Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Klementýnum-Dementýnum VII (za rok 2007)

Čas nutný k přečtení
7 minut
Již přečteno

Klementýnum-Dementýnum VII (za rok 2007)

0 comments

Nasbíráno o prázdninách:

My pozůstalí tady si říkáme, že prázdniny by měly nebejt - půlka lidí je buď na dovolené, anebo se už chystají, až pojedou někam nechat si šplouchat na maják ... a do toho volá nějaká paní, že jí zrovínka ve vlaku ukradli igelitku, ve které si vezla tři knížky od nás a co má proboha dělat … co jsem si od ní vyslechla poté, když jsem jí vysvětlila, že ty knížky musí nahradit, to se napsat nedá - čekala ode mně politování nebo co, snad že jí řeknu, ať si z toho nic nedělá, že si koupíme jiné …

… a taky volala jedna mladá, co to máme za blbý webovský stránky a ať jí hned řeknu spojení na webmastera, aby to dal do pořádku… Ale nakonec se ukázalo, že si jenom neumí objednat knížky, protože si všech patnáct titulů "dala do schránky" a čekala, kdy jí je pošleme, hihihi... Čtenáři tady kolem mě měli Vánoce, stáli a pobaveně čekali, jak to dopadne, protože venku zrovna pršelo...

… přišel čtenář, já ho pozdravila a on mi odpověděl: „Kurňa, aťjepovašem!“ V prázdninové nudě jsem se zájmem čekala, jak to rozvede, ale on nic – vypadla z něj jenom normální stížnost na to „jak to, že nepůjčujeme beletrii domů, když má Městská vedle zavříno“. Zklamal mě…

… přišli dva mladíci s papírem z Městské knihovny, kde byl jeden z nich vyzýván, aby konečně vrátil knihy, jinak ho poženou k soudu, a tak mi začali sáhodlouze jeden přes druhého vykládat, proč nešlo to a tamto, a hrozně se divili, že jsem je přerušila a poslala je plakat na jiný hrob, že nejsme ta správná knihovna … „Jak to, tady je napsáno, že v kterékoliv pobočce Městské knihovny a vy jste přece nejblíž, ne?“

… volala mi do Klementina těhotná kamarádka mé těhotné dcery, zapomněla linku, a na centrále se dozvěděla, že ji nepřepojí, protože jsem umřela – ta chudera skoro potratila, jak se lekla, a když se ohradila, že to „přeci nejni možný“, dozvěděla se, že tedy umřela jiná paní, noo, s podobným jménem… No to jsme instituce! Když jsem potom skoro inzultovala kamarádku z telefonní centrály, dozvěděla jsem se, že byla na obědě a že tam zaskakoval někdo jiný …

A po prázdninách:

Uspěchaný hlas v telefonu : „Mohla bych vám říct partitůru, jestli ji máte?“ „To musíte zavolat do hudebního oddělení, tady máme jen knihy, případně libreta .“ „Ježiš, já jsem neřekla partitůru, já jsem říkala pár titulů, ste hluchá?“

„A TY KRABICE JSOU CO ?“ - zeptal se mladý manager spřátelené firmy při pohledu na dřevěné katalogy v Hale služeb.

Po jedné průtrži mračen, kdy byla šatna plná vody (až z ní začala téct voda po schodech i sem do haly), zvonil telefon. Dlouho se nikdo neozýval, až po chvíli se dívčí hlásek ptal po zapomenutém penálu. Ujistila jsem ji, že mi sem na informace nikdo žádný nalezený penál nedal a chtěla jsem zavěsit. Ta dívčina však byla asertivně vycvičená a tvrdě mě žádala, abych se po něm (tom penálu) šla laskavě podívat. Když jsem jí řekla, že to nepůjde, protože tu máme vodu, kterou musíme zlikvidovat, vztekle mi vynadala, že tedy Národní knihovna ochotná nejni a švihla mi telefonem.

Z Hostivařského archivu:

Knihovnice (ne Češka) se zapovídala s cizincem, který uměl česky ještě míň a potom tlumočila svojí šéfové jeho prosbu po svém – že on má velké zdravotní problémy, že nemůže tohle a nemůže tamto, zuby že nemá a musí jíst jen kašovitou stravu a že … paní Tadialová ji přerušila a chtěla vědět, o co tomu člověku jde, a dozvěděla se konečně to velké tajemství … chtěl udělat kopie za levnější peníz !

Mladá paní s malým děckem (posadila mi ho před obrazovku počítače) si přišla stěžovat, že ze tří objednaných knížek nedostala domů ani jednu. Ta první byla z počátku 20. století, takže jí knihu nemohli půjčit domů, ale převedli ji do studovny. Škandál. No a na těch dalších dvou objednávkách že byly nějaké blbé vzkazy - bylo tam napsáno, že „knihy se vracejí do skladiště v Hostivaři, objednávku prosím zopakujte“ - a proč jí píšeme ty blbosti, místo aby dostala ty knížky. Vysvětlovat jí, „že kniha ještě nebyla na svém místě ve skladišti, když si ona podávala žádanku“, se mi nějak nedařilo a „kdyby nepsala objednávku ručně, ale objednávala přes počítač, tak ten že by jí to řekl předem“ byla věta, ze které byla evidentně mimo. Usilovně přemýšlela a překvapila mne otázkou, jak to, že žádanky do Hostivaře došly a knížky ne. S úsměvem jsem jí vysvětlila, že to bude tím, že knížky tam jezdí jednou denně autem, kdežto žádanky se faxují každou hodinu. Potom mne požádala (dítě začalo vřískat), abych jí ty knížky znovu objednala za měsíc. Oddychla jsem si a zeptala se na datum. „Jaký datum?“ „No datum, kdy sem příště přijedete, aby tady ty knížky na Vás počkaly.“ „A jak to mám vědět, co?“ osopila se na mne, zahákla si dítě do podpaží a zmizela.

Katku v recepci u předních informací zmrazil pán s požadavkem, že chce koupit dudy. Dudy? Tady?? V knihovně??? Potom se ukázalo, že ve vitrínkách kolem je nabízena jedna publikace o tomto artiklu - no, stane se.

Starší čtenář na mě u informací rozčileně spustil, že tady (v Česku) třicet let nebyl, a že to máme všechno jiný a jak se v tom má vyznat?!? Po vyslechnutí jeho požadavků jsem ho nasměrovala na starý „papírový“ katalog s tím, že ty nové tituly že si bude muset najít v počítači. Shovívavě se uchechtl a pravil, že on je filozof a že ho ani nenapadne, aby na TO šahal. S úsměvem jsem odvětila, že je to jeho volba a že všichni máme nějaký světový názor. A bylo dlouhé ticho. Já čekala, až odejde, on čekal, až se dám do vyhledávání v počítači. Vyhrál - nikdo zrovínka mé služby nepotřeboval, a tak jsem kapitulovala a hledala. Při objednávání se ukázalo, že ještě nemá čtenářský průkaz. Od registrace se za chvíli přiřítil zpátky, že mu průkazku nechtějí udělat, on že občanku s sebou zásadně nenosí, a ať s tím koukám něco udělat. Potlačila jsem krevní tlak tak nízko, jak jen to šlo, ale stále hodně vztekle jsem mu doporučila, aby buď slevil ze svých zásad, anebo si pořídil na práci lidi - a čekala jsem výbuch s hrozbou stížnosti našemu generálnímu řediteli. Nekonal se, ještě hodinu potom jsem ho viděla mezi katalogy, jak hledá a píše. Rukou.

… a čtenáře potkáš všude : naše malá Himalinka (s krosnou na zádech a k nepoznání utahaná vedrem a námahou), narazila o dovolené v teplicko-adršpaškých skalách na jednu uživatelku. Radostně se k ní hlásila, ta čtenářka, a nebyla k odejití.

A příště v Jilské, ve výtvarných potřebách (za klementinskými humny) , Himi kupovala manželovi k velice kulatým narozeninám nějaká speciální dlátka a udělátka na dřevo, ceny na držátkách byly vyšší než minule a počet vybraných dlátek také narůstal nad limit, který si stanovila. Ale to české furiantství („ten punč platím já!“) v ní bouchlo a ona se slyšela, jak statečně říká : „Jen si vyber, já to zaplatím, však si dobře vydělám!“ Vedle stojící zákazník vytřeštil oči: „No to jsem ještě nezažil!“ „To víte“, povídá Himi sarkasticky, „my v knihovně jsme v balíku!“ Pán zaostřil, pak se chytil, poznal malou knihovnici z velké Haly a kontroval: „Ale to néé, paní Tafatová přeci napsala, že …“ a Janinka se kácela, její manžel radostně vykřikoval, že jsou kolegyně a prodavačka jenom zírala (pán citoval klasický výrok z „Klementina-Dementina“, kdy sestra invalidy shání pro bratra šikovné místo, aby si moc nevydělal a nepřišel o svůj důchod - a v knihovně konečně uspěje).

Bonbonek nakonec:

Předvánoční SKIPácký večírek v Klementinu, s docentkou Vodičkovou vzpomínám na bývalé spolužáky, někteří jsou již v důchodu (příští rok to čeká i mne), a ona si povzdechne: " ... ale to je hrozné, jak mi stárnete!


A úplně nakonec přidávám i něco málo z Městské knihovny v Praze, konkrétně z pobočky v Korunní:

Přijde paní (evidentně Ruska) do dětského oddělení. V ruce třímá mobil. Přijde k pultu a říká: "Dcera mě posílá, že se mám poptat po těhle knížkách." Čte z telefonu : "Opchod se zapomenutymi mapami" Knihovnice:" Ano, tu máme, ale je půjčená!" Ona: "A ještě jednu knížku tu mám. Kupomeranče." Knihovnice: "Prosím???" Paní nahne ke knihovnici telefon a ta čte: " a kuppomeranče" (dohromady). Knihovnice se obrátí na čtenářku a překládá: "Máte koupit pomeranče." :-)))

Před chvílí tu byli v našem dřevěném hradu tři takoví malí chlapečci ... jednomu bylo asi tři a půl a těm dvěma tak kolem pěti let. Živě tam debatovali o všem možném a ten mrňous se je pořád snažil trumfovat, jak všechno ví líp než oni. Furt jim všechno vysvětloval,zkrátka papulu nezavřel. Ten jeden starší pak vylezl z hradu, zahlédnul knížku o traktoru, chňapnul po ní a uznale hvízdnul: "TÝÝ VOLÉÉ". Ten malej rozumbrada přišel k němu a naprosto bezelstně s vážnou tváří pravil: "TO NENÍ TYVOE, TO JE TLAKTOL!" Tohle prostě nevymyslíte! To se musí zažít :o))!

Hodnocení: 
Průměr: 5 (1 hlasování)
TAFATOVÁ, Věra. Klementýnum-Dementýnum VII (za rok 2007). Ikaros [online]. 2007, ročník 11, číslo 13 [cit. 2019-12-08]. urn:nbn:cz:ik-12684. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12684

automaticky generované reklamy