Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Knihovnické sněmování

Čas nutný k přečtení
21 minut
Již přečteno

Knihovnické sněmování

0 comments
Pokud se setkání a konference českých knihovníků a informačních pracovníků zdají být v nynější době poněkud bouřlivé, jak svědčí třeba poslední "Seč", zdá se, že totéž neplatí pro prostředí knihovníků a informačních pracovníků na Slovensku. Je to nejspíše dáno tím, že tato slova tam dosud neoznačují dvě samostatné profese, nýbrž jen dva aspekty profese jediné. Jen tak si totiž můžeme vysvětlit, proč některá vysloveně kontroversní témata, jež přímo volají po diskusi a polemice, naši slovenští kolegové pojednávají s takovou konciliantností. Lze sice namítnout, že jakákoli generalizace tohoto typu je ošidná, avšak domnívám se, že pro ni lze shledat alespoň částečné doklady. Chtěl bych se proto ve stručnosti zamyslet nad INFOSem 2000, 30. mezinárodním informatickým symposiem, konaným ve dnech 3.-6. dubna 2000 ve Staré Lesné ve Vysokých Tatrách, jehož téma znělo: "Kultúra informačného veku". Domnívám se totiž, že je to téma, které je dnes velice tíživé a naléhavé a které nelze vyřídit jedním několikadenním setkáním obdařeným navíc značnou mírou tradiční oficiality. Pokusím se vystopovat některé problémy trvalejšího rázu, jež bychom právě teď neměli pouštět ze zřetele.

Nejprve se ve stručnosti zmíním o samotném jednání INFOSu 2000; zevrubnějšího referátu není zapotřebí, protože spolu se zahájením symposia byl k dispozici sborník přednesených příspěvků 1. Na tomto místě mohu jen upozornit na to, co ze sborníku samotného není zřejmé, totiž na členění celého rozsáhlého programu (35 vystoupení) do bloků, kterých bylo celkem sedm: (1) "Humánne aspekty a problémy rozvoja kultúrnej a informačnej spoločnosti"; (2) "Prístup k informáciám o Rade Európy"; (3) "Projekty EÚ"; (4) "Internet - Súčasne i perspektívne možnosti využitia v knižniciach a službách"; (5) "Knižnice a vzdelávanie"; (6) "Digitálne knižnice, elektronické dokumenty a informačné služby, teória a prax"; (7) "Knižničné projekty, siete, spolupráca, verejné informačné služby, integrácia systémov". Vidíme, že program byl velice rozsáhlý, ale poněkud neuspořádaný až chaotický, vymezení jednotlivých bloků nepříliš promyšlené. Řekl bych, že (kromě čestných výjimek) tak byl podán vcelku věrný obraz knihovnictví, a to nejenom v našich postkomunistických končinách. Od jednoho symposia se tak vcelku přímočaře dostáváme k celkové situaci knihovnicko-informačního oboru a k některým základním otázkám, jež ji charakterizují a které bychom měli reflektovat. Zdá se mi totiž, že slovenským kolegům se to podařilo nevalně a že i naše setkání, třebaže někdy poněkud diskusnější a živější, na tom nebývají o mnoho lépe, protože se obvykle obírají věcmi, které mají význam až druhořadý.

V pozadí všeho stojí transformace společnosti a s ní i knihovnické a informační práce. V souvislosti s tím se vyskytla dvojí charakteristika tohoto přerodu: Rudolf Vlasák vykresluje rozdíl mezi knihovníkem a informačním pracovníkem, zatímco Jiří Cejpek naznačuje kvalitativní rozdíl mezi knihovnictvím dokumentalistickým a informačním 2 a ukazuje cestu od úzce vymezené a pevně ohraničené specializace k mnohem volněji pojaté interdisciplinaritě 3. Jsou to jisté charakteristiky, kterým je nutno přiznat platnost a podnětnost, avšak schází jim podrobnější rozvedení, chybí jim konkretizace. Oba autoři možná očekávají, že tam už je oblast působení prakticky činných pracovníků, ale zdá se, že to je očekávání ukvapené, pokud ovšem celý tento předpoklad není úplně nesprávný. Nemá nyní smysl, abych se tuto otázku pokoušel řešit, protože by to stejně ničemu neprospělo; tímto "systemizačním" způsobem se pokoušely úkolovat poslední generace, ale dnes už vidíme, že se to neosvědčilo. Pokusím se tedy na celém tomto pozadí o jednu verzi konkretizace: v pohledu změněného paradigmatu, po kterém volá zejména Jiří Cejpek, z tematiky letošního INFOSu vydestilovat některé náměty, které považuji za důležité, o nichž se domnívám, že by se v budoucnosti měly stát předmětem našeho intenzivního zájmu a studia. Jistě by bylo možno nalézt i témata úplně jiná, ale to už je v možnostech zase někoho jiného.

1. KULTURNÍ IDENTITA KNIHOVNY V DIGITÁLNÍM PROSTŘEDÍ

S tímto tématem vystoupila na INFOSu 2000 Anna Čabrunová 4. Její příspěvek však po mém soudu trpěl dvěma zásadními nedostatky, které jeho význam problematizují: jednak knihovnu nazírá téměř výhradně v jejím institucionálním aspektu, jako organizaci, nikoli jako sociální funkci a už vůbec ne jako proces, jednak si knihovnu představuje pouze v jedné z jejích dnešních podob, jako vzdělavatelsko-osvětovou půjčovnu či poskytovatelnu dokumentů. Není potom divu, když zjišťuje, že takováto instituce ztrácí půdu pod nohama: příliš se podobá derivátu osvícenské školy, než aby mohla ještě dnes nabídnout něco lákavého. Zdá se tedy, že její úvahy se neubírají tím směrem, kterým by měly, takže vyznívají naprázdno, přes množství slov zůstává otázka nezodpovězena. Posluchače a čtenáře se pak dotkne mrazivé tušení, že knihovna, jak ji důvěrně známe, není daleka od svého zániku.

Myslím však, že k celé otázce kulturní identity můžeme přistoupit ještě jinak, jestliže se chceme onomu mrazivému tušení vyhnout. Abychom při tom zůstali na Slovensku, opřeme se o podněty, se kterými před dvěma lety na INFOSu ´98 přišel Dušan Katuščák 5, když se zabýval přínosem postmodernismu jako způsobu myšlení pro knihovnictví a informační vědu. Zdůrazňuji ovšem, že Katuščákův příspěvek pojímám jako pouhý podnět, tzn. že se v mnohém pokouším jít dále. Podstatná je tady jedna věc: už samo zpracování (katalogizaci, bibliografii, dokumentografii) je třeba pojímat jako službu. Z toho pak plyne, že činnost knihovny vůbec nemusí být fyzická, abych tak řekl, a tak tedy knihovna může vypadat úplně jinak než dnes, a to bez ohledu na to, zda předmětem její služby jsou dokumenty tradiční, anebo elektronické dokumenty offline či online. To ve svém důsledku znamená, že služba, byť by ztratila svůj dosavadní charakter, nepřestává být službou, protože přestává jít o její institucionálně organizační stránku a začíná se klást důraz na její funkcionální a zejména procesuální charakter. Taková knihovna sice bude podstatně jiná než ta dnešní, ovšem na druhé straně přestane mít strach o svou kulturní identitu, protože ji prostě bude realizovat v proměněném sociálním prostředí.

Je ovšem zřejmé, že musím ještě dalšího přidat, neboť zatím se pohybuji na úrovni pouhého předpokladu; je třeba jej nějak přivést ke skutečnosti. Katuščák upozorňuje na dvě věci: jednak na stále výraznější drobení záznamu do jednotlivých polí, podpolí apod., jednak na přechod od plošnosti k vrstevnatosti záznamu. Je jistě otázka, zda to opravdu platí pro záznam v MARCovém formátu, který má na mysli on, zda tu nejde o pouhou hru v imaginárním knihovnickém světě, který se odtrhl od normální reality. Nicméně to mohu pro tuto chvíli pominout, protože mi v první řadě jde o myšlenku samu, o to, že postmodernistické myšlení je vůbec schopno pracovat s takovýmto modelem. Jeho důsledkem je totiž nové zhodnocení sekundárních dokumentů, těch dokumentů, které jsou nám dnes velkým problémem, protože jsou redundantní, způsobují šum a přinášejí balast, jsou zkrátka královstvím exformace, jak tomu říká Al Gore 6. S touto prekérní situací si tradiční vědecké a odborné disciplíny, mezi nimi knihovnictví, nedokáží poradit.

Drobení a vrstevnatost záznamu, pokud na ně nahlédneme tímto myšlenkovým modelem, a redundance v souvislosti se sekundárními dokumenty nás vede k představě dokumentu jako fetiše, s níž bychom měli něco udělat. Na tomto tématu v současnosti v LUCAS (Liverpool University Centre for Archive Studies) pracuje Helen Wood; její výsledky sice zatím nejsou u nás dostupné, ale po jejich zveřejnění bychom k nim rozhodně měli se vší vážností přihlédnout. V tomto kontextu se totiž stává zřejmým, že onu zmíněnou vrstevnatost a ono drobení je třeba vztáhnout nikoli k dokumentům samým, ba ani k pouhým záznamům o nich, ale k jednotlivým aspektům informace a metainformace, jež dokumenty a záznamy sice prostupují, ale vlastně jsou jaksi za nimi. To ovšem znamená, že činnost informačního pracovníka, knihovníka a archiváře ztrácí svou dokumentovou či dokumentální specifičnost, abych tak řekl, a s ní i své dosavadní přesné a jednoznačné vymezení. O tom, co to znamená pro taxonomii oborů vůbec, jakož i pro organizaci a institucionalizaci vědeckoinformační práce, již před časem velice trefně psal Stanley Chodorow. Stává se čím dál tím zřejmějším, že právě v tomto okruhu tkví podstata současné transformace, že jakoukoli inovaci má smysl nahlížet jedině tímto prismatem.

Po tomto stručném přehledu můžeme vidět, pokud chceme, že k chápání kulturní identity knihovny v informačním věku je třeba přistupovat jaksi více od podlahy, jinak se opravdu nevyhneme tomu, že budeme mít před očima vskutku jen obraz zániku a budeme se obírat zoufalým úsilím zastřít jej. Bohužel se zdá, že slovenští (a ostatně ani čeští) knihovníci se s touto skutečností zatím nedokáží vyrovnat. A to by měli, dříve než bude pozdě. Je zřejmé, že je tu nutný jeden radikální řez. Identita zajisté souvisí se smyslem, je jeho konkrétní aplikací, sit venia verbo. A je také jisté, že smysl náleží sféře autenticity, nikoli fakticity. To ovšem znamená, že věci, instituce, organizace ani činnosti samy o sobě a samy sebou žádný smysl nemají, ten je třeba jim teprve dodat. To je výzva, to není důvod k nářku.

2. MOŽNOSTI A ÚSKALÍ VIRTUÁLNÍ KNIHOVNY

Toto téma prezentovali na INFOSu 2000 zejména knihovníci němečtí: Horst Neisser 7 mluvil o praxi městské knihovny v Kolíně nad Rýnem, Karl Wilhelm Neubauer a Friedrich Summann 8 se věnovali praktickému budování virtuální knihovny v Dolním Porýní - Vestfálsku. Zdá se, jako by digitální či virtuální knihovna byla dosud mimo okruh činného zájmu slovenských kolegů. Z toho pak plyne, že se obracejí především k praktickým ukázkám, na jejichž základě by se mohli orientovat. Při zahájení nějakého počínání je to jistě ta nejschůdnější cesta, zároveň si však musíme uvědomit, že je to cesta poněkud omezující, zdůrazňující spíše dané než možné. Jelikož však virtuální knihovna se nachází teprve v úplných počátcích, bez zapojení sféry možného se nemůžeme soudně obejít. Slovenské knihovnické sněmování tak zůstalo někde na půli cesty.

Myslím, že při pojednávání tohoto tématu se ukázaly jako obzvláště tíživé zejména dvě otázky: jednak vytlačování knihy elektronickým dokumentem v podobě CD-ROM, jednak centralizace síťové virtuální knihovny (skladování elektronických dokumentů fyzicky na jednom místě), jež by mohla nahradit či vytlačit její koncentraci (fyzicky rpzptýlená existence jednotlivých elektronických dokumentů zpřístupňovaných skrze portály či gateways apod.). Tíživost právě těchto otázek není ovšem jenom v jejich praktické poloze, nýbrž jde mnohem hlouběji, souvisí s pojímáním knihovny především v souvislosti s poskytováním přímých služeb, tedy v z ásadě jako půjčovací instituce, pro kterou hraje hlavní roli fondový aspekt dokumentu a kumulativní aspekt informace. Nelze však nevidět, že právě tato role knihovny prochází v současné době závažnými změnami a docela krizí, tedy že situace, v níž se nacházíme, je složitější, než by se na první pohled mohlo zdát a než si praktičtí knihovníci obvykle připouštějí.

Už jsem se tu zmínil o představě dokumentu jako fetiše. Tím spíše pak vládne knihovníkům jakýsi tautologický fetiš knihy. A týmž prismatem pak hledí i na CD-ROM. Jenže právě tento pohled nyní přestává být jistý, ztrácí svou dosavadní axiomatičnost. Nejde tu přece v první řadě o "knihu" (která je nota bene chápána v zúžené specifičnosti jako "kniha tištěná", tedy jako exemplář série), ale o zpředmětnění či dokonce zvěcnění informace ve fyzické podobě. Neproblematizuje se tak pouze "kniha", ale "fyzikalizace informace" vůbec. Nikoli nepodstatnou touhou lidské mysli je však touha po jistotě, bezpečí a zabezpečení, jak říká Zygmunt Bauman 9. "Fyzikalizace informace" je než jednou z jejích konkrétních podob. Tato touha po jistotě atd. je však dvojsečná: na jedné straně dává řád, který umožňuje vymanit se z chaosu světa, na druhé straně však také znamená už méně žádoucí přechod ze sféry autentického do sféry faktického. Summa summarum, tíživost této otázky tkví ve strachu ze ztráty dosavadních pravidel, jež se domnívají reprezentovat řád, ve skutečnosti však znamenají jeho degeneraci v pouhý pořádek. Vždyť, jak zpívá Bulat Okudžava, porjadok věčen, porjadok svjat ...

Jde o to, že s postupnou ztrátou významu "knihy" přestává být možno informaci "vzít do ruky". To je na tom všem to děsivé, totiž zjištění, že spiritus, ubi vult, spirat (Io 3,8), zjištění, které se novověká, moderní mentalita a novověký, moderní diskurs všemožně snažily potlačit; jenže ono vyhozeno dveřmi, navrací se oknem. Knihovníci tak ztrácejí svou jistotu: omezuje se jejich možnost fyzicky něco podat, přestává být jisté, zda je to opravdu žádoucí. Je ohroženo také jejich bezpečí: ve volném vanutí ducha spolu s anděly přilétají i démoni. A oslabuje se i jejich zabezpečení: budou "staré" knihovny i nadále vůbec k něčemu? Tyto obavy zazněly, byť nesměle a nereflektovaně, v diskusi. Ale ono je třeba spíše reagovat než bědovat. Zase získat jistotu: přeorientovat se na podávání ne-fyzické, zbavit se fetiše-modly. Vyhledávat bezpečí: naučit se rozlišovat duchy. Pracovat na svém zabezpečení: soustředit se na funkci knihovny v její procesuální, nikoli institucionální podobě.

S představou dokumentu jako fetiše je spojena představa kumulace informací a znalostí, jež předpokládá možnost, že po jejím úspěšném provedení nakonec budeme vědět "vše". Relativní a absolutní pravdu tedy nazírá v kvantitativním vyjádření na jedné rovině. Jestliže však spiritus, ubi vult, spirat, něco takového prostě není možné. Otázka centralizace virtuální knihovny jako pragmatické (i teoretické) řešení tak ztrácí smysl a otázka její koncentrace se posouvá do jiné polohy, začíná se jevit v košatější podobě. Portály či gateways atd. přestávají mít v tomto pohledu povahu pouhých odkazů, pouhého zprostředkování a nabývají charakteru specificky pojatých programů s více méně zřejmým profilem. To znamená, že zprostředkování informace a její produkce se musí přibližovat a mnohdy i prolínat. V tomto kontextu knihovník jako podavač fyzických věcí a jejich znalec ztrácí význam, v tom je ta pravá tíživost. Vypadá to ovšem tak, že místo adekvátní reakce na takto změněnou situaci se knihovníci zpravidla vyčerpávají snahou o udržení toho, co postupně odchází. Podobá se, že nebude zapotřebí pouze nových neotřelých znalostí, ale také rozhodnosti a odvahy. Jenže, jak se říká, teď, babo, raď.

3. ELEKTRONICKÁ KNIHA A ELEKTRONICKÝ DOKUMENT

Důrazný ohled na fyzičnost, silný "fyzikalistický" přístup se na INFOSu 2000 projevil ještě v jiném ohledu. Horst Neisser 10 představit rocketbook a Jozef Lipták 11 promluvil o elektronickém inkoustu a elektronické knize. Na to posléze v elektronické konferenci Knihovna reagovala ještě Daniela Tkačíková. Tato diskuse působila docela úsměvně, ale tím bychom se neměli nechat zmást, poněvadž si nemůžeme nepovšimnout jedné základní otázky, která se tu vynořuje: je jí pojetí knihy jako příručního textu, jakýsi "měkký fyzikalismus", abych tak řekl. Otázkou tu není samotné uchovávání fyzických dokumentů, nýbrž fyzická stránka recepce. V tomto ohledu tedy vyvstává jedna diference: rozdíl mezi fyzickou prezentací elektronické knihy a pouhým abstraktním elektronickým dokumentem. Zdá se mi, že se zde otevírá prostor, který jsme si dosud uvědomovali jen nedostatečně, zároveň však myslím, že ani konferenční diskuse jej nedokázala náležitě odkrýt.

Je do jisté míry přirozené, že otázky elektronické knihy vzbuzují veliký zájem: je to v podstatě pokračování v tradiční cestě za využití jiných technických prostředků - dominantní roli zde stále hraje petrifikovaný uzavřený dokument, recepce dokumentu zůstává striktně oddělena od jeho produkce a redakce, nehmotná informace srůstá se svým zhmotněním, třebaže bez iluze trvání; na fyzický nosič lze za cenu vymazání jednoho dokumentu nahrát-zkopírovat jiný. A také: lze sice vpisovat poznámky, ale právě jen poznámky, s jednou daným dokumentem touto cestou manipulovat nelze. Elektronická kniha je tedy elektronická jen na povrchu, ve skutečnosti však je to stále stejný tradiční dokument. Liší se od něj ovšem v tom, že je významně potlačena jeho estetická stránka, že se posouvá mimo hranice toho, čemu se obvykle říká knižní kultura. Lze tedy tušit, že to je především jen komerční humbuk. To ovšem v žádném případě neznamená, že bychom jej měli podceňovat: vzpomeňme jen na původní nicotnost a nynější všeobecnou rozšířenost, kterou se honosí třeba walkman.

To nás ovšem nezbytně musí k dalším úvahám, souvisejícím s perspektivou a strategií budoucí informační společnosti. Materiály lisabonského sumitu Evropské unie 12 operují se dvěma zásadními opozitními pojmy: society of inclusion a society of exclusion, resp. information haves a information have-nots. Jinak řečeno, vyvstává tu otázka napětí mezi koherentní nivelizací na jedné a různou informační nasyceností na druhé straně. V plné ostrosti tu tedy jde o to, zda stále ještě pokračovat v osvícenské a moderní iluzi o vzdělání jakožto "nositeli pokroku" v sociální rovině, anebo zda uznat, že vzdělání je především garantem rozvoje individuálního a intelektuálního, že tedy informační nasycenosti nelze rozumět ve smyslu jakéhosi abstraktního průměrného naplnění, nýbrž jako odpovědi na potřeby různé kvality. Různost kvality informačních potřeb pak je dána rozhodujícím rozdílem mezi prostou receptivností na jedné a iniciativním přetvářením na druhé straně. Nejde tudíž ani tak o informace samy, jako spíše o jejich pojetí a jenom v tom smyslu o přístup k nim. Takovou rétorikou se zakrývá zcela zásadní skutečnost, že informace tu je kromě svého pragmatického určení jednak otii causa, jednak jako panem et circenses a že oba tyto mody informace jsou jen stěží slučitelné. Otevřená společnost je prostě především možností, nikoli setrvalou skutečností. Jde pouze o to, jak dosáhnout toho, aby tato možnost byla permanentní. Vše ostatní jsou jen hezká, ale poněkud zpozdilá slova.

Jak se to všechno vztahuje k elektronické knize? Uvažme, co znamená recepce: není to jen nějaký abstraktní výkon, je to konkrétní akt kontkrétního čtení. Tu se obávám, že elektronická kniha bude jenom málo schopna zabezpečit recepci informace - četbu otii causa, od níž je neodmyslitelná estetická složka, k jejímuž potlačení zde přece dochází. Zůstává tak jen četba ve smyslu panem et circenses, anebo jako pragmatická konzumace různých "materiálů", papers apod. Obávám se tedy, že tu stojíme před paradoxem: šíření elektronické knihy za pomoci informačně komunikačních technologií bude směřovat spíše k society of exclusion, než aby podporovalo society of inclusion. Spíše než možnost individuálního rozvoje se tu rýsuje možnost manipulace, související nikoli s povahou využívaných informačně komunikačních technologií, ale zcela prostě s charakterem recepce. Zkrátka se domnívám, že pozornost věnovaná elektronické knize je zcela nezasloužená, je to jen další z ironií dějin či lstí rozumu.

A tak bychom si měli uvědomit, že to, čemu se říká elektronická kniha, nelze ztotožňovat s tím, čemu se říká elektronický dokument (i když to možná není vyjádření a označení zrovna nejšťastnější a nejpřesnější). Zde právě se realizuje zmíněný rozdíl mezi prostou receptivností a iniciativním přetvářením. Pokud opravde chceme dosáhnout society of inclusion, naše snaha musí spočívat v úsilí o vytvoření vhodného prostředí pro volnou cirkulaci a komunikaci elektronických dokumentů, přičemž si zároveň musíme stále uvědomovat, že se pohybujeme ve sféře autentické možnosti, nikoli faktické skutečnosti. Znamená to, že nemá smysl očekávat, že bychom někdy dosáhli konce tohoto úsilí a že by nám v něm mohla pomoci formulace některých úhledných pravidel či zásad. Není radno, aby se optimismus stal zaslepeností.

4. GLOBALIZACE A ONTOLOGIE INFORMACE

Velice zajímavý a podnětný byl příspěvek, se kterým vystoupil Egon Bondy 13, nenalezl ovšem příliš pochopení, ba naopak. Nehodlám Bondyho sledovat do hájemství metafyziky a nejsem k tomu ani kompetentní, přece se však domnívám, že přináší inspiraci pro využití i na knihovnickém poli, byť snad nikoli přímo a bezprostředně. Nejprve je ovšem třeba zvážit některé věci. Je zřejmé, že v současnosti spolu s informačním boomem dochází jednak k inflaci slova informace, jednak k naprosté pojmové nejednotnosti. Jako příklad tu mohou sloužit třeba práce Davida Bohma 14, Hynka Lauschmanna 15 či Michala Růžičky 16. Je tedy nutno pokusit se o jisté vymezení, které by nás v této situaci nemající daleko k chaosu alespoň poněkud předběžně orientovalo. Pokud tudíž hovořím o informaci, rozumím jí ve smyslu humanitních disciplín jako obsahu sdělení, jehož důsledky aktivně zasahují do reálného nebo jen ideálního světa. Informace je tak neoddělitelná od komunikace, s jejím přerušením se ztrácí. Není tedy ničím, co by bylo samo sebou, je to obsah vztahu mezi původcem a příjemcem a samotné jeho vytváření.

Tu se pak kladou dvě otázky: jednak jaké je místo informace ve struktuře skutečnosti, jednak jaký je vztah informace a metainformace, zda je totiž jednou provždy dán, anebo zdali podléhá škálovitým proměnám. To obojí má zásadní význam pro jakoukoli katalogizaci, bibliografii a dokumentografii, vztahuje se k jádru knihovnické odbornosti, je to pozadí, z něhož vyrůstá knihovnické řemeslo. O těchto věcech se dnes sice hodně mluví, ale zhusta se mi nezdá, že by to vedlo k nějakým výsledkům: někde se snad ozývá hlas volajícího na poušti, ale leckdy jde jen o mlácení prázdné slámy. Nebylo by tudíž dobře, aby Bondyho "informace" nenalezla svého příjemce, prostě aby se ztratila.

Hodná pozoru je Bondyho myšlenka o větším počtu souřadnic, než jsou čtyři doposud uváděné, tři prostorové a jedna časová. Přinejmenším k nim přiřazuje souřadnici pátou, kterou je právě informace. Zdá se, že to je významný přelom v pojetí skutečnosti vůbec, zůstanu však jen na našem knihovnickoinformačním poli. Asi nejlépe je tato změna pohledu patrná v oboru historického, konkrétně rukopisného knihovnictví. V recenzi na katalog tepelských rukopisů jsem poukázal na problém "prázdného času", pouze abstraktních časových údajů naplňovaných jaksi zvnějšku, jak k tomu dospělo pozitivistické myšlení české kodikologické školy (ale zajisté nejenom jí). Ukázalo se, že skutečnost je tím zatlačována do prázdnoty a nicoty a, aby k tomu nedošlo, je nahrazována pravidly a zásadami. Zdá se potom, že ontologická souřadnice informace je velice inspirativní pro řešení této neblahé situace, jen správně porozumět jejímu významu. A tak tu tedy vzniká důležitá otázka: není informace v tomto kontextu místo quasireprodukcí něčeho spíše sdělením smyslu něčeho v rámci aspektů a horizontů, v nichž a na nichž se nám ono něco může jevit? Zkrátka: není informace spíše tím, co věc konstituuje, než tím, co ji popisuje? A tedy: není katalogizace spíše než popisem právě především zpřístupněním pochopení, jež věci spojuje, netoliko klade vedle sebe či do řady za sebou? Myslím, že tyto otázky nazrály k řešení, jakkoli před ním dosud většinou uhýbáme.

Jestliže tedy přestaneme chápat informaci jako to, co teprve zaplňuje nějakou předběžnou prázdnou, abstraktní síť, a začneme jí rozumět jako tomu, co tuto síť teprve ve vlastním smyslu utváří, vynoří se i otázka metainformace, informace o informaci, totiž tak, zda má metainformace svůj vlastní status, anebo zda je jen aspektem vytvořeným ad hoc. Jestliže pak je aspektem vytvořeným ad hoc, jak se to ukazuje při horizontově vrstevnatém jevení skutečnosti, pak ztrácí smysl jakákoli snaha o unifikaci v tomto směru, a tedy pravidla a zásady, formulované pro katalogizaci, bibliografii a dokumentografii ztrácejí ten význam, který se jim dosud stále přikládá. Hranice mezi informací a metainformací přestává být zřejmá, přinejmenším ve smyslu trvalosti: záleží na příslušném horizontu, na němž se pro tu chvíli a v té které intenci skutečnost jeví, co bude pochopeno jako informace a co jako metainformace. A tak se jinou cestou dostáváme k otázce sekundárních textů, jak už o nich byla řeč. Znamená to, že tyto sekundární texty vypovídají spíše o svém kontextu než o příslušeném primárním textu, k němuž se vztahují a o němž skutečně nebo domněle vypovídají. Skutečnost pak vystupuje jako proměnlivé jevení stejnosti a jinakosti, nikoli jako striktně oddělená objektivní průmětna, na níž je něco vidět a kde se něco děje.

Jestliže tedy informace skutečnost utváří a nezaplňuje ji pouze jako nějaké předpřipravené schéma a jestliže poměr informace a metainformace není stálý, vytrácí se přesně vymezená hranice mezi vědeckými a vědeckoinformačními obory. Je podrobena téže proměnlivosti jako jejich materiál, který si nadto samy vytvářejí, nepřichází jim odjinud. Ontologie informace je tak reflexí nynějších radikálních změn a proměn. Zatím jsem hovořil pouze o vztahu časové a informační souřadnice, ale totéž platí i pro vztah informační souřadnice k souřadnicím prostorovým. Znamená to potom, že jednotlivé regionální historické kulturní okruhy ztrácejí své dosavadní jednoznačné vymezení, poněvadž mizí jejich pevně určené hranice, které až dosud byly považovány za podstatné. Speciálně to platí pro hranice národních oblastí, dosud nejjasněji specifikovaných, které zatím nevzbuzovaly žádnou pochybnost. To je to, co se dnes nazývá globalizací. Je nutno vidět, že nazírat globalizaci pouze v jejích ekonomických a politicko-ekonomických aspektech je jednostranné a nepřiměřené. Úkolem informační vědy a vědeckoinformačních oborů se tak stává formulovat a realizovat i její aspekt řekněme kulturní. Místo žabomyších bojů o různá pravidla, zásady apod. je to jistě úkol účelnější a smysluplnější.

INFOS 2000 bylo rozsáhlé symposium, takže jsem ve svém referátu ani zdaleka nemohl postihnout vše, co na něm zaznělo. Můj celkový dojem však je ten, že méně by bylo bývalo více, že by bylo bývalo lépe program nějak určitěji tematicky profilovat a s nějakým jasnějším záměrem jej zúžit. Mohli jsme přece vidět, že se tu klade celá řada složitých a nejednoznačně postavených otázek, které nestačí pouze nadhodit, ale je třeba rozebrat je do větší hloubky. To však možné nebylo. Celkově se domnívám, že slovenští kolegové se obávali učinit onen rozhodující krok k řešení dnešních rozhodujících otázek, že s nimi jen tak koketují, ale staré způsoby neopouštějí. Prostě vlk se nažral, ale koza zůstala celá.

POZNÁMKY

1/ INFOS 2000. Zborník z 30. medzinárodného informatického sympózia, ktoré sa konalo v dňoch 3.-6. apríla 2000 v Starej Lesnej, red. Alojz Androvič - Eva Nedorostová, Bratislava, 2000.

2/ Cejpek, Jiří: Knihovnictví v širších souvislostech, v: Národní knihovna, 10, 1999, s. 273-279.

3/ Cejpek, Jiří: Informace, komunikace a myšlení. Úvod do informační vědy, Praha, 1998.

4/ Čabrunová, Anna: Kultúrna identita knižnice v informačnej spoločnosti, v: INFOS 2000 ... , s. 23-34.

5/ Katuščák, Dušan: Postmoderna jako kontext modelovania národného knižnično-informačného systému, v: INFOS ´98. Zborník z 28. informatického seminára, ktorý sa konal v dňoch 27.-28. apríla v Starej Lesnej vo Vysokých Tatrách, red. Alojz Androvič - Eva Nedorostová, Bratislava, 1998, s. 13-22.

6/ Gore, Al: Země na misce vah. Ekologie a lidský duch, Praha, 1994.

7/ Neisser, Horst: Vom Printmedium zur elektronischen Publikation - Auswirkungen auf Kultur und Gesellschaft, v: INFOS 2000 ... , s. 35-46.

8/ Neubauer, Karl Wilhelm - Summann, Friderich: Die Digitale Bibliothek NRW - Gateway zur Wissenschaft - nebylo publikováno ve sborníku.

9/ Bauman, Zygmunt: Globalizace. Důsledky pro člověka, Praha, 1999.

10/ Neisser, Horst: Vom Printmedium zur elektronischen Publikation - auswirkungen auf Kultur und Gesellschaft, v: INFOS 2000 ... , s. 35-46.

11/ Lipták, Jozef: Elektronická kniha, v: INFOS 2000 ... , s. 235-239.

12/ Europe. An Information Society For All. Communication on a Commission Initiative for the Special European Council of Lisbon, 23 and 24 March 2000 Europe. An Information For All. Progress Report For the Special European Council on Employment, Economic Reforms and Social Cohesion - Towards a Europe based on Innovation and Knowledge, Lisbon, 23 and 24 March 2000

13/ Bondy, Egon: Ontológia a informácia, v: INFOS 2000 ... , s. 47-51.

14/ Bohm, David: Rozvíjení významu, Praha, 1992.

15/ Lauschmann, Hynek: Metainformatika čili Úvod do fyzikální teologie, Praha, 1996.

16/ Růžička, Michal: Informace a dobro, Praha, 1993.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Knihovnické sněmování. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 5 [cit. 2019-04-18]. urn:nbn:cz:ik-10567. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10567

automaticky generované reklamy