Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Zpráva ze semináře Otevřené repozitáře 2013

Čas nutný k přečtení
19 minut
Již přečteno

Zpráva ze semináře Otevřené repozitáře 2013

0 comments
Podnázev: 
Otevřený přístup v kontextu vědecké komunikace a jejího hodnocení

Úvod

Po pěti úspěšných ročnících Setkání českých uživatelů systému DSpace nastal čas na zvážení, kam seminář pořádaný pod záštitou Asociace knihoven vysokých škol ČR (Asociace, AKVŠ) směrovat.

Poslední tři ročníky Setkání DSpace se vztahovaly více k účelu, k němuž je software DSpace používán, tj. k problematice budování otevřených repozitářů a prosazování modelu otevřeného přístupu než k prostředku tj. k vlastnostem a technickým vymoženostem, jež samotný systém DSpace poskytuje. Toto směřování semináře šlo v souladu s postojem Asociace, která si podporu otevřeného přístupu zakotvila mezi své klíčové aktivity, jimiž se Asociace jako celek chce zabývat.

Přestože nejsilnější postavení v komunitě podporovatelů otevřeného přístupu v ČR má stále skupina sdružená kolem systému DSpace, bylo rozhodnuto dát zřetelněji najevo přejmenováním na Otevřené repozitáře, že seminář je otevřen širšímu okruhu témat, než napovídal původní název semináře. Letošní seminář proběhl pod novým názvem Otevřené repozitáře 2013 ve dnech 29.-30. května 2013 v krásných prostorách Auly Vysokého učení technického v Brně.

Propagační placky pro účastníky semináře
Propagační placky pro účastníky semináře

Cíl semináře

Podle tradice převzaté z organizace předchozích seminářů setkání DSpace bylo semináři vybráno základní téma určující úhel pohledu, jakým je možné na problematiku otevřeného přístupu k vědeckým výsledkům nahlížet. Letos byl představen otevřený přístup v kontextu vědecké komunikace a jejího hodnocení. Zpráva se věnuje poměrně podrobně všem předneseným příspěvkům. Pro rychlou informaci o semináři stačí přeskočit na závěrečné shrnutí.

Prosazování politiky otevřeného přístupu – překážky a problémy

Seminář otevřely tři příspěvky, které shrnuly aktuální situaci na Masarykově univerzitě (MU), v Akademii věd ČR (AV ČR) a na VŠB-TU Ostrava. První dvě zmíněné instituce mají náskok oproti jiným vysokých školám a vědecko-výzkumným organizacím v tom, že obě disponují institucionální politikou otevřeného přístupu schválenou či prosazovanou nejvyšším managementem instituce (rektorem MU a Akademickou radou AV ČR). Výhoda je to však spíše mírná než zásadní, jak vyplynulo z přednesených příspěvků, neboť prosazování otevřeného přístupu znamená překonávat mnohé překážky, které vyvstávají v praktické rovině při systemizaci procesů souvisejících s budováním repozitáře pro archivování a volné zpřístupňování vědecko-výzkumných výstupů.

Zahájení semináře, v popředí Pavla Rygelová
Zahájení semináře, v popředí Pavla Rygelová

V úvodním příspěvku Politika OA na MU a střípky ze světa Open Access RNDr. Miroslav Bartošek, CSc. (ÚVT MU) představil současnou situaci na Masarykově univerzitě a zmínil poslední trend v oblasti otevřeného přístupu, s nímž se v poslední době setkává.

Vývoj na MU příznivý k otevřenému přístupu lze sledovat již od roku 2006, kdy MU jako první česká vysoká škola začala zveřejňovat vysokoškolské kvalifikační práce volně na internetu. V roce 2010 MU podepsala Berlínskou deklaraci a otevřený přístup se dostal do dlouhodobého záměru MU pro roky 2011 až 2015. V následujících letech se rozběhly další aktivity, které pozitivní postoj MU k otevřenému přístupu podporují (2011 vydána směrnice rektora o OA, 2012 zprovozněn repozitář). Vývoj se bohužel neubírá přímočaře kupředu, což dokládá letošní změna ve směrnici rektora ve smyslu ustoupení od celouniverzitního povinného vkládání publikační činnosti do repozitáře k jejímu ukládání dobrovolnému. Báze dobrovolnosti či povinnosti naplňování repozitáře byla navíc přenechána na rozhodnutí jednotlivých fakult.

Původní znění směrnice vyžadovalo, aby zaměstnanci MU ukládali do repozitáře publikovaná zaměstnanecká díla do 6 měsíců od vydání. Autoři mohli rozhodnout o rozsahu zpřístupnění děl, u nichž MU nevykonává majetková práva (tj. u vědeckých článků) a zároveň se museli starat o to, aby neporušili právní ochranu děl, která spadají pod zvláštní zákony o ochraně duševního vlastnictví. Do repozitáře se mohly vkládat také ostatní typy dokumentů, neprocházející recenzním řízením (zprávy, e-learningové materiály apod.).

Jak bylo výše zmíněno, opěrným pilířem pro definování, co je vhodné či nutné do repozitáře ukládat, se stalo právní vymezení zaměstnaneckého díla. Pro potřeby ukládání do repozitáře jsou zaměstnanecká díla rozdělena do dvou skupin: první skupinu tvoří zaměstnanecká díla, u nichž se MU vzdala majetkových práv (vědecké články) a druhá skupina představuje zaměstnanecká díla, u nichž MU vykonává majetková práva (např. knihy).

Polemiku kolem repozitáře MU, do nějž bylo zatím uloženo cca 11 % výsledků z celkového počtu záznamů publikační činnosti MU obsažené v Informačním systému MU, je možné dohledat v online bulletinu Věda.muni.cz. Polemika dvou protikladných článků Repozitář univerzita potřebuje dr. Bartoška a Rizika repozitáře převažují děkana Přírodovědecké fakulty MU Jaromíra Leichmanna je užitečnou ukázkou protichůdných názorů pro ty, kteří se připravují na implementaci institucionálního repozitáře a potřebují si připravit argumenty pro obhajobu jeho existence a fungování.

V druhé části příspěvku se dr. Bartošek zastavil u vzrůstajícího počtu tzv. predátorských vydavatelů, kteří svými praktikami ohrožují dobrou pověst hnutí otevřeného přístupu. Predátoři se zaměřují jednak na vydávání časopisů pochybné úrovně, ale také na pořádání multioborových konferencí a vydávání konferenčních sborníků, případně na vydávání časopisů s vybranými příspěvky z uspořádaných konferencí. Vydavatelé sází na e-mailovou komunikaci, jejímž prostřednictvím adresáty vyzývají k publikování či vystoupení na konferenci. Již samotný fakt, že vydavateli stojí za to „lovit“ své autory, by měl autory přimět k pozornosti a s vydavatelem jednat obezřetně.

Nejznámější seznam vydavatelů s nevalnou pověstí sestavuje knihovník z univerzity v Coloradu, Jeffrey Beall, který zařazuje vydavatele do seznamu podle poměrně dlouhého seznamu kritérií. Častým jevem v e-mailové komunikaci (v podstatě spamu) je například neuvedení fyzické adresy vydavatele nebo uvedení anonymní ediční rady bez konkrétního jména šéfredaktora. Není neobvyklé, že časopis mate autory (bažící po vydání článku v časopise s impakt faktorem) informací o údajném impakt faktoru od společnosti ISI (viz např. časopis International Journal of Computers & Technology).

Problém s těmito vydavateli spočívá v tom, že vlastně vycházejí vstříc poptávce po publikačním prostoru, neboť vědci jsou hodnoceni podle počtu vydaných publikací, nikoli podle jejich kvality. Za záplavou nových ne příliš kvalitních časopisů stojí nejen drzé obchodní praktiky vydavatelů, ale také způsob hodnocení vědecké práce. Tato souvislost není na první pohled zřejmá a záplava nových nekvalitních otevřených časopisů se neprávem přičítá na vrub modelu otevřeného přístupu.

Účastníci semináře
Účastníci semináře

Mgr. Iva Burešová z Knihovny Akademie věd ČR (KNAV) ve svém příspěvku Prosazování OA politiky v praxi: problémy a překážky připomněla základní aspekty politiky otevřeného přístupu v Akademii věd ČR (AV ČR) a některé změny v interní směrnici pro sběr publikační činnosti. Úpravou směrnice vznikla povinnost do systému ASEP zajistit uložení plného textu, přičemž zároveň nebude platit povinnost plný text zveřejnit. Jedná se podobnou politiku, jakou prosazuje Univerzita v belgickém Liege. Bylo také zmíněno, že AV ČR usiluje o změnu smlouvy s Elsevierem, která by přinesla příznivější podmínky pro naplňování repozitáře AV ČR.

Mgr. Pavla Rygelová (VŠB-TUO) představila v příspěvku Auto-archivace v repozitáři DSpace VŠB-TUO praktické kroky auto-archivování na univerzitě, kde ukládání článků do repozitáře probíhá na dobrovolné bázi autorů bez podpory oficiální institucionální politiky. Institucionální repozitář pro ukládání publikační činnosti autorů z VŠB-TUO je budován z iniciativy univerzitní knihovny. Knihovna vybírá pro uložení do repozitáře jen ty články, které vyšly v časopisech indexovaných v citační databázi Web of Science. V týdenních intervalech jsou z databáze Web of Science vybírány nově přidané články s afiliací VŠB-TUO a následně je vytvořen jejich bibliografický záznam v repozitáři.

Prvnímu autorovi z VŠB-TUO je poslána e-mailová žádost o poskytnutí plného textu článku. Při sestavení žádosti je ověřováno, zda vydavatel umožňuje auto-archivaci plného textu do repozitáře. Pro ověření slouží databáze SHERPA/RoMEO a informace z webových stránek vydavatelů. Politiku vydavatele je nezbytné pravidelně ověřovat, jelikož vydavatelé pravidla často mění.

Posledním příkladem, a dá se říci velmi neblahým, je změna postoje vydavatele Springer, jehož podpora k auto-archivaci patřila k nejstálejším a nejjasnějším. Neblahým proto, že Springer jako jeden z největších vydavatelů literatury STM určuje směřování i ostatních menších vydavatelství, ale také proto, že změna postoje (Springer nově nastavuje roční embargo pro ukládání preprintů a postprintů do repozitářů) se přizpůsobuje nové politice otevřeného přístupu ve Velké Británii (politika otevřeného přístupu poskytovatelů - Research Councils UK, RCUK). Aktualizovaná politika RCUK je předmětem kritiky části odborníků, protože jednostranně preferuje placenou zlatou cestu, tedy publikování v otevřených časopisech, které vybírají publikační poplatky, a že marginalizuje význam zelené cesty. Repozitáře mají sloužit pouze k ukládání závěrečných prací nebo např. šedé literatury a pro účely dlouhodobé archivace.

Nestálý a nevyhraněný postoj vydavatelů k auto-archivaci se snahou minimálně nechat autory v nejistotě, jaká práva jsou jim ponechána, lze jednoznačně považovat za jednu z hlavních překážek (alespoň u nás) ve výraznějším prosazení repozitářů jako cesty pro zajištění otevřeného přístupu k výsledkům výzkumu a vývoje. Na druhou stranu autoři sami nevyvíjí tlak, aby vydavatele přiměli k ústupkům, což také nepřispívá k radikální změně v komunikaci vědeckých výsledků.

Otevřený přístup v širším kontextu

V druhém bloku bylo téma otevřeného přístupu uchopeno v širších souvislostech vědecké komunikace a z hlediska autorsko-právního.

Příspěvek Mgr. Zuzany Kobíkové (Ústav hudební vědy FF MU) Akademické psaní a jeho proměny pod vlivem informačních technologií přinesl teoretický exkurz do problematiky vědecké komunikace. Osvětlil současnou proměnu vědecké komunikace pomocí termínu remediace, neboli ozdravění. Vědecká komunikace prochází ozdravěním, jehož podstata je určována možnostmi moderních informačních technologií.

Za jeden z projevů remediace lze považovat možnost otevřeného recenzního řízení, kdy autoři znají totožnost recenzentů svého článku či článek je v době recenzního řízení volně otevřený celé vědecké komunitě k připomínkování a komentování. V závěru příspěvku zazněla celkem zřejmá skutečnost, že textová úprava remediovaného vědeckého textu, nesoucího znaky hypertextovosti, interaktivity a multimediality, vyžaduje stejné, ne-li větší úsilí, jako úprava textu v tištěném médiu.

Další příspěvek o vztahu veřejných licencí a otevřeného přístupu byl zařazen do programu proto, že v českém prostředí se instituce s existující institucionální politikou otevřeného přístupu snaží, aby tato politika byla zasazena do pevného právního rámce, který by určoval pokud možno jednoznačná pravidla pro naplňování politiky a jasně by dával návod na řešení ve sporných případech. Příspěvek JUDr. Matěje Myšky ukázal, že nalezení pevného právního základu je opravdu velkou výzvou a ani právní nadstavba v podobně veřejných licencí nepřináší potřebné řešení.

Většina příspěvků inspirovala k diskuzi
Většina příspěvků inspirovala k diskuzi

JUDr. Matěj Myška (Právnická fakulta MU) pracuje na projektu integrace veřejných licencí, jehož cílem je vytvoření teoretického a metodologického rámce pro aplikaci veřejných licencí v českém právním prostředí se zaměřením na konkrétní využití veřejných licencí např. v oblasti otevřeného softwaru, ve veřejném sektoru a v neposlední řadě také v oblasti otevřeného přístupu. Jeho příspěvek s názvem Veřejné licence a open access osvětlil, jakým způsobem mohou veřejné licence Creative Commons podpořit model otevřeného přístupu. Doktor Myška zdůraznil vyznění své přednášky atraktivní prezentací vytvořenou v populárním programu Prezi, která výmluvně ilustrovala složitý labyrint autorských práv, v němž se laik prostě musí ztratit.

Z přednášky vyplynulo, že aplikovat autorský zákon v akademické sféře stejně jako v komerčním sektoru je poněkud problematické, neboť vědci – na rozdíl od výkonných umělců – odjakživa přenechávali svá díla (vědecké články) vydavateli bez nároku na honorář a zříkali se svých majetkových práv, motivováni k publikování jinými pohnutkami. Tedy od potřeby šíření nových poznatků, přes potřebu výměny názorů s kolegy či ve snaze o získání tzv. definitivy v anglo-americkém systému vysokého školství.

V přednášce zazněla jedna zásadní připomínka a to, že je velice problematické řešit autorská práva k vydaným článkům až po jejich vydání. A následovala rada, že je potřeba zvýšit osvětu u autorů, aby se svými autorskými právy zabývali ještě před vydáním svých publikací, tedy ex ante, nikoli ex post.

Přednášející svůj příspěvek uzavíral výzvou k posluchačům, aby jej informovali, pokud narazí na informaci o soudním sporu, jehož předmětem by bylo porušení autorského práva v důsledku auto-archivace článku v repozitáři. Zatím podobný případ není všeobecně znám, tudíž je možné se domnívat, že ani k podobnému soudnímu sporu ještě nikdy nedošlo. Autorka této zprávy se domnívá, že ze strany vydavatelů by to byla zřejmě strategická chyba. Vydavatelé vědecké literatury by proti sobě poštvali celou píšící vědeckou komunitu, bez jejíž podpory by přišli o nenahraditelný tvůrčí zdroj pro svůj byznys. A že akademická obec umí ukázat na své zájmy, dokázali například matematikové loni výzvou Cost of Knowledge obrácenou proti obchodním praktikám vydavatele Elsevier.

Repozitáře a systémy pro hodnocení vědeckých výsledků

Druhý den semináře začal příspěvkem Mgr. Pavly Rygelové (VŠB-TUO) Novinky v projektu OpenAIREplus, který zároveň uvedl témata následujících příspěvků. Nejprve byl představen ve stručnosti samotný projekt OpenAIRE a na něj navazující projekt OpenAIRE+, pak následovalo vysvětlení ideového záměru projektů. Projekt OpenAIRE+ je podporován Evropskou komisí jako základní podpůrná informační infrastruktura evropského výzkumu, propojující informační systémy o projektech, repozitáře zpřístupňující publikované výsledky z projektů a datové archivy s výzkumnými daty. Celá infrastruktura využívá již existujících a fungujících systémů a standardů, což přispívá k maximální otevřenosti a interoperabilitě zapojených systémů.

Cílem projektů OpenAIRE není vynakládat prostředky na vybudování nové informační infrastrukturu evropského výzkumu, ale prostředky jsou využity na propojení již existujících sítí systémů, které zatím sloužily navzájem nezávislým způsobem pro své specifické účely (systémy informací o projektech pro účely financování a řízení projektů, repozitáře pro otevřené zpřístupňování vědeckých výsledků z projektů, datové archivy pro ukládání datových setů atd.). Infrastruktura OpenAIRE spojuje tyto distribuované systémy a snaží se o jejich synergii tak, aby v nich jednou uložená data byla k dispozici k dalšímu využití.

Podobně jako na evropské úrovni by mělo také v lokálním prostředí docházet k otevírání a propojování informačních systémů. V českém kontextu se snahy o vybudování institucionálních repozitářů pro zpřístupňování publikační činnosti střetávají se zavedenými postupy, které se daří překonávat velmi pomalu. Repozitáře se zvláště pak musí vyrovnávat s konkurencí systémů určených primárně pro vykazování vědeckých výsledků za účelem jejich centralizovaného sběru, kontroly a hodnocení, podle něhož následně dochází k rozdělení financí na vědu mezi výzkumné organizace. Následující dva příspěvky přiblížily snahy o sblížení těchto systémů a upozornily na překážky, s nimiž je nutné počítat.

Přestávka na občerstvení a neformální diskuzi
Přestávka na občerstvení a neformální diskuzi

V příspěvku DSpace, OBD, WoS: naše první pokusy o propojení Mgr. Lucie Vyčítalová představila pokusy Univerzitní knihovny Univerzity Pardubice (UK UPCE) o propojení systému pro vykazování – systému OBD (Osobní Bibliografická Databáze) a Digitální knihovny UPCE. Snahou knihovny bylo využít funkcionalit, jaké systém OBD nabízí z hlediska ukládání plných textů publikační činnosti v otevřeném režimu do univerzitního repozitáře. Systém OBD jednak umožňuje importování údajů o článcích z databáze Web of Science, jednak nabízí uložení souboru s plným textem článku, a dále poskytuje informaci z databáze SHERPA/ROMEO o politice vydavatele ve vztahu k auto-archivaci článků v repozitářích. Přestože knihovna na sebe vzala značnou část nepříjemné rutinní práce od vyhledání článků určených pro vykazování v databázi Web of Science přes import záznamů z databáze do systému OBD až po doplnění metadat a zaslání zprávy autorovi o založení záznamu, plán propojení systému OBD a repozitáře zatím čeká na větší ochotu autorů přispět do takto obohaceného procesu vykazování poskytnutím plného textu článku.

Ing. Lukáš Budínský (Knihovna UTB ve Zlíně) promluvil o problematice propojování systému OBD a repozitáře z hlediska Získávání validních metadat do repositáře. Knihovna UTB ve Zlíně převzala na sebe v rámci systému OBD celou agendu vykazování tzv. „literárních“ výsledků, tj. všech publikovaných výsledků výzkumu a vývoje (VaV). Původní myšlenkou bylo, že knihovna si přebere ze systému OBD potřebná metadata, importuje je do repozitáře publikační činnosti a pak na základě importovaných metadat požádá autory o poskytnutí plných textů článků k uložení do repozitáře. Rychle bylo odhaleno, že kvalita bibliografických údajů ze systému OBD je pro tento účel velmi nevyhovující, a tak byla knihovna nucena nabídnout univerzitě, že na sebe převezme celé vykazování výsledků VaV a přijme roli kurátora bibliografických údajů. V počáteční fázi to znamenalo enormní nasazení knihovníků, kteří zpětně kontrolovali veškerou publikační činnost univerzity ve čtyřech relevantních zdrojích – v OBD, RIVu, Web of Science a ve Scopusu.

Čeho knihovna svou pílí dosáhla? Výsledkem čtyři měsíce trvající práce byla úplná a deduplikovaná množina 1600 bibliografických záznamů publikační činnosti univerzity. Došlo ke změně celého workflow vykazování, aby knihovna byla schopna garantovat kvalitu bibliografických údajů. Workflow bylo zaneseno do směrnice rektora, v níž je navíc formulována povinnost odevzdání plného textu výsledku do repozitáře.

Z popsaných zkušeností knihoven UTB a UPCE vyplývá, že kýžená synergie systému pro vykazování a repozitáře stojí takové úsilí, že o dosaženém propojení lze jako o synergii mluvit bohužel jen s velkou nadsázkou. Nezbývá než věřit, že s dalšími pokusy půjde vše snadněji a propojování se zjednoduší i tím, že se změní způsob vykazování výsledků VaV.

Jak nehodnotit vědu?

Problematické propojování systémů pro vykazování a repozitářů má různé příčiny a jednou z nich je samotná podstata toho, jakým způsobem je nastaven systém hodnocení vědeckého výkonu. Metodika hodnocení výsledků VaV ovlivňuje, jaká data je potřeba o výsledcích sbírat. V posledních letech vzrostl v hodnocení výzkumných organizací význam publikovaných výsledků. Měřítkem úspěšnosti výzkumného pracoviště se stal počet vydaných publikací, což má za důsledek masovější produkci publikací za cenu snížení jejich kvality. Na druhou stranu jsou univerzity a výzkumné ústavy nuceny vynaložit nemalé úsilí, aby pro účely svého hodnocení posbíraly údaje jen o výsledcích, které lze vykázat, neboť zároveň jsou nastavena určitá kritéria, jaké výsledky lze vykázat a jaké nikoliv.

Složitost systému vykazování, vedoucí v konečném důsledku jen ke kvantitativnímu sečtení vydaných publikací bez zohlednění oborových specifik a bez rozlišení opravdu excelentních výsledků, byla předmětem velké kritiky. Hledalo se lépe vyhovující řešení a dosáhlo se toho, že od roku 2013 se výsledky VaV budou hodnotit podle nové metodiky, která se snaží odstranit slabá místa. Ale jak ukázal RNDr. Jiří Rákosník (Matematický ústav AV ČR) ve své přednášce nazvané Jak (ne)hodnotit vědu?, nová metodika nepřináší zásadní obrat. Naopak se metodika hodnocení ještě více komplikuje. Kritickým bodem všech dosavadních metodik je, že hodnocení klade jednostranný důraz na kvantitativní měřítka a že nesprávně používá impakt faktor pro hodnocení vědeckého výkonu vědců, vědeckých pracovišť a organizací. Jiří Rákosník zmínil petici The San Francisco Declaration on Research Assessment (DORA), která právě upozorňuje na neadekvátní používání impakt faktoru v hodnocení vědeckého výkonu a připomíná, jaký byl původní smysl tohoto hodnotícího kritéria.

Závěr přednášky naznačoval, jakou cestou by se hodnocení vědy mělo ubírat. Inspirovat bychom se měli v zahraničí, kde hodnocení provádějí nezávislé agentury, podpořené širokým panelem expertů. Jasným kritériem je důraz na kvalitu výsledků a hodnotící zpráva (přičemž například hodnocená instituce vypracovává vlastní sebehodnotící zprávu) slouží jako podklad pro strategická rozhodnutí v dlouhodobé koncepci dalšího rozvoje vědy a výzkumu. Mimochodem podobný trend vidíme v primárním školství, kdy děti prvního stupně základních škol nedostávají na konci roku vysvědčení s demotivujícími (a někdy deprimujícími) známkami, ale písemnou zprávu o tom, jaký pokrok udělaly a v čem by se mohly zlepšit.

Příspěvek Ing. Danicy Zendulkové (Centrum vedecko-technických informácií SR, CVTI) EuroCRIS: integrované systémy vedeckých informácií pre každého představil evropskou organizaci EuroCRIS, sdružující organizace, firmy, instituce, které provozují informační systémy o výzkumu (CRIS - Current Research Information System). Mezi hlavní aktivity EuroCRIS patří rozvoj společného metadatového standardu či modelu CERIF pro ucelený sběr údajů o výzkumu. Model dokáže popsat a do náležitých vztahů propojit údaje o vědcích, výzkumných organizacích, poskytovatelích financí, dotačních programech, grantech atd. CRIS systémy pomocí modelu CERIF jsou schopny shromažďovat data o výzkumu, projektech a výsledcích projektů a slouží jako databáze informací o výzkumu pro hlubší analýzy a strategické řízení výzkumného provozu na lokální, národní i mezinárodní úrovni.

Danica Zendulková se dále zmínila o pracovní skupině CRIS-IR pracující pod EuroCRIS, jejímž cílem je najít společné propojení systémů CRIS a repozitářů. Závěr příspěvku byl věnován nově zprovozněnému slovenskému národnímu CRIS systému, který spravuje CVTI. Systém spolupracuje s Centrálním registrem publikační činnosti, čímž došlo k propojení informací o projektech, vědcích, organizacích a výsledcích projektů (publikacích, patentech, užitkových vzorech aj.) v národním měřítku.

Na závěr semináře vystoupil Ing. Ivan Masár (Knihovna UTB ve Zlíně) s příspěvkem DSpace – systém pre otvorený repozitár. Ivan Masár patří do nejužší skupiny vývojářů systému DSpace. V jeho příspěvku zazněly informace o vývoji systému DSpace a o chystaných změnách ve verzích 3 a 4. Ivan Masár připomněl projekt DSpace-CRIS od italské organizace CILEA jako příklad propojení repozitáře a systému CRIS. Přednáška naznačila, že systém DSpace je nejrozšířenějším systémem pro provozování repozitáře oprávněně, jelikož je dostatečně otevřený pro propojování s dalšími systémy a např. pro využívání dostupných aplikačních rozhraní jiných systémů.

Závěrečný vzkaz organizátorů
Závěrečný vzkaz organizátorů

Závěr

Dvoudenní seminář přinesl řadu cenných zkušeností a pohledů na problematiku budování otevřených repozitářů a prosazování politiky otevřeného přístupu. Letošním tematickým pojítkem všech příspěvků byl pohled na repozitáře a otevřený přístup ve vztahu k vědecké komunikaci a ve vztahu ke způsobu hodnocení vědeckých výsledků. Šlo tedy o to ukázat, že propojování repozitářů a systémů pro vykazování vědeckých výsledků je cestou, jak úspěšně prosazovat myšlenky otevřeného přístupu a budovat repozitáře nikoli konkurenčně, ale v souladu s ostatními systémy a potřebami výzkumných a vzdělávacích institucí. O cenné informace se podělil Miroslav Bartošek, který barvitě vylíčil situaci kolem provozování univerzitního repozitáře a politické boje, jaké se kolem repozitáře a jeho legislativního rámce odehrávají. Jiří Rákosník ve své přednášce shrnul základní problematické body metodiky hodnocení výsledků výzkumu a vývoje a naznačil, že by se budoucí způsob hodnocení měl zaměřit na kvalitativní hlediska a opustit používání impakt faktoru časopisů pro hodnocení vědeckého výkonu vědců a institucí.

Pokud mají existovat systémy pro vykazování vědeckých výsledků, pak by neměly sloužit jen k jednorázovému použití pro účely vykazování, ale měly by poskytovat komplexní bázi dat o výzkumu, která by sloužila podobně jako systémy CRIS pro náročnější analytické studie a jako podklad pro řízení a vyhodnocování strategických cílů vědeckého výzkumu. Touto cestou jde například i Slovenská republika, jak ukázala Danica Zendulková, která přestavila evropskou iniciativu EuroCRIS a čerstvě zprovozněný slovenský systém CRIS. Nelehkou cestu propojování systémů pro vykazování a institucionálních repozitářů prošlapávají na univerzitách v Pardubicích a ve Zlíně. Přednášejícím Lucii Vyčítalové a Lukáši Budínskému je potřeba jako průkopníkům gratulovat k dosaženým výsledkům a popřát hodně další energie k vytýčení a zdolávání dalších milníků, zejména v získávání samotných autorů pro podporu změny v komunikaci jejich vědeckých výsledků.

Na závěr by autorka zprávy velmi ráda poděkovala Asociaci knihoven vysokých škol ČR za podporu aktivit otevřeného přístupu a organizátorům z Ústřední knihovny VUT v Brně za bezvadnou organizaci semináře. Díky patří dále všem vystupujícím za jejich ochotu se na semináři podělit o zkušenosti a znalosti a v neposlední řadě také všem ostatním účastníkům, pro něž je seminář určen a s velkou odpovědností připravován.

Poznámka: Autoři fotografií jsou pracovníci Ústřední knihovny VUT v Brně. Zpráva byla uložena do repozitáře DSpace VŠB-TUO.
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
RYGELOVÁ, Pavla. Zpráva ze semináře Otevřené repozitáře 2013. Ikaros [online]. 2013, ročník 17, číslo 8 [cit. 2018-07-21]. urn:nbn:cz:ik-14122. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/14122

automaticky generované reklamy