Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 11. část

Čas nutný k přečtení
17 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 11. část

0 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Anglicky
English abstract: 
This text presents reflections of the author's professional life, especially from the time when the implementation of the computers on the Czech information scene began. There are mentions of leading personalities which he met during his career as well as development of the first automated information systems. Further in the text are mentioned new perspectives in development of the Czechoslovak state information system for engineers, medicals and nature scientists. The project of "Central Technical Bases (ÚTZ) of the Czechoslovak system of Scientific, Technical and Economic Information" played central role in information system environment, but there were many struggles for its establishment in the early 1970’s.
Autoři: 

První boje

Jestliže byl náš projekt "Útézetky" na přelomu let 1971 a 72 na našem nadřízeném ministerstvu (tehdy – pro připomenutí – Federálním ministerstvu pro technický a investiční rozvoj, resp. FMTIR) vcelku příznivě přijat, neznamenalo to, že máme vyhráno. Na projekt se musí samozřejmě vždycky nejdřív sehnat peníze. Tehdy se daly nejsnadněji získat na výpočetní techniku, ale větší problém už byl se stavebními investicemi, a největší se sháněním lidí i peněz na jejich mzdy. A v těch právě spočíval klíč k realizaci našeho snu. Všude byla fráze "nejsou lidi", jak se pak po celou dobu "normalizace" omlouvala nečinnost v jakémkoli úseku národního hospodářství. A mzdové prostředky? To byly vzhledem k úzkostlivě hlídané inflaci po devizách ty nejnedostatkovější peníze. Konec konců vlastně ani po zániku toho neblahého údobí tyto trampoty tak úplně z našeho života nevymizely.

Nebyl by to ale Jan Nešický, teď už pro nás Honza, zatím jen šéf jednoho z odborů ve výzkumném úseku UVTEI, kdyby se do boje za právě ty nejméně přístupné prostředky s tehdy u jakéhokoli zaměstnance neočekávanou vervou nepustil. Samozřejmě bylo třeba na mnoha stranách vyjednávat. Začali jsme na příslušném státním podniku zahraničního obchodu, sídlícím tehdy ve Veletržním paláci (později zničeném požárem a dnes, po restauraci, objektu Národní galerie). Honza samozřejmě hned věděl, za kým tam jít, a když jsme v tom paláci, uvnitř přestavěném na stovky kanceláří, našli tu pravou, uvítal nás velice přátelsky a zanedlouho jsme od šéfa příslušného oddělení odcházeli s dojednanou pomocí onoho podniku ve všech dalších, samozřejmě asi dosti složitých agendách, spojených s nákupem a dovozem počítače. Ty agendy spočívaly téměř "na klíč" na oné "pézetce", jak se několika tehdy monopolním organizacím pro dovoz a vývoz do a z republiky říkalo. Výběr zahraničního partnera a hlavně korunové krytí peněz na koupi zboží bylo na státním či družstevním podniku (jiné tehdy nebyly), který měl něco dovézt či vyvézt.

Jak už jsem posledně uvedl, oproti našemu projektu, kde jsme poněkud odvážně plánovali "originální americký počítač na úrovni IBM 370/155 s vnitřní pamětí 256 KB", jsme se na doporučení ministerstva museli orientovat na počítače z provenience sovětského bloku. Tudíž jsme už také na naší "pézetce" jednali s reprezentantem oné větve výrobců a dodavatelů výpočetní techniky. Na úrovni IBM 370, i když s notnou rezervou, hlavně v podobě neschopnosti práce v režimu on-line se vzdálenými terminály, byl tedy v dohledné perspektivě už minule zmíněný počítač označovaný buď jako JSEP 1040 (zkratka z českého sousloví "Jednotný systém elektronických počítačů"), nebo jen EC 1040, což byla transliterace ruského výrazu "edinstvennaja sistema". Ta deset čtyřicítka byla vyráběná podnikem Robotron u našich severních sousedů. Byli jsme ujištěni, že jde, právě proto, že za tím stojí známá německá důkladnost a smysl pro pořádek, o skutečně reálný předpoklad jednak jeho dodání asi do dvou let, ale také garance jeho kvality. Pokud jde o konfiguraci, tímto prvním kontaktem jsme zahájili několik dalších měsíců trvající jednání o velké řadě podrobných specifikací jednak o samotné centrální jednotce, ale zejména o "periferiích", jak se všem možným přídavným zařízením počítačů tohoto ranku říkalo.

Jen pro zajímavost, jak byla tehdy taková výpočetní střediska vybavována, aby plnila svůj účel: V první řadě musela být zajištěna klimatizace relativně rozlehlých sálů, v nichž byly jednotlivé součásti celkové konfigurace počítače – vesměs velké plechové skříně – instalovány. Vyžadovalo to dvojí podlahu pro rozsáhlou kabeláž. Hlavními díly, tou kabeláží propojenými v prostoru dvojité podlahy, byly skříně procesoru, magnetopáskových jednotek, později i diskových jednotek, které mi svým vzezřením připomínaly automatické pračky včetně zaskleného otvoru, kterými bylo možné pozorovat točící se disk, stále řinčící širokořádkové tiskárny, neméně hlučné snímače a děrovače děrných štítků a někde už i telekomunikační jednotka. K tomu se často musela, jako třeba právě u nás v ÚTZ, vybudovat docela velká knihovna objemných kotoučů magnetických pásek, a také šatna pro obsluhu počítače, tedy pracovníky jako v laboratořích: v pláštích a galoších.  To všechno se točilo okolo centrální jednotky, jejíž kapacita tehdy zpravidla nepřesahovala 256 tisíc Bytů...

Bylo jasné, že musíme velmi intenzívně budovat nový tým pracovníků, kteří by se postupně ujímali práce i dalším jednáním, vedoucím k přípravě našeho vlastního výpočetního střediska. Ukázalo se, že na rozdíl od štědré ruky FMTIR vůči nákupu počítače ta ruka při zajišťování lidí, bez nichž to dále nešlo, otevřená právě nebyla. Dalo se to ostatně vzhledem k situaci, kterou jsem výše popsal (“nejsou lidi, ani peníze na ně“), očekávat. Nešickému se ale podařilo, už bez podpory vedení výzkumného úseku, vybojovat na vedení UVTEI několik prvních míst pro alespoň pár "zakladatelů" budoucích týmů, z nichž by se postupně vytvořil základ personálního vybavení ÚTZ. Šlo vždycky vlastně o "podnik v podniku", pracoviště, např. na ministerstvech na úrovni celého odboru či sekce, ve výrobních podnicích na úrovni závodu a na vysokých školách na úrovni fakult – např. na Českém vysokém učení technickém v Praze bylo jeho Výpočetní centrum (celorezortně významné VC ČVUT) jako fakulty přímo podřízeno rektoru. Hledání a přijímání prvních pracovníků už s perspektivou jejich uplatnění v novém organizačním útvaru, o nějž tím začal také náš boj, se pak naplno rozvinulo se vstupem do roku 1972.

Jak jsem vylíčil, co vlastně tehdy znamenalo provozovat počítač odpovídající nárokům, které kladl projekt ÚTZ, bylo zřejmé, že musíme buď nalézt docela prostornou halu a k ní připojené kanceláře v budovách patřících UVTEI, nebo alespoň pod správu FMTIR, anebo vstoupit do dobrodružství výstavby nového objektu. Navíc se v rámci UVTEI začal ustavovat nový Úsek výstavby soustavy, který měl přímo spolupracovat s už minule zmíněným Baslovým odborem "OŘIS" (odbor řízení informační soustavy) na přípravě řídících předpisů a dalších aktivit ve prospěch rozvoje čs. soustavy VTEI. Ten už byl usídlen v prostorách, patřících původně STK v Klementinu. Jeho ředitelem se zanedlouho stal shodou okolností můj bývalý šéf na Vojenské akademii a nyní už kamarád, do civilu přešlý podplukovník Stanislav Štingl. Samozřejmě jsem se vynasnažil, a předesílám, že velmi úspěšně, skamarádit ho s Honzou Nešickým, a vytvářet tak další spojenectví v prostoru mezi UVTEI, FMTIR a soustavou VTEI, který by byl připraven pro podporu budování i realizace našeho projektu ÚTZ.

Z FMTIR jsme byli při dotazování na volné prostory pro naše budoucí výpočetní středisko rovnou poukázáni zpět do UVTEI, ale to už jiné než právě obývané a pracovníky či knižními fondy zaplněné vlastní prostory k dispozici pro nás nemělo. Nicméně opět - nebyl by to Nešický, který by se nepustil právě do toho, co jsem, a zpětně viděno že plným právem, nazval velkým dobrodružstvím. Ještě předtím jsme se zajímali o možnost získání alespoň části poměrně prostorných přízemních a suterénních garáží a skladů, které k velkému paláci na čísle 5 v Konviktské ulici na pražském Starém Městě, jehož většinu pater buď z části nebo zcela tehdy UVTEI obývalo. Zjistili jsme ale, že to patří Vnitru, tak jako např. podstatná část celé Konviktské ulice v domech naproti UVTEI. Dále jsme se o to samozřejmě nepokoušeli. Věděl jsem už, že můj nový šéf stavět budovy v Praze umí (jak jsem už napsal, jednu budovu jako své dílo mi mohl na Pankráci ukázat), a tak jsem neváhal s ním do tohoto nového boje vstoupit. Zatím totiž v samotném jeho odboru ještě nedošlo na lámání chleba – kdo s námi půjde do onoho zatím nejistého podniku, a kdo raději zůstane ve výzkumu, zajištěném státním výzkumným úkolem minimálně do konce pětiletky. Ta už se rozeběhla tak, jak byla naplánována, a v tehdejším režimu, kde "plán je zákonem", nebylo snadné prosadit se nějakými zásadnějšími změnami. A ty byly nutné.

Automatizovaná dokumentace zahraniční literatury

Program Státní informační politiky P18, řízený z FMTIR odborem Nešického kamaráda (jak jsem minule uvedl) Zdeňka Basla, byl od počátku postaven na budování odvětvových a specializovaných vědecko-informačních systémů, v nichž se měla v co nejširší míře uplatnit výpočetní technika. Vzhledem k tehdy reálně dosažitelnému technickému vybavení většinou státních výzkumných ústavů, které odvětvová centra provozovala, nebo někde i samostatných informačních institucí (jako tomu bylo například ve zdravotnictví, zemědělství či potravinářském průmyslu) automatizace jejich informačních systémů závisela hlavně na externí spolupráci jak s výpočetními středisky, tak s programátory. Ti ovšem o tom, jak pracují automatizované vědecko-informační systémy v zahraničí (komunikativní formáty, SDI atd.) nic nevěděli, a ani pracovníci našich informačních středisek, kteří jim práci měli zadávat, na tom nebyli o mnoho lépe.

Totéž platilo o specializovaných informačních institucích, jako byly třeba náš "patenťák" (už tehdy ve svém oficiálním názvu, narozdíl od snad všech jiných zemí, slovo patent neměl – a ani dnes jej ještě nemá), nebo Úřad pro normalizaci a měření či Základní knihovna – Ústředí vědeckých informací ČSAV. Základní informační činností, o kterou u nás při automatizaci šlo, byla dokumentace (v knihovnické oblasti se tomu říkalo bibliografie) zahraniční literatury. Na tom základě se pak tiskly informační zpravodaje a podle jejich rejstříků, ale hlavně také často ještě z tištěných zahraničních informačních oborových žurnálů (jako byl např. Engineering Index nebo Index Medicus) se pak zpracovávaly retrospektivní rešerše. Automatizace knihovnických systémů (a vyspělé vědecké knihovny byly vesměs součástí odvětvových středisek VTEI, jako např. Národní zemědělská knihovna v Ústavu vědeckých zemědělských informací nebo Národní lékařská knihovna v Ústavu vědeckých lékařských informací) byla tehdy u nás z technických důvodů vyloučena, protože, jak už jsem dříve uvedl, k tomu musí existovat běžně dostupné prostředí on-line, a na to jsme, jak se později ukázalo, museli čekat až do začátku devadesátých let.    

Dokumentace světové odborné literatury vlastními silami našich informačních středisek a na to navazující standardní vědecko-informační služby, založené na využití dostupné výpočetní techniky, se nám jevily jako zcela neodpovídající trendům, které jsme v západní části Evropy (nehledě na USA) tehdy pilně, samozřejmě soustavným studiem příslušné literatury, sledovali. Zaprvé: ony tištěné oborové informační žurnály, které průběžně spolehlivě zachycovaly veškerou světovou (i naši) literaturu, kterou jim stálo za to zachytit, jeden po druhém získávaly své digitalizované dvojníky jako "magnetopáskové služby" a na předplatné se na Západě zasílaly univerzitám, výzkumným ústavům, klinikám a dalším institucím s výzkumným či vývojovým potenciálem právě tak, jako dosud jejich papírové verze. Tím byly zajištěny všechny standardní upozorňovací novinkové služby i retrospektivní rešerše s efektivní pomocí počítačů a dokumentování vlastními silami uživatelských informačních institucí nebylo třeba. A zadruhé: ani minimální, v našich knihovnách dostupný sortiment titulů zahraniční literatury ze Západu, která byla ovšem pro naše vědce, výzkumníky, vývojové i řídící pracovníky podstatná, nebylo možné zdokumentovat alespoň trochu srovnatelným způsobem, v jaké kvalitě to dokázali producenti tehdy nově se prosazujících informačních databází. Počty jejich záznamů, počítané v ročních přírůstcích, byly s počty záznamů tvořených pracně a relativně draze v našich odvětvových databázích, byly z pochopitelných důvodů zcela nesouměřitelné.

Politický rozměr distribuce: FUTI, ČUTI, SUTI

Byly tu ovšem významné zábrany, které naopak zdůvodňovaly pokračující "domácí" dokumentaci zahraniční literatury a návazné počítačové zpracovávání jak tištěných "zpravodajů", tak případné rešerše. Zaprvé: anotace či abstrakty v záznamech zahraničních databází byly psány téměř ve všech případech anglicky, což zejména v technických oborech, ale i jinde, tvořilo u našich koncových uživatelů určitou komunikační bariéru. A zadruhé: i v oborech, kde se koncoví uživatelé s angličtinou smiřovali i proto, že především svoji zahraniční, samozřejmě především západní odbornou literaturu, by jinak využívat prakticky nemohli – byl tu jeden podstatný důvod pro zpochybnění dovozu západních databází, a to tehdy významný důvod politický.

Zatímco výběr a distribuce západní literatury byly přísně kontrolovány prostřednictvím státního cenzurního orgánu, nazvaného velmi eufemisticky jako Federální úřad pro tisk a informace (FUTI), přičemž, aby byla cenzura opravdu dokonalá a vysoce kapacitní, byly zřízeny kromě federálního "úřadu" ještě ČUTI a SUTI. Veškerý politicky podezřelý zahraniční tisk touto "kapacitou" musel při dovozu projít, přičemž to, co její úředníci neshledali pro českého čtenáře, byť třeba významného vědce, ideologicky vhodným, šlo do "zvláštního fondu", k němuž měli přístup pouze čtenáři k tomu kádrově prověření. Jenomže jak ty FUTI, ČUTI a SUTI mohou sledovat závadnost obsahu informačních databází? A když jsme se s touto námitkou vyrovnali tím, že přece žádné souvislé texty neobsahují, byla tu další námitka: a co když nahradí, a tím zlikvidují naši domácí dokumentaci a bibliografii v tak důležitých národohospodářských oborech, západní imperialisté nám je náhle přestanou dodávat? Vypořádali jsme se nakonec i s touto námitkou, a to zcela logickým argumentem, že by nám přece nejdříve v těch oborech přestali dodávat samotnou vědeckou a odbornou literaturu. Logika v tom sice byla, ale zůstaly obory, zejména v akademické sféře, kde se vedoucí pracovníci jejich informačních a knihovnických služeb raději o dovoz věcně odpovídajících západních informačních databází neodvážili ani pokoušet. A to ani poté, co to bylo v následujících dvou desetiletích naštěstí v řadě významných odvětví a oborů schváleno dokonce jako součást řešení státních výzkumných úkolů. Řešila je jak ÚTZ, kde se nám to podařilo nakonec prosadit, tak také příslušná odvětvová informační centra a ústavy. Byla jich pak, počínaje už zmíněnou chemií, postupně celá řada – a bude o tom ještě řeč...

První přípravy k založení ÚTZ  

Do roku 1972 jsme vstoupili sice ještě jako řešitelé původně naplánovaného státního výzkumného úkolu pod vedením ředitele výzkumu Jiřího Fogla, ale zároveň jako už v tomto úseku UVTEI ne zcela jeho organická součást. Stála před námi v naší stávající sestavě (Nešický, Vlasák, Budil) v rámci odboru automatizace VTEI Foglova úseku na první pohled stěží zvládnutelná řada úkolů. Ministerstvem schválený záměr vybudovat v UVTEI Ústřední technickou základnu si vyžadoval mnoho různých zakladatelských činů. A to nejen mne, ale zejména právě Nešického, bytostně lákalo. 

Začali jsme, zprvu nenápadně, připravovat pro vedení UVTEI materiál, na jehož základě by měl být založen ve smyslu daného záměru nový samostatný úsek. K tomu zase musel můj nový šéf získat zatím alespoň tichý souhlas ústředního ředitele UVTEI Volného.   

Na prvním místě stálo založení alespoň základního týmu, který by se realizací tohoto záměru začal zabývat. Na jedné straně šlo o to, kdo se k nám přidá z výzkumného úseku, v podstatě vlastně pouze z našeho odboru automatizace, a kolik nových lidí můžeme ještě v nejbližší době přijmout. Hned tento první úkol se ukázal jako velmi obtížně zvládnutelný. Pokud šlo o naše stávající kolegy, zkusili jsme tichou diplomacii, aby nedošlo k předčasným konfliktům zájmů mezi se mnou ještě stále spřáteleným Jirkou Foglem a s ním nepříliš spřáteleným Honzou Nešickým. Jirka samozřejmě hájil celistvost svého úseku a jeho stávající personální obsazení, ovšem kromě Nešického. Ani mne s Jirkou Budilem nechtěl pustit, i když nám velkoryse povolil pracovat už na tom "zakládání", jak říkal. Pokud šlo o ostatní kolegyně a kolegy, aniž bychom je přímo oslovili, z jejich reakcí na to, že by se vzdali svého stávajícího statutu výzkumníka a dali se s námi do práce na podle nich poněkud fantasmagorickém projektu, bylo zřejmé, že musíme hledat jinde. Konec konců jsme se tomu s Honzou ani nemohli divit. Představa ÚTZ, kterou jsme tehdy měli, jim připadala velmi málo jako realistická a navíc měli už přijatým pětiletým plánem výzkumu jisto zajímavou a klidnou práci. Museli jsme se tedy začít rozhlížet jinde a hlavně připravit půdu pro vypsání příslušného konkurzu.

Mimo UVTEI byl pro nás jako nová akvizice samozřejmě první na řadě náš už osvědčený spolupracovník z ústavu INORGA, Martin Bloch. To byl s Jirkou Budilem zakládající člen budoucího útvaru aplikačního software. K založení výpočetního střediska, a to, jak projektanti říkají "na zelené louce", bylo ale zapotřebí oddělení systémových programátorů (se spolupracujícím Ivanem Slezákem od IBM vybaveného výpočetního centra Výzkumného ústavu chemicko-technologickém chemického průmyslu jsme bohužel počítat nemohli), oddělení techniků (šlo o inženýry "hardweráře"), oddělení operátorek (byly to vesměs mladé, středoškolsky vzdělané dívky) a také tehdy oddělení vstupní a výstupní kontroly a oddělení přípravy dat (s obdobným personálním vybavením). K aplikačnímu software bylo ovšem pokud možno okamžitě zapotřebí připojit informačně nebo i knihovnicky vzdělané projektanty informačních agend, pro které se programy vyvíjely, a také pracovníky, kteří by se ve spolupráci s budoucími "zákazníky" ÚTZ, což byla odvětvová střediska VTEI a jak se později ukázalo, také jedna významná slovenská vědecká knihovna, připravovali aplikaci u nás vyvinutých programů a metodik jejich nasazení na konkrétní vstupní data a výstupy. A protože jsem se v projektu ÚTZ nechtěl vzdát ani reprografie a byl jsem v tom podporován i v programu P 18 rozeběhnutým, silně reprograficky orientovaným státním úkolem v Základní knihovně – Ústředí vědeckých informací ČSAV, uvažovali jsme i o založení takto zaměřeného směru, reprezentovaného příslušným specialistou. Měli jsme předběžně na mysli, a jak se později ukázalo, opravdu odborníka na slovo vzatého, Stanislava Konečného. Stal se brzy jedním z platných vedoucích pracovníků ÚTZ. Navíc, protože bylo čím dál jasnější, že budeme postaveni před stavbu "přístřeší" pro plánované výpočetní středisko včetně jeho personálního vybavení, zamýšlel se Nešický nad obsazením nezbytné funkce stavaře, který by budoucí stavbu v našem zájmu jako investora, připravoval a pak přísně sledoval. Tenkrát ale bylo postavení investora v naprostém opaku k jeho dnešnímu postavení – jako zákazníka a tudíž pána situace (pokud ovšem má peníze). To nejobtížnější nebylo sehnat investiční prostředky, ale získat projektanta, a pak zejména nejen získat, ale nakonec i přimět ke stavbě generálního dodavatele stavby a tomu ještě navíc shánět jeho subdodavatele, abychom se vůbec někdy mohli do stavby nastěhovat. Bude o tom ještě psáno, protože zajišťování stavby (jak se brzy ukázalo, zcela nové budovy pro Útézetku) jako hlavní náplň práce Nešického a do překvapivé míry i mojí, i když jsem se musel především věnovat odbornému managementu a hodně také tvorbě veškerých "písemnosti" na jejichž základě jsme mohli původní projekt ve všech hlediscích rozvést a také dále před různými autoritami prezentovat a případně dále zdůvodňovat naše potřeby.

Kromě uvedené "nevýzkumné" zakladatelské práce bylo ovšem zřejmé, že nejprve musíme v rámci všemi instancemi schváleného a už rok řešeného programu Státní informační politiky P 18 založit zcela nový státní výzkumný úkol, aby vznikla platforma pro financování tak rozsáhlého projektu. K jeho přijetí a tudíž ke změnovému řízení nad celým programem P 18 na ministerstvu k tomu přátelé Nešický s Baslem museli vytvořit příslušné příznivé podmínky – a dodnes nevím, jak se jim to, v době už rozplánované a rozběhnuté pětiletky, mohlo během několika měsíců podařit, i když jsem věděl o utajovaných přátelských vztazích také mezi Nešickým a mocným náměstkem FMTIR Mrázkem. Pustili jsme se tedy do přípravy úvodní studie, na jejímž základě mohlo pak proběhnout ono změnové řízení a založení státního úkolu P 18-121-02. Do jeho cílů se mi podařilo uplatnit myšlenku vytvoření celého "systému ÚTZ", jako komplexu unifikovaných projektových, softwarových, technických i metodických nástrojů, na jejichž bázi by se celá čs. soustava VTEI svými službami přiblížila západoevropským standardům. Že to bylo "slovo do pranice" se ukázalo velmi brzy, a to hned při úvodní oponentuře, na které se na půdě FMTIR sešla téměř celá tehdy rozhodující reprezentace oné soustavy. I nás za "Útézetku" ale už bylo více a kromě pádné argumentace jsme za sebou měli i samotného předsedu oponentního řízení – samozřejmě Zdeňka Basla. Ale to už spadá do další etapy našeho budovatelského zápasu, jejíž průběh nechme na pokračování příště...

Hodnocení: 
Průměr: 4.8 (hlasů: 5)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely - 11. část. Ikaros [online]. 2016, ročník 20, číslo 8 [cit. 2019-10-22]. urn:nbn:cz:ik-17832. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/17832

automaticky generované reklamy