Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Digitální věk

Čas nutný k přečtení
4 minut
Již přečteno

Digitální věk

0 comments

Milé čtenářky a milí čtenáři časopisu Ikaros!
Oslovuji vás poprvé v novém sloupku, v němž se budeme setkávat s problematikou digitalizace, s otázkami a úkoly, které se kladou na tomto poli, jakož i s výsledky, jichž na něm bylo dosaženo.

Peter Drucker před časem nazval svou dnes již klasickou knihu "Věk diskontinuity"; často se v ní odvolává na schumpeterovskou ideu "konstruktivní destrukce". Právě tak i Michel Foucault již před léty zdůrazňoval význam představy i pojmu diskontinuity. Don Tapscott ve svém bestselleru "Digitální ekonomika" se pak snaží v podstatných konturách načrtnout novou skutečnost, jež nám roste před očima. Tato skutečnost je dána digitalizací a diskontinuitním řezem, odklonem od toho, co bylo dříve, vlastně až dosud.

Zdeněk Jonák nedávno napsal, že i u nás již došlo k základnímu nasycení technikou, a že si tedy musíme začít klást otázky, jak této techniky náležitě a přiměřeně využít. Naprosto s ním souhlasím: znamená to, že v prostředí digitálním (na rozdíl od tradičního prostředí tištěného) musíme dělat jiné věci jinak. To se ovšem musíme nejprve sami naučit, přičemž se nemůžeme opřít o žádné závazné vzory; čeká nás cesta zkoušek, metoda pokusu a omylu. Při tom je důležité sledovat vítězství i neúspěchy všech pokusů, které byly na poli digitalizace vykonány. Když říkám všech, mám tím na mysli nikoli jeden každý počin, projekt, program atp., nýbrž šíři záběru, kterou bychom neměli předem omezovat. Když mluvím o saturaci technikou, míním tím zároveň, že bychom se měli věnovat zejména záležitostem netechnického rázu, otázkám obsahovým a metodologickým: jak vznikající digitální prostředí mění náš pohled na svět, naši orientaci v něm, jak transformuje realitu, jak mění témata, kterými se obíráme.

Opírat se budu přirozeně o to, co sám nejlépe znám, i když se nevyhýbám inspiracím odjinud. Jelikož jsem historik, knihovník a archivář, zabývám se pochopitelně problematikou historickou a materiálem historickým; zde spatřuji těžiště tohoto sloupku. Ale aby nedošlo k nedorozumění: nehodlám tu prosazovat žádné historické odbornictví, antikvární historii ve smyslu Friedricha Nietzsche. Vycházím z toho, že evropský civilizační okruh je - na rozdíl od jiných - charakterizován historičností, historické vědomí je jeho podstatným, konstitutivním rysem. Klade se tu tedy otázka kontinuity idejí a diskontinuity informačního, komunikačního a znalostního prostředí, diskontinuity myšlení, mentality a diskursu. Jan Patočka psal o "Evropě a době poevropské", Radim Palouš o "světověku", Otakar Funda zjišťuje, že "znavená Evropa umírá". Digitalizace převádí tuto problematiku z roviny filosofické (a možná ideologické) na úroveň praktickou. Jde tu o změnu vnímání prostředí, v němž se dnes a denně pohybujeme a které je nasyceno historií a kulturou. Řečeno jinak, digitalizace před nás staví otázku oživení mrtvé kultury.

Počátkem prosince se v pražské městské knihovně bude konat seminář o základech digitalizace, kde se společně setkají pracovníci archivů, knihoven a muzeí. To považuji za signifikantní a symbolické. Když jsem před čtvrt stoletím studoval, učili nás striktní oddělenosti těchto tří typů institucí. Dnes můžeme vidět, že digitalizace vede k jejich setkávání - a v nedaleké budoucnosti můžeme očekávat jejich sdružování a prolínání. To je projev počátků digitálního věku jakožto času diskontinuity: naše institucionální chápání materiálu se radikálně mění, institucionální a materiálové založení oborů a disciplín zaniká a místo toho se prosazuje pojetí funkční. Jiří Cejpek to v případě knihovnictví charakterizuje jako přechod od jeho institucionální koncepce ke koncepci dokumentalistické; Rudolf Vlasák hovoří o vznikajícím rozdílu mezi knihovníkem a informačním pracovníkem; Stanley Chodorow mluví o prolínání informační podpory a badatelské práce. Všechny stávající hranice zkrátka nenávratně mizí (Helene Wood píšíc o "fetiši dokumentu", to jen ještě dále radikalizuje), a před námi tudíž stojí úkol, abychom vybudovali vymezení jiná, která budou dynamická, nikoli statická. Tradičně školené lidi to zmate, znechutí a pravděpodobně zděsí, ale není jiné cesty - já sám jsem před časem uvažovat o tom, že je lepší táhnout než být vlečen.

To všechno je digitalizace, to vše bych chtěl postupně představovat v tomto sloupku. Kojím se nadějí, že si konečně uvědomíme, že digitalizace není jen ideologií technokratů a jimi ovlivněných tzv. postmodernistických humanitních potrhlíků, nýbrž že jde o něco, co je dnes už něčím docela obvyklým a zanedlouho se stane dominantním. Přál bych si, aby tento sloupek byl průvodcem na naší cestě od tradičního tištěného prostředí k něčemu jinému, méně rigidnímu. Doufám, laskavé čtenářky a laskaví čtenáři Ikara, že to se mnou vydržíte a že se mnou třeba i budete diskutovat a polemizovat, abychom ten rozhodující krok, který nás čeká, učinili pokud možno konsensuálně. Těším se na to!

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Průměr: 1 (1 hlasování)
UHLÍŘ, Zdeněk. Digitální věk. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 10 [cit. 2019-10-13]. urn:nbn:cz:ik-10648. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10648

automaticky generované reklamy
registration login password