Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely

Čas nutný k přečtení
16 minut
Již přečteno

Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely

0 comments
Podnázev: 
Osobní reflexe jednoho českého projektanta automatizovaných vědecko-technických informačních systémů
Anglicky
English abstract: 
Some reflectios of author's past professional life, especially from the time when started the implementations of the computers in the Czech information scene. Leading personalities which he met. Development of the first automated information systems using the Soviet made computers.
Autoři: 

Úvodem

Měl jsem v životě hodně štěstí. A zejména v profesní části života jsem měl vzácnou příležitost pracovat na kdysi revolučních počinech v oboru a také čest potkat a často se i spřátelit s jeho nejvýznamnějšími osobnostmi. Snad nebude na škodu alespoň několik střípků, které se člověku na konci profesionální pouti z paměti vybavují, svěřit naší současné odborné veřejnosti prostřednictvím moderního elektronického periodika, které Ikaros od svého vzniku díky studentům katedry, kterou jsem shodou okolností tehdy vedl, představuje.

Pokusím se čas od času nabídnout několik krátkých memoárů, nikoli samozřejmě s nárokem do zahrnutí do okruhu vědecké literatury. Půjde o osobní reflexe a úvahy pamětníka možno říci dobrodružství dějinného posunu v pojetí profese, která vznikla jako knihovnictví a rozkvetla do několika oborových nadstaveb. A ty se staly podstatnou součásti služeb svázaných s rozvojem moderní lidské společnosti, které nejen různé vědecké autority světové sociologie, ale na druhé straně i významní političtí představitelé např. Evropské unie přisuzují už od poloviny 70. let minulého století adjektivum "informační". Těmi "nadstavbami" myslím například počin Konrada Gesnera, který klasické procesy uchovávání a půjčování knih s pomocí katalogů v knihovnách obohatil o bibliografii.

Musím v této souvislosti zmínit i zajímavý a u nás málo známý pokus o organizaci řízené korespondenční platformy vědecké práce, vedený Marianem Marsennem v 17. století (měl přes 300 účastníků, vyměnili si až 15.300 listů, přičemž mezi účastníky byli např. Galileo, Hobbs, Hume, Descartés a Pascal). Byl to předstupeň moderního pojetí komunikace ve vědě, dnes realizované zčásti řízenými internetovými konferencemi. Na konci 19. století to byli už "dokumentalisté" Paul Maria Otlet a Henri Maria La Fontaine, protagonisté světové organizace FID, moderující pak vývoj na poli vědeckých a technických informačních služeb po téměř celé 20. století. Ty poslední posuny oboru vznikly až díky výpočetní a telekomunikační technice na přelomu 60. a 70. let a vrcholí prozatím dnešními aplikacemi na bázi internetových prostředků. Vstoupili jsme do éry totální digitalizace veškeré intelektuální práce, obrazu světa i lidského vědomí. Co nás ještě čeká?

Byl a jsem šťastným svědkem těch posledních posunů oboru v našem českém prostředí, a o té účasti chci podat svědectví. Předem se omlouvám za osobní charakter těchto vzpomínek a tudíž i za četné mezery ve faktografii uplynulého vývoje. Píši jen o tom, co jsem osobně zažil...

Jak to u nás s počítači začalo?

Bylo to někdy v letech 1965 až 1966, tedy v době revoluční změny v pojetí práce s počítačem z režimu off-line na převážně on-line, započaté přechodem výroby počítačů IBM ze 2. generace rodiny 1400 na počítače 3. generace rodiny 360 (první z nich byl vyroben už v roce 1964). Nejen magnetické pásky, ale disky, ne "slovní", ale bytová struktura dat, ne dekadická, ale hexadecimální soustava jejich bitové, resp. bytové prezentace. To ovšem od nás bylo nejen zeměpisně, ale zejména technicky velmi daleko. Ale nebylo to hned přijato např. ani v Kongresové knihovně USA, kde v těch letech vytvořila skvělá Henriette Avramová systém MARC ještě na tzv. 2. generaci IBM. Bylo to ovšem narozdíl od vědecko-informačních služeb v americké firmě Lockheed, kde započal pod vedením dalšího amerického geniálního kybernetika dr. Rogera Summita vývoj databázového centra Dialog, nebo od zahájení produkce amerického dokumentačního periodika Chemical Abstract Services kromě na papíře také na magnetických páskách, dnes slavné CHEMBASE. Tato služba se po letech stala jednou z inspirací našeho vývoje směrem k pokročilým automatizovaným informačním službám. K tomu bylo ovšem v polovině šedesátých let hodně daleko...

Pracoval jsem tehdy jako vedoucí dokumentace a studijně rozborových prací zahraničního politického tisku v instituci, jejíž název dnes člověku připadá jako relikt stalinských padesátých let: Vojenská politická akademie Klementa Gottwalda. Nastoupil jsem tam jako civilní zaměstnanec po ukončení dvouleté vojenské základní služby a právě tady mi započítali ty dva roku jako praxi, a navíc mi přidali stovku za červený diplom ze studia na Filologické fakultě a nakonec (po transformaci studia) na Institutu osvěty a novinářství, obory knihovnictví, čeština a technologie. Původně to v té VPAKG byla vědecká knihovna, ale v souladu s tehdejším trendem v oboru bylo na jejím základě vytvořeno právě zdůrazněním dokumentace, studijně rozborových a rešeršních činností vytvořeno vědecko-informační středisko. V čele knihovny stál podplukovník Stanislav Štingl, původně armádní osvětář, člověk kamarádský, převážně ženské osazenstvo střediska a především knihovny ho mělo rádo jako opak oficírské nátury. Někdy se na něm z jejich pohledu "dalo dříví štípat", ale někdy tzv. vypěnil a dokázal být chvíli i zlý. Ale jen chvíli. A svojí přirozenou inteligencí vnikl i do oboru a spřátelil se s jeho tehdejšími hlavními představiteli, ať už z akademické sféry (Jiří Kábrt, Jiří Cejpek), knihovnictví (šéfové velkých státních i veřejných - tehdy "lidových" knihoven (Josef Vinárek, Jarmila Burgetová, Antonín Derfl, Miloš Papírník, Kamil Groh, na Ministerstvu kultury později v době "normalizace" po roce 1968 neblaze proslulý dr. Lipovský atd.), ale na druhé straně také s představiteli dokumentalistického technologického směru jako byli tehdy Augustin Merta, Ivan Wiessenberger, Jiří Toman, Miroslav Guth a později také první šéfové tehdy vznikajících odvětvových středisek VTEI, např. Josef Koníček, František Kastl, Lubomír Cipl, Otto Šilhan a další. Přímo v armádě to byl tehdy plukovník Jaroslav Volek, zástupce náčelníka Vojenského informačního střediska při Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně (náčelníkem tam byl jakýsi generál, což zvýrazňovalo význam vojenských vědecko-informačních služeb). U tohoto muže, který později, v 70. a 80. letech už v civilu, vedl Ústav vědeckých lékařských informací a stal se i náměstkem ředitele Mezinárodního centra Vědeckých a technických informací v Moskvě, se právě v souvislosti "jak to u nás s počítači začalo" musím zastavit. A to nejen proto, že se mnou hned od prvního našeho setkání někdy v roce 1966 nalezl společnou zájmovou oblast v tehdy ještě nesměle nastupující výpočetní technice a brzy jsme se stali přáteli.

Kroutící se kotouče

Počítače v té době byly u nás reprezentovány sovětskými stroji značky MINSK22. Ty byly schopné na magnetických páskách, které se při zpracování různě převíjely ve velikých zasklených skříních, řízených procesory ve velkých kovových skříních, zpracovávat nejen čísly prezentovaná data, ale dokonce třeba katalogizační či bibliografické (dokumentační) záznamy, které uměly setřídit a vytisknout, ovšem jen velkými písmeny v trochu klikatých řádkách bez jakékoli typografické úpravy na "širokořádkových rychlotiskárnách". Oproti situaci v počítačovém vybavení na Západě to byl středověk. Nicméně jako "strategická technika" byly tyto stroje nasazovány nejprve ve významných státních institucích. Armáda byla samozřejmě mezi nimi.

Poprvé jsem se s něčím, co se už podobalo elektronickému zpracování textových útvarů, zatím jen v podobě jakýchsi tabulek, setkal právě díky Jaroslavu Volkovi v brněnské vojenské akademii. Byl to výrobek významné československé firmy Tesla, která se pak v 70. a 80. letech proslavila výrobou počítačů a samozřejmě software porovnatelných parametrů s tím, co produkoval Sovětský svaz i další státy jím vedeného bloku. Tehdy však šlo především o to, jak pochopit smysl a logiku práce počítače jako algoritmizovaného procesu, který musí být pro data, která do něj na počátku vstoupila, beze zbytku naprogramována. Tomu sice rozuměli už první absolventi vybraných, kyberneticky či matematicky orientovaných univerzitních a technických oborů, které se u nás ve druhé polovině 50. let (po překonání Stalinovy teze o kybernetice jako buržoazní pavědě) začaly prosazovat, ale pro ostatní to bylo obtížně pochopitelné. Zejména ta odlidštěnost jakoby myšlenkového pochodu počítače od přirozeného lidského myšlení - žádná tvůrčí inteligence, ale přesto naopak dokonalá paměť a navíc lidsky nedosažitelná přesná kombinační schopnost.

Přemýšlení nad klíčovými slovy

Klíčovou otázkou tehdy bylo: jak přizpůsobit obsah a strukturu záznamu dokumentu, vstupujícího do počítačového zpracování, a jak to naprogramovat, abychom na výstupu získali o co největší přidanou hodnotu nad to, co nám přinášela tradiční práce s lístkovými katalogy a kartotékami, nebo ručně setříděnými a kvalitně vytištěnými sestavami bibliografií či abstraktových informačních zpravodajů. Zejména vstupní zpracování a ukládání dat do počítačů bylo oproti tvorbě už hotových záznamů na psacím stroji nesrovnatelně obtížnější, pracnější a hlavně dražší.

Ze západní zahraniční literatury už na přelomu 50. a 60. let bylo zřejmé, že naproti novým možnostem nové techniky vystoupily v už tehdy se formující "information science" z tradičního "librarianship", resp. "library science" a "documentation" do popředí i nové metody zpracování a šíření informací. Z Taubeho vynálezu "Uniterm" se vyvinula teorie tezaurů s pojmem "deskriptor", na druhé straně pojem "keyword" a pro oba způsoby vyjadřování nově se formujících selekčních jazyků, vyjadřujících tematický obsah takto indexovaných dokumentů, booleovská logika s operátory AND, OR a NOT a později i další, např. proximitní operátory. Byly to významné impulzy i k novým teoretickým studiím a ve svých důsledcích i k upevnění významu informační vědy v rodící se informační společnosti. A díky osobnostem, které se těchto nových, tehdy možno říci revolučních tendencí vývoje oboru na Západě, chopily i u nás, i když v podmínkách poněkud zaostalé techniky, se to projevilo jak v odborné literatuře (vznikl oproti tradičním knihovnickým časopisům na tehdejší dobu velmi progresivní časopis Metodika a technika informací), tak dokonce ve státní sféře. Tam se paradoxně v témže roce (1959) na jedné straně objevil "Knihovnický zákon" z dílny Ministerstva kultury s už zmíněným dr. Lipovským, zakládající či dokládající ideologicky ještě s padesátými léty spjatou "jednotnou soustavu knihoven", a na druhé straně "technokraty" ve vládnoucí KSČ s podporou věnovanou dokumentalisticky orientovaným osobnostem (Augustin Merta, Miroslav Guth, Jiří Spirit aj.) prosazené vládní usnesení č. 606 „o organizaci a řízení technických a ekonomických informací“. Toto usnesení, oproti zákonu legislativně podstatně slabší, vyvolalo přímo revoluci v organizaci a personalistice tehdy u nás ideologicky i odborně ze strany některých komunistických knihovníků uměle potlačovaného oboru, nazývaného nejprve "technické a ekonomické informace" a později "vědecké, technické a ekonomické informace". Označoval se všeobecně přijatou, dnes už však do historie zapadlou zkratkou "VTEI".

Sovětský počítač branou do světa

Tato revoluce přinesla do mého profesního života přímo živou vodu. Nadchl jsem se jako mladý dokumentalista, také s lingvistickým vzděláním, novými směry rozvoje selekčních jazyků a také počítači, i když jsem se bohužel už nestal programátorem. Díky Jaroslavu Volkovi jsem mohl využít zvláštní konzultace poté, co na brněnské vojenské akademii získali po roce 1965 přístup k počítači MINSK22. Byli už ve spojení s významným vojenským výzkumným ústavem (známým pod číslem 401) v pražském Braníku, kde také instalovali tento sovětský počítač a kromě jiného začali zkoušet i jeho možné využití v dokumentaci. Tam už jako civilní zaměstnanci pracovali přímo zakladatelé české školy programování automatizovaných informačních systémů Vladimír Stibitz a Petr Jelínek. Během let 1965 až 67 vytvořili tito "programátoři - analytici", jak dr. Stibitz tuto tehdy novou profesi u nás pojmenoval, první československý programový systém – slavný MINSK-ARDIS. Uměl uložit z děrné pásky soubory desítek až stovek dokumentačních záznamů psaných velkými písmeny bez háčků a čárek, ale i včetně stručných anotací, opatřených ve speciálním poli deskriptory či klíčovými slovy, ovšem pouze o pevné délce 6 znaků. Podle nich se mohlo na dotazy (opět po vstupu na děrné pásce) s využitím booleovských funkcí v uložených záznamech (už na magnetické pásce) dávkově vyhledávat. Tato funkce sice příliš využitelná nebyla (retrorešerše v režimu off-line se neuplatnily ani na daleko vyspělejších počítačích), ale ARDIS umožňoval na svou dobu už velmi významné informační funkce: záznamy z každé uložené dávky i v retrospektivě uměl abecedně nebo číselně seřadit a vytisknout a navíc k takto uspořádané sestavě vytvořit z názvů zaznamenávaných dokumentů tehdy nejrozšířenější "vynález" pro dokumentační, bibliografické i katalogizační automatizované systémy - rejstřík KWIC (podle anglického výrazu keyword in context).

Experimenty v 60. letech

Stalo se, že ve druhé polovině 60. let pak několik českých knihovníků a dokumentalistů, kteří měli k dispozici MINSK22 a také už i nějakého programátora, začalo experimentovat s vytvářením automatizovaných systémů ze záznamů, které ve svých institucích dosud zpracovávali v lístkové formě, případně z nich tiskli "dokumentační zpravodaje". Bez programátorů to nešlo, i když už byl onen slavný systém MINSK-ARDIS k dispozici včetně návodu, jak děrovat záznamy, dělené pevně do pěti různých polí s různými funkčními možnostmi software. Byla tehdy doba postupného uvolnění tvrdé stalinské politiky, doba "znovuobjevení" významu technického rozvoje i pro komunistické vládnutí a také doba postupného prohlédnutí "bludů mládí" kdysi mládežnických komunistických nadšenců, nyní už levicových intelektuálů, zejména spisovatelů. Ti v tehdy masově čtených Literárních novinách spolu se sociology a částečně i ekonomy a historiky svými spíše politicky než literárně orientovaných článcích zprvu nenápadně, ale pak stále zřetelněji (skalní stalinističtí komunisté to později trefně nazvali plíživou kontrarevolucí) připravovali slavné Pražské jaro 1968. A my, o půl generace mladší, v dobách jejich nadšeného svazáctví pubertálně otrávení pionýři, jsme se do tohoto proudu nadšeně ve svých civilních zaměstnáních připojovali.

Dokumentalisté jako dělníci

Abych se vrátil do oboru, v němž jsem pracoval, znovu se začala dokumentovat západní odborná literatura, a to nejen technická. To "znovu" píši proto, že ve stalinských 50. letech byla dokumentace západní vědecké literatury knihovníky na jedné jejich celostátní konferenci prohlášena za buržoasní nekritický kosmopolitní směr, naprosto zavrženíhodný. Dokumentalisté si mohli hledat místa maximálně jako nižší úředníci nebo dokonce dělníci ve státních podnicích. Jenže nyní se k nám navíc kromě sovětských počítačových monster začaly dovážet i západní počítače alespoň 2. generace, které nepodléhaly ze Západu udržovanému embargu na strategicky významnou "hi-tech". Byly to tehdy zejména ze Švédska typy SAAB, z Anglie např. ICL a z USA také IBM zprvu ještě řady 1400. A hned na nich několik mých kolegů, např. Jiří Fogl v Brně či Blahoslav Kovář se Zdeňkem Francem v pražské Státní knihovně (zde dokonce Národní bibliografie) nebo Jan Helbich s programátorem Tschernosterem v IKEM, začalo též experimentovat s automatizací dokumentačních nebo bibliografických systémů. A v podnicích a zejména ve výzkumných ústavech, včetně akademie věd, se začala rodit nová generace progresivně uvažujících manažerů, kteří tu dokumentaci podporovali jako nezbytnou součást práce v oblasti rozvoje vědy a techniky. V oboru se s nimi rodila generace osobností řídících později velká vědecko-informační střediska, často na úrovni výzkumných ústavů jako součástí výzkumné sféry, pro celá odvětví průmyslu, služeb a také přírodních a medicínských věd (tzv. ODIS).

Nutno ovšem přiznat, že humanitní a sociální obory zůstaly tímto hnutím, narozdíl od našich západoevropských vzorů, u nás (a to až dosud) netknuty. V průmyslu to byli již jmenovaní inženýři Cipl, Kastl, Koníček, dále Slavoš Kadečka, Jiří Kadleček, v lékařství Bohumil Matas, ve strojírenství Ludmila Mikešová, v zemědělství už jmenovaný Otto Šilhan, v patentařině tehdy ještě Miroslav Guth a další s nimiž jsem se ale neměl, na rozdíl od jmenovaných, ani později čest poznat a také osobně spřátelit. Navíc v oboru už vědecky pracovalo několik osobností, které měly významné kontakty na kolegy v USA a západní Evropě a současně také v Sovětském svazu, kde se už dokonce ve druhé polovině 50. let začala probouzet generace vědců v oboru vědecko-technické informace a také "naučnaja informatika", jak to později nazývali. Byla to především trojice Michajlov, Čornyj, Giljarevskij, jejichž díla byla u nás s radostí ve VTEI až do konce 80. let citována. Z českých odborníků, v některých případech možno říci i vědeckých pracovníků, to byli především Jiří Toman, Ladislav Kofnovec, Otto Sechser, Augustin Merta, Anna Vejsová, Ivan Wiessenberger, Jan Helbich, Dušan Simandl, Josef Mojžíšek, Vladimír Spirit, Jiří Wanke a jiní. Také na Slovensku už tehdy odborně působila řada našich skvělých kolegů, např. Marek Cigánik, Vincent Kútik, Michal Bako, Jozef Žatkuljak atd. Průlomovou se stala už v roce 1965 účast celé skupiny našich představitelů dokumentačně orientovaného oboru (Kofnovec, Merta, Spirit, Thannabauer, Toman a Wanke) na 31. konferenci FID ve Washingtonu.

Formující šedesátá léta

To ovšem ještě zdaleka nebylo všechno, co pak ve druhé polovině 60. let u nás v oboru, který jsme začali postupně označovat jako dokumentace, pak TEI (technické a ekonomické informace), VTEI (už i vědecké) a pak také, vlivem práce s počítači informatika, dělo. V první polovině 60. let uzrál vývoj, vedený SVRT, k vytvoření "hlavy" rozrůstající se rodiny odvětvových a zejména množství oborových středisek VTEI (několik stovek). Vytvořilo se, zejména díky působení Miroslava Gutha a dále ředitele tehdy už zavedeného Ústavu technických a ekonomických informací (až do 90. let slavného UTEIN), vytvářejícího od poloviny 50. let tehdy exkluzivní analytické studie o stavu vědy a techniky světě - Karla Havlíčka, ředitele Státní technické knihovny Antonína Derfla a hlavně vedoucích pracovníků SVRT v čele s Františkem Bálkem a za odborné podpory už jmenovaných teoreticky se projevujících osobností oboru, na tehdejší dobu velkolepé, federálně působící informační centrum. Bylo to v roce 1966 založené Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, až do roku 1991 všeobecně známé pod zkratkou UVTEI. Nevzniklo "na zelené louce". Sloučilo totiž v sobě jako primární informační základnu STK a jako nadstavbu nad ní UTEIN.

Těmto dvěma organizačním sloupům bylo vytvořeno ještě několik už menších funkčních pracovišť, jako vydavatelství včetně reprografie, útvar pro mimoškolní vzdělávání informačních pracovníků, oborové informační středisko pro informatiku (tak se tehdy nazýval obor, vyvíjející se s využíváním počítačů z dokumentalistiky), útvar mající koordinovat rozvoj čs. soustavy VTEI a konečně pro mne později na čas nejvýznamnější útvar – Úsek výzkumu a racionalizace (ÚVR), v následujících více než dvou desetiletích rozvíjející a podporující československou informační vědu. Zejména se to dělo edicí už zmíněného významného časopisu Metodika a technika informací Československé informatika (dokumentovaného v proslulých západních databázích, jako např. INSPEC a ERIC a samozřejmě ve všech, které byly specializovány na informační a knihovnické obory). Mimo to šlo později o redakci celé série sborníků "Problémy teorie a praxe VTEI", které tvořily platformu pro publikace obsáhlejších studií českých a slovenských autorů až do 90. let minulého století.

Jak jsme se vyrovnali ostatním oborům

Takto založený výzkum a vývoj v oboru musel být, jako každý jiný "R&D" v kterémkoli odvětví vědy a techniky, programově založen na finančním plánu, svázaném s předem stanovenými řešitelskými úlohami. A tehdy se poprvé stal náš obor rovnocenným se všemi významnými obory aplikovaného výzkumu a vývoje, ať už v průmyslu, zemědělství, medicíně, chemii, farmacii a v řadě dalších, představujících civilizační pokrok v těch letech i u nás. Musím ovšem dodat "kromě humanitních a sociálních oborů". Ty byly podřízeny přísnému ideologickému dohledu a profesi VTEI se v nich nedařilo. Ona rovnocennost byla dosažena díky rozhodnutí SVRT udělit UVTEI celý státní výzkumný program (dnes bychom řekli grantový program) s názvem "Výzkum systému VTEI" a známý později spíše pod kódovým označením "L-1-09". Byl naplněn různě orientovanými směry zkoumání, odpovídajícími ovšem té době, a to například uplatnění systémové teorie v soustavě VTEI či v modelování informačních systémů, uplatnění reprografie, dokonce zpočátku ještě vývoj mechanických selekčních přístrojů na bázi průhledových štítků (zde se proslavil jejich zanícený podporovatel a také zábavný společník Jiří Hylmar) a samozřejmě výzkumy aplikace nových selekčních jazyků na dostupné výpočetní technice.

Program byl rozdělen do několika státních výzkumných úkolů, z nichž některé byly pod koordinací ÚVR řešeny mimo UVTEI, např. v knihovně Československé akademie věd, ve Státní knihovně ČSR, nebo také ve VPA KG - čímž jakoby obloukem opět přicházím ke svým osobním osudům jako tehdy mladého a zapáleného zájemce o možnosti využití počítačové techniky v dokumentaci, kterou jsem tehdy na této zvláštní vysoké škole s vědeckými pracovišti provozoval. A vracím se k začátku svého velkého profesního dobrodružství, kterým jsem pak se štěstím po několik desetiletí procházel. Začalo to, jak jsem už uvedl, u sovětských mašin MINSK, a dobrodružná cesta to vzhledem k tomu, jakým neuvěřitelným vývojem výpočetní a komunikační techniky a také vývojem politiky procházela, opravdu byla. Pokusím se z ní alespoň něco, co by možná ještě některé čtenáře mohlo zajímat, vylíčit..

[Pokračování příště]

Hodnocení: 
Průměr: 3 (hlasů: 2)
VLASÁK, Rudolf. Informační systémy a služby v Čechách: jak vstoupily do počítačového věku a jak se vyvíjely. Ikaros [online]. 2014, ročník 18, číslo 12 [cit. 2020-09-19]. urn:nbn:cz:ik-14302. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/14302

automaticky generované reklamy
registration login password