Čtu a nechci vědět proč!
V prvé řadě je třeba si uvědomit, že předmětem zájmu literární vědy je umělecké dílo, tj. „objekt“, který byl, je a vždy bude z jisté části „tajemstvím“, které nelze racionálně a s konečnou platností vysvětlit. To není spekulace, ale fakt, díky kterému doprovází umění člověka po celou dobu jeho existence. Chtít po literární vědě, aby byla exaktní vědou se vším, co k tomu patří, je stejně velký omyl, jako si myslet, že je možno nalézt „objektivní metodu přístupu k analýze uměleckého díla“. O takovou metodu se však autor zřejmě pokouší, pak se ale nesmí divit, že leckterý výsledek spíše pobouří než poučí.
V článku Četl bych, ale nevím proč? Z. Jonák vychází například z velmi zjednodušeného předpokladu dvou typů románů: tradičního a experimentálního, jejichž nedostatečná definice naprosto znemožní jakoukoli možnost, si do již tak zjednodušeného schématu doplnit nějaké konkrétní dílo, nemluvě o zmatené terminologii, která vše ještě více znejasní („3. Vypravěčská osoba“ je nějaká třetí osoba v pořadí či autorský vypravěč ve 3. osobě?).
Kvalita díla je další citlivá věc, se kterou autor tak necitlivě nakládá. Vývoj v literatuře nestojí naštěstí na kritice, ale na dílech, která mnohdy překračují její omezené horizonty a komunikují s budoucností, s vnímatelem, který teprve dozraje… Nejen pro romány „druhého“ typu, ale pro díla jakéhokoliv typu (v rámci umění) nemáme dostatečné nástroje, nebo» tyto nástroje vznikají vždy až po dílech (např. Máj je inspirací a výzvou i po více než 150 letech), braňme se lidem, kteří by chtěli omezovat tvůrčí svobodu předem.
Za naprosto nesmyslný považuji názor, že hodnoty (myšleno zřejmě morální společenské normy) jsou v rozporu s „normami v úspěšných dílech“. Tato cenzorská myšlenka je naštěstí dávno překonána. Kámen úrazu je zřejmě v tom, jaké dílo autor považuje za úspěšné. Hranice morálního vkusu je velice tenká a díla, která na ní balancují, musí dokázat, že pokřivené hodnoty (tj. odlišné od běžné společenské morálky), které zobrazují, nejsou jen vypočítaným a dobově podmíněným efektem, který vyšumí s prvním vydáním, ale mají hlubší smysl, kvůli kterému budu svým dětem doporučovat např. Fe»áka od Burroughse. Toto je jedna z oblastí, ve kterých může literární kritika více či měně objektivně zasáhnout. S tím také souvisí autorova poznámka, že text neodkazuje mimo sebe, jak by potom mohl vzniknout například výše zmíněný rozpor v morálních normách?
Co se týká balastu v literární vědě, myslím, že je to problém spíše nedostatečných znalostí autora, neboť i literatura, kupodivu, má své elementární zákony. Nebudu se pouštět do rozsáhlých výkladů z naratologie, ale autorem zmiňovaný zákon sporu platí i v uměleckém textu. Texty, které tento či jiné elementární zákony překračují, dělají tak záměrně s vědomím, že omezují svou interpretaci.
Zážitek z uměleckého díla je specifický i díky tomu, že se vymyká z pouze racionálního chápání světa. Otázka po smyslu čtení je předem odsouzena k nedostatečným, podle autora „spekulativním“ odpovědím. Tyto otázky však řeší samo umění a ne literární věda, podobně jako filozofie nikomu neodpoví na otázku po smyslu života.
V těchto poznámkách bych mohl pokračovat, ale nebylo mým záměrem přepsat články pana Jonáka, chtěl jsem upozornit na nesrovnalosti, o kterých si myslím, že poškozují „rozvoj potřeb čtenářství“ mnohem víc, než např. „neexistence společné platformy pro interpretaci díla“.
Literatura nikoho nenutí číst, ale když už čtete, nutí Vás k interpretaci, nikdy nebude existovat konečná a poslední a jediná interpretace uměleckého díla, jako nebude nikdy existovat konečná a poslední a jediná interpretace světa, bylo, je a bude jich mnoho a mezi nimi i ta Vaše, kterou Vám nikdo nemůže vzít...