Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Knihovník jako vládce dat?

Čas nutný k přečtení
5 minut
Již přečteno

Knihovník jako vládce dat?

1 comments
Autoři: 
Poznámka redakce: Text je rozšířenou verzí článku publikovaného v týdeníku A2 13. 8. 2008 (v 33. čísle týdeníku z roku 2008). Je publikován se svolením redakce uvedeného týdeníku.

Dlouholetý ředitel argentinské Národní knihovny (a spisovatel [1]) Jorge Luis Borges se mimo jiné proslavil svým popisem čínské encyklopedie, v níž jsou zvířata rozdělena na na následujcí skupiny: a) patřící císaři; b) nabalzamovaná; c) zdomácnělá; d) prasátka; e) sirény; f) bájná; g) toulavé psy; h) zvířata zahrnutá do této klasifikace; i) ta, co jsou jako bláznivá; j) nespočitatelná; k) nakreslená tenkým štětcem z velbloudí srsti; l) a podobně; m) ta, co právě rozbila džbán; n) ta, co z dálky připomínají mouchy. Pokud by nás v přírodě zajímala právě kritéria vyjmenovaná v této taxonomii, ona encyklopedie by nám poskytla skvělé vodítko, v opačném případě ale mnohá zvířata a jejich v encyklopedii neobsažené vlastnosti budou trvale nevyhledatelná.

Borgesova úvaha ale bezprostředně pokračuje rýpnutím do vlastních - knihovnických - řad: ke zmatku podle něj přispěl i Bruselský bibliografický ústav, který rozčlenil veškerenstvo do jednoho tisíce oddílů. Jeden z nich zahrnuje tato hesla: „Kruté zacházení se zvířaty. Ochrana zvířat. Souboj a sebevražda z morálního hlediska. Rozmanité neřesti a vady. Rozmanité ctnosti a kvality“. Právě s poukazem na arbitrárnost a kulturní podmíněnost každé taxonomie, každého pokusu o klasifikaci, uvažoval v roce 2000 britský mediální odborník Andrew Hardie o úloze knihoven a knihovníků v dnešní informační společnosti. Ve svém článku Knihovník budoucnosti - úředník, nebo autor? Hardie píše o možné roli knihovníka jako „stínového autora“, který už dnes působí jako průvodce nekonečným zdrojem informací. Věcný popis, který přiřazuje knihám věcné selekční prvky, na základě kterých se pak záznamy o dokumentech v katalogu zobrazují, Hardie pojímá jako tvorbu nových sémantických tvrzení. Knihovník tak zprostředkuje čtenářům vyhledávání podle vybraných témat, která jsou jím považována za důležitá. Nutně ale musí souběžně provádět selekci a redukci, při které jiná témata vynechá, a tím je - a s nimi příslušné texty a jejich autory - činí skoro nevyhledatelnými, a proto vlastně neexistujícími. V duchu tohoto uvažování bychom také mohli interpretovat podtitul jeho článku, který zní Kdo neovládne svět metadat, bude smeten!

Když jsem několik let po četbě Hardieho textu sám nastoupil do Národní knihovny (ne té argentinské a ne jako ředitel), získal jsem trochu lepší možnost udělat si vlastní představu o tom, jaké jsou možnosti knihovníka. Dozvěděl jsem se třeba, že každý měsíc je v současnosti přijato mezi padesáti a stem nových hesel, která mají reflektovat vývoj (či změnu paradigmat) jednotlivých vědních oborů. Od roku 2006 jsou navíc u českých odborných a populárně naučných publikací součástí záznamu jejich naskenované obsahy, ve kterých je také možné vyhledávat. To vše má směřovat k tomu, aby oněch nevyhledatelných témat bylo co nejméně. Navíc se autoři a nakladatelé mohou sami spolupodílet na věcném zpřístupnění svých publikací, mohou vytvářet autorská klíčová slova a především volit odpovídající/vhodné tituly knih. Jak ale uvádí Marie Balíková, zvláště u knih ze slovanských zemí jsou na rozdíl od anglosaského prostředí někdy tituly a názvy kapitol natolik metaforické, že se z nich předmět knihy často nedá vůbec poznat; v tomto případě musí věcný katalogizátor věnovat obsahu publikace zvýšenou pozornost (i když ji celou žádný knihovník v pracovní době přečíst nemůže) a zvolit předmětová hesla odpovídající obsahu dokumentu. I pracovníci získávající zahraniční knihy by ovšem mohli uvést řadu příkladů, kdy navzdory všemožným snahám o získání maximálního množství informací o daném titulu se staly případy, kdy je objednaný (i anglosaský) titul se slibným názvem dost nepříjemně překvapil. Jako uživatel knihovny (čtenář) musím dát ovšem Hardiemu často zapravdu: někdy mám velké problémy se natolik vcítit do daného kolegy-knihovníka, abych vystihl jeho jedinečný duševní pochod vedoucí ke kýženému heslu a pak k vytoužené knize, která na mne v knihovních fondech už léta čeká, stačí jen vědět magické heslo. Pokud ale znám alespoň jednu knihu, která se mého tématu týká, cesta se stává snadnější: nejprve zjistím, jaká hesla k ní byla přiřazena, a pak už další knihy hledám podle nich.

Nikdo samozřejmě nepopírá, že k oné informační selekci a redukci v knihovnách dochází, a také v informačních vědách se dnes objevují teorie právem pojímající jakoukoli organizaci znalostí za sociální konstrukt [2]. Pokud ovšem v celé České republice není možné k mnoha tématům najít ani jeden titul, skoro vždy to znamená, že kniha zabývající se daným tématem se do žádné veřejné knihovny prostě nedostala; dříve z politických a dnes hlavně finančních důvodů. Důvodem naopak většinou opravdu není zlovolnost místních katalogizátorů, kteří ono téma nemají rádi, a proto se po způsobu Ecova slepého knihovníka Jorgeho - ironicky pojmenovaného právě po Borgesovi - spikli, aby ho čtenářům zatajili.

Poznámky:
  1. Podle jedné jeho povídky je ostatně celý svět jedna velká knihovna a všichni jsme v ní knihovníky.
  2. http://www.ikaros.cz/node/3204
Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Průměr: 4 (hlasů: 2)
LUKAVEC, Jan. Knihovník jako vládce dat?. Ikaros [online]. 2008, ročník 12, číslo 9 [cit. 2024-12-10]. urn:nbn:cz:ik-12923. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12923

automaticky generované reklamy

Máme zde 1 komentář

Milý autore,
nenalezitelné věci nejsou jen otázkou peněz na nákup literatury. Zažila jsem jako člověk vyšlý z technického oboru, že zapadnutí určitého tématu do hlubin času způsbobilo hlavně názvosloví. Když se totiž vynořuje něco nového, nebývají na to slova. O to hůř se děje překladatelům. Je potom věcí náhody, zda se stati či knihy dostanou k popisu skutečně znalému a předvídavému knihovníkovi či jinému zpracovateli. Ideální je, povede-li se mu záležitost zařadit jaksi středně, kde bezpečně tuší, že věc patří. Moc obecné je holt moc obecné a přesný termín může být hrobem. Proto ani autorská klíčová slova nestačí. Ta chtějí být co nejkonkrétnější a nejtrefnější. A protože určitá projektová, výzkumná či badatelská komunita se snadněji shodne na hantýrce než na nějakém do budoucna dobrém a udržitelném termínu, moc svému tématu k publicitě nepomohou. A i když se přece cosi slušného vymyslí, brzy to klidně převálcuje nějaký špatný překlad z cizí literatury, kdy se téměř netuší, že je to to, co se u nás publikovalo pod úplně jinými názvy. Navíc se každý obor vyvíjí a termíny doznávají významový posun. Pak se může stát, že jeden význam se už třeba úplně vytratí.