Úvodní poznámka: Tento článek vznikl původně jako polemika k příspěvku E. Bratkové "K otázkám pojmu, třídění a typologie internetových a webovských informačních zdrojů" (Národní knihovna, 1998, roč. 9, č. 5, s. 262-275, dostupný z URL http://www.nkp.cz/start/publikace/k_revue/5.htm) na začátku roku 1999. O možnostech popperiánského epistemologického modelu pro informační vědu autor hovořil již na semináři Tezaurus 98 v prosinci 1998 nezávisle na příspěvku E. Bratkové, jenž se však později stal podnětem pro myšlenku aplikovat zvolený epistemologický model pro definici a popis informačních jevů, které jsou doposud běžně označovány jako "informační zdroje", resp. "dokumenty". Použití zvoleného modelu má za úkol vyložit podstatu těchto jevů a naznačit možnosti širšího uplatnění tohoto modelu v informační vědě.

Úvod

Vznik a rozvoj nových forem médií a forem komunikace informací má jeden vedlejší, nicméně pro pochopení podstaty nových jevů ve formující se informační společnosti velice podstatný a zcela zákonitý důsledek: doposud používaná odborná terminologie přestává dostačovat k popisu a pochopení jevů nejen konkrétní, ale i obecné povahy. Nedostatky současné terminologie používané k popisu informačních procesů a jevů jsou většinou uváděny do souvislosti s tím, že současná terminologie není aplikovatelná na elektronické informační zdroje, resp. zejména zdroje přístupné prostřednictvím Internetu.

Vznik a rozšíření nových elektronických médií znamenalo nejen dokonalejší a rychlejší možnosti pro rozšiřování informací publikovaných doposud v tištěné (klasické) podobě, ale změnilo i podstatu informačního procesu a jevů, resp. změnilo náš náhled na tuto podstatu. Současná terminologie a modely informačních procesů proto přestávají vyhovovat, na což poukazuje i E. Bratková: "...užití pojmu `dokument` v síťovém digitálním prostředí je v určitém aspektu sice možné i legitimní, ale nepostačuje již k zahrnutí dalších forem informací, které jsou dnes prostřednictvím sítě Internet (jakožto média) přenášené. Tradiční pohled na dokument jako médium statické povahy (označovaný často také jako `informační konzerva`), jako médium k přenosu informací fixovaných a uspořádaných na materiálním nosiči v prostoru a čase ... již dnes nevyhovuje při pokusu objasnit povahu `síťového digitálního dokumentu`. ... v informačních systémech provozovaných v rámci Internetu se běžně užívá již jenom výrazu `(informační) zdroje` a systémy knihovnické se k tomu postupně propracovávají ... Pojem `dokument` je v západní terminologii často chápán jen jako materiál textové povahy." (s. 263)

Otázka tedy zní: je současný pojem dokumentu dostačující k označení nových informačních jevů? V souladu s E. Bratkovou se domnívám, že nikoliv, resp. že by bylo nutno pojem dokumentu zásadně změnit. To ovšem s sebou přináší riziko, že nebude zbaven svých původních konotací, a proto je zřejmě vhodnější pokusit se o nalezení nového termínu. E. Bratková navrhuje pro elektronické informační zdroje používat termín "nedokumentové informační prameny (zdroje)", který vychází ze starší české literatury. Tento termín však podle mne není vhodný přinejmenším ze dvou důvodů.

Termín "nedokumentové informační prameny (zdroje)" (dále pouze "NIP") je termínem komplementárním k termínu "dokument", resp. "dokumentové informační prameny (zdroje)" (dále pouze "DIP"). Tato komplementárnost je dichotomická, množina NIP a DIP představuje celé universum "informačních pramenů", ale definiční rozsah množiny NIP je závislý na definičním rozsahu DIP. Jinak řečeno, vymezení NIP není možné bez toho, aniž by nebyly vymezeny DIP, tzn. aniž by byl stanoven význam termínu "dokument". Pokud bychom zůstali u dosavadního rozsahu pojmu dokumentu, je otázka, nakolik by se tato definiční závislost NIP na DIP mohla ukázat pro budoucí vývoj jako omezující. Dichotomická klasifikace informačních zdrojů a na ní založené modely informačních systémů, přestože by snad pro praxi byla i vyhovující a dostačující, by se na teoretické úrovni mohla stát překážkou pro pochopení podstaty informačních jevů. V případě rozlišení "dokumentových" a "nedokumentových informačních zdrojů" se totiž jedná o jejich rozdělení na základě vnější formy, která je z hlediska jejich obsahu podružná.

Druhým důvodem, proč nepreferovat termín "NIP", je vágnost pojmu "informační zdroj", popř. "informační pramen" a vztah pojmů "dokument" a "informační zdroj". Význam a rozsah pojmu "informační zdroj" není přesně vymezen a operuje se s ním většinou na intuitivní úrovni, což dokládá i příspěvek E. Bratkové, ve kterém tento pojem není definován. Autorka totiž vychází z předpokladu, že "...kategorie, skupiny či typy těchto [informačních] zdrojů v existujících tříděních a typologiích mohou ve svém souhrnu podat celkový rozsah a obsah základních pojmů". Tento přístup založený na implicitních definicích vyplývajících z povahy znaků daného jevu je přirozenou formou prvotního poznávání daného jevu, pro plné pochopení jevu je však explicitní definice nezbytná alespoň jako východisko pro další teoretické úvahy.

Jinou otázkou je, zda pojem "dokument" má opravdu užší význam než pojem "informační zdroj", tzn. zda mezi těmito dvěma pojmy existují rododruhové vztahy. Je opravdu každý dokument informační zdroj? Domnívám se, že nikoliv. Dokument, alespoň podle jeho klasického vymezení ("zaznamenané informace, které mnohou být v procesu dokumentace považovány za ucelenou jednotku" - ČSN ISO 5127-1/1.2-03), se stává informačním zdrojem pouze tehdy, když je využíván. Zaznamenané informace, které nejsou využívány, jsou pouze potenciálním informačním zdrojem. Dokument, který je využíván, by bylo možno označit jako aktuální informační zdroj. Tuto linii však nyní dále nebudu rozvíjet a vrátím se k ní v dalším textu. Zde jsem chtěl pouze poukázat na nevyjasněnost pojmu "informační zdroj" a jeho nejasné vztahy s pojmem "dokument".

Výše uvedené nejasnosti ohledně termínů "dokument" a "informační zdroj" a významovou vágnost pojmu "informační zdroj" lze velice názorně dokumentovat právě na snahách o typologii "dokumentů", resp. "informačních zdrojů" na Internetu, o čemž svědčí výsledky zahraničních bádání, jak je přináší E. Bratková na s. 269-274. Z uvedených nejasností ¹ také pramení další potíže, jako např. pojem "složeného (kompozitního) zdroje", resp. "smíšeného zdroje". Typologie informačních zdrojů je silně závislá na dosavadním chápání pojmu "dokument".

V předchozím textu jsem velice náznakově ukázal, proč termíny "dokument" ani "informační zdroj" nepovažuji za vhodné výrazy pro označení nových informačních jevů. Bylo by samozřejmě možné význam těchto termínů modifikovat, aniž by se změnila jejich forma, ale to nepovažuji za vhodný způsob vyřešení problému. Nejde totiž jen o nalezení vhodných termínů, ale i o vymezení jejich místa v soustavě poznatků a jejich vztah s dalšími termíny, tedy o teorii informačních procesů, jevů a systémů. V následujícím textu se pokusím o definici základních pojmů, stanovení jejich vztahů a vytvoření teoretického modelu, který by umožnil přesnější uchopení jevů, které nás zajímají.

Hermeneutická východiska

Teorie systémů

Nejobecnějším pojmem a východiskem pro pochopení sledovaných informačních jevů je pojem informačního systému. Informační systém je souhrn prvků, jejich vztahů a vlastností (obecně složek informačního systému), který jako celek slouží pro získávání, uchovávání a šíření informací. Složky informačního systému můžeme analyzovat na základě obecné teorie systémů a vyčlenit:

• prvky, ze kterých se informační systém skládá, a jejich vzájemné vztahy
• principy, ze kterých je odvozena charakteristika a struktura jednotlivých prvků i informačního systému jako celku
• procesy, které probíhají v rámci informačního systému, popř. v rámci interakce informačního systému s jeho okolím, tj. informační procesy

Prvky informačního systému dále můžeme rozložit na subsystémy informačního systému, které jsou jeho funkční součástí, a objekty informačního systému, které jsou předmětem informačního systému. Objekty informačního systému jsou informační objekty a podrobněji se jimi budu zabývat níže.

Informační systémy mohou být přirozené nebo umělé. Přirozené informační systémy nemají původ v lidské činnosti a lze je proto označit jako genetické, resp. stvořené informační systémy. Umělé informační systémy jsou vytvářeny uvědomělou a cílenou lidskou činností. Objektem přirozeného informačního systému může být informace nebo její materiální reprezentace, informační objekt, kdežto objektem umělého informačního systému může být pouze informační objekt, nikoliv informace samotná. Toto rozlišení je podstatné nejen pro pochopení podstaty informačního objektu, ale i vztahu přirozených a umělých informačních systémů (např. "subjektivní" aspekty zpracování informací mohou být chápány jako interakce prvků přirozeného a umělého informačního systému).

Teleologie

Vytváření a budování přirozených i umělých informačních systémů není samoúčelné. Z hlediska účelnosti jsou umělé informační systémy extenzí přirozených informačních systémů, proto musí být účel umělého informačního systému nahlížen prizmatem účelu informačního systému přirozeného.

Základním účelem informačních systémů je podpora sdílení informací v daném systému. Účelem umělých informačních systémů je podpora komunikace informací ve společnosti. Tato společenská komunikace však není samoúčelná, jejím účelem je změna kvantity nebo kvality informací nebo znalostí, kterými disponují jednotlivci. Změna jednotlivcovy úrovně znalostí však také není samoúčelná, jejím účelem je poznání jevů a procesů poznatelného světa a v důsledku ovlivnění nebo změna jednotlivcovy znalostní základny (resp. poznatkového tezauru), jeho postojů nebo chování. Zde řetězec teleologických aspektů přerušíme, protože jeho další rozvíjení se již vymyká z hranic informační vědy, resp. jejích hraničních oblastí (kognitivní věda, sociální komunikace, epistemologie), a spadá do jiných vědních disciplín (rozvíjením účelů poznání bychom se mohli ocitnout např. na poli teologie).

Poznání pro nás bude prvotním účelem informačního systému, resp. informačních procesů, které v jeho rámci probíhají. Pro pochopení tohoto prvotního účelu, a zprostředkovaně tedy i pro pochopení informačního procesu, budu vycházet z epistemologie (teorie poznání).

Epistemologie

Nemíním zde podávat přehled jednotlivých teorií poznání z hlediska jejich vhodnosti pro aplikaci v informační vědě, protože objektivně nelze rozhodnout o správnosti zvolených východisek. Teorie zůstává v platnosti potud, pokud není falzifikována nebo pokud není nahrazena novou teorií, jejíž explikační schopnost má větší extenzi než teorie původní, tzn. že nová teorie je schopna (a) do definiční množiny jevů zahrnout více prvků, přičemž je zachována specifičnost jednotlivých výpovědí, a (b) je schopna objasnit vztahy mezi jevy, které původní teorie opomíjela nebo nebyla schopna identifikovat nebo objasnit. Pro oblast poznání za takovou teorii považuji teorii poznání K. R. Poppera, kterou přijmeme jako pracovní epistemologické východisko. Jedná se o Popperovu teorii "tří světů". Svět 1 je svět reálných jevů, věcí a předmětů, jak je můžeme vidět kolem sebe v reálném světě. Svět 2 zahrnuje subjektivní lidské vnímání tohoto světa (proces myšlení, ale i pocity, emoce apod.). Svět 3 je tvořen teoriemi, hypotézami, myšlenkami, problémy a dalšími prvky intelektuální činnosti člověka. Tento svět obsahuje veškeré zaznamenané poznání a existuje tudíž nezávisle na lidském myšlení. Svět 3 přitom není chápán jako platonský svět idejí, které jsou prvotní příčinou všech věcí.

Aplikace popperiánského epistemologického modelu na oblast informačních systémů

Definice základních pojmů

Shora jsem hovořil o objektech informačního systému, tedy informačních objektech. Před tím, než tento pojem pojem definuji, je třeba alespoň stručně určit význam a místo pojmu "informace" a dalších souvisejících pojmů, a to "data", "znalost", "poznatek".

Vymezení významu těchto pojmů je maximálně obtížné, v odborné literatuře neexistuje shoda v jejich významu ani důslednost v odlišení významu jednotlivých pojmů. Je třeba si uvědomit, že všechny tyto pojmy nějakým způsobem souvisí s poznávací činností člověka, resp. libovolného subjektu. Tato poznávací činnost je vždy realizována ve vztahu objektu a subjektu. O takto realizovaném vztahu hovořme jako o poznávacím vztahu objektu a subjektu. Poznávací činnost má vždy své výsledky (a to i v případě nulových výsledků - pak jsou výsledky poznávací činnosti negativní), tyto výsledky označme jako výsledky poznávacího vztahu objektu a subjektu. Tyto výsledky jsou nějakým způsobem formalizovány, reprezentovány. Reprezentace výsledků poznávacího vztahu objektu a subjektu označme jako kognoskália ². Konkrétní kognoskália se kvalitativně liší podle míry své uspořádanosti a komplexnosti. Rozeznáváme tři základní kategorie kognoskálií:

• data jsou reprezentace výsledků poznávacího vztahu objektu a subjektu na smyslové úrovni; smysly tu rozumíme lidské smysly a jejich extenze (např. měřící přístroje)
• informace jsou reprezentace výsledků poznávacího vztahu objektu a subjektu na rozumové úrovni
• znalost je reprezentace výsledků poznávacího vztahu objektu a subjektu na úrovni vědomí; zatím není známa umělá forma vědomí, proto máme v tomto případě na mysli lidské vědomí

Mezi další kognoskália, se kterými se běžně operuje, můžeme zařadit pojmy jako např. "fakta", "poznatek" a další, které však pro další výklad nejsou podstatné. Pro úplnost snad jen uveďme, že pojem "fakta" je druhovým pojmem k pojmu "informace" a "poznatek" druhovým pojmem k pojmu "znalost". Význam pojmů "fakta" a "poznatek" je vhodné vymezit ve vztahu k jejich rodovým pojmům, tzn. "informace" a "znalost". Informaci bychom tedy mohli chápat jako soubor faktů a soubor pravidel, jak tato fakta zpracovávat a využívat je. Obdobně znalosti můžeme rozumět jako souboru poznatků a souboru pravidel, jak tyto poznatky zpracovávat a využívat je. Tento pojem pak v jistých kontextech odpovídá pojmu "aktivní znalost". "Pasivní znalost" je pak pouze soubor poznatků, ke kterému není připojen soubor pravidel, jak s nimi nakládat ³. Celá oblast kognoskálií bude lépe pochopitelná na základě níže uvedeného schématu.

Schéma je uspořádáno podle míry uspořádanosti a komplexnosti jednotlivých kognoskálií. Komplexní interpretace schématu není v tomto příspěvku možná, pro další výklad jsou podstatné především následující skutečnosti:

• Svět 1, Svět 2 a Svět 3 nejsou od sebe v epistemologickém modelu neprodyšně odděleny (naznačeno šipkami), přičemž v realitě tvoří jeden svět.
• Podobně jako tři modelové světy od sebe nejsou odděleny ani jednotlivá kognoskália. Zvyšování či snižování míry jejich uspořádanosti a komplexnosti lze označit jako transformaci kognoskálií. Zvyšující se míru transformace lze označit jako integraci kognoskálií, snižující se míru transformace lze označit jako degradaci kognoskálií ⁴.
• Podobně také nejsou zcela odděleny realizační oblasti kognoskálií. Data jsou zpracovávána smysly, informace smysly a rozumem a znalosti smysly, rozumem a vědomím (resp. všemi jeho složkami). Jinak řečeno, znalosti integrují informace a informace integrují data. Tento způsob integrace se odráží i na úrovní extenze realizačních oblastí kognoskálií a jednotek reprezentace kognoskálií.

Informační objekt

Po vymezení základních pojmů se vrátím k definici pojmu informační objekt ⁵. V souladu s obecným chápáním objektu je informační objekt smysly vnímatelná množina informací. Tato množina informací je uspořádaná, tzn. že mezi jednotlivými prvky množiny existují identifikovatelné a popsatelné vztahy. Tato uspořádaná množina informací má předmětnou a nepředmětnou složku. Předmětná složka je formou informačního objektu a je součástí Světa 1, nepředmětná složka je obsah informačního objektu a je součástí Světa 3. Formu uspořádané množiny informací lze popsat pomocí formálních atributů informačního objektu. Tyto formální atributy jsou realizovány ve Světě 1 konkrétními jevovými formami. Obsah uspořádané množiny informací lze popsat pomocí věcných atributů informačního objektu. Věcné atributy jsou součástí Světa 3 s tím, že ve Světě 1 mohou být vyjádřeny různými konkrétními jevovými formami.

Informační objekt předpokládá informační subjekt. Informační subjekt je subjekt, který je schopen vnímat informační objekt. Informační subjekt je součástí Světa 2.

V souladu s obecnými filozofickými charakteristikami objektu a subjektu je objekt to, co stojí proti subjektu a jeho praktické i poznávací činnosti; subjekt je nositel a zdroj aktivit, zaměřených na objekt. Objektem se stává vše, co existuje nezávisle na subjektu, ale zároveň se dostává do oblasti činnosti subjektu. Pro informační objekt a informační subjekt platí i obdobné vztahy mezi Světem 2 a Světem 3: informační objekt je nezávislý na informačním subjektu, přičemž je předmětem poznávacích aktivit, které vůči informačnímu objektu vyvíjí informační subjekt.

Čtenář, který sledoval pozorně výklad až na toto místo, může namítnout, že termín "informační objekt" odpovídá plně termínu "informační zdroj", resp. "informační pramen". Není tomu tak ze dvou důvodů: význam termínu "informační zdroj" nemá žádnou epistemologickou základnu, jeho význam je značně vágní. Význam termínu "informační objekt" jsme přesně definovali. Za druhé, z hlediska prezentovaného epistemologického modelu je informační zdroj informační objekt, který je předmětem poznávací činnosti informačního subjektu. Informační objekt, který předmětem poznávací činnosti informačního subjektu není, není ani informačním zdrojem. Tento na první pohled paradoxní závěr je zcela v souladu s chápáním, které existenci informace přisuzuje pouze potenciální charakter. Model informačního objektu a informačního subjektu umožňuje chápat tento stav (tj. potencialitu informace) jako vztah, kdy je aktivována činnost informačního subjektu vzhledem k danému informačnímu objektu.

Důsledky zvoleného epistemologického modelu

Můžeme odvodit další důsledky zvoleného epistemologického modelu. Formální atributy, které popisují předmětnou složku informačního objektu, lze rozdělit do několika kategorií. Tyto kategorie prozatím nebudeme vymezovat, pouze označíme množinu formálních atributů jako soubor formálních atributů. "Typologie informačních zdrojů" zmíněná výše je v souladu s předchozí definicí součást souboru formálních atributů informačního objektu. Tuto součást souboru formálních atributů nazveme prezentace informačního objektu. Informační objekt tedy může být prezentován např. textem, obrazem, animací a jinými typy prezentací informačního objektu, jak je uvádí právě např. Dublin Core.

Pokud chápeme informační objekt jako smysly vnímatelnou množinu informací, nebude nám pak činit potíže 8. kategorie v typologii "elektronických informačních zdrojů" Dublin Core, totiž fyzický objekt. "8. Fyzický objekt (physical object) - trojrozměrné objekty nebo látky, které nelze považovat za texty, obrázky nebo jiné typy výše uvedené (např. osoba, počítač, velká [!] pyramida, socha; digitální reprezentace nebo zástupce uvedených objektů musí tedy figurovat jako typ `obraz`, `text` apod." (s. 273). Pokud nyní odhlédneme od případného jiného smyslu, který této kategorii tvůrci Dublin Core přikládají, jak může být elektronický informační zdroj zároveň fyzickým objektem? V tomto případě se zjevně (viz uvedená citace) nejedná o objekty virtuální reality. Proveďme však následující myšlenkový experiment: Sloučíme techniky virtuální reality a holografickou techniku a budeme předpokládat, že existují technologie, které umožňují emitovat záření nikoliv na stínítko (monitor), tj. do prostoru, který je v principu dvourozměrný, ale do definovaného reálného třírozměrného prostoru. Získáme pak "fyzický" trojrozměrný objekt, který bude ve své podstatě elektronický, a který může být prezentací informačního objektu. Např. můžeme uvažovat onu zmíněnou pyramidu, která se může po "dotyku" (tj.po přenesení informace, že homogenní emitované záření bylo na určitém místě narušeno) pootočit do stanovené polohy nebo začít poskytovat jinou třírozměrnou nebo např. zvukovou informaci. Pak tedy můžeme hovořit o "elektronickém fyzickém objektu".

Závěr

V příspěvku jsem se pokusil nastínit možnosti teoretického modelu, na základě kterého by bylo možno nejen vyřešit některé terminologické otázky, ale i lépe porozumět některým informačním jevům a procesům. Na rozdíl od velice přínosného článku E. Bratkové, který je zaměřen prakticky, jsem se snažil na problematiku nahlížet z teoretického hlediska. Otázkou zůstává, nakolik je nastíněný teoretický model použitelný pro praxi. Při této příležitosti je třeba podoktnout, že uvedený model doposud používanou terminologii nenahrazuje, ale rozvíjí ji a upřesňuje ji. Nepředpokládám, že by termín "informační objekt" (podobně jako nově navržený termín "kognoskália") byl použitelný v praxi, kde se používají a i nadále zřejmě budou používat zavedené termíny jako "informační zdroj", "dokument" (popř. informace, znalost apod.) s tím, že jejich význam bude dán do určité míry pragmaticky.

Poznámky:

1. Je nutno podotknout, že tato kritika se netýká formátů elektronických zdrojů (dle MIME), tzn. jejich datové struktury, která je dostatečně standardizována. [zpět do textu]

2. Tento novotvar jsem vytvořil pro účely tohoto příspěvku na základě latinského "cognoscere" (1. os. j.č. cognosco) - poznávat, poznat. Nevím, zda se jedná o tvar nejvhodnější, nicméně potřebu tohoto obecného pojmu, ať už se bude označovat jakýmkoliv termínem, pokládám za zřejmou. [zpět do textu]

3. Typickým příkladem je aktivní a pasivní znalost určitého jazyka. V případě pasivní znalosti máme sice poznatky o lexiku a gramatice daného jazyka, ale postrádáme schopnost tyto poznatky organizovat. V důsledku to znamená, že dokážeme v cizím jazyce číst (soubor poznatků je již organizován), ale nedokážeme jím mluvit (mluvit cizím jazykem teprve organizaci souboru poznatků předpokládá). [zpět do textu]

4. Typickým příkladem integrace kognoskálií je např. proces učení. Příkladem degradace kognoskálií může být např. ztráta historické paměti určitého společenství. Příkladem souběžné integrace a degradace kognoskálií mohou být např. procesy, které probíhají v rámci změny paradigmatu vědy. [zpět do textu]

5. V souvislosti s různými formami transformace informace by zřejmě bylo vhodné mluvit i o "datovém objektu" a "znalostním objektu", definovat jejich význam a vymezit jejich vztah k informačnímu objektu, ale tuto otázku prozatím ponechávám stranou. Za upozornění na toto možné rozlišení děkuji P. Pálkovi. [zpět do textu]