Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Pravá láska bibliofilova

Čas nutný k přečtení
58 minut
Již přečteno

Pravá láska bibliofilova

0 comments
Autoři: 

Podobně jako loni, zveřejňujeme i letos seriózní text, který je věnován knihám, čtení a čtenářům. Jeho poetická síla je velká, snad vás proto nestrhne k nějakým nepředloženým činům. I když právě z toho by určitě měl autor textu, František Roman Jirman (od jeho narození ke konci prosince uplyne 110 let), radost, protože ve svém „etickém, náboženském a vyhraněně nacionalizujícím ... zanícení“ hlásal „praktické hospodářské, resp. sociální reformy“. Nic nedejte na to, že budoucnost (tedy naše současnost) Jirmanův styl zhodnotila jako „patetický s přesvědčením o apoštolském poslání autorově“ (citáty z Lexikonu české literatury).

Předkládaný text je přepisem publikace Chvalozpěv o knize, která byla zveřejněna Karlem Mašínem v Kladně v roce 1942 v edici Aspasia. Až si text přečtěte, určitě s námi zalitujete, že válečná doba znemožnila vydání jeho pandánu, o kterém se píše v tiráži knihy, tedy Chvalozpěvu o čtenářích. Třikrát škoda.

Vlastní dílo rozšiřujeme o jeho dobovou recenzi a medailon autora převzatý z Lexikonu české literatury. O autorských právech všech tří textů platí totéž, co jsme napsali loni.




JIRMAN, Fr. Roman. Chvalozpěv o knize. Kladno : Karel Mašín, 1942. 139 s. Edice Aspasia.


Pojďte sem, vy moje milenky. Každá jste byla jiná a jinak žádoucí, ale všechny jste měly jednu jedinou přitažlivost, vy dárkyně rozkoše i bolesti a snů i vidin a milostného objetí.

Ty útlá a něžná, s modrýma očima a hedvábnou sukýnkou; ty rozesmátá blondýnko, s vlajícími vlasy; ty pokorná, prosluněná tajemstvím početí; ty taškářko, s rolničkami smíchu v nachem porosených tvářích; ty se rty semknutými žalem, jíž z oka volala touha, rybářko, obracející dno tůně na povrch; ty malá, ty milostiplná, ty odevzdaná, ty roditelko, rozsévačko, ty s trnem v srdci a účesem, ozdobeným třešňovými květy; a vy všechny v togách a halenkách, i vy, švarné děvuchy v pestrých krojích, pojďte, pojďte na přátelskou besedu.

Úděl milovat konvalinky a ocúny, rulík a modré horské zvonečky, sekvoje a rhododendrony, růže a mateřídoušku, trnité šípkové keře a rozdychtěné kvetoucí magnolie, úděl milovat všechny krásy a hrůzy i bolest a radost, letící na vraných koních, je údělem sladkým a mužným, je milostí: tak nutno milovat knihy, aby nám byly tím, čím ve skutečnosti jsou.

Vyšňořeny jste někdy, že až dech se tají, v pracovní oblek je jindy zahaleno vaše moudře a důmyslně stavěné tělo, některé životem a nepřízní ožehnuty, všechny však jste zrcadlem duše, hluboké, tajemné, toužící, ruce k slunci spínající, vy princezny, vy milující, vy těhotné, vy zrazené, vy Mater Dolores, vy hrdé královny, vy stříbrovlasé stařenky, vy venkovské pasačky, jež usedáte na dubové prahy svých starých chatrčí...

Ještě i šatem snažíte se zkrášlit svoji duši, svůj vnitřní žár. Do aksamitu vázaná knížka jest vnitřním výrazem něčeho, co vnějškem se snažíme vyjádřit. Do plátna vážou se svazky poznané a praktické, i když sterou brázdou rozryly naše srdce a vnukly duši šum borovic a křovin i březových listů, i když odervala se skála našich nadějí a přání. Do polokůže je často zakryta ješitnost a ctižádost, ale také moudrost a v kůži a vepřových deskách pomíjejícnost všech forem a norem, ale i úcta k duchu díla.

Brožovaná kniha je Popelkou. Může vše ztratit, jen vybírání hrášků z popele ne. Viděl jsem knihu v safiánu, zlatem vyzdobenou, že jsem se ostýchal vzít ji do ruky; když jsem ji otevřel, zaplakal jsem – ne nad obsahem, nýbrž nad safiánem – tak mne knížka zklamala. Nebyla však něčím pro toho, kdo ji napsal, kdo ji daroval, kdo ji jako dar přijal?

Nemožno nemilovat vás, knihy, nemožno nevzdat hold všem pannám a milenkám a matkám i moudrým stařenám, ohlížejícím se s dojemnou pošetilostí do propastí minula, zírajícím do nezbadaných budoucností.

Všechna krev hučí a klokotá mi v žilách, pomyslím-li na vaše něžné polibky, na vaši odevzdanost a svůdné postoje, na vaše rady i děs a strašlivé memento.

Moje ruce se chvějí ve vaší blízkosti, v mém náručí jste mou a já vámi; rozestelte svatební lože, ať se s vámi mohu polaskat, dej mi, Bože, silnou pěst, jdu-li do boje s daemony a stohlavými draky, posypte hlavu kajícníkovu popelem, rozezvučte polnice, otevřete brány do království ticha a klidu a lásky.

Takto mluví muž: jsem dobyvatel a milenec Ducha. Přede mnou stojí hrdé tvrze a hrady a zámky.

Hluboké lesy šumí tisícero slovy a slučují se v jeden harmonický akkord. Zlatý oblak letí, hnán vichrem. Kvetoucí louka, posypaná vonnými barvami.

Sestupuji do černých hlubin jako havíř a oslepen nepropustnou tmou, rozdírám si do krve ruce o tvrdost rudy, pokouším se sterými údery kladiva vykřesati jiskru, aby mi bylo alespoň na okamžik osvětleno vaše tajemství.

Dívám se vám do očí. Váš ladný, pružný krok je mi stejně milý, jako vlídné posezení u krbu, v němž polena, snoubící se s ohněm, vydávají svatební pryskyřičnou vůni.

Vidím vaše vzdouvající se ňadra, studnice bílého nektaru, dychtivá žíznivých dětských úst. Slyším z vás zvuky šalmají i hoboje, zvuk lesních rohů i houslí jásot a flétny sten i rachot bubnů a varhany mluví zemitou řečí do nebeských dálek.

Váš zjev, jednou tvář snoubenky, po druhé černého anděla, nebo dobrého lupiče, který ukradl smutek z mé duše, dívá se na mne odevšad, jste světovými stranami i zenithem i nadirem.

Jen jednou jsem zapadl do vašeho omamného objetí a vracím se tam stále, odcházeje vždy zdravější, vždy mocněji po vás toužící. Váš odevzdaný klín, vaše tělo otevřelo mi brány vaší duše, sladší a milostnější nad veškery hmotné doteky.

Nemohl bych však dosáhnouti nejlepšího opomíjením jedné jediné z vás. Tebe a tebe a tebe jsem nejdříve vzal do rukou, abych ti mohl svléci svatební roucho, polaskat se s tebou a dobyvatelsky proniknouti do tvých útrob, do tmy poslat sluneční jas, sám se ve tmách stát paprskem, spojit se s tebou, ze dvou jedno učiniti.

Na některé z vás mám vzpomínky smutné a trudné, ale miluji vás jako stařec, v němž vyhasly mladické vášně a který teď miluje hlouběji a milosrdněji: miluje odpouštěním.

Jste tu všechny, jež jsem měl rád, i když jste mne mnohdy zklamaly a zradily? Jistě na žádnou nikdy nezapomenu. I vteřina je věčnost: je vryta do velké boží knihy.

Chválím vás jako galantní milenec a kořím se vám jako mudrc. Někdy jsem byl ve vaší společnosti mrzut a zahořklý a hrubě jsem pohrdl tichou žádostí a otevřenou náručí. Mojí chybou bylo, že neuchýlil jsem se k některé z vašich sester, která by moji hořkost osladila medem svých rtů.

Poznaly jste však, že nejsem nevděčný a falešný milenec: zklamání oplatil jsem jindy trojím i desaterým objetím a ty jsi dokonce děkovala mé někdejší rozladěnosti, když spojil se ret s retem v jednu píseň.

Jsi-li žárlivá, žárlíš jen dychtěním, abys mohla obdarovati štěstím a blahem a moudrostí, poznáním i pomazánkou poznání. Vidím do tvé duše i do duší všech tvých sester.

Jak jste rozdílné a přece všechny odrazem jedné. Nevzdám se vás; do vašich komnat, do vašich budoirů, do vašich mansard i klášterních kobek budu stále chodit na dostaveníčka a potkám-li některou z vás samotnu v úkrytu nebo horské sluji, zasnoubím se s ní bez rozmýšlení: neboť každá z vás jest milováníhodna, osamělá pak s neutuchající věrností.

Chválím vás, vy dárkyně, jako žák bývalé učitele. Nic těžšího, než uznati důležitost učitele, když nám s mírností i přísností vštěpuje základní vzdělání. Málo žáků to pochopí ihned, všichni téměř až po letech, kdy už ani nelze učiteli projevit vděčnost uctivým díkem, nejvýše vzpomínkou.

Knihu nutno milovati dobrovolně. Ale v této dobrovolnosti jest často také ona odvěká vzpoura žáka k učiteli, dítěte k otci neb matce, jež není ničím jiným, než dychtěním po hluboko skrytém pokladu, k němuž se právě touto zdánlivou, nepochopenou a odsuzovanou vzpourou těžce probojováváme. Býváme ku knize nevděčni, zapomínajíce, jako ukojený milenec, na dary, jež nám milenka poskytla. Z knihy vychází a vchází do nás nepozorovaně téměř vše, co později už nazýváme svým, aniž bychom vzpomněli na pramen, který žíznivého napojil. Stejně zapomínáme na podněty, vzniklé čtením knih, jež sice zcela z nás vytryskly, ale byly knihami probuzeny nebo vyvolány: tak zapomíná muž na ženy, jež v něm vzněcovaly lásku, tak neuznává žák učitele, který mu vštípil základní nauku, jako podmínku a pomocnici plnějšího životního rozvoje, náplně života.

Kniha je nesporně vyjádřením nadplňku hmotného života, jako je touha vlastním měřidlem našeho metafysického úsilí, jako je vlastně cenné nikoliv to, co se časově vtělí ve hmotný čin, nýbrž to, co čin doprovází – nejvnitřnější, nezvažitelné dychtění, věčná láska.

Výlučnost knihy spočívá ve skutečnosti, že je v ní hmotně vyjádřeno duchové a že duchové z této hmoty může býti kdykoliv probuzeno k životu. Že vlastně jest vyjadřováním věčného života, touhy, snažení, ať běží o mystické zpřítomnění nebeských dálek nebo o popis nového typu létadla. Že má ve svém obsahu platnost časovou i věčnou, popisujíc zdánlivě zavátou minulost nebo v taje zahalenou budoucnost. Že všechny knihy vyjadřují ve svém celku vše, co se dělo, děje a bude díti: v tom jest nezměrná velikost všech knih, jako výrazů dění, hlubin, výšek, bolestí, radostí – všeho.

Kniha je jako žena: nezbadatelná i rozluštitelná jako oříšek. Ale i po vyjmutí jádra zbude tu nezbadatelnost skořápky. Ta-li je prozkoumána, zbude tu luštění luštění: to je tajemství ženy i knihy. Jest v podstatě nesmrtelná: zazděna jako mrtvola v kryptě, kdy už podle přírodních zákonů měla by být zetlelá, a v prach proměněná, vstane náhle z mrtvých, znovuzrozená. V duši knihy bylo vtěleno i Slovo Boží. Knihou jest dokumentováno jako nesporná skutečnost. Je-li kniha jako žena, jest jí jen svou životností, svou věčnou láskou. Ta ženy stejně jako knihy povznáší nad prchavé okamžiky, jež jsou zase jen výrazem věčnosti.

Pochválit knihu, která se nám líbila, je málo. Chváli nutno vzdáti všem knihám, jako všem ženám, neboť žádná z nich není tak bezvýznamná, aby nebyla obrazem života, úsilí, touhy, pohybem, podnětem a pro někoho vytouženou blažeností. Každá kniha, stejně jako život sám, má nespornou dokumentární cenu, co se dělo, co jest, nebo co se tvoří.

Málo věří všemohoucnosti života, kdo by chtěl z něho něco vylučovat, dokud se to neprojeví. Málo rozumí knihám, kdo by chtěl některé zavrhovat a jiným dávati přednost. Je to ostatně klamná hra: neboť vše, co chceme ničit, už se stalo, čemu chceme zákazem předejít, to nám vyjde z nenadání v ústrety. Není proto ani dobrých, ani špatných knih v absolutním slova smyslu, jsou jen knihy, je jen život, zrcadlící sám sebe podle časových a zvykových morálních pojmů, radující se milosrdnými polibky slunečními, koupající se v průzračném horském potoku.

Posečkejme s chválou knihy, pochvalme ji tím, že ji poznáme, pochvalme ji láskou.

Vracíš se ke mně, písničko dětství, do mých tvrdých mužných let, kdy tisíce a tisíce jsem vás již přezkoumal a prozkoumal i sám některé napsal. Některé jsem objímal s horoucí láskou a jiným velkopansky pokynul, že mohou být povznešeny už tím, že jim dovolím, aby klečely u mých nohou, nebo hlídaly u mých dveří jako pes. Odpusťte domýšlivost mysliteli: tím se jen povznese vaše prostota nebo hloupost nad háv vznešenosti, tím vaše blahoslavená chudoba zastíní lesk zlata, tím poslední stanou se prvními, neboť i nejposlednější prášek, který jsme v malicherné ješitnosti odfukovali se svého nového oděvu, má možnost proletět mléčnou dráhu a dostat se až k trůnu Nejvyššího.

Podzim, červenobílá kráva, 10 let věku a pastvina. Tři hodiny odpoledne. Někde už doutná bramborová nať. Chlapci se prohánějí v daleku. Oráči pokřikují. Fouká podzimní severáček. Straka funí a žmoulá, rve mokrou hubou poslední stonky trav. Desetiletý človíček, provaz v jedné, knihu v druhé ruce, kápi z pytloviny na hlavě, krčí se pod břeh, pomalu roztáčí provaz, který straka popotahuje; mžikem se rozvírá knížka o burské válce. Všechno mizí, kluk bojuje na frontě statečných burských junáků – bum – bum – bum – v tom se mu provaz zadrhl do zápěstí. Sakramentská potvora! Strako! Stojíš! – poposedne, převrátí list a už zase je s junáky na nebezpečné výzvědné hlídce. Začíná krápat, knížka se choulí pod ochranu pytloviny, dělostřelci pální ránu za ranou, hurá! hurá! útok anglické pěchoty, junáci se drží, neustoupí, ne – u – stou – pí... strako! co blázníš, neřáde! Déšť už šlehá človíčka do tváře. To nic nevadí. Burští junáci na výšině se drží i po třetím náporu nepřátel – dešťové kapky padají už i na listy knihy – straka zabučela, prší už vydatně. Kniha se zavře, vstrčí pod košili, jedna ruka ji přidržuje pod paždím, druhá drží straku na provaze a hajdy domů. Škoda, že nevím, jak to dopadlo. Dozvím se to však večer, až maminka rozsvítí petrolejovou lampu.

Ty mladická dychtivosti a zvědavosti! Jsi podobná oné touze, která žene národy a lidstvo do neznámých dálek, která bičuje mudrce i blázny do rajských oblastí, ale je v tobě více moudrosti i bláznovství i nevinnosti. Mnohá stránka knihy tě ukojí, dá ti nový pohled, kus nového prožitku, dá ti uspokojení i naplní tvoje srdce soucitem a souzvukem s hrdiny knihy. Štvanému lidstvu však štvanice nedá nakonec ničeho, vezme mu i sladké přeludy.

Co nejkrásnějšího jest ve většině knih, toť otevřenost, přímost, jasný obraz duševních stavů, zkušeností, pokynů. I nejzáhadnějšími knihami i v záměrné hře slov prosvitá nahá duše autorova.

Každá kniha je zároveň výsledek a podnět, je souhrnem i začátkem, ale vždy je v ní cosi opravdového, i když sleduje věci skutečně nebo zdánlivě nepravé. To proto, že kniha vzniká zpravidla v tichých hodinách a dnech a týdnech i létech rozjímání, zaměření do sebe, nebo výhledem kol sebe. I kdyby autor sledoval jakkoliv sobecké cíle, tato samota mu nedovolí, aby zcela zastřel opravdový výtrysk touhy, chtění, smyslu, účelu, cíle.

I diplomat, který ve styku s lidmi váží záměrný smysl slov a vět na lékárnických vážkách, prozradí v knize zpravidla vše, co žhne a hoří i v nejspodnějších záhybech jeho duše, není s to, aby utlumil projev a jádro pravdivosti, ať směřuje k dobru nebo zlu.

Tuto skutečnost a vnitřní opravdovost knihy poznaly neje duše jemné, rafinované, ale i duše nejprostší, duše, jež jako rostliny zapustí kořeny do půdy knihy a najdou si v ní všechny potřebné živiny, i když složení půdy není pro jejich individuelní ráz příznivé.

Jakým zázrakem jsou písmena, slova, věty, odstavce, interpunkce, jakým zázrakem jsou myšlenky, citová vzrušení, a duchová vidění vytištěná v knize na bělostném papíře.

Jen mechanisace vzdělání nedovede pochopit, co se tu slilo divů: ducha, vtipu, postřehu, fantasie, filosofie, osudů, vidin, objevů – vše tiškařskou černí zpřítomněno, živým učiněno, radostně, jako bohatá hostina předloženo k duševnímu a duchovnímu hodování. Vždyť kniha nás doprovází takřka od kolébky. A což, když už jsme pronikli prvním slabikováním k tajemství písma! Jaký přítel se tu s námi dělí o nové pojmy, o nové pohledy kolem sebe i do sebe, jaká nádhera vstupuje k nám, vybereme-li si tu pravou v pravý okamžik.

Kniha je jako dům, jako dveře: můžeme ji jen vzít do ruky a jedním nebo dvěma pohyby rozevrou se dveře knihy, do leva i do prava, dokořán, a už jsme v nějakém království, na stepi, v nebi, v pekle, na nivách, uprostřed květů, hrůzy, štěstí, lásky, vysokých nebo nízkých myšlenek. A můžeme, kdykoliv se nám zlíbí, dveře opět uzavřít, a dům, jehož stavitel nevěděl, pro koho staví, opustit, prodat, nebo se nad ním zasnít v tiché hodině míru a dívat se očima druhého zraku na zlaté hvězdy, vytrysklé ze stránek knihy a rozzářivší se na našem vnitřním, duševním nebi.

Některá kniha může unavit, jiná povzbuditi duše skleslé, nešťastné, žalem zhroucené; jiná rozradostnit naše srdce k tanečnímu reji a vyzdobit i kamenitou a trnitou cestu drahokamy.

Veškeré knihy, které kdy byly a které kdy budou, jsou obrazem života, i když proti mnohým máme námitky. Touha a dobré srdce otevře nám brány k opravdovosti knihy a k poznání marnosti všech lidských vášní, činů a slibů. Jsme-li zklamáni, kniha nám jde vstříc jako utěšitelka. Zasadila-li nám drsná skutečnost života hrubé rány, dovede je kniha proměnit v nové odhodlání a rozestře před naším duševním zrakem závoj laskavé a něžné vzpomínky.

Když prvá kniha se mi dostala do ruky, byl jsem školák, a netušil jsem, co vlastně kniha v hloubi jest, třebaže jsem již slabikář tisknul k prsoum jako posvátný dar. A pak mne knihy zlákaly. Některé jsem hladíval jako něco nesmírně krásného, bezedně dobrotivého. Vidíte, že ne nadarmo nazývám knihy svými milenkami, a proč jim vzdávám hold za všechnu rozkoš, kterou mi poskytly.

Jest nespočet opravdových milenců knih. Ony nám přicházejí po všech životních poznáních a supokojeních naproti jako andělé míru, k nim se v rozjímavé samotě obracíme, když hluk života nás unaví na cestě věčností, ony se nám třepotají jako radostné vlajky na stezce, kde jsme už čekali cíl a kde byl jen záhyb a potřeba i nutnost dalšího výstupu.

Aby nám kniha dala to, co vskutku dáti může, vyžaduje celou naši pozornost, vyžaduje jakési odosobnění, úplný ponor v ni.

Kniha jest jediným kladem v boji proti smrtícímu a otupujícímu materialismu, i když sama třeba propaguje materialistickou nauku. Popisuje-li hřídel nebo geologické výzkumy, nepřestává být symbolem ducha. Myšlenková stupnice knih vyjadřuje hierarchický, t. j. vzestupný řád světa.

Jsou moudré knihy, které nám odhalují záhady života a dávají nám božské pokyny. Jsou knihy s myšlenkami orlího vzletu, jinde se pohybují stylem a tempem husy domácí. Knihy jsou roentgenem myšlenkového a duchovního stavu lidské společnosti. Podle okamžitého zájmu o tu neb onu můžeme snadno posuzovati úroveň, na níž ten který národ nebo lidstvo stojí. Nelze z toho ovšem vyvoditi pravidlo.

Dnes čte většina lidí bibli, zítra Dekameron, nebo Dona Quijota; dnes sledujeme theoretický rozbor nového, sensačního typu letadla a zítra to bude otřásající psychologický objev, jenž zvrátí veškerá dosavadní vědecká tvrzení vzhůru nohama. Tak promítá nepřetržitě kniha duši světa. Vzniká a zaniká jako lidská osobnost. Někdy však překoná věky a generace, jsouc knihou budoucnosti. Na rozdíl od člověka, jehož tělo smrtí žalostně končí a rozpadne se a nikdy totéž se nevrátí, mnohá kniha zůstává v mysli, v kosmické mysli neurčitelná období: jsou to ony knihy, do nichž bylo vdechnuto boží mysterium a ono z ní na nás zavane vždy, kdykoliv s upřímnou touhou otevřeme její stránky.

Kritické hodnocení knih jest jedním z nejnevděčnějších oborů; omyl není nikdy vyloučen. Byly doby, kdy nejhloupěji slepená povídka byla pro mne božskou ambrosií. Srovnánám-li vzpomínky na určité druhy četby svých mladých let s četbou už vybranou, s rafinovanými výplody mozku a slavně vyjádřenými mysteriemi ducha doby pozdější, nenalézám často v zážitku téměř rozdílu. Jistě tu pracovala fantasie. Co však platno, když by mi byla tehdy nejvybranější četba nedala ničeho a dívám-li se nyní na tehdejší lekturu s despektem: nejvlastnější zážitky, vzniklé nad knihou literárně méněcennou, zůstaly. Čímž není řečeno, že bych t. zv. literárnímu braku dával přednost před knihou, v níž vibruje opravdový a čistý duch, mysterium, novost, vědecká přesnost. Sleduji působení knih na různé lidské temperamenty a charaktery, abych dokázal, že každá z nich byla pro někoho něčím nesmírně významným, že povznesla i tuze těžká těla do azuru a dovedla rozdmychat božské teplo v hrudi.

Většina knih, až na nepatrné výjimky, jest vlastně bohatě prostřená tabule, u níž můžeme ukojit svůj hlad a nad to si ještě popřát příjemnou lahůdku, nebo ochutnati neznámý pokrm.

Dobrá kniha neštve naši mysl k bezuzdnému spěchu. Spisovatel sám v sobě prožil bičování myšlenkami a podává jen tresť. Každý myslitel po velikém myšlenkovém zápase dojde k poznání, že nepřetržité mihání se myšlenek v mozku jest daleko spíše těžkým břemenem než nějakým dokladem inteligence.

Kniha nám uzavírá často velký úsek myšlení a vyhánějíc tisíce myšlenek planých a marných, ponechává jednu, nutnou a zralou. Potvrdí nám dlouhé klopýtání kol nějakého problému náhlým rozřešením. Dá nám podnět, rychle a bez nároků, k vyšší myšlence, o niž bychom musili dlouho a s námahou bojovati a možná ji také minuli. Tuto vnitřní sílu mají téměř všechny knihy. Jsouce symbolem ducha, jediné faktické síly, duch v nich menší nebo větší měrou přebývá.

Říká se, že knihy nadsazují, protože prý praktický život jest daleko střízlivější. Nenadsazují. Většina jich dokonce jest pod knutou zvyku, tradice, běžné morálky, fiktivních pojmů, jež si lidská společnost z nezdravé pohodlnosti a nevědomosti staví sama jako překážky na překrásnou boží cestu v životě jedinců.

Mnozí čtenáři posměšně pranýřují vznešenost obsahu některé knihy, snažíce se dokázati, že spisovatel slyšel růst trávu. A přece při poněkud jen hlubším pohledu možno vědecky potvrditi, že růst trávy jest opravdu slyšitelný, už z toho prostého důvodu, že rostoucí tráva je v pohybu a každý pohyb je zvukem, i když pro nejjemnější zvuky nejsou ještě mnohé tělesné orgány vnímavé. Tak je tomu i s knihami, jež vyrostly z duchovní oblasti a jimž některá hrubě seskupená mozková tkáň nemůže porozuměti se snadností, s jakou pochopí třeba pornografii, nebo běžné líčení každodenního života.

Ani takovým knihám není záhodno upírat dobrotivého poslání a působení, i ony mají svou hodnotu a cenu, i ony v černých tůních mysli v v jejích duhových zářeních skrývají povzbuzení nebo varování. Ony samy vyvolávají v nás nové představy, dojmy, nejlepší z nich pak ukazují spásnou cestu zbloudilcům v pekelné výhni, jíž jest neovládaná mysl, tento jediný tyran a svůdce, jemuž je tak nesnadno uniknout do vlídného klidu a knížecího sebeovládání. Jen ubohým prostředím nebo sám sebou štvaný člověk nenajde dobrodiní vzít do ruky knihu, usednout v klidu a vnořit se v její vzácné oblasti.

V dobách společenského míru i v dobách revolučních jest kniha nejlepším přítelem; v míru jen zesílí a upevní mír a klid duše, v rozruchu doby daruje zapomenutí na hodinu, dvě, den. A mnohdy nám pomůže tím, že nás odvrátí od dlouho trvajícího neklidu na několik jen minut.

Rád bych měl už jen knihy životního kladu – ale kdož ví, zda některá z dnešních knih nebude za deset nebo tisíc let varovným hlasem, hrozivou připomínkou, děsivým strašidlem, jež příští generace odvrátí od hrozného úpadku, třebaže kniha ta vyjadřuje t. zv. skutečnost.

Knihy nám jsou obrazem dávných, historických dob, a nikdy nevíme, které z nich to byly, jež nám přinesly kus moudrosti ze snažení a života dávno zetlelých předků a které to budou, jež totéž přinesou našim potomkům.

Hodnocení dobra a zla, škodlivosti a užitku, krásy a šerednosti jest hlavním motivem většiny knih.

I když nejvýše vysunutá hodnocení přiznávají, že dobro i zlo jsou jen lidské představy, výrobky mysli v pohledu i v činu, přece jen v zápětí jsou podávány návody, jak odstranit tento zlý element z lidské bytosti a dopracovat se nejvýše možného klidu a míru – dualistické měřítko jest jakoby nerozlučně spjato s veškerým životem ve vesmíru, jistě však s životem lidským. Dle tohoto měřítka posuzují se zpravidla také knihy, třebaže je to více méně hledisko přehnané.

Namátkou se dotýkám t. vz. dobrodružné literatury, jež vzněcuje fantasii snad každého dítěte do jistého věku a detektivních románů, jež jsou pastvou pro uštvané nervy milionů dospělých a přece nikdo z těchto náruživých čtenářů nestane se cowbojem, detektivem, tím méně lupičem nebo vrahem, odmyslíme-li si ojedinělé zjevy chorobných lidských individuí, jež se ocitnou tak jako tak v rozporu s platnými zákony.

Důvod je prostý: mládež hledá v takové četbě vzrušení, které jí život dosud neposkytuje, dospělí naproti tomu hledají odpočinek ve chvílích, kdy honička a unavující spěch jejich denního života jim to dovolí. Hledají jiné pohledy do jiných událostí, než jsou ty jejich, stereotypně se opakující. Dobrý instinkt jim více méně jasně napovídá, že být tvrdým cowbojem nebo stíhaným lupičem není o nic méně všední, než stát 12 hodin denně za pultem, shánět od rána do večera napínavé zprávy pro sensacechtivé čtenáře novin, než orat v potu tváře kamenitá políčka, nebo sjíždět s hornickou partou na svoji každodenní směnu, nebo vyklepávat od osmi hodin ráno večer do šesti diktáty náladového pana šéfa.

A přece jsou také vzácné knihy, jež nás dovedou smířit se vším, vysvobozovat z napětí práce a starostí, rozžehávat v nás světlo světel – tyto knihy nazývám knihami životního kladu. K nim docházíme od knih, jež nechávají rozkvétati fantasii exotickými květy, k nim docházíme jako k ostrovu božských zážitků, vědění, poznání. Pak se nám knihy odmění, zůstaneme-li jim věrni, nepřestanou naplňovat naši dychtivost, zůstaneme-li jen v jejich přitažlivé oblasti vedle svého denního konání . A bohaté jsou pak žně a duchovně zdravý a zralý stane se posléze plod života našeho.

Každému z nás je znám účinek hudby na lidskou duši. Ať v lidovém tónu, nebo ve vysokých skladbách géniů, vždy dovede vzpružit, rozesmát zamračené tváře, rozproudit krev v žilách, vynést na křídlech andělů vysoko do oblak, v srdci rozdmychat něhu, sílu, odvahu. Hudba má v sobě především smyslovou dynamiku. Jakmile zazní, rozehrávají se naše nervy, s dozněním prchá nebeský přelud a my tu stojíme zase uprostřed svých často těžkých zájmů a povinností. Čtenáři knih jsou zpravidla i milovníky hudby, ne-li dokonce jejími obdivovateli.

Inteligentní čtenář miluje ostatně všechna umění. On vám také potvrdí, že se od hudebních extasí rád vrací ke světlému klidu nad knihou a naopak. Požitek z hudby osvěžuje jeho smysly, uvádí je do chvějné radosti, kniha mu dává mír a ticho. Rozdíly mezi extatickým vzruchem hudby a smírnou náladou, které už i zevní stránka čtení vyžaduje, jsou značné. Jestliže hudba je prvek dynamický, literární dílo je prvkem soustřeďujícím.

I napínavá četba vyžaduje na čtenáři soustředění, upnutí se na určitý děj, zvládnutí myšlenek k jednomu bodu. A to jest právě plus četby, třebaže velká část lidí, rozrušených chaotickým střídáním a vířením myšlenek, nebude ochotna toto důležité zjištění uznati. Jednou však tato jistota bude pro většinu blahodárnou samozřejmostí.

Jako k hudbě tak i ke knize se uchylujeme pro duševní osvěžení. Netřeba zde, jako ostatně nikde, přehánět. Kniha není předmět luxusní, nýbrž předmět denní potřeby, jako bochník chleba. Jiný názor mohl by zastávat jen člověk na úrovni živočicha nejnižšího druhu. Kniha není požitkem, jako jest jím každý jiný tělesný i myšlenkový požitek, i když i mezi čtenáři jsou gourmandi.

Kniha dokonce není ani jen duševní nebo duchovní požitek. Jest víc. Jest výrazem duševního a duchovního života samého.

Čteme-li z nudy, nebo pro vzruch, nikdy se nám nedostane vnitřního daru, jímž téměř každá nová kniha oplývá. A jestliže jest nezbytno, abychom si svůj chléb pro tělo opatřovali prací, někdy i těžkou, stejnou nezbytností má nám býti potrava pro duši a srdce, vyšší částí našeho já, těsněji korespondující s vlastním tajemným činitelem, v němž jest smysl našeho bytí, našich osudů, našeho božského znovuvzkříšení.

Hájím-li hodnotu a cenu všech knih, neříkám, že každá, kdekoliv, kýmkoliv a jakkoliv napsaná, bude míti pro bližší nebo vzdálenější budoucnost cenu nového slunce. Každá vykoná v čase své a žádná nebyla psána nadarmo. –

A z každé, i sebe nepatrnější, bude vyňata tresť a z tisíců podobných, dojde jedna jediná, v níž ostatní budou svým jádrem stmeleny, do rukou budoucího čtenáře, kterého rozveselí, který se nad ní zachvěje žalem, nebo jemuž dá podnět, aby vzdal horoucí díky době, v níž žije a jež snad bude obsahem daleko krásnější, než jsou všechny naše nynější touhy a sny.

Toliko je jisto, že není knihy, která by někoho nepotěšila, nebyla mu rádcem nebo mezníkem, ne-li východiskem. Východiskem jest ostatně každá kniha, ať pro jedince, nebo pro davy, ať pro určité kulturně politické období, nebo pro rozhodující okamžiky v dějinách či životě inteligentního individua.

Jestliže kniha už svou povahou jest v podstatě činitel mysl soustřeďující, nelze zapomenout ani oněch knih, jež rozburácejí naši myšlenkovou hladinu a divoce dorážejí na tupou konservativnost.

Pestrá je směs knih pro pestrou rozdílnost lidských povah. Kde mysl stanula v hnilobě, tam vrhají třaskavinu nových myšlenek knihy, jen k tomu účelu psané, někdy vědomě, někdy nevědomě, samými autory, ale rozhodně vždy inspirované záměry věčně bdícího ducha.

Kdo sečte vznik velikých myšlenkových pohybů a společenských revolucí, vznícených knihami? Nejsou knihy pochodněmi, zářícími ve tmách lidského ducha? Nejsou některé plny blesků, hřmění a vichrů, úderů a burcování? Jsou-li v podstatě elementem klidu a soustředivou silou, nemohou se, jako obraz veškerého dění, vyhnout ani zneklidňování líných, spáčů, zbloudilých, pokulhávajících.

Co však jest důležité na tomto burcování, toť právě onen královský boj, který se odehrává uvnitř člověka: pravý heroismus můžeme vyvolati k životu jedině soubojem, odehrávajícím se na ploše, užší než ostří meče, uvnitř sebe, sám se sebou. Takové bitevní pole jest také slavným bitevním polem ždaných hrdinů.

Vzpomínám na něžnou krásu pohádek, jež zlatily cestičku mého mládí. Ty z pohádek, jež byly plny láskyplného kouzla a sladkých představ, ony nebeské krajiny, plné dobrých vil a králů a stařenek, kvetoucích a věčně zelených výšin, kde poupata, třpytivě orosená, sestersky se držela za ruce s bratříčky a sestrami už rozkvetlými a milostně líbanými sluncem. Sám Pán Bůh dýchal na ně mírným vánkem, tak tichým, hudebním, že se hlavičky květin dotýkaly jedna druhé a celá nedohledná louka vyhlížela jako taneční rej. A na pohádky, v nichž draci, čarodějnice a tajemná, černá neproniknutelnost vzbuzovala ve mně uctivou hrůzu a upřímné přísliby, být stále pohotov bojovat na straně světla, jehož téměř hmatatelný pocit nebyl tehdy o nic méně intensitvní, než tomu bylo později, kdy jsem s veškerou rozhodností hledal světlo, jež by ukojilo duchovní žízeň dospělého muže.

Vzpomínám, jak jsem žil a podstatně ještě žiji v duchu s mnoha hrdiny nádherných lidských příběhů, jak jsem se s nimi radoval a s nimi trpěl. Cestoval jsem snad po Americe, Australii, Africe, Indii, byl jsem u severských fjordů, na ruských stepích, v krajinách žáru a mrazu, jen ve své fantasii, nebo ve skutečnosti? Někde prozatím ne a někde už ano, ale vždy jsem byl duchem na místech, kam mne autoři zavedli a často viděl víc, než co napověděli. Tak skutečně jsem se duchem nořil s autory do nekonečných propastí, s nimi vzlétal do metafysických výšin, s nimi pronikal do transcendentna. Přesvědčil jsem se, že podobně žije v duchu se spisovatelem každý bedlivý čtenář, pokud mu vnitřní inteligence pomáhá vystoupit i na nejstrmější hory poznání a pochopení.

Nemohu nezdůraznit, čím jsou některé knihy ve chvílích opuštěnosti. Chcete-li rozumět takové opuštěnosti, jež ve vás probouzí a živí mocný stesk po nebeské domovině, porozumíte nezměrné vděčnosti, jíž jest zavázán knihám ten, jemuž se dostalo pomocí jich sladké útěchy a srdnatého povzbuzení.

Ne bolest, ne tisícero tvrdých zklamání, ne rána bičem tam, kde jsme tolik čekali něžnou, jemnou, hladící ruku, ne touha po chorobném pohodlí, ale opuštěnost: nemít jedinou duši, skutečně milující, nemít hmotného bodu, jehož by bylo možno se zachytit, když všechna smyslová podstata volala po naplnění, nemít jedné, jediné jistoty v ničem, v ničem... takovou opuštěností býti jat a nakonec se přece zachytit, postavit se odvážně čelem proti neznámým tmám a daemonům – to dokáže jediné moudré slovo v knize, a v okamžiku s rachotem se řítí celý předchozí svět ilusí. Není snad v tomto světě představ i takové vítězství jen další ilusí?

Jest. – Je to však rozhodně iluse světlejší, na niž padá z božského krystalu odraz světla prudčeji a i když jen o nepatrnou délku, přece jen z menší vzdálenosti.

Není ruky, která by ze srdce pohladila, není široko daleko nikoho, kdo by měl byť i jen potuchy o tvých nejtajnějších touhách, nestane se zázrak, že by přišel člověk, který by mlčky porozuměl a viděl skutečnost tvého nejhlubšího nitra, ale možno se bezpečně spoléhati, že některá kniha ti duchem porozumí.

Převahou strážkyně myšlenkového a duchového pohybu, samy o sobě, svým obsahem, josu knihy duchovním činem prvého řádu. Jejich účin na zhmotnění myšlenek je vždy vyššího řádu než přímý zásah kterékoliv myšlenky, jež v miliardách létají našimi mozky, nezralé, sobecké, neprošedší výhní zkoušek, jako myšlenky vybrané a do knih vložené.

Jestliže už sama povaha knihy – tresť zkušeností, moudrostí, duchovního snažení, vidění, inspirace, vnuknutí – jest hlubším výtvorem, než hmotná prakse života sama, je to právě tím, že rádlo vniká zde hlouběji pod běžný povrch.

Přistoupíme-li ke knize opravdově, musí nezbytně zapůsobit svou hlubší podstatou i na naše skryté zdroje duchovní síly. Nevěřme, že by některá z knih mohla býti jen růžovým mámením – to zdá se jen těm, kteří ještě nedorostli k vnímání duhové nadkrásy jemných stavů duše.

Projdete-li křížem krážem svět knih, od knihy o pěstování lnu až k závratným stvořitelským myšlenkám, jimiž jsou některé vzácné knihy prodchnuty, pochopíte teprve zázrak, jímž kniha v lidském životě jest a čím vůbec jest.

Od pohádky až k popisu mystických vidění a ještě hlouběji, až k úžasným definicím abstrakcí, pochopitelných pouze srdcem a duchem, jsou knihy vždy nadstavbou, zhmotnělým výrazem nejsložitějších forem bytí i vyjádřením tajemství bytí samého.

U žádného lidského výtvoru nelze evokovat božské tajemství měrou, jako je tomu v knize, slovem a božskou mocí psaných myšlenek. Síla, jež z knih proudí, není jen umění slovesné, je právě silou ducha, ve slovech mysticky přítomného: Toť také tajemstvím účinu velké části knih na každého vnímavějšího čtenáře. A některých i na čtenáře méně vnímavé.

V knize nelze nikdy zcela zamaskovati smysl jejího vzniku a účelu. Nižádným způsobem nelze současně něco jiného psát a něco jiného zamýšlet. I když se tak v některých publikacích děje, tajemnou myšlenkovou alchymií rozpustí se pozlátko v nic a zůstane zámysl autorův.

Kdežto lidé se mohou mistrně maskovati ve tváři, gestech, hlase, posuňcích, předstíraném konání nebo nekonání, a dlouho se vzájemně obelhávat, nežli hra je odhalena, kniha si nemůže nasadit nacvičenou a proměnlivou fysiognomii a zmodulovat hlas do tóniny něhy a upřímnosti, řine-li se z úskočné prohlubně. Cvičený intelekt pozná na první pohled každý skrytý záměr za slovy tkvící, necvičený intelekt prostě takové knize nerozumí a odloží ji. Proto jedna a táž kniha působí různě na různé povahy a odtud také různost kritik o jedné a téže knize. Jest to jen různost pohledů, stanovisko stupňů, na nichž ten či onen člověk se ve vývoji právě pohybuje, ať běží o laika, učeného kritika z profese nebo umělecké záliby.

Pro člověka, který je nucen zaměstnávat se jakoukoliv praktickou činností, jest kniha nezbytna stejně jako denní chlebíček. Není lepší posily pro boj ve všedním životě, nad myšlenkové a duchovní osvěžení, prýštící z knihy.

Život by už dávno vyhlížel zcela jinak, kdyby každý dělník po své práci usedl ke knize a čerpal z ní to, co mu jednotvárný a unavující denní výkon nemůže dát. Pak teprve byla by i nutná činnost výdělečná ozářena paprsky vzdálenějších sluncí, než je ono, jež nám poskytuje potravu pro tělo. Každý dělník, ať je jeho práce sebe nudnější, má otevřeny vesmírné brány dokořán, může ze sebe a ze svého pobytu na zemi vykonat velikou věc, může se státi něčím nadmíru významným.

Odmysleme si falešné pojmy o velikosti, glorifikaci různých činů, vmysleme se v jejich jepičí jsoucnost. Být i v maličkostech chlapem, je víc než královský trůn, obklopený hlupáky a nešlechetnou luzou.

Pojmy lidské velikosti budou přehodnoceny. Co činí velikým a silným, toť duch, proudící uvědoměle lidskou bytostí. Knihy odhalují cesty. Vhodná kniha může být bezpečnou rovnováhou mezi oním hrozným kyvadlem času, v němž s nemilosrdnou osudovostí sestupujeme jednou do nesnesitelných bolestí a po druhé vystupujeme, zalykajíce se pocity vítězství, jak balancují váhy života, nahoru, dolů, nahoru, dolů...

Moudrost umožňuje, abychom se dívali mezi božské mlýnské kameny, jak zrna jsou drcena. Nevědomost nás mezi tyto kameny vhání. Z nižší prakse života jest kniha mostem k praksi vyšší a jest přístupna bez výjimky každému.

Duch, jehož paprsky prozařují dílo, jest nadřazen praksi, tedy každodenní lidské činnosti a jest při nejmenším neméně reálný, jako síla, pracující v klíčícím zrnu. Kniha jako výtvor, jako dílo nadřazené, může tudíž prozářit nejen každé dílo lidských rukou, ale má a dá sílu, aby povznesla duši.

A duše je neskonale více než tělo a smyslová činnost člověka.

Kniha je pamětí lidstva i jeho buditelkou. Znalost historie a lidských dějina šíří se jen pomocí knihy. Před mrtvými vykopávkami stojí i největší učenci zamlklí. Teprve záznam písma oživí zborcená města a vlije pohyb do mramorových a žulových památníků.

Chcete věděti, jak se ošetřuje královna včel? Jak zřídit radiopřístroj, kdy česat ovoce, co učinit se skvrnou na kabátě? Sáhněte po knize. Každý lidský výkon jest v ní zaznamenán. Rukověti, příručky, lexikony, encyklopaedie, vše je připraveno vám sloužit a poradit, co máte dělat. Všechna prakse je v knihách, jež ulehčují naší paměti, aby nemusela nésti břímě nesčetných zkušeností.

Málo by však znamenaly knihy, kdyby obsahovaly jen pokyny pro práci všedního dne. V knihách je daleko více. Mnohem výše pne se jejich vysoké nebe v burcování paměti prapůvodní, paměti, že vše pochází z ducha, k duchu směřuje, duchem se stane.

Román a báseň, sonety a madrigaly, sentence a essaye, hrdinské zpěvy a mystické písně, to vše dobývá se pod povrch naší bytosti a probouzí v hlubinách naši skutečnou vnitřní podstatu, nad jejíž zázračnou nádherou ničeho není.

Inspirování božskou všemohoucností a nekonečným vědomím bytí, vložili autoři do knih záblesky z vyšších oblastí, z nejzákladnějších skutečností tvůrčího žáru a božské jádro, jež se nám bezpečně objeví, dovedeme-li opravdově hledat, dá nám naprostou vnitřní bezpečnost a jistotu.

Tvrdívá se v jakési bodré vzdělávací manii a ve snažení, jež se zove kulturou, že čtení knih jest vlastně pokračující školou, jakýmsi doplňováním školního vzdělání. Je to značně rozšířený omyl, jenž jím zůstane, i kdyby měl miliony přívrženců.

Je-li pravdou, že číst, psát a počítat se učí civilisované lidstvo právě pro praktický, denní život, je neméně pravdou, že potřeba těchto nauk má také cíl daleko vyšší a vznešenější. Umění číst a psát je v poměru ke knize vlastně jen prostředkem. Je jím ostatně i v poměru k praktickému životu.

V knihách jest zachycována nejen všechna praktická zkušenost a myšlenkové úsilí a snažení, ale též i nejvlastnější a nejzákladnější pravda, tajemství života, smrti, tajemství vesmíru, času, prostoru i oné nejvznešenější prasíly, věčnosti, nesmrtelnosti a nekonečnosti; takové knihy jsou přirozeně něčím nadmíru rozdílným od knihy, která popisuje třeba chov pstruha, i když právě tento spis jest pro některého čtenáře dočasně žádoucnějším než dílo, pokoušející se objasniti tajemství Božské Trojjedinosti.

V této všestranné činnosti knih jest ona vznešenost knih vůbec a těch nejhlubších zvláště. Je jistě potřebné napsati knihu o domácím lékařství, léčivých bylinách nebo o ošetřování parních strojů, ale důležitější jest zaznamenati zjevení boží a slova proroků.

Je pravda, že knihy, napsané pro nejnižší praxi i knihy, provanuté duchem svatým, vyhledá současně jeden a týž člověk pro svou skutečnou potřebu, nicméně však kniha vyššího zrodu bude pro něho významnější, třeba si toho nebyl vědom.

Kdo pozorně sleduje dění života ve vesmíru a v sobě, pochopí zcela jasně, proč některé knihy musily býti napsány v určité době, kdy si jich současníci skoro ani nepovšimli, a proč náhle vstanou z mrtvých knihy dávno napsané a v době svého vzniku naprosto nepochopené a přehlížené. Není to vinou autorů, ale vinou lidstva, jež na svou ignoranci těžce doplácí tvrdým osudem, jemuž bylo možno uposlechnutím proroctví a vidění předejíti.

Tak tomu bylo vždy a nebude tomu jinak ani v budoucnosti, neboť všechny knihy vyššího stupně jsou knihami, do nichž byla vdechnuta Pravda. Proto knihy nejsou jen pokračováním školy, nýbrž ukazatelem Prazřídla, do něhož nutno se vrátit z bludiště pomíjejícího života tělesného, materialistického, ať jde o člověka, jepici, hvězdu, nezměrný počet vesmírů a jejich bohů, nebo žulovou skálu.

Povyšuji-li knihy bez nadsázky na činitele tak významného, měl bych snad silněji a ještě zřetelněji podepřít toto tvrzení a podat ve chvále knihy i oprávněnost její chvály. Důkazu toho žádá rozum i cit. Logicky je to snadnější než metafysicky.

Tak jako zcela bezpečně poznáte duchovního člověka podle pomoci, jíž každému bez výhrady poskytuje – byť i tajně a především tajně, ve svých hlubinách – tak poznáte duchovní knihu, protože vás vždycky obdaruje.

Z tisíců knih vždy jen jedna jediná přetrvá věky; ostatní vykonají svoje poslání ve vteřině věčnosti, nebo během století a odletí jako vánek nebo ako vichřice, aby se v jiných podobách zase vracely, služebnice okamžiků, jež zoveme časem, životem, vývojem. Genius však tu strmí nade vším a stejně jeho dílo, prožehnuté božským plamenem.

Je-li divem telegrafie bez drátu, radiové vlny v aetheru, kniha se těmto divům vyrovná a po stránce nejdůležitější, duchovní, pod zorným úhlem věčnosti, je dokonce předčí. Je to duch, který z ní vane a oplodňuje mozky milionů čtenářů po celé zeměkouli, planoucí z ní po sta a tisíciletí, všem pozorným čtenářům v každé řeči jednostejně srozumitelný.

To nedokáže žádný jiný výtvor lidských rukou. Kniha jest však tímto výtvorem jen zevně. Po stránce technické, stylové a svou dobovou patinou. To podstatné v knize je však vždy jen dílem ducha, průlivem ducha, který se dotýká a proniká to nejzákladnější v člověku. Zázrak, vlitý do slov a formy, jenž otvírá dvéře věčnosti každému, kdo jimi projíti chce.

Člověk jest, přes veškerá jiná šedá tvrzení, jedinečným fenomenem matky Přírody. Zápasí, trpí, raduje se, žije, umírá a znovu se rodí. Je sám sobě záhadou, o jejíž objasnění usiluje, ačkoliv neběží v zásadě o odhalení samo, nýbrž o bezprostřední plnění nesmírně jemné vůle boží, námi proudící.

Jistě to nejobdivuhodnější jest, že nakonec každý člověk musí všemi tajemstvími projít sám a že není činitele, který by mu mohl průchod hrůzami bytí učinit průchodem rajským. Ale dobrá předpříprava, kterou může poskytnout jen kniha, může každému skvěle vyzbrojit, ocitne-li se v oblasti duchovní, kam všichni bezpodmínečně, dříve nebo později, dojdeme.

Že jest kniha mocenskou zbraní ducha samého, dokazuje její působení. Pomocí fantasie, intuice, odhaluje nám šíře a jasněji nesmírnou pestrost a pohyblivost božského stvoření. Nad to nás uvádí do gigantického světa a pohybu Ducha samého.

Člověk si navykl pohodlné stádnosti a nerad vidí, chodí-li někdo jinak než ostatní, myslí-li jinak, je-li originálem pro sebe; lidé nevědí, že tato různost jest jen vyjádřením hierarchického řádu světa, bez jehož skutečnosti by jakýkoliv projev hromadného života byl nemožný.

Jednota a rovnost jest možna jen v duchu.

Mezi knihami zříte fakt hierarchického řádu světa tím zřetelněji, neboť knihy nemohou se jedna po druhé opičiti, jsouce výrazem ducha. Nezáleží na tom, je-li někdo Čech nebo Holanďan, je-li ševcem nebo sochařem, na tom jedině záleží, jak je zbystřena jeho pozornost směrem dovnitř a odtud teprve může se individualita projevovati s absolutní jistotou a neomylností i na venek.

Logický závěr o významném činiteli, jímž jest kniha, vynikne nejen myšlenkově a citově jako samozřejmost, ale nad to duchovně ozáří všechny myšlenky a citová vzrušení a ukáže nám, čím vlastně jsou: pohyblivými prostředky hromadného bytí, jež jedné chvíle mají cenu zdánlivě nesmrtelnou a v okamžiku jiném se objeví jako nafouknutý hrací míč, nic, přelud.

Jedině knihy jsou s to, aby nám toto bludiště ukázaly s perspektivy a učinily průhlednými i nejsilnější betonové zdi, ba i vnitro zeměkoule. Každý člověk by k tomu došel po mnohém klopýtání, bez pomoci knih rovněž. Knihy však, jako zbroj Ducha, jsou zde nejen jako jeho štít a arsenál všech jeho možností, nýbrž, jím samým vyvolány v působení, jím samým budou za všech okolností vždy naplněny tím, co jediné je zdrávo: vítězstvím ducha nad upoutaností ve hmotě.

A ježto vše jest v podstatě duchem samým, ať již v nevyslovitelné svobodě, nebo přechodně ještě ve stavu zhuštěném, nepodaří se ho nikdy absolutně spoutat, byť by se lidská mysl a lidský um jakkoliv namáhaly; ony budou vždy znovu a znovu toliko bojovníky ducha, aniž si toho byly jasně vědomy.

Taková je logika ducha: nekonečná.

Vysoko zvedám praporec knihy a knih. Výš bude však ještě pozdvižen, až tam, kam zraky průměrného člověka nemohou dohlédnouti ani pomocí nejsilnějších dalekohledů, kam ještě nevstoupila noha ani největších geniů.

Proto chválím i nejprostší knihu, která je sotva krokem k prvnímu stupni schodiště, jehož stupně se ztrácejí v nepředstavitelných dálkách a výškách.

Procházejme se však dále po zemi, dokud pod našima nohama gravituje v tajemných hlubinách nekonečna; vždyť i ona sama do posledního atomu jest božskou.

Podstatou všeho jest duch, tichý a nesmírný, jehož jest kniha prostředníkem a mluvčím. Daleko zdá se být svítání onoho dne, kdy všichni náhle uzří sami sebe v jeho světle, jím samým prozářeni.

Těžko jest tmám pochopiti světlo. Pojmy o životě, smrti, kráse, nesmrtelnosti, ba i o duchu samém jsou většinou materialistické. Odtud nezdary lidstva i v ideálních pokusech, vybudovati lepší svět a život, než je ten, který nás obklopuje a nemilosrdně pohlcuje.

Také pojmy teorie a prakse jsou tuze pošetilé. Není theorie bez prakse ani prakse bez theorie.

Bez theorie, nebo-li myšlenkového úsilí, nebo-li popudu, plánu, podnětu, nebylo by možno učiniti ani jediného kroku. Co tu vadí lidstvu, toť připoutanost k nejnižším stupňům intelektu, prohlašování zastaralé a bludné životní materialistiky za alfu a omegu života vůbec.

Ze široka jest rozmáchnuta tato prakse, ale duch neúnavně, jako nerozdrtitelný, nejčistší kov, odráží hrozné ty nápory, pokud jest v nich onen materialismus promítán jako jediný cíl.

Paradoxně vystupuje duch v knihách, v umění i v geniálních objevech.

Tento protiklad jest však jen zdánlivým paradoxem pro zbloudilé myšlení, jež místo, aby bylo jen prostředkem pohybu, nebo jeho nástrojem, tlačí a dere se zběsile na trůn, kam nemá přístupu: na trůn ducha.

Jakmile poznáme, že vlastní vnitřní život nám uniká, v příšerné síti myšlenek, je to prvý okamžik, v němž zříme věčnost.

Této namáhavé snaze pomáhají knihy měrou, jíž nikde jinde v hmotných projevech nenajdeme.

Od nejprimitivnější myšlenky, jež probouzí myšlení ucelené, přes ony pokyny ducha, zbystřující pozornost k poznání, co to vlastně myšlenky jsou, až k jejich mistrovskému ovládání, mohou nás knihy bezpečně vésti přes neschůdné propasti a bezpečně vésti k nesmírnému, nekonečnému cíli ve vladařském centru ducha, kdy se jím stáváme, nebo jsme s ním v nepřerušovaném dotyku.

Kdo takto nahlédl do tajemství knih, ten snadno pronikne i nejzáludnější záhadou a uzří, jak se mu před očima ducha rozplývá v čiré nic, v pomíjející myšlenkový výtvor, ve směšný, fantastický blud, který mylně pokládal za pevnou základnu.

Objeví tisícero důkazů, že myšlenky jsou jen výrobky rozumujícího mozku, podružní pomocníci, povýšení a povyšující se na pány. Neboť záměna myšlenek s duchem jest kletbou a tragedií lidstva.

Ponecháme-li duchu knihy, aby v nás působil, střetáme se s tisíciletými nepravdami, jež byly a jsou prohlašovány za neomylná dogmata a mají miliony vyznavačů. Uvidíme a poznáme omyly tam, kde dosud stojí domnělý cíl a absolutnost, vyznávaná však jen myšlenkovou stavbou, svádějící svojí zdánlivou monumentalitou k obdivu a bludnému uctívání.

Ovšem, že i v knihách jsou takové bludy, nikdy ne však v tak strašlivé působnosti, jako v životě samém.

Proti takovým spisům stojí jako zářící pochodně knihy jiného, vyššího vidění, jejichž každý záblesk ducha láme okovy tmy, jakkoliv dlouho nás obklopující. Dávají nám poznání, že duch jest nesmrtelně nekonečný a nevyslovitelně božský, vše ostatní jen ubohé, pomíjející funkce lidského mozku nebo citu, jež nemají odvahy vznésti se nad bludné pojmy a v nich živoří a zmírají.

Je-li pro mne – a nejen pro mne – kniha laskavým darem božím, nechci se vyhnouti výtce, že snad v hodnocení a nadšení přeceňuji a přeháním. Nikoliv. Zde není žádného „příliš“. – Naopak: Kniha nebyla dosud nikdy a nikým dosti oceněna a nebylo dosud dosti pronikavého pohledu do celku, do velkolepého království knih.

Jen geniální zaměření, vědomé si s jistotou sebe, by mohlo zde vyznati a vyzpívati oslňující díkůvzdání. Před jediným bystrým pohledem, pronikajícím jádro, musí ustoupiti miliony pohledů povrchních.

Pravda se nedá překřičeti hlasováním velkého počtu slepých a poloslepých. – Miliony jednookých vidí méně než jediný, jehož zrak jest zbystřen milostí ducha. Jednooký může býti slepcům králem, což však neznamená, že vidí dobře.

Právě knihy to jsou, jež nám ukazují veselé i smutné stránky lidského života a z jeho nazírání i veselost a hrubost i děs života mimolidského: hmyzu, kamenů, rostlin, živočichů, ďáblů, andělů i bohů. Ovšem i jeho stránku nejhezčí: tragikomického procesu bytí ad infinitum.

V knihách je soustředěn obsah všeho bytí. Ale není radno v nich hledati konečný cíl. Všechny knihy jsou a budou jen mluvčím cíle, který pro svoji úžasnou líbeznost musí před námi stále ustupovati, neboť bychom nesnesli nepředstavitelné cíle jeho Světla. O co všebožské stvoření usiluje, o tom více méně poctivě knihy referují. Vytrhujíce nás z možnosti ustrnutí, darují nám knihy ve smíchu žal, v satyře bolest, v mravokárném útoku zlomený rapír, v duchovém vidění bratrské pohlazení nekonečnosti.

Mnohé knize možno se beztrestně vysmát: ale tím nás též podarovala kytičkou příjemné svobody a uvolnění. Mnohá k nám promlouvá smíchem a vynutí dobrotivé slzy soucitu.

A všechny jsou tu pro každého člověka, v němž mohou probudit ubohou pýchu nebo ušlechtilou hrdost, že má na malém prostoru, v knihovně, spoutaného ducha geniů celého světa.

I nejzarytějšího škarohlída mohou některé knihy rozveselit a leckomu vnuknouti vědomí o vlastní důležitosti. Ano, někdy se některá kniha dostane do t. zv. nepovolaných rukou a tehdy se usmívají andělé a bohové na svých trůnech se smíchem otřásají při pohledu, jak lidská hloupost dívá se na sebe a po sobě v zadumaně moudrém neporozumění. „Cha, cha, cha, - směje se úctyhodná nevědomost: - jak nám může ten spisovatel tvrdit, že se země točí kolem své osy? a že není žádné jistoty v ničem? že vše jest jistotou vždy, teď a pro vždy? Což pak tam ten pán byl? Neznáme ho? Není z nás? Nechodí mezi nás, nejí a nepije s námi? Však se také narodil jako my a stejně jako my zaručeně zemře. Už aby se to stalo, a neznepokojoval nás zbytečně a nezdržoval v naší předůležité práci...“ tak a podobně promlouvá nevědomost jako účel.

Co však platno: knihy mají nejen smysl vážný, ale i veselý a nad mnohými slzíme smíchem, když nám popisují v mravoličném rozhorlení pekelná muka, jestliže neučiníme vše přesně tak, jak si to pan spisovatel přeje.

Ale všechny knihy, ať se na ně díváme jakkoliv, mohly by klidně nésti na první straně toto staré římské přísloví: Quodlicet jovi, non licet bovi: Co je pro bohy, není pro voly, neboť platí o knihách více než o čemkoliv jiném. Protože kniha, i když zachycuje a představuje lidskou hloupost, jest jako disciplína sama o sobě nad hloupost povznesena.

Nemožno mluviti o knihách, aniž bychom se dotkli jejich původců. Mezi čtenáři, s výjimkou čtenářů nadprůměrných, panují o autorech názory rozmanité, podle stavovských a sociálních předsudků nebo více méně bujné fantasie.

Buď si čtenář spisovatele zidealizuje, nebo je mu neznámým, nepojatelným X, není-li mu, jak se u hrubších subjektů stává, jen výrobcem a prodavačem potěšení, zábavy, poučení.

Zidealizovaný autor může čtenáři připraviti trpké rozčarování, spojuje-li čtenář představu díla s představou dokonalé fysické osobnosti jeho tvůrce. Nepojatelným stane se autor tehdy, nemá-li čtenář dosti vlastní intuice, aby očima svého ducha pronikal dílem autora až za obzor záměru knihy a tak viděl skrze techniku spisu i jeho vnitřním obsahem jeden z nesčetných projevů kosmického ducha.

Onen druh čtenářů, kteří ve slovesném díle vidí jen řemeslo a vnímají obsah knihy jen bujnými smysly, nestojí za analysu, i kdyby jich bylo sebe více.

Rozmanitost obsahu knih vede nás přímo k rozmanitosti charakteru jejich původců. Je zcela možno, rozhodnouti se k napsání knihy podobným způsobem, jakým se přikročí k vytvoření všech hmotných výtvorů lidských rukou a mozků: zapřáhnout intelekt nad čtvrtkami čistého papíru, jako zapřaháme koně do naloženého vozu a s námahou a pomocí biče vyjeti s nákladem do kopce. To jsou knihy rozumu a mnohým čtenářům se líbí zdánlivá logika a přesnost, s jakou takové spisy manévrují v moři myšlenek, aby čtenáře vždy bezpečně dovedly zpět do přístavu, z něhož s autorem vypluli. Čtenář však ničeho nezískal, ztratil jen čas, měl-li pro něho nějakou cenu.

Pak jsou knihy, psané virtuosy slova a stylu, prvotřídními techniky, ovládajícími pero s jistotou uznávaných routinérů. Tady dostane se čtenáři větší odměny. Autor vede ho oklikami a úskalím, bouřemi a hrůzou, krásou a spanilými nadějemi, dlouho bloudí jeho loď v končinách i autoru neznámých, ale nakonec busola zachrání spisovatele i čtenáře: také po mnoha dobrodružstvích vrátí se do výchozí stanice a kdo se dal zlákati příliš vysoko a uvěřil ve fatu morganu, spadne náhle svou vlastní tíhou z nepravého nebe na zemi a šeredně potluče svoje chtivé, ale těžkopádné údy.

Pak je ještě třetí druh autorů, kteří vyvádějí čtenáře ze zajetí ztuchlého světa, čili hmoty, do světla volnosti, do slunných výšin a umožní mu, aby se cítil bezpečným i v transcendentnu a viděl i t. zv. hmotu okem čistým a chápajícím.

Mezi těmito třemi druhy je celá řada osobitých zvláštností, i zcela všedních, vulgárních psavců, jimž upírati i jejich maličký význam nemá smyslu, neboť každá kniha, jak jsem již řekl, je sama o sobě nižším nebo vyšším projevem ducha a tím nadřazena každé domýšlivosti, hlupství a zoologickým pojmům.

Tyto tři základní druhy autorů jsou: odborník, talent, genius.

Etymologický smysl slova odborník nám vyjadřuje celkem dobře jeho charakter. Abychom předešli možnému pohoršení, odřadíme odborníky-vědátory, specialisty, kteří pracně, často chybně, ale přece jen vytrvale, směřují svým úsilím k objev nebo vysvětlení jedné nebo několikak z milionterých tváří Pravdy.

Zbude nám typ odborníka obecného, lépe řečeno praktika, lhostejno, zda graduovaného nebo ne, který se rovněž specialisuje, ale bloudí v mlhách vlastního intelektu střídavě bludištěm svého srdce, předkládaje tyto bludy a polobludy veřejnosti jako zjevení a zázračné objevy. Ať píše o theorii relativity nebo absolutnosti, ať popisuje podmínky ku zvýšení zemědělské produkce, obírá se otázkou mravnosti, dobra a zla, přeskočí-li do říše poezie a dobrodružství, lásky a nenávisti, vždy vodí čtenáře za nos. Ne vždy úmyslně. V pravdě nikdy zcela úmyslně. Nutno si ho vážit přese všechny slabosti, neboť už tím získává, že se snaží vyniknouti nad pohodlnou prostřednost. Bloudí na svůj účet a s ním i ti, kteří mu z pohodlnosti na čas naslouchají, protože jim podává duševní potravu dobře rozžvýkanou. Jeho knihy vykonají dost už tím, že probudí zklamaného k bystřejšímu a pozornějšímu vnímání.

Kdo chce mít z jádra radost, musí si každý ořech sám rozlousknout. Pozná, že v životě nejsou jen jádra sladká a vonná, nýbrž i jádra plesnivá, a mnoho ořechů že je prázdných. Odborníků-praktiků je veliký počet. Jejich cena pro veškerenstvo je chvilková a časová. Dovedou však občas vynalézat věci, jejichž praktičnost jest obdivuhodná: kdo by pochyboval o tom, že z kulatých nádob se pije pohodlněji než by se pilo ze čtverhranných?

Talent jest routinér. Napíše mnohdy díla, jež vzbuzují obdiv. To proto, že bývá líbán nejsladší milenkou: inspirací. Protože však talent není s touto nejžádoucnější z milenek ve styku nepřetržitém, jsou jeho díla jen surogáty něčeho vskutku nesporně vyššího. Podle talentů, jichž jest značný počet, podle jejich osobního života a soukromého jednání, usuzuje prostřednost o ceně a hodnotě tvůrčí práce. Děje se tak proto, že talent nemá vnitřní jistoty o svém poslání, že ve všedních dnech jest vskutku bez výhrady jen členem stáda, které bezpodmínečně vyžaduje, aby se řídil jeho normami a formami, jako jeden z nich.

Talent, jehož zření se časem naplňuje nebeskými vidinami, přináší si záblesky toho i do svých všedních dnů a přirozeně tím trpí. Chce vyskakovat na měsíc, ale nemůže toho dokázat. Chodí proto bohémsky cestami jinými než množství a je za to pranýřován a šikanován. Je to chyba, které se talent nemůže vzdát a je to hřích společnosti, páchaný z nízkých, snobských pohnutek. Morálka je talentu překážkou a potřebou zároveň.

Snad nežijí někteří zcela morálně, t. j. hloupě, ale to jen proto, že talent ví, nebo tuší, z jakých nečistých zdrojů všechny morálky vyvěrají. Vznikají a neslavně zanikají, jako vše pomíjející. Jsou inspirovaná díla, jichž autorství prošlo bytostí talentů a přece nás autoři nevábí, ne-li odpuzují. Kdo by však taková díla odmítal vzhledem k osobnosti původce, rozumí snad morálce, nikoliv však inspiraci, na níž má autor osobní podíl a jež jest pro něho směrodatnější než morálka stáda. Co nelze talentům upříti, jest jejich píle a znamenitá technika. Napíše-li dílo inspirované, možno děkovat bohům za dar pro ubohé lidské zeměplazy. Napíše-li dílo jen pomocí své techniky, poraduje nebo pozlobí se snad mnoho tisíc čtenářů, ale dílo takové v procesu života brzy zanikne, i kdyby na čas vzbudilo sensaci a jeho autor byl rozrušeným davem pasován na nebeského rytíře.

Jestliže odborníků a talentů v literatuře – a nejen v literatuře – jest mnoho, snad i příliš mnoho, takže se stávají balastem a vulgarisují lidský život, domnívám se, že slovo vzácnost, jedinečnost, bylo raženo pro genia. Tato jedinečnost nemá ráz absolutnosti jen pro jedince, zvaného genius, jest předobrazem vyššího příští všech, voláním z hlubin kosmického ducha, prokmitnutím hvězdy na temném horizontu.

Díla geniova jsou nebeskou rosou, hřměním dálek, signálem zítřka a posvěcením dneška. Zátřpyty, jimiž probleskují díla geniova, jsou pozdravem věčného časnému, povzbuzením tomu, co se řítí do zdánlivě bezedné, leč jen neprobadané propasti.

Často lze genia rozeznati i jako osobnost od nejlepších talentů: fysiognomií, zvláštním osudem, nenapodobitelným svérázem, skrytým v pomíjející lidské schránce, jež je prolnuta věděním věčného.

Někdy však i osobnost jest v rozporu s dílem genia, jehož genialita jest ovšem nesporna jen těm, kteří ji dovedou postřehnout nebo vycítit. Názory o geniích jsou zpravidla konfusní, ne-li dokonce idiotské. Každý výklad, který se až dosud ve světové literatuře o geniovi, jeho původu, smyslu, biologických podmínkách jeho zrodu, objevil, zaváněl vždy silně lživěděním, i když se stal obecným názorem nevědomého stáda. Genia může zúplna pochopiti zase jen genius. Ale genius, obohacený skvělou výzbrojí technickou, může svoje díla podati tak, že jim porozumí, alespoň částečně, kde kdo. O což se až dosud nesnažil téměř nikdo měrou, jak by bylo žádoucno a užitečno.

Co však nesporně dokazuje přítomnost genia, jest dílo, z něhož září jas, nikde jinde v lidských výtvorech přítomný. Někdy technika zpracování onen jas místy zahalí. Ale ani to nezabrání, aby pro otevřenou duši nevyšlehla z díla geniova oslňující, božská zář, spalující vše nepravé a prolínající dobře sladěnou bytost hudbou nebeských sfér. Z díla geniova vane zevními jeho osudy nezviklatelná víra, jistota o jeho poslání, ať o něm v době jeho vzniku soudí kdo chce co chce.

I když celé lidstvo jest teprve před svítáním Velikého Věčného dne, přece jen i v kosmickém mžiku lidských dějin jsou viditelny a postřehnutelny úkazy, že bylo třeba sta a tisíciletí, než některé dílo geniovo postihlo příznivější konstelace celku, schopného přijmouti pro nebeskou žeň ovoce z děl, jeho osobností prošlých.

Porozumět dílu geniovu znamená být zcela nebo aspoň poněkud jeho bytostného druhu, být s ním zpřízněn v oněch božských zonách, odkud ten který genius přišel nebo kde načerpal milostí věčného ducha a svým úsilím paprsků nezměrného jasu.

Nemám pochyby, že na naší zemi jest více geniů, než kteří jsou známi svými díly a pozemskými jmény. Neosvojili si však, patrně vědomě, onoho podřadnějšího, ale nutného doplňku výkonného tvůrčího genia, totiž techniky a tím možnosti vyjádřiti svým dílem nebeskou Krásu, Sílu a Pravdu. Nemají proto menší význam, neboť působí blahodárně způsobem, o němž zoologické mozky a ztučnělá srdce nemají potuchy, jsouce však přes to onoho dobrodiní účastni.

Výkonný genius se svým dílem celku, podobně, jako se obětuje pro žaludky lidí zvíře, ačkoliv jím, jako vším stvořeným, prochází táž, nikde nekončící spoj, jejíž veškerá slovní označení jsou jen velkým nevěděním, kdo a co je ON...

Dostane-li se Vám do ruky dílo, jehož účinkem prožhaveno bude celé vaše já, jež rozdrtí v trosky všechny honosné stavby vašich myšlenek, že rozkvete ve vašem srdci nikdy nevídaný květ, pomněte, že jste poznali působení geniovo. A byť to bylo jen několik vět, jež vás náhle vytrhnou z děsných mlh, nebo vyvedou ze začarované, kouzelné zahrady do nevyslovitelného jasu, klidu a míru, do hlubšího poznání vlastního já: tehdy vámi prostřednictvím genia pronikl božský proud. Neváhejte ani okamžik, vzdát Duchu nejvroucnější dík. A podržíte ono vznícení trvale. Je to milostný dopis z říše Světla s královskou pečetí Pravdy. Přijde vteřina, jež vám dovolí rozlomiti pečeť a přečíst dobrotivý vzkaz, na který čekáte celý dosavadní život.

Analysou původu a původců knih, nechtěl jsem ubrati ničeho na chvále všech knih bez výjimky, i oněch, jež jsou viděny a posuzovány jako škodlivé a zhoubné. Analysa je vždy poněkud ostrá.

Můj rozbor vychází z vyššího hlediska a jest jen pobídkou ke zbystření mysli a zjemnění srdce, ať se nám do ruky dostane spis jakýkoliv. Vzdávám proto pochvalu a poctu i všem spisovatelům knih, o nichž jejich dílo nechť rozhodne, do které skupiny smrtelných či nesmrtelných budou zařaděni. Neboť všechny knihy konají a vykonají svoje poslání, jedna dříve, jiná později, některá za den a jiná bude nám pramenem vody živé po celý život. Knihy neznají kast, ani hranic společenských. Knihu o feudalismu může čísti hlídač trati a spis o dělnickém hnutí kterýkoliv člen královského rodu. Všechny knihy jsou pro všechny. Každá je pro každého.

Je omylem, že člověk tělesně těžce pracující, potřebuje v době odpočinku t. zv. lehkou četbu, lehkou zábavu a p. Naopak, právě on potřebuje co nejvyšší duševní a duchovní hodnoty, aby vyrovnal mechanickou práci svého povolání, při níž mozek nepracuje. Kdo předpisuje, co má číst dělník a co profesor, nechápe poslání knih. Všichni jsme dělníky na jedné vinici a všem vzejde jednoho dne jasné světlo z některých knih.

Poslání knihy je vždy duchovní, lhostejno, o čem pojednává. Bičuje nás, povzbuzuje, hojí rány a činí nás vidoucími. Knihy nám pomáhají, jako matka pomáhá bezmocnému batolátku. Knihy jsou darem Ducha, darem nezměrné boží milosti.

Také tato kniha, kniha o knize, má vám přinést nejen její chválu, nejen poznání o ceně a hodnotě knih, nýbrž i něco, v čem byste pocítili zajiskření nového světla, záblesk, jehož se autoru dostalo, když knihu psal, záblesk, který mi přiletěl naproti do poloviny cesty, když jsem se dral na vysokou horu a únavou už už klesal. Některé věty jsem vsunul tu a tam do svého chvalořečení, i doplněk podávám tu jen ve zkratce.

Všechno, co se odehrává v lidských dějinách i v jedincích, jsou jen výsledky myšlenek, uchopených a lidskou duchovní silou spoutaných. Nedoberné je zřídlo myšlenek. Nepřehledná jest jejich věčnostní působnost. Ani jediná z myšlenek nemá však věčné trvalosti a působnosti sama o sobě.

Jen málo jasnovidných zraků vidí do oněch časových dálav, kde ta nebo ona myšlenka zaniká transmutací v jiný myšlenkový útvar, nebo, – je-li vysokého řádu –, přidruží se jako nové vesmírové slunce k nespočetným slunečním systémům jiným. Tvůrčí dílo budoucnosti se buduje v přítomnosti. Téměř všechny pojmy, i ony, jež zdají se být metafysickou skutečností, jsou právě jen myšlenky vyššího stupně a řádu, ne božským jasem samým, dotýkaným nevyslovitelnou nadkrásou centrální dílny nekonečna.

Pojmy dobra a zla, viny a neviny, hříchu a ctnosti, nebe a pekla, – toť jen řád nižších nebo vyšších myšlenek, učiněný lidmi zákonem, pokus učiniti trvalostí a věčností něco, co jest pomíjející, byť existence toho byla časově sebe delší. Taková jest podstata všech zákonů, pojmů a názorů o životě a smrti. Činitel, který se v nás brání proti bolesti, nepříjemnosti, jedním slovem otroctví, není rázu fysického, ani jen zdánlivě metafysického. Je v nás tím, čím se chvěje a žije věčnost, nekonečnost. Bolest může býti prostředkem výchovným, není však nutností. Je lhostejno, vychová-li z nás bolest dobrého truhláře, nebo hvězdu. Výsledek – a to vždy jen časový – závisí jedině na řádu myšlenky, s níž se časově ztotožníme.

Možno přerozmanitě usuzovati o příčinách, proč jsme zde a proč jsou věci takové, a ne jiné, proč nemožno přeskočit ihned sebe sama, chce-li tomu hroznou silou naše vůle. Zbude jen to, s čím se fakticky ztotožníme. Vůle jest chtíti; ale chtíti není ještě věděti, plniti a tvořiti, tvořiti ze sebe sama. Tvořiti ze Sebe Sama jest predikátem Ducha: být bez výhrady zapojen do božského řádu tvoření tou silou, jakou roste na příklad strom. –

Každá odchylka, chtít tvořit pomocí myšlenky, jest vadný proces. Tvořiti znamená plnit, co Bůh v nás v nejtišších hodinách chce, ono nutkání, naprosto neovlivněné myšlenkami. Zde je pravá a neomylná vůle k činu a činům. To máme vykonat a plnit, ať je to kdokoliv, k čemu nás volají naše nejvnitřnější pokyny, s vyřazením jakýchkoliv myšlenek a svodů rozumu a citu: jen takto je plněna vůle boží.

Pravím, bratří, že zde nikdy nedojdete konce, neboť tomu brání nekonečnost. Zvěstuj bratřím a sestrám, že milejší jest mi klid a trpělivost krávy, než chtivost dychtivých po nejvyšším světle, zatím co jejich dobro a zlo jest samo ještě nízké a temné. Klid v krávě dojde dříve světelnější oblasti a stavu než žádostivost těch, v nichž temné je dobro a zlo.

Všechno vaše dobro i zlo nemá věčného trvání. Jsou pohybovými prostředky tvůrčího dění. Lkající slovo trpícího jest často božštějším hlasem k tobě než hlučné kázání velekněze o Bohu. Políbení polního kvítku dobrýma očima víc tě přiblíží k světlu než honosné řečnění o imaginárním dobru. Procítěné, uvědomělé pohlazení balvanu, víc mu prospěje, než tobě bigotní karatelství. Pomáhat, tvořit, plnit, znamená milovati v duchu a v pravdě.

Myslíte, že vrabeček, polní květ, třpyt v oku, není projevem nezměrné boží lásky? Boží lásky, jež jest jedinou vlastní Prasílou všeho? – Co je světlo? Co je tma? Dál plyne můj obrovský svět a cíl v cíli a jeho září zřím své další tvůrčí vzněty; co Dnes mi potřebou, to Zítra sežehnu postupem v Dál, – tak Jdu k Sobě a ze Sebe ke Všemu –; do Nekonečnosti je rozevláta moje věčnost – –

Je před svítáním, milenky moje. Nad Himalajemi ducha vychází v nafialovělém obzoru mocný pán naší země, oranžové slunce. Je čas pozdravit Ho modlitbou. Musím se s vámi rozloučit. A abyste nepochybovaly o mé lásce, loučím se s vámi se všemi v jedné z vás. Vy však již o mé lásce nepochybujete. Nerad vás opouštím, ale vrátím se, vrátím!

Chtěl bych být královsky bohatým maharadžou, abych se mohl obírat svobodně jen vámi. Jsem knihomil, ne knihomol. Kniha není pohovkou, na níž bychom mohli očekávat, že nás budou obsluhovati bohové. Je činorodým popudem, zátiším, dynamem, kouzelným proutkem, který nám umožní nalézti prameny hlubokých studní.

Znám vás, miluji vás, nenechám se však zlákat zcela do vašich vábných a vonných sítí. Snesitelněji bych však prožil svůj věk ve vašich královských síních, než v hrubém objetí vilné nevěstky nevědomosti. Nechce se mi svobody a žlabu nevědomých. Dychtím po božím řádu. Procházeti se s porozměním komnatami, kde jste všechny shromážděny nebylo by bez užitku pro mne, ani pro svět.

Kdož ví, nepřišla-li by mi v hodinách hlubokého ponoru v sebe některá vstříc, švarná nebeská dívčina a nevlíbala-li by do mne kus nového vesmírového tajemství, kus jeho rozluštění. Dost by toho bylo. I jeden jediný člověk, vystoupivší do azuru Ducha, stane se jedno světu i sobě skutečným spasitelem. A ve vás jest, milenky moje, mnoho takové moudrosti, která přibližuje, která ukazuje cestičku do nebe.

Ale i když nejsem a snad nikdy nebudu maharadžo, nermoutím se. Vím, že i chudému milenci zůstanete věrny, jako on vám. Chudý miluje často vroucněji než bohatý, vy to víte, vy to víte!

Ach, pohleďte, slunce již vyšlo. Promeškal jsem jeho ranní uvítání. Proto se na mne slunce zlobit nebude. Zná vás, vy roztomilé taškářky. A zná mne. A proto vás v odvetu ještě oslavím i v jeho ranní záři.

Vám, poupatům v rozpuku, i vysokým, staletým stromům, vám z nebeských zelených hájů, i vám, krutostí osudu ožehlých, vám z krajin mrazu i ledu, i vám, jimž vlídný osud sypal na cest plné náruče kvítí, budiž vzdána chvála. Za všechnu hrubost a nepochopení, jimž jste snad ještě vystaveny od milionů lidí, za všechny úsměšky i hrdinské, svaté mlčení k potupám i obdivu, musím vzdát poctu. A za všechnu vaši slávu a mystickou nádheru, za každou z nejmenších z vás i za princezny a královny i bohyně mezi vámi, budiž vzdán dík, pokorný, mlčenlivý dík, který by duchem provanul k vám ke všem tak, jak z ducha vychází.

Každou z vás pozdravuji jako poutník, každé přeji milostiplného zdaru, naplnění jejího poslání: ty, kniho, časem rozoraná půdo, ty, která jsi žní a zároveň rolí, do níž vkládáme zrna jako do ženy símě, v nadějích a touhách, buď novým rádlem na nových lánech každému, kdo tě opravdu bude milovat. A těm, kteří tě ještě nemilují, vyjdi v jedné ze svých nesčetných podob v ústrety, aby tě milovati mohli. Jsi určena pro ty, kdož si přejí milovat tě nejvíce. Po největším milování pak touží všichni. Jak nemilovat tebe, která jsi dechem života, jeho dílnou, náručím, líbánkami i zásnubou a věčným těhotenstvím ducha?

Hle, slunce, veliký nebeský rozsévač živého zlata, vystoupilo už nad obzor. Loučím se s vámi se všemi, abych se k vám znovu vrátil. Jsem věrný milenec. Kdo vás poznal, nemůže vám být nevěrným. Miluji vás věrnou láskou, jakou žádný milenec ještě nemiloval – kdo by nemiloval nejštědřejší a nejmilostivější dárkyně – ? Vy, moje, milenky, knihy!

Douška:

Ačkoliv autor Chvalozpěvu o knize jest Čech a originál knihy jest psán česky, netýká se, jak patrno, chvála jenom knih českých, nýbrž celé světové literatury. Ale právě Čechové, jimž kniha byla často jedinou a nejčistší přítelkyní, mohli by snad velmi hluboce pochopit opravdovost i oprávněnost této chvály, jež není ani zdaleka ještě takovou, jakou by knihy vůbec zasluhovaly. Věřím, že lidem mého rodu přináší Chvalozpěv o knize vzpruhu a silné odhodlání k životu, k onomu životu, jímž Bůh nás bezpečně a moudře vede věčností a nekonečností.





Dobová recenze publikace Chvalozpěv na knihu. Převzato z Národní práce ze 16.6.1942.

Zpověď milovníka knih

Fr. Roman Jirman je jedním z těch nadšených milovníků knih, kteří si nemohou nechat svou lásku jenom pro sebe, nýbrž musí z překypujícího srdce sdělit své nadšení i jiným. Napsal drobnou knížku, nazvanou příznačně „Chvalozpěv o knize“ (stran 144, cena K 24. –, nákladem K. Mašína, Kladno). A skutečně není knížka od první do poslední stránky ničím jiným nežli vzrušeným a nadšeným dithyrambem, chvalozpěvem na knihu. Nikoliv na nějakou knihu zvláštní, nýbrž na knihu vůbec, přítelkyni a utěšitelku, milenku –, knihu, nositelku myšlenek, ideálů, pravdy. Jirmanova knížka se ovšem musí číst pomalu a v malých dávkách; nasazuje-li autor citové fortissimo hned na první stránce, pak by to čtenáře příliš brzy unavilo – a toho si Jirmanovo nadšení nezaslouží, už proto ne, že vedle starých pravd a postřehů dovedl Jirman leckdy najít novou, neotřesenou formulaci svých citů. V. T.





Medailon F. R. Jirmana. Převzat z Lexikonu české literatury. Osobnosti, díla, instituce. [Díl] 2 H-L. Svazek I. H-J. Praha : Academia, 1993, s. 561.

František Roman Jirman

nar. 28. 12. 1895 Louka (u Litvínova)

zemř. 28.12. 1971 Vrbno nad Lesy (u Loun)

Žurnalista a esejista, zabývající se širokým komplexem etických otázek.

V podstatě autodidakt; celou první světovou válku prožil jako voják na všech rakousko-uherských bojištích. Ve 20. letech a na počátku 30. let se věnoval žurnalistice; redigoval různé časopisy v Plzni, Pardubicích, Novém Jičíně, Moravské Ostravě a Praze. Svoje publikace vydával vlastním nákladem anebo v různých okrajových nakladatelstvích.

Prostřednictvím žurnalistiky usiloval Jirman realizovat vlastní projekty směřující k zušlechtění lidstva. Východisko ze světové hospodářské krize viděl v realizaci „jednotného hospodářského plánu světového“, proklamoval „demokracii stavovskou“, kterou pokládal za nejvyšší stupeň uspořádání společnosti (1933 založil Svaz stavovského souručenství práce). Vycházel z krajního idealismu, kritizoval militarismus, státní zřízení, řešení ženské otázky, hlavně se však zabýval náboženskou problematikou. Jirmanovo filozofické založení bylo zprvu až naivně romantické, pozdější koncepce, podřízená snaze „učinit svět krásným, silným a svobodným, překonat bídu člověka“, byla zase silně utopická, místy snílkovsky zmatená. Etické, náboženské a vyhraněně nacionalizující (nikoli však fašizující) zanícení je u Jirmana provázeno hlásáním praktických hospodářských, respektive sociálních reforem a vyúsťuje v proklamovaní „pravé“ náboženské víry. To vše je vyjadřováno značně patetickým stylem s přesvědčením o apoštolském poslání autorově.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
IKAROS, redakce. Pravá láska bibliofilova. Ikaros [online]. 2005, ročník 9, číslo 13 [cit. 2019-12-06]. urn:nbn:cz:ik-11989. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11989

automaticky generované reklamy