Dlouholetý ředitel argentinské Národní knihovny (a spisovatel [1]) Jorge Luis Borges se mimo jiné proslavil svým popisem čínské encyklopedie, v níž jsou zvířata rozdělena na na následujcí skupiny: a) patřící císaři; b) nabalzamovaná; c) zdomácnělá; d) prasátka; e) sirény; f) bájná; g) toulavé psy; h) zvířata zahrnutá do této klasifikace; i) ta, co jsou jako bláznivá; j) nespočitatelná; k) nakreslená tenkým štětcem z velbloudí srsti; l) a podobně; m) ta, co právě rozbila džbán; n) ta, co z dálky připomínají mouchy. Pokud by nás v přírodě zajímala právě kritéria vyjmenovaná v této taxonomii, ona encyklopedie by nám poskytla skvělé vodítko, v opačném případě ale mnohá zvířata a jejich v encyklopedii neobsažené vlastnosti budou trvale nevyhledatelná.

Borgesova úvaha ale bezprostředně pokračuje rýpnutím do vlastních - knihovnických - řad: ke zmatku podle něj přispěl i Bruselský bibliografický ústav, který rozčlenil veškerenstvo do jednoho tisíce oddílů. Jeden z nich zahrnuje tato hesla: „Kruté zacházení se zvířaty. Ochrana zvířat. Souboj a sebevražda z morálního hlediska. Rozmanité neřesti a vady. Rozmanité ctnosti a kvality“. Právě s poukazem na arbitrárnost a kulturní podmíněnost každé taxonomie, každého pokusu o klasifikaci, uvažoval v roce 2000 britský mediální odborník Andrew Hardie o úloze knihoven a knihovníků v dnešní informační společnosti. Ve svém článku Knihovník budoucnosti - úředník, nebo autor? Hardie píše o možné roli knihovníka jako „stínového autora“, který už dnes působí jako průvodce nekonečným zdrojem informací. Věcný popis, který přiřazuje knihám věcné selekční prvky, na základě kterých se pak záznamy o dokumentech v katalogu zobrazují, Hardie pojímá jako tvorbu nových sémantických tvrzení. Knihovník tak zprostředkuje čtenářům vyhledávání podle vybraných témat, která jsou jím považována za důležitá. Nutně ale musí souběžně provádět selekci a redukci, při které jiná témata vynechá, a tím je - a s nimi příslušné texty a jejich autory - činí skoro nevyhledatelnými, a proto vlastně neexistujícími. V duchu tohoto uvažování bychom také mohli interpretovat podtitul jeho článku, který zní Kdo neovládne svět metadat, bude smeten!

Když jsem několik let po četbě Hardieho textu sám nastoupil do Národní knihovny (ne té argentinské a ne jako ředitel), získal jsem trochu lepší možnost udělat si vlastní představu o tom, jaké jsou možnosti knihovníka. Dozvěděl jsem se třeba, že každý měsíc je v současnosti přijato mezi padesáti a stem nových hesel, která mají reflektovat vývoj (či změnu paradigmat) jednotlivých vědních oborů. Od roku 2006 jsou navíc u českých odborných a populárně naučných publikací součástí záznamu jejich naskenované obsahy, ve kterých je také možné vyhledávat. To vše má směřovat k tomu, aby oněch nevyhledatelných témat bylo co nejméně. Navíc se autoři a nakladatelé mohou sami spolupodílet na věcném zpřístupnění svých publikací, mohou vytvářet autorská klíčová slova a především volit odpovídající/vhodné tituly knih. Jak ale uvádí Marie Balíková, zvláště u knih ze slovanských zemí jsou na rozdíl od anglosaského prostředí někdy tituly a názvy kapitol natolik metaforické, že se z nich předmět knihy často nedá vůbec poznat; v tomto případě musí věcný katalogizátor věnovat obsahu publikace zvýšenou pozornost (i když ji celou žádný knihovník v pracovní době přečíst nemůže) a zvolit předmětová hesla odpovídající obsahu dokumentu. I pracovníci získávající zahraniční knihy by ovšem mohli uvést řadu příkladů, kdy navzdory všemožným snahám o získání maximálního množství informací o daném titulu se staly případy, kdy je objednaný (i anglosaský) titul se slibným názvem dost nepříjemně překvapil. Jako uživatel knihovny (čtenář) musím dát ovšem Hardiemu často zapravdu: někdy mám velké problémy se natolik vcítit do daného kolegy-knihovníka, abych vystihl jeho jedinečný duševní pochod vedoucí ke kýženému heslu a pak k vytoužené knize, která na mne v knihovních fondech už léta čeká, stačí jen vědět magické heslo. Pokud ale znám alespoň jednu knihu, která se mého tématu týká, cesta se stává snadnější: nejprve zjistím, jaká hesla k ní byla přiřazena, a pak už další knihy hledám podle nich.

Nikdo samozřejmě nepopírá, že k oné informační selekci a redukci v knihovnách dochází, a také v informačních vědách se dnes objevují teorie právem pojímající jakoukoli organizaci znalostí za sociální konstrukt [2]. Pokud ovšem v celé České republice není možné k mnoha tématům najít ani jeden titul, skoro vždy to znamená, že kniha zabývající se daným tématem se do žádné veřejné knihovny prostě nedostala; dříve z politických a dnes hlavně finančních důvodů. Důvodem naopak většinou opravdu není zlovolnost místních katalogizátorů, kteří ono téma nemají rádi, a proto se po způsobu Ecova slepého knihovníka Jorgeho - ironicky pojmenovaného právě po Borgesovi - spikli, aby ho čtenářům zatajili.