Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Odpověď na kritický článek Petra Plachého: Čtu a nechci vědět proč

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Odpověď na kritický článek Petra Plachého: Čtu a nechci vědět proč

1 comments
Autoři: 
Autorovi článku, dle mého názoru, není nic milejšího než se setkat s kritickou odezvou, ať již v pozitivním či negativním smyslu. Zejména, když se jedná o věc tak konstruktivní, jako je diskuse na poli literární vědy, kterou se Petr Plachý pokusil vyjmout z oblasti exaktní vědy tím, že z jejího předmětu - literárního díla, učinil "tajemství, které nelze s konečnou platností vysvětlit".

Kdybych přistoupil na jeho hru, potom bych se musel otázal jeho, který vyzývá k obraně "tvůrčí svobody v otázce interpretace uměleckého díla", proč brání mně svobodnému jedinci hájit svůj skrovný příspěvek k problematice četby literárního díla.

Jako autor, který respektuje pravidla vědy, se však nemohu odchýlit od zásadní popperovské vize vědy, která nespočívá v ničem jiném, než ve formulování hypotéz bez nároku na věčnost, hypotéz, které každý nový objev může zpochybnit nebo vyvrátit. Pokud P. Plachý nepovažuje literární vědu za vědu, ať se nesnaží zpochybňovat potřebu exaktní vědecké metodologie a spíše své úsilí orientuje na změnu jejího názvu např. na literární umění, literární esejistiku nebo nějak podobně. Potom bude ovšem umění kritiků soupeřit s uměním autorů.

Vezmeme-li v úvahu povahu vědeckého poznání jako vývoj zamítaných či dočasně potvrzovaných hypotéz, jak je možné, že P. Plachý může uvěřit tomu, že jeho hypotéza o účelu, smyslu uměleckého díla je ta pravá? Což není přístup, hájící jenom jeden z možných přístupů, příkladem (mně přisuzovaného ) censorství?

Rád bych se vyjádřil k některým námitkám P. Plachého

Především musím zdůraznit, že můj, P. Plachým kritizovaný článek "Četl bych a nevím proč?", publikovaný před dvěma roky, je úvahou nad otázkou, proč žáci základních a středních škol nečtou. Východiskem pro mé úvahy byly citace výroků žáků převzaté z článků Učitelských novin. Článek si kladl za cíl polemicky přispět k řešení aktuálního problému, proč jsou snahy pedagogů a rodičů v tomto úsilí málo efektivní.

Kdyby byla pravdivá kritická námitka P. Plachého, že literární věda nabízí na řešení problému odpověď, (kterou jen já neznám) potom by vysokoškolsky vzdělaní učitelé, kteří jsou školeni nejen ve znalosti literární vědy, ale i v tom, jak své znalosti didakticky uplatňovat, jistě výsledky této vědy využili.

Název článku "Četl bych a nevím proč?" je proto jakýmsi skeptickým povzdechem žáka, který přes všechno úsilí rodičů i pedagogů nenachází motivaci k této bohulibé činnosti.

V článku jsem si dovolil vyslovit několik hypotéz, které snad všechny bez výjimky P. Plachého pobouřily.

Uvažoval jsem, zda příčinou nezájmu o četbu není to, že :

- teorie recepce (ne tedy literární věda, ale spíše teorie čtenáře) nezaostává za prudkým vývojem teorií o struktuře literárního díla

Vyjádřil jsem názor, že objasňování je snazší u děl tradičních a náročnější než u děl moderních, které jsem definoval jako experimentální.

- vzrůstá rozpor mezi hodnotami, které platí za normy v běžném životě a těmi, které jsou považovány za normy v úspěšných dílech

Touto formulací jsem se snažil upozornit na fakt, že příčinou poklesu zájmu o četbu může být i to, že čtenář se v knihách nesetkává s problémy, které se zabývají okruhem jeho zájmů a problémů.

- klesá zájem o studium teorie čtenáře a literární vědy, poznání struktury literárního díla je nedostatečné a učitelům pravděpodobně chybí metodické nástroje a jazyk, umožňující přiblížit poznání této struktury mladému čtenáři

- výše zmíněný stav znalostí o struktuře díla vede, z nedostatku systematických teorií opírajících se o nová zjištěná fakta, k určité rigidnosti při výkladu literárního díle a tím i ke snížení jeho přesvědčivosti pro žáka. Chybí-li argumenty, potom může přesvědčit pouze váha autority.

O tom, že podpora vědy a výzkumu se u nás pozastavila snad není třeba polemizovat. Důsledky pociťujeme ve všech oblastech, nejen v teorii čtenáře či literární vědě. P. Plachý vytýká mému článku zejména:

- chatrné základy v oblasti literární vědy
- nedostatečné definování literárněvědních pojmů
- uvažování o normách v díle, v němž spatřuje tendenci k censorskému myšlení

Co k tomu říci?

Při formulaci výše uvedených hypotéz jsem se pohyboval převážně na poli teorie čtenáře, nikoliv tedy na poli literární vědy. Opíral jsem se o mnohaleté výzkumy mladého čtenáře ukončené řadou publikovaných teoretických i empirických výstupů. Znalosti z oblasti školství opírám o své dlouholeté působení v pedagogickém výzkumu.

Podle P. Plachého vycházím údajně ze zjednodušeného pojetí předpokladu dvou typů románů: tradičního a experimentálního, jejichž nedostatečná definice naprosto znemožňuje jakoukoliv možnost, si do již tak zjednodušeného schématu doplnit nějaké konkrétní dílo.

Kdybych byl škodolibý, vznesl bych námitku, aby mi P. Plachý definoval některý z pojmů literární vědy: např. psychologický, dívčí, klasický, nový román a nachytal bych ho na švestkách, protože žádná z definic vědy, která má být podle autora "tajemná", přesnou definici nepodává (jsem však přesvědčen, že díky aplikace přístupů blízkých představám P. Plachého) ani podávat nemůže.

Připadá, mi že rozdělení na kategorií tradiční a experimentální román má své opodstatnění a že lze do těchto kategorií díla bez obtíží zařadit, zvolíme-li za rozlišovací práh například obtížnost jazyka, způsob časového řazení dějových epizod a dalších faktorů.

Nebudu hlouběji obhajovat další kritické námitky, protože P. Plachý je vlastně ani nevyvrátil ani své teze přesvědčivě nedoložil.

K mé lítosti musím konstatovat, že autor polemického článku je pravděpodobně přesvědčen, že hájí nějaké universálně lidské stanovisko, podepřené staletím výzkumů. Mýlí se. Je velmi, velmi zaujatý. Mluví výhradně slovníkem několika teoretiků postmodernismu, zejména francouzské provenience, jejichž názory jsou v současnosti na trhu filozoficko-literárních pravd na výsluní. P. Plachý se zmiňuje o Máchově Máji, ale ten by v očích jeho teoretických vzorů pravděpodobně neobstál. Myslím, že kdyby si P. Plachý své vzory důkladněji přečetl, zcela určitě by ho pod jejich vlivem rychle vyměnil hrdiny Máje na zdrogovaného feťáka z Burroughse, a podobné, protože jsou nyní v módě.

Pravda postmodernistů je jednoduchá. "Autor je mrtev" a tudíž nastává období svobody interpretace. Jsem s tímto trendem myšlení trpně srozuměn zvláště, když našlo podporu amerických intelektuálních kruhů, ale přece jen je mi bližší představa, že lze vztah mezi obsahem literárního díla a strukturou psychiky čtenáře postavit na objektivních, exaktních základech.

Nedomnívám se přirozeně, že by v současné době bylo možné požadovat na vědě o recepci uměleckého díla nároky, které na sebe klade exaktní věda (jak to může někoho, kdo zná trochu literární i exaktní vědu vůbec napadnout), ale domnívám se, že snaha přiblížit se přesnosti požadované ve vědě není zas tak přemrštěný požadavek. Jedinci vyčnívající z řad literárních vědců, jmenujme např. jen J. Mukařovského, R. Jakobsona, se o přiblížení exaktní vědě pokoušeli a jen malověrností jejich následovníků se dnes tato věda zmítá v nejasnostech, relativismu a iracionalitě.

Kdybychom tuto myšlenku absolutní relativnosti našich soudů o literárním díle a vlastně čemkoliv, domysleli do důsledků, mohla by nás snadno napadnout představa školy, v níž žák odmítá odpovídat na otázky učitele, protože dospěl k představě, že jeho názor má prostě stejnou platnost jako názor učitele.

Závěrem bych chtěl nabídnout P. Plachému možnost aktivně se účastnit na aktivitách, jejichž cílem je motivovat žáky základních a středních škol k četbě. Ovšem to by musel přijít s něčím více než jen s myšlenkou "Čtu a nechci vědět proč." Totiž, to je tak. Objektem přesvědčování není ten co čte, a neptá se proč, ale bohužel právě ten, kdo nečte a neuvažuje o to, zda ví, či neví proč.

Rád bych, kdyby se z této polemiky zrodila nějaká rozumná iniciativa, která by podnítila zájemce pokračovat v rozvíjení polemiky o teorie interpretace uměleckého díla.

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
JONÁK, Zdeněk. Odpověď na kritický článek Petra Plachého: Čtu a nechci vědět proč. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 4 [cit. 2020-05-31]. urn:nbn:cz:ik-10515. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10515

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

Jako člověk s technickým vzděláním zajímající se o kulturu se domnívám, že existuje emocionální umění a tím i literatura, která čím silnější budí emoce kladné i záporné, tím větší hodnota je dílu přisuzována a v různých dobách se stav hodnoty dynamicky proměňuje. Na druhé straně je literatura vědecká, která emoce eliminuje na racionalitu, a čím méně emocionality obsahuje, tím je věrohodnější a solidnější. Emoce nad určitým poznáním zůstávají komorně skryty do okamžiku poznání a dále se nepředávají. Moment ohromení je ponechán i tomu, kdo tento poznatek pochopí.
Jestliže generace nečte, vidí emoce doby v něčem jiném-pravděpodobně v populární hudbě. V tomto smyslu je úkolem vědy poznávat a učit poznávat i ty druhé......

registration login password