Tato pohádka pojednává o chytrosti českého Honzy a jeho důvtipu, kterým překoná kletbu zlé víly. V textu nalezneme pár odkazů na dnešní dobu. Autorovým záměrem bylo, aby vytvořil vtipnou variaci na klasickou českou pohádku, kde v některých pasážích užívá absurdního humoru. Tento text si klade jediný cíl, a to pobavit čtenáře, kteří problematice knihovnictví a selekčních jazyků rozumějí nebo se v ní alespoň orientují. Autor chtěl původně spojit terminologii selekčních jazyků a nějaké klasické pohádky, ale nakonec vytvořil pohádku vlastní, kde vychází z klasiků českých pohádek, jako jsou Lada, Němcová, Erben nebo Říha. Veškeré doslovné citace jsou v textu uvedeny kurzívou a plné znění citací je možno najít v použitých materiálech na konci této práce.

Byl jednou jeden chalupník, který se živil zemědělstvím a ten měl tři syny. Tondu, Frantu a nejmladšího Honzu. Když už prvním dvěma začaly růst vousy, zavolal si je otec a oznámil jim: „Chlapci, už je na čase, abyste se začali učit nějakému řemeslu. Všechny tři vás už neuživím, protože pěstování ananasů tady v Čechách se neukázalo zrovna jako šťastný záměr a vaše matka už také práci v místním kamenolomu těžko zvládá a pracuje už jenom na poloviční úvazek, a za těch deset hodin denně už toho moc domů nepřinese.“. Když se Tonda s Frantou sesbírali z prvotního úleku, povídá Tonda: „Nu dobře táto, máš pravdu, jsem už skoro dospělý, silný a statný, a proto bych se docela rád stal berním úředníkem. Sedět si v klidu ve městě na radnici, sem tam vyjít ven, mezi lidi, sem tam donést domů nějaký úplatek, ale hlavně moc fyzicky nepracovat.“. Jak toto tatík slyšel, jenom se usmál a povídá: „I kdež chlapče, pamatuješ si, jak tady byl předevčírem ten tambor a bubnoval vzkazy od pana krále ohledně vojny s Turkem? A jak nabízeli pěknou odměnu každé chalupě, kde jeden z jejich synů půjde bojovat za naši zem?“. „Ano táto, pamatuju.“ „Tak se běž sbalit, protože zítra odjíždíš.“ Tonda, jenž se nezmohl na odpor, odešel si disciplinovaně zabalit. Ta tam byla vyhlídka klidného místa na radnici a možného budoucího sňatku s škaredou, ale bohatou dcerou pana starosty. Když stál ve dveřích svého pokoje, tatík za ním ještě z místnosti s pecí zavolal: „A nebuď smutný. Každý den, když se podíváme na naši novou střechu, kterou za odměnu za tebe postavíme, si na tebe vzpomeneme.“. Pak chalupník zaměřil svůj zrak na prostředního syna Frantu. Ten začal být poněkud nervózní, ale přece jen se pokusil nastínit otci vlastní obraz své budoucnosti: „Milý tatínku, jistě máš pravdu. Už jsem velký a musím se postavit na vlastní nohy. Sám víš, jak rád a s úspěchem vždy něco předvádím, jak rád s děvčaty dovádím, a jak rád zpívám. Rád bych se proto stal hercem a rozdával dalším lidem radost.“. Chalupník se po těchto slovech usmál a povídá: „Rozdávat lidem radost. Moc hezký a hodnotný cíl sis vytyčil, a proto jsem rád, že i tebe nemusím zklamat. Pamatuješ, jak se tady včera stavil pan farář a povídali jsme si s ním o dalekých krajích a domorodých lidech v nich?“. „Ano táto, pamatuju“ řekl Franta a naprázdno polkl. „No a teď mi řekni“ pokračoval otec, „co může vlít do lidských duší větší dávku radosti než první poznání slova Božího. Po rozmluvě s panem farářem sem tě dal zapsat ke studiím do Prahy na jezuitskou kolej, kde se pak staneš misionářem a po studiu se do těch vzdálených krajů osobně podíváš.“ Franta si vzal konopné lano s oprátkou na konci, ale tatík ho zastavil: „Franto, neblázni. Do Prahy jedeš už zítra, takže dneska se už o koně postarám sám.“. A jak tatík řekl, tak se také stalo. Ráno odjel Franta do Prahy k jezuitům a Tonda k regimentu.

Za pět let se už chalupníkovi vedlo lépe. Z ananasu přešel na pěstování rýže. V prvním roce to sice ještě nebylo ono, ale pravidelné březnové záplavy, které se ihned po zbudování protizáplavových opatření začaly objevovat, byly rýži jen ku prospěchu. Dokonce i matka mohla přestat pracovat v kamenolomu a šla pomáhat chalupníkovi na pole. Tonda s Frantou však v tu dobu již nežili. Tondovi se stalo osudné hlídání prachárny u regimentu, kde se chtěl podívat, v jakém stavu jsou pastičky na myši, a posvítil si sirkou. Franta pak, který se již jako bratr František vydal na svou misijní pouť někam do Jižní Ameriky, přestal po nějakém čase psát dopisy vůbec, z čehož otec usoudil, že mu došly poštovní známky, ale matka jala podezření, že asi není na živu. Ze tří bratrů tak zbyl pouze nejmladší Honza. Ovšem i ten nyní dospěl do věku, kdy bylo nutné vylétnout z rodinného hnízda. Honza byl ve vsi velmi oblíben, rád byl u všeho, co se kde šustlo a každému taky o tom co se kde šustlo vyprávěl. Proto měl od ostatních vesničanů přezdívku Informátor. A právě pro tuto jeho informační zvídavost mu jeho tatík navrhl, zda by se nechtěl stát knihovníkem, s čímž Honza nadšeně souhlasil. Nutno dodat, že měl veliké štěstí. Už čtyři roky jim lidé jejich rýžový zemědělský úspěch záviděli a tak k tatíkovi do statku (díky rýži chaloupku přestavěli na statek) nikdo nechodil a nemohl ho tak přivést na nějaký nápad, kam nebohého Honzu vyslat. Druhý den ráno se Honza vydal na cestu. Matka napekla buchty, dala jich Honzovi, že je unést nemohl a tatík mu dal krásné nové šaty, a k nim i dva páry nových bot, aby rodné vsi neudělal na studiích ostudu. Cesta ze vsi ubíhala Honzovi dobře. Zdravil se s lidmi, povídal si s nimi a těšil se na novou školu a své nové kolegy. Po čase však narazil na ubožáka, kterého všichni, co šli stejnou cestou jako Honza, obcházeli uctivým obloukem. Nebylo ani moc divu. Ubožákův vzhled odpuzoval spoustu lidí. Měl šedé mastné vlasy, šedý, neupravený vous, přes jedno oko černou pásku, dva zuby mu trčely z úst ven a chyběla mu jedna noha. Honza byl však dobrák. Zastavil se u něj a povídá: „Copak se vám stalo stařečku?“. A stařeček na to: „Ale to víš chlapče, bojoval sem dlouho s Turkem a při jednom útoku jsem přišel o nohu, a od té doby to jde se mnou z kopce. Teď už tady jenom sedím u cesty a doufám, že mi lidé alespoň hodí suchý chleba.“. Honzu jeho výpověď dojala a vybalil z batohu na zádech tři buchty a podal je žebrákovi. V jeho očích se zaleskly slzy: „Děkuju ti chlapče, toto už pro mě nikdo neudělal snad sto let.“ a objal Honzu. Pak ho pustil, podíval se na něj a pravil: „Za to, že ses ke mně takto zachoval, ti dám jednu radu. Nikdy nevěř cizím lidem.“. Honza poděkoval, rozloučil se a vydal se na další pouť ke svému cíli. Po nějaké době ho začaly bolet nohy. Rozhodl se, že si odpočine a přezuje se do druhých bot, od kterých si sliboval větší pohodlí. Ale ať se přehraboval v batohu, jak se přehraboval, boty ne a ne najít. Nakonec mu došlo, že naletěl. „No co,“ řekl si „asi je potřeboval více než já.“, a opět radostně vyrazil svou cestou. Došel až k řece, kde byl převozník. „Potřebuji na druhou stranu.“ zavolal Honza. „Není žádný problém vzácný pane,“ zavolal převozník z voru „ale voda v místech kde stojíš je příliš mělká a uvízli bychom. Hoďte mi sem svůj batoh a pak přeskočte sám.“. Honza neváhal a hodil batoh na vor. Bohužel v tu chvíli se převozník odrazil bidlem ode dna a pomalu mizel po proudu. „Milý pane, dám vám radu – nevěřte cizím lidem.“ halekal převozník z půli řeky směrem k Honzovi. „Ale jak se mám dostat na druhou stranu.“ zavolal za ním zoufale Honza. „Zkuste použít most co je vpravo.“ odvětil převozník a zmizel i s vorem a batohem za zatáčkou řeky. Honza odhrnul křoví vpravo a uviděl krásný a mohutný kamenný most, po kterém jezdily povozy naložené obilím a chodili poutníci. Honza zklamaně přešel most a až k branám města se zaobíral ztrátou obleku, který mu daroval otec. U brány města bylo rušno. Stráže odmítaly vpustit dovnitř ženu se třemi dětmi. Honza se u ženy zastavil a zeptal se jí co se děje. „Ach dobrotivý pane, představte si – chci jít navštívit do města svou sestru, ale stráže mě nechtějí pustit, dokud nezaplatím vstupní poplatek za sebe i své děti.“. „Kolik to dělá?“ zeptal se Honza stráží. „Zlatku za dospělého a tři grejcary za ty děcka.“ oznámil mu muž v brnění. Honza zaplatil dvě zlatky a tři grejcary za sebe i za tu ženu s jejími dětmi. „Děkuju Vám na stotisíckrát dobrodinče.“ řekla mu žena se slzami v očích a tiskla mu ruce. Její děti zatím radostně tančili těsně kolem Honzy. Jakmile mu do sytosti poděkovala, řekla mu: „Jsou moc hodnej, mladej pane, ale nezapomenou – nikdy nevěřej cizejm lidem.“. Vzala děti a za chvíli se ztratila Honzovi z dohledu v uličkách města. Honza pokračoval městem ke své nové škole, když cestou uviděl krámek s botami. Vzpomněl si, jak o jedny přišel u žebráka a vešel dovnitř s tím, že peněz má dost a tak si může jeden pár klidně koupit. Boty si vybral, vyzkoušel, ale když je chtěl zaplatit, nemohl najít peníze. Pravá náprsní kapsa nic, levá náprsní kapsa nic, pravá kapsa u kalhot nic, levá kapsa u kalhot nic a dokonce ani v zadních kapsách nenašel ani grejcaru. V tu chvíli mu to došlo. Tak proto ten povyk u brány, proto ty tančící děti, proto mu tiskla žena při děkování ruce, aby si sáček s penězi hlídat nemohl. Honza jenom poděkoval obuvníkovi za trpělivost a smutně odcházel na svou kolej, kde ředitel knihovnické školy vítal nováčky. Když uviděl smutného Honzu, přistoupil k němu a zeptal se, co ho trápí. Honza mu ihned celý svůj příběh vylíčil a ředitel se jenom usmál: „Ale chlapče, to nevadí, že si přišel o všechno. Vždyť si se přece dostal na nejelitnější školu v království. Všichni nováčci dostanou novou školní uniformu, kde emblém školy je vyšit zlatou nití, tři nové páry bot, a také pobírají rentu ve výši 10 zlatek týdně, takže když se týden uskrovníš, bude pak vše v pořádku.“. Honzovi se rozzářila tvář, panu řediteli uctivě poděkoval a hned běžel do svého pokoje, kde se uložil ke spánku, protože se nemohl dočkat, až začne jeho studium.

Celé studium proběhlo bez větších problémů. Jak ředitel řekl, tak se také stalo. Hned druhý den dostal Honza novou uniformu a dal se do studia. To mu velice rychle uteklo, protože vše, co se na knihovnictví učilo, jej bavilo a vždy patřil mezi nejlepší. Všechno chtěl znát, o všem chtěl vědět a rád si se všemi o všem a o všech povídal. Snad jedinou kaňkou na jeho studiu bylo to, že nějaký vtipálek se dozvěděl Honzovu přezdívku z rodné vsi a od druhého ročníku mu skoro celá škola začala říkat Informátore. Čtyři roky studia utekly jako voda a poslední den Honza dostal nádherný diplom se znakem školy, textem psaným švabachem a svým jménem, které bylo celé napsáno zlatým písmem a pod nímž bylo uvedeno – knihovník. Pln radosti se se všemi kantory a spolužáky rozloučil a odcházel z města domů, kde plánoval otevřít svou vlastní knihovnu. Když přecházel most, u nějž ho před několika lety obral převozník, stoupla mu do cesty bílá postava. Měla bílý plášť, který ji celou zakrýval a mohutnou dubovou hůl, o kterou se opírala. „Milý Honzo,“ promluvila ta postava a Honza podle jejího hlasu poznal, že se patrně jedná o muže, „opět se setkáváme.“. Honza byl trochu vyděšen, protože ať pátral v paměti, jak pátral, nemohl se dopátrat, kde by tohoto člověka viděl. Na něco takového by si přece musel pamatovat. „Vidím, že si mě nepamatuješ,“ pravila osoba tak, jako by snad četla jeho myšlenky, „budu ti tedy muset pomoct.“. A rázem se začala měnit a před Honzou stál najednou žebrák, který mu z batohu vytáhl boty, pak se změnila do převozníka a nakonec i do matky s dětmi, která mu vzala poslední peníze. „Ale proč to všechno?“ vypravil ze sebe překvapený Honza. „Byla to zkouška, milý chlapče. Zda jsi hoden toho, co ti teď chci dát.“. Honzu to potěšilo a už začal otevírat váček na peníze. „Ne peníze, ty hlupáku, dám ti něco mnohem cennějšího.“. Honza začal otevírat své zavazadlo a přemýšlel, odkud osoba asi ty diamanty vytáhne. „Máš snad v hlavě zhasnuto? Mám tě přetáhnout holí, aby se ti rozsvítilo?“ řekla osoba už hodně nazlobeně, „Co je cennějšího než peníze a diamanty?“. Ať se Honza snažil sebevíc, na nic nepřicházel. Tato otázka totiž zjevně u žádného z posledních testů nebyla, takže se odpovědi nemohl dobrat. „Vědění přece!“ vyjekla osoba již značně znervóznělá. „Poslyš, chlapče,“ pravila osoba a otcovsky Honzu pohladila po vlasech, „nejsou tví rodiče náhodou sourozenci?“. Když osoba viděla, jak se Honza zatvářil, řekla jenom: „Nu což. Nyní mě dobře poslouchej. Dávám ti veliký dar. Za každý tvůj dobrý skutek ode mě dostaneš tři možnosti vědění. Vždy, když se ti i ten nejhorší problém bude jevit jako neřešitelný, vzpomeň si na svůj dar a rázem budeš vědět jak na něj. Ale pozor, i když máš těchto možností celkem devět. Neužívej jich bez rozmyslu, vždy pečlivě uvaž, zda je moudré obětovat jednu z možností.“. S těmito slovy se osoba otočila a odešla k lesu, kde se Honzovi ztratila. Honza ještě dlouhou dobu stál na mostě a nebyl schopen ani pohybu, ani slova. Když se konečně vzpamatoval, vydal se na cestu k domovu. Tam ho uvítali rodiče s velkou slávou a hrdostí. To bylo vypravování, různých zážitků, ale o tom co se Honzovi stalo na mostě, se rodiče nedozvěděli. Honza jim to neřekl a nechal si to pro sebe.

Rok se s rokem sešel a na hradě v královské knihovně byla velká sláva. Král s královnou a královskou dcerou předávali vedoucímu královské knihovny svazek s přírůstkovým číslem 10.000.000. Byla to velká sláva a královna měla projev: „Chci poděkovat našemu panu vedoucímu, bez nějž by knihovna nikdy nebyla tím, čím je – tou největší knihovnou s nejvíce informacemi a nejlepšími lidmi z oboru – knihovnou, která je nejlepší na celém světě!“. V tu chvíli se polední obloha zatáhla, z nebe začaly padat kroupy a vichřice začala rvát hradní okenice. V sále nastal zmatek, lokajové se snažili zavřít okna, ale jejich skla už byla stejně dávno vysypána. Najednou jedním oknem začal do místnosti vstupovat oblak tmavého dusivého dýmu, který se pomalu přesunoval před královskou rodinu. Když se doplazil až před ně, začal se pomalu ze země zvedat a formovat se do postavy člověka. Naráz se mlha rozplynula a před králem stála malá žena, s malou hůlkou v ruce, a tvářila se velice nepříjemně. Její oči střídavě těkaly na krále a na dvořany, kteří se slavnosti účastnili. Když napětí dostoupilo vrcholu, promluvila odporným, chraplavým hlasem: „Ty domýšlivá královno, víš ty vůbec kdo já sem?“. Královna zavrtěla hlavou. „Tak dobře poslouchej,“ pokračovala žena, „Jsem víla MáSeNka a patří mi ta největší knihovna pod sluncem. Má sice jenom jeden svazek, ale ten je tak velký, že jej nikdo živý nepřečte celý, ani kdyby měl deset životů k tomu. A ty si tady vykládáš něco o největší knihovně? Tak abys věděla královno, za tuto domýšlivost tě potrestám. Od této doby nikdo z tvých poddaných a ani ty již ve své knihovně nic nenajde, katalogy které máte, budou k ničemu a nikde nebude nikoho, kdo by tuto kletbu zlomil!“. Mávla svou malou hůlkou, a v tu chvíli se začalo všech 10.000.000. knih pohybovat vzduchem. Létaly ze strany na stranu, padaly na zem a zase se zvedaly a nakonec vlétly do úplně jiných regálů, než ze kterých vylétly. Katalogy knihovny zachvátil plamen a všechny informace v nich se proměnily v popel. A aby toho zmatku ještě nebylo málo, ze všech hřbetů knih se ztratila jména autorů a z knih samotných pak titulní listy, takže knihy nebylo téměř možné identifikovat. Víla se opět změnila v dým a vylétla oknem ven, stejně tak, jak přilétla. Najednou se rozlétly dveře a v nich stál králův rádce s ustaraným výrazem ve tváři a pravil: „Výsosti, právě přicházím od smírčího soudu. Zlatý důl, kterým jsme knihovnu a knihovnickou školu financovali, připadl sousednímu království, takže si již nemůžeme dovolit podporovat tyto aktivity. Stěží se nám podaří uživit pět knihovníků pro celou knihovnu – nynějších 200 je již neudržitelných.“. Několik knihovnic upadlo do mdlob a jiní se začali ze sálu vytrácet, aby si hned začali hledat nová zaměstnání. Jak rádce řekl, tak se i stalo. Knihovna po té pohromě zaměstnávala pouze pět knihovníků a ti měli plné ruce práce s pohromou, kterou jim způsobila víla. První otázku, kterou museli žadatelům o informace položit, byla: „Jste si jisti, že se informace, kterou potřebujete, bude vašim pravnukům hodit?“. Pravdou bylo, že tato otázka hodně žadatelů odradila, ale i když do knihovny skoro nikdo nechodil, přesto se knihovníci marně snažili, aby knihy seřadili. Knihovnická škola se pak musela přestěhovat do budovy po zrušeném chudobinci a také na ni se už tolik lidí nehlásilo, protože její prestiž hodně upadla. Král byl z tohoto stavu nešťastný a dlouho mu to vrtalo hlavou. Jediné, co ho napadlo bylo, dát vybubnovat poddaným vzkaz: „Moji milý poddaní. Svolávám všechny, kdo mají rádi naši knihovnu a chtějí jí pomoci, aby se co nejrychleji dostavili na hrad a pokusili se napravit škody, které byly způsobeny kouzlem víly. Ten, komu se to podaří, dostane půl království a princeznu za ženu k tomu.“. A tak se stalo, že jednou uslyšel tento vzkaz i Honza a vzpomněl si na dar vědění, který mu byl dán. „Tohle je ta pravá chvíle vyzkoušet, jestli to opravdu funguje.“ pomyslel si, šel domů a sbalil si věci na cestu. Rozloučil se s rodiči a vydal se zpět k městu, kde byl naposledy, když studoval knihovnictví.

Hned jak došel do města, vydal se k hradu a zamířil do hradní knihovny. Tam již seděli nejvýznamnější mudrci z celého království, a dumali nad tím, jak uvést knihovnu do původního stavu. Honza si přisedl a dumal také. A v tu chvíli ho napadla spásná myšlenka. „Měli bychom vytvořit nějaký umělý jazyk“, řekl Honza. Všichni ostatní ctnostní pánové na něj od stolu vzhlédli a jeden se ho zeptal: „Umělý jazyk? Co si pod tím chlapče představuješ?“. „Jazyk vytvořený nebo řízený pomocí souboru předem stanovených pravidel s přesně definovanou syntaxí a sémantikou vytvořený pro určité praktické účely.“ [1] vypravil ze sebe překvapený Honza. Jeho samotného překvapilo to, jak ze sebe toto vysvětlení vypálil, aniž by kdy před tím o něčem podobném slyšel. „Myslím,“ pokračoval „že když nemáme názvy knih, ani jména autorů, bude nutno vytvořit katalog jinak. Napadlo mě, co kdyby to bylo podle oborů lidského poznání. Mám za to, že by se nám tak potom v těch informacích mnohem lépe vyhledávalo a mnohem lépe bychom se v nich orientovali.“. V sále, kde mudrci rokovali, se začal rozléhat ruch, jak se jednotliví mudrci radili, co říci na Honzův návrh. Nakonec vystoupil ten nejstarší a nejváženější z nich a povídá: „Máš výborný nápad hochu. Umělý jazyk by jistojistě pomohl při vyhledávání. Měli bychom ho hned začít tvořit. A jak řekl, tak se také stalo. Několik vážených členů komise se odebralo za dveře, kde tento jazyk začali tvořit. Podezřelé bylo, že se jim při jeho tvorbě povedlo několikrát vyvolat satana, až je sám Honza musel napomenout, aby raději vycházeli z češtiny, než ze zapovězených starých jazyků. Dlouho ale radost netrvala. Po nějakém čase se objevil vážný spor. Jedna strana mudrců se domáhala toho, aby tvořená hesla byla jednoslovná, zatímco druhá strana stála o to, aby tato hesla měla vícejazyčné názvy. Když už situace vypadala, že přeroste v otevřený konflikt a někteří z mudrců se již chystali metnout po druhých co jim zrovna do ruky přišlo, vystoupil nejváženější mudrc a řekl Honzovi: „Už jednou si nám dobře poradil, co myslíš teď.“. Honza začal pátrat v paměti a v tu chvíli mu přišla na mysl myšlenka, stejně důležitá jako ta první: „Dle mého názoru není důležité, zda hesla budou jednoslovná nebo víceslovná. Co je ale důležité je to, abychom se na jednom tvaru shodli, protože jen tak bude náš nový katalog k něčemu. Ale zatím jsme zapomněli na jednu důležitou věc. Na co nám budou nějaká hesla, když z umělého jazyka nevytvoříme jazyk selekční? Musíme vytvořit umělý informační jazyk používaný k vyjádření identifikačních nebo obsahových selekčních údajů za účelem pořádání, ukládání a vyhledávání dokumentů. A teprve, až si řekneme, jak by měl vypadat, pak teprve můžeme rozhodnout, zda to bude jazyk obsahující lexikální jednotky vyjadřující složené pojmy, které jsou používány pro indexaci i vyhledávání [2], nebo zda půjde o jazyk, jehož lexikální jednotky vyjadřují jednoduché pojmy, při indexaci jsou do selekčního obrazu dokumentu zařazovány nezávisle na sobě a k jejich kombinaci dochází až v průběhu vyhledávání [3]. To je teď, slavní kolegové, důležité a na tom bychom měli pracovat.“. Jakmile v sále utichly ovace, Honza si uvědomil, že další tři z devíti geniálních nápadů co dostal od muže s holí do vínku, šly pryč. Byl z toho sice trochu zklamán, ale náladu mu spravilo to, že mudrci již opustili myšlenku na vzájemné napadení a raději přešli k živé a přínosné diskuzi, která trvala až do pozdních nočních hodin, kdy už Honza spal. Když druhý den ráno vešel do sálu, stál před ním špalír mudrců a ten nejváženější Honzovi řekl: „Dohodli jsme se, že pro naše potřeby nezáleží na tom, zda hesla naší knihovny budou jednoslovná nebo víceslovná, ale domníváme se, že by bylo potřeba, abychom je uspořádali, co ty na to?“. Honza se posadil na stůl, zamyslel se a povídá: „Potřebujeme řízený a měnitelný slovník deskriptorového selekčního jazyka uspořádaný tak, že explicitně zachycuje apriorní (paradigmatické) vztahy mezi lexikálními jednotkami. Ten slovník musí být naší biblí, pro zpracování knih a pojmy, které do něj budou vepsány, pak poslouží jako základ pro katalogizaci a věcné zpracování knih. Ten slovník musí mít sílu a výdrž býka, a proto jej nazvěme latinským názvem pro býka – Tezaurus [4]. Všichni učenci se na sebe nevěřícně podívali, ale pak jenom pokrčili rameny a dali se do sepisování všech termínů, co tehdejší věda znala. Práce to byla dlouhá a náročná, ale než se rok s rokem sešel, tezaurus královské knihovny byl na světě. Mudrci začali všechny knihy načítat, tvořit k nim hesla a dávali je do regálů. Ale hned se objevil problém. Když se kniha zpracovala, nikdo nevěděl na jaký regál ji postavit a vznikaly rozepře o to, kdo má lepší nápad a kdo má pravdu. V tu chvíli si všichni vzpomněli na Honzu a šli za ním, aby jim poradil. Honza se opět zamyslel a říká: „Myslím, že by bylo vhodné, abychom si určili nějaké systematické stavění. Prostě nějaké uspořádání knihovních fondů podle tříd systematické klasifikace.“ „Tříd systematické klasifikace? Co si pod tím představuješ.“ ozval se z davu jeden překvapený mudrc. „Myslím,“ pokračoval Honza, „že by bylo nejlepší, abychom takové třídy nejdříve vytvořili. Nejlepší by asi bylo, kdyby se tyto třídy očíslovaly od nuly do devítky a stejně tak by se pak očíslovaly i zdejší regály, abychom věděli, kam po té pro knihy chodit. Navrhuji, aby nula byla pro všeobecnosti, jednička pro filozofii a psychologii, dvojka pro náboženství, trojka pro společenské vědy, pětka pro matematiku a přírodní vědy, šestka pro lékařství a aplikované vědy, sedmička pro umění, osmička pro jazyk a literaturu a devítka pro geografii a dějiny. Jen tak pokryjeme oblasti lidského poznání, které se skrývají v těchto knihách.“ řekl Honza a ukázal na knihy, které se stále ještě po zásahu víly válely na podlaze. „A co čtyřka?“ ozvalo se ze zadních řad. Honza si rychle zpětně promyslel svou řeč a zastyděl se, že se mu čtyřka mezi trojkou a pětkou ztratila. „Tu si necháme volnou, kdyby se nějaké nové poznání objevilo.“ odpověděl ve snaze zakrýt tak svou neznalost matematiky. Mudrci mu kupodivu uvěřili a šli popisovat regály čísly a následně pak do nich první knihy ukládali. Honzu ale toto stálo další dva geniální nápady a tak už mu zbývaly jenom dva. Sedm bylo pryč, ale knihovna se z kletby začala pomalu dostávat. Knihy se opět řadily do regálů podle systému a obrovská hromada na podlaze královské knihovny začala velmi pozvolna mizet. Honzu ale napadla ještě jedna důležitá poznámka: „Nezapomeňte provést důkladnou obsahovou analýzu knih, která bude zahrnovat metody a pravidla pro stanovení tematiky dokumentu, příp. časového a prostorového hlediska, čtenářského určení a formy dokumentu. Jedině tak můžeme zajistit, abychom knihy dostali do regálů, kam patří a kde budou dobře k nalezení. Mudrci jako na povel poslechli a dali se do práce. Všichni mudrci následujících deset let knihy třídili, zpracovávali, analyzovali a vraceli do regálů. A jednoho dne přišel slavnostní den, kdy na zemi ležela poslední kniha. Honza ji vzal a za potlesku ostatních ji donesl k regálu a zastrčil dovnitř. Sál vybuchl nadšením, ale jen do té doby, kdy na jeho druhém konci spadlo něco velikého a těžkého na zem. Všichni se otočili a velice se lekli, když opět spatřili zlou vílu, která stála před obrovskou knihou. Prohlédla si všechny v sále a pak posměšně pravila: „Tak vy jste si mysleli, že moji kletbu jen tak zlomíte, a že já to nechám jen tak? Tak to jste se přepočítali! Tady máte ode mě dárek. Je to moje jediná kniha v mé knihovně, ale je to ta kniha, kterou nikdy nepřečtete, i když ji budete číst, a i když ji budou číst i vnuci vašich vnuků. Nikdy ji nepřečtete a tudíž i nezkatalogizujete a vaše knihovna tak stále nebude moct otevřít.“ a rozesmála se tím nejodpornějším smíchem, jaký snad její malá ústa mohla vyprodukovat. Radost z mudrců okamžitě opadla a před očima se jim začaly honit chmurné představy, jak sedí a stále čtou tu prokletou knihu. Všichni se po očku dívali na Honzu, který po dlouhém rozmýšlení pravil: „Knihovníku Miroslave, sežeňte si sto pomocníků a odneste tuto knihu k regálu 37. Tam máme třídu nula – všeobecnosti. Já ji následně zapíši do přírůstkového seznamu.“. „Počkej, to přece nemůžeš,“ vyjekla překvapená víla, „knihu si přece musíš nejdříve přečíst, abys ji mohl zpracovat.“. „Někdy to zkrátka nejde.“ opáčil jí s úsměvem Honza. Knihovník Miroslav mezitím sehnal sto pomocníků a pomalu začali knihu odnášet k regálu. „Neeee!“ zakřičela víla a opět se začala rozplývat do tmavého dýmu, který ovšem najednou neodlétal oknem, ale rozplýval se také. Hůlka víly spadla na zem a okamžitě se zeleným plamenem vzňala. „Pane Jene,“ ozvalo se z konce sálu, „podívejte“. Honza se otočil a viděl, jak se z knihy od víly staly jen hromádky prachu, které se knihovníkům, co jí nesli, sypaly mezi prsty. „Kletba byla zlomena!“ zvolal nadšením jeden z mudrců a v sále opět propukly oslavy. Druhého dne přišel do knihovny král a všem ke zlomení kletby gratuloval. Pak přistoupil k Honzovi a pravil: „Odvedl jsi dobrou práci. Navíc mi všichni říkali, jak dobře jsi zde lidem radil. Proto, když splníš můj poslední úkol, svatba s mojí dcerou tě nemine.“. „Myslím, že to bude snadné králi.“ holedbal se Honza a pomalu se těšil na královský trůn. „Tak tedy,“ začal král, „jak dobře víš, přišli jsme před lety o zdroj financování knihovny a knihovníků, pokud mi poradíš, kde finance v královské pokladně najít, může začít svatba.“. Honza začal přemýšlet, ale jediné na co přišel, bylo, že všech devět nápadů co dostal darem, již vyčerpal. „No já tedy, jaksi, bych řekl, že kdybychom, tedy vlastně protože, zdroje našli třebas u éééé, tamhle, tak by pak mohli jít semhle, jinak naše knihovnictví bude v onde. Já vlastně netuším.“ pokrčil Honza rameny zklamaně. „To je mi bohužel líto Honzo,“ pravil král a pokračoval, „poslední podmínku jsi nesplnil. Škoda. Teď si moje dcera bude muset vzít toho nechutně bohatého a krásného prince, na kterého už si léta myslí. A co se knihoven týče, budeme je financovat jako doposud. Tedy omezenými prostředky a jejich zaměstnanci budou dostávat nutné minimum. Tímto rozpouštím toto shromáždění, které nám pomohlo porazit tuto kletbu a všem děkuji. Zůstane tady pouze pět knihovníků, kteří se tu o to všechno budou starat.“. Král se otočil a vyšel z knihovny. Knihovníci obklopili Honzu, a jeden přes druhého se ptali: „Proč jsi nic neřekl? Deset let máš výborné nápady a teď nic?“. Honza musel s pravdou ven a pověděl všem, co se mu tenkrát na mostě stalo a díky čemu měl ty dobré nápady. Knihovníci se rozhodli, že se pokusí tajemnou osobu najít. Vyrazili do světa a všude, kde mohli, konali dobro a většinou za to byli nějak potrestáni, aniž by z toho měli užitek. A pokud jsou dnes stále špatně placeni a dělají práci, kterou lidé potřebují, ale mnoho neocení, pak hledají dodnes.