Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Bohumil Boček - čert mezi anděly

Čas nutný k přečtení
6 minut
Již přečteno

Bohumil Boček - čert mezi anděly

3 comments
Anglicky
English abstract: 
The author of the obituary honors the persona of Bohumil Boček, renowned expert in the area of patent search and retrieval and various professional databases, his good friend and longtime colleague. The focus is put on Boček’s personality traits which are introduced through both serious and humorous experiences.
Rubrika: 

Mám před sebou starou černobílou fotografii. Veselá skupinka třicátníků v bílých vědeckých pláštích a na hlavách malířské čepice z novin. Právě společně malujeme pracoviště – kancelář Ústřední informační služby chemie (ÚISCH) v Praze pod Zvonařkou. Hledí na mne fousatá čertovská tvář Boba Bočka, kolegy a dobrého kamaráda. Přijde mi, že během následných třiceti let se už neměnila.

Bohumil Boček uprostřed malování
Bohumil Boček uprostřed malování

Pojem „Zvonařka“ byl v 80. letech minulého století pro chemiky opravdu pojem. Dělo se tam hodně průkopnických věcí – první adresná distribuce informací ze zahraničních databází na magnetických páskách a hlavně první online dálkový přístup do databází jako Chemical Abstracts a Derwent. Právě slovo „Derwent“ bylo s Bobem spojeno neodmyslitelně. Skoro se vlastně divím, že se mu neříkalo Bob „Derwent“ Boček… Kvalitní a profesionální hledání v patentových databázích není dodnes žádná legrace – je nutná excelentní znalost patentových klasifikací, a to nejen těch mezinárodních, ale hlavně speciálních – a v těch byl a je právě Derwent „těžký kalibr“. Bob se rychle po nástupu do ÚISCH stal opravdovým expertem a svoje mistrovství předváděl nejen na online rešerších, k nimž si zval zákazníky osobně (ano, tenkrát to tak bylo – datové sítě a internet byly ještě hudbou budoucnosti).

Byli jsme mladí, nabití, plni elánu a chtěli jsme šířit nové věci, jak to jen šlo. Hodně se jezdilo po chemických podnicích a výzkumných ústavech, předvádělo se, školilo se. Nezapomenu, jak jsme s Bobem na jednom ze Sjezdů chemiků v Tatrách zřídili dočasné online pracoviště v hotelu, on hledal na přání patentové informace, já chemické a každý jsme měli za zády doslova frontu docentů a výzkumníků dychtivých najít okamžitě (!) nejnovější patenty a články k té či oné problematice. Musím upřímně přiznat, že tak silné uspokojení z práce a její smysluplnosti jsem už nikdy potom nezažil. Celé období s Bobem a dalšími kolegy na Zvonařce byla moje nejlepší pracovní léta – je to asi paradoxní vzhledem k době jako takové, ale chemický průmysl a výzkum v Čechách, na Moravě a na Slovensku běžel na plné obrátky a poptávka po informacích tomu odpovídala.

Zvonařku mám s Bobem spojenou ještě jedním obrazem, který kupodivu ani po tolika letech nevybledl… Byl vášnivý kuřák, my nikdo ne, a v oněch dobách nebylo ještě běžné jako dnes, aby hloučky kuřáků postávaly v mrazu na ulici před firmou a společně dýmaly. Nechtěli jsme ho tolik trýznit a on chodil vykuřovat do malé místnůstky, asi tak metr krát metr, kterou sdílel s plynovým kotlem a foukal kouř do světlíku… Měl posunutý biorytmus, rána pro něho nebyla dobrou dobou a jako sova miloval práci po večerech, kdy se pečlivě probíral vypracovanými rešeršemi, aby výsledek dovedl k dokonalosti. Možná, že večer k plynovému kotli ani nechodil…

Kapitola sama pro sebe byla pravidelná roční setkání informačních specialistů z chemických závodů a výzkumných pracovišť celé země v beskydských Trojanovicích. Mívala vždy nabitý odborný program, ale večery s cimbálovkou a v kolibě byly také nezapomenutelné. Vzpomínám na ně dodnes, stejně jako na ně rád vzpomínal Bob. Tam se vždy setkával se svým dobrým kumpánem – vynikajícím odborníkem ale i bezvadným parťákem Jardou Paulíkem z Úřadu pro vynálezy – a jejich diskuse nad patentovým tříděním a dalšími „špeky“ běžely často až do rána – ač ke konci již kvůli pivu nebylo příliš jasné, o čem je řeč… Podobně pozoruhodné bývaly každoroční konference CS ONLINE, které tradičně pořádal Slovnaft Bratislava, a také tam Bob býval nezapomenutelným odborníkem i společníkem.

Bob měl zvláštní suchý, řekněme anglický, humor, který ale nikdy nikoho neurazil. Uvědomil jsem si až s odstupem času, že si nepamatuji, že by někdy někoho hanil, kritizoval, natož drbal a pomlouval. Určitě si myslel své, ale nechal si to pro sebe. Anglosaský svět mu ostatně byl blízký, vládl výbornou angličtinou, pokud se dobře pamatuji, tak byl po studiích na stáži v Kanadě, navázal pevné kontakty s britskou firmou Derwent, jejíž reprezentant pan Gore do Prahy rád jezdíval a s Bobem se přátelil.

Už v úvodu jsem zmínil Bobovu čertovskou tvář. Ta mu po léta i „na stará kolena“ zajišťovala pravidelná předvánoční angažmá v roli čerta, kdy s kolegy Mikulášem a Andělem z bývalého pracoviště obcházeli děti známých. Tu dostali panáčka, tu druhého, až těch panáčků bylo trochu více a stalo se, že výtah dojel do patra a natěšené děti čekaly s uchem na dveřích, a když se dlouho nic nedělo, osmělilo se jedno a po špičkách opatrně k výtahové kleci došlo a otevřelo dveře – a pak se chodbou rozlehl zoufalý výkřik: „Mamííí, mamííí, ve výtahu leží chcíplej čert!“. Myslím, že tahle nádherná čertovská historka musí na počest Boba žít dál…

Někdy, myslím v roce 1986, se naše cesty rozešly, já odešel do jiného podniku, ale potkávali jsme se na řadě akcí a u řady příležitostí. Stále ho budu vidět například v Londýně, na tradičních prosincových konferencích ONLINE, kdy mezi výstavními stánky jsme na sebe vždy dříve nebo později narazili a popovídali si, co je u koho nového. A pak jsme se potkávali v odletové frontě na letišti – já tradiční „Máš?“a Bob „Mám!“ A v igelitce měl svoji britskou trofej (která dlouho nešla sehnat jinde než tam) „marmite“ – zvláštní pomazánku z kvasnic...

Netušil jsem nic o Bobově nemoci, a tak když počátkem června kolega v práci ráno přes rameno poznamenal „radši snad dneska neotvírej poštu“, nevěděl jsem, co má na mysli. Byl to pro mne blesk z čistého nebe a uvědomil jsem si, že s Bobem odchází i kus mého života, pracovního i osobního. Byl výrazná osoba, vynikající patentový odborník, hodný a slušný člověk, skvělý kamarád. Bylo mi ctí se s ním potkat a prožít řadu let na jednom pracovišti. A jsem si jistý, že Bobovi – Ing. Bohumilu Bočkovi – bylo vyšší instancí dovoleno být jediný čert mezi anděly.

Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
KADLEČEK, Jiří. Bohumil Boček - čert mezi anděly. Ikaros [online]. 2014, ročník 18, číslo 7 [cit. 2024-10-11]. urn:nbn:cz:ik-14249. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/14249

automaticky generované reklamy

Máme tu 3 komentářů

Díky za hezký článek, i když bohužel o osobě, kterou už nepotkám. Taky rád totiž vzpomínám na dobu ÚISCH a ODIS VÚPP...
A.Brožek

Díky Jirko za brilantní vzpomínku. Zasloužila by si být zvěčněna nejen v učebnicích chemie, knihovnictví i stylistiky, ale především etiky a humanity. Hudební kritik Jiří Černý se jednou zmínil, že dle jeho zkušeností chemici (rozuměj adepti tohoto oboru) se vyznačují v porovnání s ostatními vyšší mírou vnímavosti k moderní hudbě, jak k dané melodii, tak k textům písní. Znal jsem Bočka jen od vidění z různých konferencí, působil vždy tak trochu tajuplným, mlčenlivě vědoucím dojmem. Možná to bylo tím, že právě jako ten výjimečný čert mezi anděly uměl naslouchat spolu s nimi hudbě vyšších, nadpozemských sfér. Zdeněk Smrčka

Dík moc za ten nekrolog. Rád bych aby si na Boba díky němu vzpomnělo co nejvíc lidí který ho znali. Moc nám chybí.
Za všechny kamarády ze studií a z TASSU
Jára