipy pro rodiče. Jiná verze internetových stránek je určena přímo pro mladé čtenáře. Další projekt je spíše ryze komerčním, jde o doplňkovou soutěž ke konkrétní edici čítanek – Knížka pro knihomola Emila.

Využití projektů, které jsou určeny pro školy, závisí na participaci a zájmu pedagogů, kteří si mnohdy vytvářejí vlastní postupy, jak děti zaujmout a nadchnout pro četbu. Přestože např. Noc s Andersenem byla původně plánována pouze do knihoven, pořádají ji i ve školách někteří učitelé pro své žáky, přičemž je akce spojena s nocováním přímo ve škole. Podobných projektů z vlastní iniciativy pedagogů je určitě dost.

Posledním prostředím ovlivňujícím dětské čtenářství, kterým se zde budeme zabývat, jsou knihovny. Bylo zajímavé sledovat, co děti přimělo k první návštěvě knihovny. Iniciativa pedagoga, rodičů, kamarádů, nebo šly do knihovny poprvé samy? Podle výsledků výzkumu Jak čtou české děti většinu dětí (42 %) poprvé do knihovny přivedli rodiče, kdežto škola se u dotazovaných dětí angažovala pouze ve 12 procentech [GABAL, VÁCLAVÍKOVÁ HELŠUSOVÁ, 2003, s. 44]. Školu předběhli i kamarádi, to ale zároveň může znamenat, že rodiče a kamarádi školu jednoduše časově předstihli, přestože škola měla na návštěvě knihovny velký zájem. Do knihovny šlo samo pouhých pět procent dětí, což jen potvrzuje, že cestu k četbě, potažmo do knihoven, si sám najde jen málokdo (a tím méně děti).

Celkem 35 % dětí nechodí do veřejných knihoven, 17 % tam bylo jednou, ale nechodí tam pravidelně. Tato část výzkumu může být však poměrně zkreslená - to, že děti nechodí do knihovny, neznamená, že nečtou. Mohou mít doma rozsáhlou knihovničku nebo si půjčovat knihy od kamarádů, případně sourozenců, kteří do knihovny chodí. Dalším důvodem by mohlo být, že děti nejsou spokojeny s nabídkou knihoven nebo že v ní nenacházejí, co chtějí. Na první pohled banálním, ale pro některé děti důležitým faktorem by možná mohla být délka výpůjční doby. Ta se v knihovnách liší, některé požadují vrácení knihy již po 14 dnech, jiné nabízejí knihy na měsíc. V době, kdy nebylo připojení k internetu tolik rozšířené, mohly knihovnu navštěvovat i za účelem práce na internetu či na počítači, dnes už tato nabídka není tolik lákavá.

Proto je třeba děti do knihoven nějak nalákat, k tomu slouží právě projekty typu Noc s Andersenem či Velké říjnové společné čtení. Do projektu Noc s Andersenem, která se od roku 2000 koná každoročně v den spisovatelova narození, je pro rok 2009 přihlášeno již 499 knihoven a škol [Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana]. Děti mají možnost poznat knihovnu jinak než obvykle a dobrodružství spojené s přespáním mezi knihami je může více sjednotit a nadchnout pro prostředí knihovny. Zároveň se dozvídají o Andersenově tvorbě a mohou se zabývat i jinými autory.

Tento projekt je velice úspěšný a myslím si, že podobných by mohlo být ještě více – třeba celodenní výlety do přírody spojené s četbou v neobvyklém prostředí nebo celé víkendové pobyty v knihovnách. Jde o to, jak by se k takovým akcím stavěla sama knihovna a jak by jim také vyšli vstříc rodiče. Některé knihovny pořádají akce pro děti často a angažují se i v jiných akcích, které ani přímo se čtením nesouvisí. I taková strategie může nové čtenáře přilákat, pokud např. knihovna spolupořádá dětská soutěžní odpoledne, může děti – nečtenáře zaujmout natolik, že se do knihovny přijdou podívat. Dalším řešením, jak přivést nové čtenáře, je spojit návštěvu knihovny s výukou. Myslím si, že by efektivní bylo třeba celé dopoledne či vyučování v prostředí knihovny, kde by si děti ke každému předmětu vyhledaly knihy a poté je společně četly a hodnotily.

Možností, jak přivést děti k četbě, je evidentně mnoho. Nejvíce by se však měli angažovat rodiče a pedagogové, kteří mají na děti velký vliv především v nižších třídách prvního stupně základních škol. Podobnou úlohu mohou mít vedoucí zájmových kroužků či vedoucí na táboře, kteří by mohli jedno táborové odpoledne věnovat knihám. A knihovny by podle mého názoru neměly být pro děti cizím, ale příjemným a domáckým prostředím s útulnou čítárnou a vstřícným personálem. Je však otázkou, kolik dětí radši stráví odpoledne v jedné místnosti plné knih než doma u počítače, kde může hrát jakékoliv hry. V knihovně se však nemusí jen číst, i tam by měl být přístup k počítačům a případně i počítačovým hrám.

Zmíněné projekty na podporu četby mají různé a různě realistické cíle. Všechny však mají jedno společné: vědí, že číst je důležité, a hlavně jsou si vědomy, že dětských čtenářů pomalu ubývá. Jenže ubývá i těch dospělých. Na ty už se programy tolik nezaměřují. Hlavním problémem tedy zůstává, jak přinutit rodiče-nečtenáře, aby svým dětem pravidelně četli, a začali tak pracovat na jejich zájmu v četbě. Reklama v televizi ani alarmující průzkumy je k tomu nemusí přimět. Potom nastupuje škola, která může zájem dětí prohloubit, ale zároveň je odradit. A ty děti, které čtení rády nemají, nebudou samy navštěvovat ani knihovny.

Je však důležité mít na paměti podnadpis tohoto článku - dítě se čtenářem nerodí, musíme mu ukázat cestu. A to cestu jakoukoliv.

Poznámky:
  1. Tento průzkum byl proveden na vzorku 1092 dětí (a jejich rodičů), avšak méně než proporčně zde byly zastoupeny děti z neúplných rodin. Kvantitativní údaje o vzorku však zpracovatel výzkumu neuvádí.
  2. Podobný výzkum, jehož předmětem by byl vliv prostředí na čtenářské návyky dětí, v poslední době totiž proveden nebyl (ostatní řešily spíše čtenářskou a informační gramotnost, tedy efektivní využití přečteného materiálu - např. PIRLS či PISA).
Použité zdroje:
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
VRASPÍROVÁ, Pavla. Prostředí a projekty podporující dětskou četbu. Ikaros [online]. 2009, ročník 13, číslo 3 [cit. 2019-07-18]. urn:nbn:cz:ik-13344. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/13344

automaticky generované reklamy
registration login password