Začněme od Adama – jak ses vlastně dostala ke knihovnictví a informacím?

Stalo se to takto: ve 4. třídě osmiletého gymnázia se mi dostala do rukou nevelká knížka o historii architektury s příklady pražských památek. Zájem, který tato četba ve mně vzbudila, mě přivedl k účasti na pražských vycházkách Klubu českých turistů. Na jedné z vycházek do historických prostorů Klementina jsem uviděla informaci o přijímání studentů na Státní knihovnickou školu. Přihlásila jsem se, byla přijata a v letech 1946-1948 jsem dvouletou školu absolvovala. Doufala jsem, že najdu uplatnění na práci s historickými fondy v historických prostorách Klementina. Když však před koncem školy na jaře roku 1948 ing. Sáva Medonos, ředitel Technického dokumentačního střediska, nám při jedné ze svých přednášek o dokumentaci sdělil, že TDS chce přijmout dva absolventy na knihovnické práce, přihlásila jsem se a od 1. 8. 1948 jsem nastoupila. I když tím začala práce s jinými fondy a v jiných prostorách, než jsem si původně přála, nikdy jsem toho nelitovala.

Jak vzpomínáš na dobu, kdy jsi studovala knihovnictví a vědecké informace na Univerzitě Karlově v Praze? Bylo pro Tebe nějakým způsobem inspirativní?

Toto studium jsem absolvovala dálkově po dvacetileté praxi v knihovnách různých typů. Spolu se znalostmi získanými na Státní knihovnické škole jsem v té době měla již celkem slušnou zásobu vědomostí o všech pracovních technologiích a organizaci knihovnické práce. Studiem jsem si doplnila některé znalosti historie a metodiky knihovnictví a zejména bibliografie. Absolvováním přednášek o základech průmyslových technologií jsem získala zajímavé informace, z nichž např. vědomosti z oboru stavebnictví mi byly později užitečné při funkci investorky výstavby depozitních skladů Státní technické knihovny.

Ve kterých institucích jsi působila? A která z nich Tě osobně i profesně nejvíce ovlivnila?

Jako vedoucí knihovny jsem působila v Ústavu pro technické a ekonomické informace, v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy a po největší část své pracovní éry v různých vedoucích funkcích ve Státní technické knihovně.

Nejsilnější dojmy ve mně zanechalo působení v Ústavu jaderného výzkumu. Úcta a vážnost, se kterou vysoce vzdělaní pracovníci v náročném oboru jaderné fyziky, přistupovali ke knihovně a jejím pracovnicím, mi byly potvrzením, že knihovny jsou rovnoprávnou nezbytnou součástí celého procesu tvorby, uchování a využití lidského vědomostního potenciálu. S lítostí jsem si později někdy zavzpomínala na tento přístup vědeckých pracovníků ke knihovně na rozdíl od často nevhodného chování studentů i jiných čtenářů využívajících služby STK.

Jsi mj. autorkou několika obsáhlých článků věnovaných historii Státní technické knihovny, z nichž jeden byl publikován v časopise Národní knihovna a další dva v Ikarovi. Přesto neodolám a zeptám se, co pokládaš za nejdůležitější změny, k nimž došlo za Tvého působení v roli ředitelky této knihovny?

Myslím, že za mého působení nedošlo v STK k zásadním změnám jak v technologii práce, tak v postavení knihovny v knihovnickém společenství u nás. K zásadní změně v technologii práce došlo až v období mé následovnice ve funkci ředitelky PhDr. M. Rupešové. Ale na tom, že k této změně mohlo dojít v krátké době a bez větších problémů na straně pracovníků STK, měla určitě podíl několikaletá projektová příprava komplexní automatizace STK, zavedení automatizace specializovaných systémů, napojení rešeršní činnosti na databázové centrum Ústřední technická základna apod. Zabezpečení prostorů pro fondy STK výstavbou depozitních skladů bylo jistě významným krokem mého „ředitelování“, stejně tak jako udržení i rozšíření metodického působení STK ve funkci ústřední technické knihovny přes nepříznivé klima, které v tomto směru způsobovalo podřízené postavení STK jako složky Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací.

Při svém působení v knihovnách a jiných informačních institucích ses setkávala s řadou dalších osobností. Prozradíš nám, které z nich Tě nejvíce ovlivnily a jak konkrétně?

Samozřejmě to byl můj první šéf, kterým nebyl nikdo menší než ing. Sáva Medonos. Myslím, že obecně vliv řídícího pracovníka, se kterým se začátečník jako s prvním v praxi setká, hraje významnou až určující roli ve formování osobnosti v pracovním procesu. Ve smyslu pro povinnost, maximální pracovní nasazení, systematickou práci a její neustálé zdokonalování novými podněty jsem měla v ing. Medonosovi nejen vzor, ale i kolegu, který odpovídal mému pojetí osobnosti v pracovním procesu. Druhým člověkem, na kterého chci vzpomenout, je PhDr. Antonín Derfl. Zde nešlo o formování mé osobnosti, ale o zásadní změnu mého pracovního postavení tím, že brzy po svém nástupu do funkce ředitele STK v první polovině roku 1962 mě požádal, abych přišla pracovat do STK. I když uvolnění z pracovního úvazku v Ústavu jaderného výzkumu nebylo vůbec jednoduché, podařilo se mi do STK nastoupit od 1. 6. 1962. Zařazením v různých vedoucích funkcích mi dr. Derfl umožnil využít i rozvinout moje organizační schopnosti.

Po sametové revoluci jsi stála u zrodu České informační společnosti. Mohla bys našim čtenářům přiblížit její začátky?

ČIS vznikla z Komise pro vědecké, technické a ekonomické informace České vědecko-technické společnosti. Český svaz vědecko-technických společností jako nástupce této společnosti, která zanikla, vyzval všechny její složky, aby změnily svoji formu sdružování občanů na společnost, pokud jí už nebyly dříve. Někteří členové Komise VTEI spolu s tajemnicí komise zařídili svolání ustavujícího sjezdu. Zvolené zastupitelstvo pak vytvořilo stanovy a rozběhlo pořádání vzdělávacích akcí, z nichž nejdéle se konaly (zpravidla měsíčně) přednášky nazvané jako akce Infoparty. Včasným ustavením se ČIS stala jedním ze zakládajících členů Svazu.

Jak se podle Tebe liší Česká informační společnost z počátku 90. let od její dnešní podoby? Došlo k nějakým podstatným změnám?

Po formální stránce k podstatným změnám nedošlo, o čemž svědčí např. to, že původní text stanov doznal jen nepatrných úprav a změn. Po stránce společenské aktivity však prošla ČIS určitým vývojem. V průběhu 90. let odešli z ČIS všichni její původní zakladatelé buď pro nedostatek času při zvýšeném pracovním tempu, nebo proto, že odešli do jiných oborů. Současně ČIS ztratila svoji původní členskou základnu, a to zrušením většiny útvarů vědeckých a technických informacích v podnicích a ústavech. Aktivita zastupitelstva ČIS se proto omezila na pořádání zájezdů a poskytování odborných služeb některým organizacím. Z původních čtyř poboček zanikly tři, úspěšně však celou dobu pracovala a pracuje i nadále pobočka v Národním archivu. Teprve když se v roce 2005 ujali vedení ČIS pracovníci Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK, došlo k oživení činnosti, která bude jistě dále úspěšně pokračovat.

A na závěr bych se zeptala, jak by podle Tvých představ vypadala knihovna snů? Blíží se jí nějaká knihovna již v současnosti nebo je to vše zatím hudba budoucnosti?

Ve svém postavení důchodkyně nemám již důvod ani možnost seznamovat se blíže s jinými knihovnami než s Městskou knihovnou v Praze a zejména s její smíchovskou pobočkou. Jak ústředí této knihovny, tak pobočka na Smíchově plně odpovídají mým představám moderního přívětivého prostředí vybaveného zajímavými fondy i potřebnou informační technikou. Pouze jedna věc mi na nich vadí, a to, že literatura ve volném výběru je umístěna i na dolních policích nízko u podlahy. Můj věk mi již neumožňuje prohlížet a vybírat si tituly z polic nízko nad podlahou, a tak jsou tyto knihy pro mne „ztracené“. Jako dlouholetá knihovnice si představuji knihovnu budoucnosti zbavenou problémů nedostatku prostorů, financí, kvalifikovaných pracovníků a informační techniky. O dostatek čtenářů nemám obavy, protože ta část národa, která touží po vědění nebo je alespoň potřebuje, si cestu do knihovny vždy najde.

Děkuji za rozhovor.

E. Sošková v prosinci 1988…

… a v říjnu 2008

Poznámka redakce: První fotografie pochází z archivu E. Sošková, autorkou druhé je L. Skolková.