Milé Ikarovky a milí Ikarovci, digitální svět přichází někdy s věcmi a aktivitami, které nás dosti matou, protože v posledu nevíme, k čemu by mohly být dobré a zda vůbec k něčemu. Bude však vhodné, když nebudeme chápat setkání s těmito věcmi a aktivitami jako marnění vzácného času, kterého je zapotřebí k něčemu vážnějšímu, ale budeme je považovat za hledání možností, jak se přenést přes náš věk diskontinuity. Tyto věci a aktivity, z nichž některé jsou poněkud iritující, by nás měly vést k zamyšlení a k přemýšlení o tom, co vlastně digitální svět představuje a co ne a co chceme, aby představoval; vždyť sociální a kulturní svět je naším výtvorem a naší konstrukcí, takže nemůžeme jen pasivně přihlížet a negativisticky kroutit hlavou, když se nám zdá, že vidíme nějaký exces.

A tak bych chtěl upozornit na projekt Handscape - Mobile Computing in Museums, resp. na projekt myBOOM. Zabývají se využitím mobilních informačně-komunikačních technologií v muzejní sféře. Řekneme si: "To je hezké, ale co s tím?". A budeme se ptát, jak to souvisí nebo může souviset s knihovnami. Pomyslíme si, že lidé přijdou na kdeco, ale že řada z toho jsou prostě pitomosti. Ale také nás napadne, že to, co je v jednom ohledu hloupostí, je v jiném kontextu zajímavou věcí. A ať tak, nebo onak, je to příznakem něčeho hlubšího. Bude tedy dobré, když se pokusíme při úvaze o využití mobilních informačně-komunikačních technologií vydat touto cestou.

Zmíněné projekty rozvíjející využití nových digitálních technologií vlastně hodlají nabízet pod velkými slovy docela obyčejné věci, které vyplývají z konceptu mizení vzdálenosti. Turista, který jede do nějaké oblasti, si může až v průběhu cesty nezávisle na pevné infrastruktuře vybrat muzeum, které navštíví. Když už je navštíví, má kromě lidského a knižního průvodce a kromě využití počítače na určitém místě ještě další možnost, jak se v něm orientovat. To je sice hezké, ale přiznejme si, že docela tradiční. Analogií v knihovnách je třeba využití technologie W@P pro fyzický výpůjční proces. Otázky, které se tu kladou, jsou výhradně technicko-organizačního rázu, záleží na čistě praktickém hodnocení situace, zda a kdy může být taková mobilní komunikace přínosem, nebo přítěží. V tomto smyslu tedy nejde o nic světoborného a nemusíme se tím dále zabývat.

Představme si to však jinak, obecněji. Svým způsobem tu totiž jde o jakýsi model reprezentace historického / kulturního dědictví. Tento model spočívá na dvojí transformaci modelu tradičního: jednak ztrácí na významu místo, kde se příslušná část historického / kulturního dědictví ve fyzické podobě artefaktů nachází, jednak pozbývá důležitosti stabilita místa, na němž se v průběhu jediného setkání s tímto historickým / kulturním dědictvím nalézá recipient či uživatel. Tím se nikoli částečně, nýbrž totálně ruší časoprostorové vztahy jakožto názorová forma, a přece zůstává zachována konkrétnost, recepce není pouze abstraktní. Vnitřní představa jako by se zvnějšňovala, aniž je třeba zasahovat do vnějšího časoprostorového světa a provádět v něm změny. Zkrátka zcela zásadním způsobem se mění povaha historického / kulturního dědictví jakožto artefaktu, resp. souboru artefaktů. Proměňuje se váha, kterou přikládáme jejich věcné existenci na jedné a ideálnímu významu na druhé straně. Zároveň se jejich ideální význam stává fluentním, plynule situačně proměnlivým. To je svět, který dosud nejenom neznáme, ale který byl tradičním přístupem výslovně odmítán, do kterého však nyní vstupujeme. Z toho ovšem plyne, že úkolem paměťových institucí nemůže být pouhá katalogizace a prosté ukazování či půjčování ať už věcí - fyzických artefaktů, nebo věcí - nefyzických dokumentů, nýbrž zprostředkování plynulosti významů. Uživatel-recipient si v této plynulosti sám vytvoří personální informační prostor relativně nezávislý na vnějších okolnostech.

Domnívám se, když na využití mobilních informačně-komunikačních technologií v paměťových institucích pohlédneme tímto způsobem, že máme co promýšlet, abychom takto konstruovaný svět nevnímali jako chaos, nýbrž jako jinou, netotální a netotalitní podobu řádu. Tak se o to, milé Ikarovky a milí Ikarovci, pokusme, snad nám to půjde.