Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Konference »Preserving the Digital Heritage: Principles and Policies« a kritéria výběru elektronických zdrojů

Čas nutný k přečtení
12 minut
Již přečteno

Konference »Preserving the Digital Heritage: Principles and Policies« a kritéria výběru elektronických zdrojů

0 comments
Autoři: 

Počátkem listopadu se ve dnech 4.-5. 11. 2005 v Haagu konala konference věnovaná ochraně digitálního dědictví, konkrétně problematice kritérií pro výběr zdrojů. Tématem tedy bylo, co by se mělo vybírat pro budoucí uživatele k archivaci a zda vůbec by se mělo. Bohužel, tohoto tématu se kupodivu následující debata i příspěvky dotýkaly spíše okrajově. Kritéria výběru zdrojů jsou důležitá i pro projekty Národní knihovny ČR (Jednotná informační brána a WebArchiv). Druhým tématem byly role a odpovědnost v tomto snažení, tj. kdo by tuto práci vůbec měl dělat. Konference byla organizována nizozemskou Královskou knihovnou a nizozemskou národní komisí pro Unesco. Jelikož se jednalo o konferenci Unesco, auditorium bylo velmi pestré, zastoupeny byly všechny kontinenty a také profese (archiváři, muzejníci i knihovníci). Konference byla slavnostně zahájena Lieteke van Vucht Tijssenovou, úvodní příspěvek pronesl Abdelaziz Abid (Unesco Information and Informatics Division). Mluvil obecně o dané problematice, představil snažení Unesca v ochraně digitálního dědictví, chartu Unesco
"O ochraně digitálního dědictví" z roku 2003, která se dnes již jeví jako zastaralá (byla vytvářena v průběhu 90. let 20. století). Zároveň upozornil na průvodce (guidelines), které charta obsahuje, a také na skutečnost, že tradiční pohled na způsob ochrany (preservation policy) již dávno neodpovídá danému stavu proto, že nové digitální objekty potřebují naprosto jiný přístup. V problematice ochrany digitálních dokumentů je problémem vůbec odhadnout, co je vlastně dědictví, co je přetrvávající hodnotou. Kritérii mohou být unikátnost, čas i místo vzniku. Povinný výtisk v současnosti na digitální dokumenty moc aplikovatelný není, webové dokumenty jsou rozesety po celém světě a není tedy možné omezit se na zákon o povinném výtisku jedné země. Dalším problémem je překotný vývoj SW a HW, copyright aj. Podle Abida je důležité si uvědomit, že vzniká nové paradigma: nezáleží na nosiči, ale na schopnosti přenosu informace. Instituce specializované na určité typy digitálních dokumentů a jejich ochranu (webová rádia, TV vysílání apod.) již vznikají a fungují. A. Abid vyjádřil naději, že průběh a závěry konference dodají nové podněty pro debatu a seznámí účastníky s již běžícími projekty právě na základě těchto návodů.

Ranní sekci Selecting what should be kept I: selection for future users zahájil William Uricchio se svým příspěvkem Moving beyond the artifact: lessons from participatory culture. Konstatoval, že proměna paradigmatu se netýká pouze ochrany dokumentů, ale celé kultury a společnosti. Paměť se podle něj stává komoditou, zároveň stoupá rychlost přenosu dat (informací) a to vše mění zaběhnuté modely. "Technologie nemění náš život, jsou jeho produktem, produktem naší fantazie". Nové dokumenty jsou dynamické, jsou distribuovány po síti, mají různé způsoby uložení i přístupu. Současnost nazývá Uricchio epochou "digital networking". Sdílení kultury se dle něj mění (např. online hry v reálném čase nebo Napster). Je např. omylem přistupovat k hudbě jako ke komoditě, hudba je spíše kultura a nabízí možnost sdílení kultury. Znalost je naopak třeba nahlížet jako proces, ne artefakt (viz Wikipedia - informace v procesu).

Nabídl zcela nový a odlišný pohled na archiv digitálních dokumentů. Archiv působí jako sociální činitel (kulturní reprodukce a rozvrstvení sociální moci) nebo jako "social practice" (odráží sociální hodnoty a podněcuje spoluúčast). Dá se říci, že archivy tímto způsobem reflektují společenský systém.

Dalším příspěvkem Selecting material for museums navázal Cary Karp. Zabýval se otázkou, která napadne každého uvažujícího člověka: do jaké míry jsou klasické postupy výběru do sbírek aplikované na tradiční materiál stejné jako postupy pro digitální sbírky? Popsal jak se získávají klasické muzejní sbírkové předměty - nákup, dary, plán. Vše je poté uloženo v odpovídajících podmínkách (budovy, depozitáře). A došel k překvapivému závěru. Ukázal totiž, že problémy trápící instituce uchovávající digitální dokumenty (zastarávání přehrávačů a formátů dokumentů) není v prostředí muzeí nový. Ilustroval to např. na hracích válečcích ze 17. století, které muzea uchovávají jako artefakt, ovšem musí k nim uchovávat i přehrávač. Obě tyto roviny představují ohrožení. Samozřejmě se od toho nedá usuzovat na postup při opatrování digitálních dokumentů. Řešení je jistě více. Každopádně se tyto věci (válečky např.) sbírají klasickým postupem, z čehož plyne, že tradiční akviziční postupy muzeí se s malou změnou dají velmi často naroubovat na digitální materiál a jeho získávání. Instituce musí být ovšem vybavena ke čtení digitálních informací.

Catherine Lupoviciová ve svém referátu To select or not to select? položila a velmi obecně zodpověděla několik otázek, spíše o sklízení dokumentů na internetu. Webové dokumenty rozdělila podle obsahu a typu (monografie a šedá literatura, rozhlasové a TV vysílání, instituce, služby a komunikace, ostatní - např. blogy) a podle technologické povahy zdroje (masové, pokračující, povrchový nebo hluboký web). Konstatovala, že povinný výtisk nepředstavuje žádnou selekci a také 10x menší kvantitu než v případě sklizně (harvestu) všech dokumentů v určité, většinou národní části internetu - v případě monografií. Navíc nikdy není jasné, co bude v budoucnu potřeba, čímž do jisté míry potřebu jakékoliv selekce zpochybnila. Např. Švédsko "bere všechno", nic se nekatalogizuje. Kongresová knihovna dělá tematické sklizně. Dánsko (a ČR - pozn. autora) se vydaly jinou cestou, tj. kompletní sklizeň a následný výběr. Zákon o povinném výtisku zahrnující online dokumenty ovšem umožní ukládat a zachovávat i tzv. hluboký web, a to ve spolupráci s vydavateli, kteří musejí poskytnout heslo a login ke svým zdrojům. Jak tedy uchovat reálný web? Perspektivní je pouze celková sklizeň, doplněná o nástroj schopný ve sklizených datech vyhledávat. Což by se nepodařilo, pokud by se sklízela pouze část webu (výběrová).

Poslední příspěvek sekce měla Marie-Anne Chabinová s názvem Preserving the Digital heritage. Reprezentovala komerční společnost Archive17. Mluvila o změnách v práci archiváře nastalých s příchodem digitálních dokumentů. Podala i krátký pohled na to, jak se měnila role archivu v průběhu staletí. "Na začátku kultura ležela v knihách, ne v archiváliích, ty byly nástrojem moci, proto archivy nebyly nositeli kultury tak jako knihovny". "Až v posledních dvou staletích jsou archivy považovány za národní paměť a součást světového kulturního dědictví".

Selekce je nutná, protože vždy se archivuje pro někoho. Co tedy znamená selekce?: 1) uchovat dokument, protože je to něčí zájem; 2) zachovat zástupce určité množiny (redundance); 3) zachovat díla původce pro jeho roli v komunitě. ICT nemění definici archivu ani koncept archivního výběru. Mění ovšem formu dokumentů, množství informací, zranitelnost dokumentů. Z pohledu selekce dokumentů ICT znamená dvě hlavní změny: 1) roste propast mezi místem a komunitou (celosvětovou síť nezajímá území ani instituce, spíše komunity názorové, zálibové apod.); 2) možnost zachycení materiálu bez souhlasu nebo vědomí autora.

Autorka vyčlenila druhy dokumentů:

  1. tradiční dokumenty (archival record ) - smlouvy, zprávy -> do archivu
  2. nové archivní objekty - webové stránky, intranet, chaty, fóra atd. -> hrozí ztráta - ukládat!
  3. různorodé dokumenty z celosvětové sítě - chaty, fóra propojené sítí, malé nebo velké komunity, např. fóra o referendu = hlavní změna a nová výzva -> ukládat!
  4. různorodé soukromé kolekce, přístup k nim je víceméně bez změny - domácí video, fotografie, ukládá se do archivu stejně jako v papírovém světě

Je nutná nějaká metoda (postup), jak k selekci a k novým dokumentům přistupovat. Digitální prostředí práci archivářů moc nezměnilo, je ovšem potřeba, aby archiváři byli více zapojeni do procesu vytváření informací a mohli tak vytvořit konzistentní paměť 21. století.

V rámci diskuse na konci této sekce zazněla mj. tato konstatování: normální archivy vybírají kvůli nedostatku místa, kdežto u digitálního archivu se dá předpokládat, že lze archivovat vše, je ovšem třeba zajistit vyhledávání. Problémy budou působit měnící se formáty - je třeba metadata. Je velmi žádoucí ochraňovat obsah i kontext, aniž bychom byli nástrojem moci.

Druhou sekci prvního dne s názvem Selecting what should be kept I: selection for future users zahájil svým příspěvkem Selection and digital preservation in archives and museums David Bearman. Zabýval se selekcí a problémem vyběru v širších souvislostech (potřebné změny v technologiích, zákonech, ekonomickém pohledu i doporučení pro spolupráci úložišť). Podle něj knihovny vlastně provádějí výběr do sbírek, tj. nesbírají všechno (neuvažujeme povinný výtisk). Navíc instituce se neshodují ani v tom, co se pokoušejí ochránit. Knihovnám jde o obsah zdroje, archivům o kontext a muzeím o artefakty samotné. Výběr samotný neovlivní rozmanitost formátů, je vysoce neefektivní a nevýkonný. Výběr (selection) nemá co dělat se sbíráním (collection) a uchováváním, nejde o uschování/opatrování (custody) v digitálním prostředí, uživatelé si vlastně vybírají.

Instituce stále nechápou, co mají vytvořit. D. Bearman mluvil o "digital heritage ecology", zatímco instituce podle něj vytvářejí "digital heritage system". Instituce a jejich úložiště by dle jeho doporučení měly maximálně spolupracovat v "networked architecture", aby se zabránilo redundanci, pomohlo změnám formátů na modernější, snížily náklady i riziko ztráty dat. Aby místní instituce naplnily svou identitu, měly by přizpůsobit své služby a pomoc, ne obsah. Obsah bude přístupný a vytvářený společně s ostatními.

Povinný výtisk by měl platit pro všechny publikace, včetně digitálních. Publikace pod povinný výtisk nespadající, nemající copyrightovou ochranu, by měly být sklízeny patrimoniálními archivy. Národní knihovny/archivy by měly ukládat celý záznam digitálních publikací. Měl by dobře fungovat i systém zachování záznamů "record keeping" v úřadech, protože jde o dokumenty, které nebudou nikdy publikovány.

"So, why are selection and preservation an issue? Because we are reacting to digital heritage at the existing repository level rather than building new institutions to support a digital heritage ecology". Změny nepotřebují čekat na mezinárodní dohody, mohou být zavedeny na národní úrovni, a to s okamžitými úsporami a stoupající ochranou dědictví.

Na Davida Bearmana navázal Rens Frommé (Institute for the unstable media) s referátem Capturing unstable media. Popsal problémy a řešení s pořizováním, ukládáním a následným vyhledáváním tzv. nestabilních medií. Jde ze své podstaty o heterogenní materiál - koncerty, fotografie, videa, texty, screenshoty, interaktivní instalace (výstavy) aj. Institut nemá sbírku, díla pouze prezentuje. Autor nazval toto snažení "ochranou elektronických uměleckých aktivit". Nutno uznat, že jde o problematiku velmi opomíjenou.

Poslední příspěvek prvního dne konference pronesl Erik Oltmans, který představil nizozemský projekt International e-Depot. Vznesl otázku, kdo vlastně zaručuje stálou dostupnost mezinárodních e-časopisů? Není to v rámci národních povinných výtisků ani sklizní národních domén, geografické modely zde nefungují. Je potřeba mít úložiště, které by spolupracovalo přímo s vydavateli. Z tohoto hlediska je velmi vhodné prostředí v Nizozemí, kde také byl zřízen pro tento účel international e-Depot. "Ochrana je způsob zvládání rizika, tj. ukládání e-časopisů v důvěryhodných (ověřených) archivech mimo vydavatele". Knihovny (i e-Depot) mají možnost omezit přístup ke zdrojům pro ochranu komerčních zájmů vydavatele. Knihovny by měly žádat možnost archivního uložení jako součást subskripce.

Nizozemská Královská knihovna dostala na digitální archiv asi 3 miliony USD, polovina z toho jde na výzkum. Ukládá CD-ROMy, e-časopisy, monografie (e-books). Po vydání putují zdroje od vydavatelů přímo do e-Depotu (na základě dohody s vydavateli). V současné době úložiště obsahuje 5 milionů e-publikací = 5 TB dat, denně přibude 5-50 tisíc dokumentů.

Systém funguje na IBM DIAS a je OAIS kompatibilní, dokumenty se ukládají ve svých formátech. Probíhá automatická validace, konverze metadat. Celý systém slouží a je přístupný návštěvníkům Královské knihovny lokálně (vyhledávání, tisk, stahování pouze pro osobní potřebu), dále pro MVS. Se svolením vydavatele je k dispozici i vzdálený přístup ke zdroji. Pokud vydavatel ukončí publikování zdroje nebo jeho zpřístupňování, je k němu v e-Depotu otevřen volný přístup.

První den se skončil diskusí.

Druhý a závěrečný den konference se konal přímo v budově nizozemské Královské knihovny v Haagu. Zahájil John Mackenzie Owen, jehož příspěvek Preserving the digital heritage: roles and responsibilities for heritage repositories předznamenal nejen téma dne, tj. odpovědnost a přístup institucí k ochraně digitálních dokumentů, ale i následující debatu. Podle J. M. Owena Problematika se problematika dá rozčlenit na několik podskupin:

  1. funkce - co má ochranný systém dělat - výběr a uložení, údržba dat (konverze, migrace), služby (přístup, indexace)
  2. odpovědnost - tj. vydavatel, paměťové instituce, poskytovatelé služeb (komerční)
  3. zdroje, úhrada nákladů - držitelé práv, vláda aj.

Ovšem je to povinnost archivu nebo knihovny? Stále se jedná o tradiční dokumenty, nyní ovšem v digitální podobě. Podle J. M. Owena (ale i C. Karpa - viz výše) je to, co se uchovává, již dáno, jen je to nyní v digitální podobě. J. M. Owen považuje za nutné oddělení dat (knihovna - finance má od vlády) a indexace a přístupu (poskytovatel - platí uživatel). Autor se dále zaobíral pojmem "digital factory society", což rozvířilo návaznou debatu. Za představitele "digital factory society" uvedl např. smartphone a dokumenty v něm. Proti tomu stojí dle něj tzv. "high culture" představovaná např. virtuálním muzeem, digitální knihovnou nebo archivy. Pro "digital factory society" neexistuje žádná národní produkce. Nemá hranice. Digitální kontext není definován národní produkcí, ale tím, co si národ vybere z globálních zdrojů.

Digitální kultura způsob využívání objektů, nikoliv samotné digitální objekty. Otázkou ovšem je, jak toto "užívání" uchovat. "Digital fabric society se musí uchovat!" A sám dává návrh - "digital heritage repository", což je vlastně nový druh instituce. Není určen pro "high culture", je to instituce pro digitální společnost a ochraňovala by "digital fabrics" současné společnosti, stála by nad archivy, knihovnami i muzei. Byla by založena na využití, nikoliv na produkci; na sbírce, nikoliv na uložení. Kritéria výběru by byla veřejně debatována.

Referát popisující již běžící projekt přednesla Ute Schwensová. Představila německý projekt NESTOR. Jde o projekt podporující spolupráci německých institucí a odborníků. Účastní se jej mj. Die Deutsche Bibliothek, Bavorská knihovna v Mnichově, Státní a universitní knihovna Götingen, Spolkový archiv a oddělení informatiky Humboldtovy univerzity. Cílem je sdílení znalostí institucí a vznik komunit odborníků. Takto kooperativně se činnosti nepřekrývají, naopak jsou sdíleny a rozšiřovány. V rámci projektu se vyvíjejí strategii dlouhodobého uložení a vytvářejí různé analýzy. V neposlední řadě je cílem projektu zvýšení povědomí o ochraně digitálních dokumentů u lidí z oboru, propagace, standardizace a školení a kooperace s univerzitami.

Podobný příspěvek, v tomto případě přestavující chod a činnost organizace Digital Preservation Coalition (DPC), měla Maggie Jonesová. Organizace vzniklá v roce 2002 mj. popularizuje "digitální agendu" ve Velké Británii, publikuje návody a pořádá školení. Je ve velmi těsném kontaktu s Unesco. Má 26 členů ze všech oblastí - paměťové instituce, vládní organizace, vydavatelé a soukromé společnosti. Spolupracuje s ostatními organizacemi podobného zaměření (např. IIPC aj.).

Druhý den konference byl ukončen debatou, která byla zaměřena na potřebnost řešení na národní a mezinárodní úrovni. Výsledkem debaty byl konsensus, že digitální archivace je globální problém, ale nejdříve se musí řešit na národní úrovni. Pokud jej není možné řešit na této nižší úrovni, jak je možný jej řešit globálně? Je třeba mít jasný národní koncept a diskutovat ho mezinárodně.

Konference se nedobrala žádného oficiálního závěru patrně z toho důvodu, že se jí účastnili zástupci různých paměťových institucí a rozdíly v jejich pohledech jsou bohužel stále ještě propastné. Je to dáno i různou legislativou v jednotlivých zemích. Konference tak v otázce kritérií a odpovědnosti za uchování nových digitálních dokumentů nepřinesla nic konkrétního. Problémy byly opět pouze konstatovány. Jako už tolikrát předtím.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
HUTAŘ, Jan. Konference »Preserving the Digital Heritage: Principles and Policies« a kritéria výběru elektronických zdrojů. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 1 [cit. 2019-03-22]. urn:nbn:cz:ik-11994. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/11994

automaticky generované reklamy
registration login password