Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Digitalizace a kulturní megatrendy

Čas nutný k přečtení
5 minut
Již přečteno

Digitalizace a kulturní megatrendy

0 comments

Drahé čtenářky a drazí čtenáři, ve chvíli, kdy po tzv. dot.com krizi opadla vlna nadšení vítající e-business a skepse začíná vést k poučenému optimismu,[1] se čím dál tím více začíná mluvit o digitální kulturní ekonomice. Tomuto tématu se věnují celé projekty, z nichž snad nejvýznamnější je DigiCULT, přičemž zejména má význam studie, která v souvislosti s ním vznikla. V tomto kontextu se také hovoří o kulturních megatrendech, projevujících se v šesti oblastech: organizační, finanční, technologické, využívání, služeb a politik a iniciativ, resp. strategií. Změny, jež se tu dají vysledovat, vedou k představě, že dochází k zásadní proměně kulturních významů. Zdá se, jako by znovu ožívalo prvotní digitalizační nadšení, které se svého času ukázalo jako ne zcela opodstatněné. Jelikož se však zakládá ne předcházející fázi poučeného optimismu, je třeba mu věnovat náležitou pozornost, třebaže, pokud mám pokračovat v úvodní analogii, současná situace v přístupu k e-businessu radí k opatrnosti. Pokusím se tedy načrtnout některé problémy, jež se mi zdají být důležité.

Vyjádření "kulturní megatrendy" ve spojení s digitalizací působí jako dobře úderné heslo, ale v jeho užívání bychom přece jenom měli být trochu opatrní. A to platí zvláště v našich středoevropských končinách, kde slovo "kultura" a jeho konotáty měly při pomalé modernizaci spíše povahu ideologematu než neutrálního pojmu.[2] S náležitým zjednodušením můžeme říci, že slovo "kultura" mělo postupně tři rozdílné významy, jež jsou dodnes promiscue používány. Ale jako by to nestačilo, zdá se, že dnes se latentně začíná hlásit o slovo význam čtvrtý. Než tedy vůbec začneme hovořit o "kulturních megatrendech", bude dobře udělat si nejprve jasno na tomto místě. Antika a středověk se svou "péčí o duši", abych užil vyjádření Jana Patočky, resp. i raný novověk, chápaly kulturu jako rozvíjení individuálních či personálních (ostatně, jakých jiných!) ctností; byla to prostě pro ně cultura animi. Ovšem s nástupem osvícenství a modernizace se toto pojetí začalo jevit jako příliš mystické a pietistické, příliš subjektivně nezávazné. A tak se prosadil druhý význam: kultura se zpředmětnila jako vzor, z efemérního vnitřního úsilí se stala zjevným vnějším produktem či rezultátem. Nabyla tedy dvou sémantických rovin: byla chápána jednak jako nadčasový model obracející se do minulosti antického Řecka (neohumanismus), jednak jako kvalitativně vyšší protiklad kosmopolitní a pouze materiální civilizace (nacionalismus). Kultura se tak stala ideologematem nejtvrdšího kalibru, jemuž se vysmíval Karel Marx, moderna a avantgarda (i nesocialistického zaměření) a z docela opačných pozic i takový Rio Preisner. Obě světové války tento význam sice rozkotaly, ale definitivně jej neodstranily. V dalším vývoji se pojetí kultury antropologizovalo či etnologizovalo, staly se z ní jednotlivé kultury jako výsledek evoluce svébytného, resp. svébytných prostředí; je to jakási strukturalizace historismu, v níž se tyto jednotlivé kultury vůči sobě uzavřely do nepochopitelnosti. Jako by nebylo "politicky korektní" mluvit o kultuře, ale jenom o kulturách.

Jak lze v tomto změtení mluvit o "kulturních megatrendech", zůstává záhadou. Musíme připustit, že to je možné jen za té podmínky, že všechny tři zmíněné významy odložíme jako plané, že odkryjeme latentní, implicitní význam. V dnešní době evidentně dochází jednak k europeizaci, jednak ke globalizaci, alespoň pokud jde o naši českou perspektivu. Kulturu je tedy nutno vidět pod dvojím zorným úhlem. Za prvé, nepochybně nejpřiléhavější bude její charakteristika jako procesu, který zdaleka přesahuje konkrétní podobu produktu či rezultátu, jakož i pouhé individuální či personální dění. Kultura je tak procesem na pomezí soukromého a veřejného a na hranici jednotlivých historických a antropologických projevů. Má univerzální charakter, ale není povinným vzorem. Za druhé, kultura je jakýmsi vyrovnáváním v mnohosti, je ustavičnou interpretací a vzájemným překládáním. Překladem se sice částečně ochuzuje, ale za to zůstává živou; interpretací se zdomácňuje a přestává být pouhou povrchní exotikou. Heslo "kulturních megatrendů" postavené do vztahu k digitalizaci tedy klade otázku, jak digitalizace zvládne tento interpretační proces.

Vyskytly se takové pokusy, ale popravdě řečeno buď se příliš nepovedly (např. Bibliotheca Universalis) nebo skomírají a hynou na úbytě (např. European Manuscript Server Initiative). Ale dnes už alespoň můžeme tušit proč. Hlavní potíž spočívá ve dvou základních metodologických principech, které dodnes dominují všem paměťovým institucím, archivům, knihovnám, muzeím bez rozdílu. Jsou jimi deskripce a kumulace. Princip deskripce předpokládá, že stačí udělat "obrázky", tj. digitální kopie a k nim tradiční popisy, že to je právě to, co chceme a co přinese výsledek. Jenže se ukazuje, že vzniknou jen stromy bez lesa. Princip kumulace předpokládá, že stačí pouze shromáždit digitalizované virtuální předměty a dodat jim systematického utřídění podle tradičních představ, že to je právě to, co chceme a co přinese výsledek. Leč objevují se jen podruhé stromy bez lesa. Nebyl tu totiž ani v náznaku zahájen proces intepretace, který by onomu lesu dal vyrůst. Virtuální prezentace sbírek na způsob jejich fyzického uložení, virtuální výstava na způsob její materiální prezentace se neosvědčily. Virtuální objekty, digitalizované artefakty musí být součástí nějakého dynamického katalogu, hyperdokumentu či širšího prostředí, jinak jenom oleum et operam perdemus.

Teprve, když si toto všechno náležitě uvědomíme, budeme moci uvažovat o "kulturních megatrendech" ve smyslu projektu DigiCULT. Brzy však přijdeme na to, že se blížíme revoluci, která mnohé z toho, co tu bylo a je, smete. Nadále už nepůjde o sbírky či fondy, ale o témata. Nepůjde tedy o uzavřené instituce a organizace, ale o programy a projekty, o plastické týmy a volná sdružení, o čemž už jsem psal jinde. Kdyby k tomu opravdu došlo, z dnešní umné hierarchické a taxonomické stavby nezůstane kámen na kameni. Nadále už nepůjde o různé knihovnické apod. systémy, byť by byly sebesofistikovanější, ale o síťové technologie, o hyperdokumenty, o metodologický, nikoli jen technologický hypertext, o metajazyk markupu. To bude znamenat paradigmatický a do značné míry i ideologický převrat. Nadále už nepůjde o využívání cestou izolovaných disciplín a o služby apriorně vymezeným skupinám uživatelů, ale o nové inter- a transdisciplinární založení vědeckého a odborného i kulturního pole. Jestliže k tomu vskutku dojde, přinese to s sebou nevídanou rotaci stávajícího establishmentu a dosavadních autorit. Nebude už možno prezentovat kulturní dědictví jako mrtvou kulturu, ale jako základ živého společenství a proměňující se společnosti. Budou se "nově vymýšlet národy", jak u nás a pro nás říká Dušan Třeštík.[3] Místo malého českého člověka a velkého českého národa, jak to obrazně charakterizoval Ladislav Holý,[4] se tu náhle ocitnou velký český člověk a malý český národ, pokud mám hovořit stejně obrazně. To se v našich poměrech, ale i jinde, bude rovnat zemětřesení. "Kulturní megatrendy" jsou spíše divokým proudem než klidným plynutím.

Milé čtenářky a milí čtenáři, uvažovat o digitalizaci ve spojení s "kulturními megatrendy" není záležitost pro byrokraty ani popularizátory. Buďme si toho vědomi a držme si klobouky, sešup po tobogánu už začal.

Poznámky:
1. PŘIBYL, Petr. Pochybnosti o výhodách internetu. Hospodářské noviny, 15. 10. 2001.

2. BOLLENBECK, Georg. Bildung und Kultur. Glanz und Elend eines deutschen Deutungsmusters. Frankfurt a. M., 1996; NOVÁK, Mirko. Hodnoty a dějiny. Praha, 1947; PEŠKOVÁ, Jaroslava. Role vědomí v dějinách a jiné eseje. Praha, 1998

3. TŘEŠTÍK, Dušan. Mysliti dějiny. Litomyšl - Praha, 1999.

4. HOLÝ, Ladislav. Malý český člověk a velký český národ. Praha, 2001.
Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
UHLÍŘ, Zdeněk. Digitalizace a kulturní megatrendy. Ikaros [online]. 2001, ročník 5, číslo 11 [cit. 2019-08-24]. urn:nbn:cz:ik-10816. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10816

automaticky generované reklamy
registration login password