Úvod

Stojíme na počátku nového tisíciletí, které jistě přinese mnohé společenské, hospodářské, politické a kulturní změny. Svět se rychle zmenšuje a rozdíly, které se zdály ještě před několika lety nepřekonatelné, nejsou nyní žádnou překážkou. Pozvolna se otevírají nové možnosti a příležitosti pro tvorbu, šíření a využívání informačního bohatství, které jsou omezeny pouze naší vlastní kreativitou a iniciativou při vymýšlení nových způsobů zvládání a zprostředkování informací, poznatků, znalostí a vědomostí.

Současná společnost klade velký důraz na schopnost orientovat se ve stále rostoucím množství informací, tyto informace hodnotit a využívat je při řešení úkolů. To podmiňuje i odpovídající změny v tak významné struktuře, jakou je zprostředkování a zpřístupnění tradičních i elektronických dokumentů a informací uživatelům. Tyto změny se samozřejmě týkají především oblasti knihovnicko-informačních služeb, které zajišťují uživatelům přístupy k informačnímu bohatství vědeckých a odborných poznatků publikovaných tradičními i novými metodami.

Bouřlivý rozvoj moderních informačních technologií v posledních desetiletích přinesl mnoho změn, které zasáhly většinu oblastí lidské činnosti a celkem přirozeně ovlivnily také publikování a šíření tradičních dokumentů. Vědecké knihovny a informační střediska jsou jedním z článků informačního řetězce, a proto se mnohé změny dotýkají i jejich činnosti. Právě v souvislosti s vědeckými knihovnami a dalšími informačními institucemi jsou jak v zahraničí, tak v českém prostředí často zmiňovány čtyři podstatné faktory, které formují současné knihovnicko-informační prostředí: nárůst počtu publikovaných informací; rozmach přístupu k informacím pomocí informačních a komunikačních technologií; rostoucí poptávka po fyzickém přístupu k dokumentům (na základě rozšířenějšího přístupu k bibliografickým záznamům); snižování kupní síly knihoven, která je nutí utratit více finančních prostředků za méně dokumentů a informací. V návaznosti na zmíněné faktory se objevují pojmy otevřený přístup, resp. bezplatný online přístup k dokumentům a informacím, který v sobě zahrnuje význam trvalého a bezplatného online přístupu k dokumentům, zejména úplným textům, pro všechny uživatele. V různých oborech lze přitom bezplatně poskytovat různé typy informací a dokumentů, přičemž vlastník copyrightu dává jednoznačné svolení k jejich neomezenému čtení, stahování, kopírování, sdílení, ukládání, tištění, vyhledávání a hypertextovému propojování. Proto se v rámci tohoto článku budeme zabývat nejdůležitějšími typy informačních zdrojů s otevřeným přístupem, vysvětlíme si jejich podstatu a odkážeme na jejich praktické aplikace ve webovém prostředí.

Zdroje odborných informací s otevřeným přístupem

Šíření odborných informací a znalostí hraje stěžejní roli ve vědecké komunitě. Pouze informace, které jí byly zpřístupněny a přijaty, mohou přispět k dalšímu výzkumu a vytváření nových vědeckých poznatků [1]. Vědecký pokrok je tedy velmi úzce spjat s vědeckou komunikací, jejíž základní charakteristiky se v současné době postupně vyvíjí a mění. Tradiční toky ve vědecké komunikaci založené na postupných, vzájemně navazujících krocích s dlouhými časovými prodlevami se postupně přesouvají do elektronického informačního prostředí, které je charakterizováno žádnými nebo relativně malými časovými i fyzickými omezeními [2]. Internet tak představuje významné médium, v němž jsou volně dostupné prostředky a nástroje elektronického publikování vědeckých poznatků. V rámci internetu jsou potom uloženy tisíce plných textů nejrůznějšího původu, formy a obsahu jako v jedné velké globální knihovně. Pro běžného uživatele je pak podstatný především přístup k informačním materiálům s otevřeným přístupem.

V současné době dochází k postupnému nárůstu fondů vědeckých informačních materiálů, které jsou dostupné zdarma v prostředí webu. Většinou jsou tyto informační zdroje předmětem zájmu nejen koncových uživatelů, kteří je záměrně vyhledávají a využívají ke své práci, ale také jsou objektem zájmu vědeckých pracovníků, informačních profesionálů a řady informačních služeb, kteří dané informační zdroje zpracovávají a dále zpřístupňují ve formě zajímavých výstupů [3].

K nejdůležitějším typům informačních zdrojů s otevřeným přístupem přitom patří tyto následující kategorie:

Předmětově profilované archivy a institucionální repozitáře:

V oblasti současné vědy se setkáváme s praktickými aplikacemi otevřeného přístupu, a to především při zpřístupňování vědeckých článků. Autoři vědeckých článků většinou využívají k otevřenému zpřístupnění svých prací archivy, resp. repozitáře elektronických tisků, nazývané také jako e-print archivy [4]. Repozitáře jsou pak chápány jako systémy vytvořené k on-line ukládání, uchovávání a vyhledávání specifických druhů dokumentů, kterými jsou tzv. elektronické tisky [5]. Výrazem elektronický tisk pak označujeme recenzované elektronické vědecké články a publikace v nejrůznější fázi vývoje, od preprintu [6] a všech následných verzí až po postprint [7], případně reprint [8], k nimž jsou přidávána metadata [9]. Metadata k dokumentům vytváří sám autor pomocí formuláře a sám je do archivu přidává, vše se tedy děje na bázi autoarchivace [10]. Autorská práva k preprintu vlastní autor, o vystavení již publikovaného článku v archivu rozhoduje vydavatel. Tvorba archivů elektronických tisků je využívanou a rozšířenou možností elektronického publikování a představuje v současné době účinný způsob přímé vědecké komunikace, která z původní písemné podoby přešla přes podobu elektronickou (klasické e-maily) do formy organizovaných archivů elektronických tisků. Připomínky čtenářů mohou mít vliv na tvorbu nových verzí článku, jež jsou všechny archivovány, funguje účinná zpětná vazba mezi tvůrci a čtenáři, což se potom zpětně odráží v rychlém rozvoji vědeckých disciplin.

Hlavní charakteristikou archivů elektronických tisků je „volný, bezprostřední a trvalý on-line přístup k plným verzím vědeckých článků pro kohokoliv“ [11]. Takto charakterizovaný přístup k vědeckým článkům mají jak koncoví uživatelé, tak také nejrůznější informační systémy (např. vyhledávací a metavyhledávací služby), které zajišťují budování dalších nadstavbových služeb. Původně se otevřený přístup vztahoval jen na recenzované výzkumné materiály, dnes se však týká veškerého digitálního obsahu, který chtějí autoři volně (prostřednictvím internetu) zpřístupnit uživatelům.

Předmětově profilované archivy elektronických tisků začaly vznikat již na počátku 90. let 20. století. Jejich významnou charakteristikou je orientace na určitou předmětově vymezenou oblast vědy, v rámci níž jsou zpřístupňovány elektronické tisky ze sledované oblasti, a to s mezinárodním záběrem. Prvním významným představitelem bezplatného online přístupu k informacím ve vědě se stal mezinárodní archiv elektronických preprintů vědeckých recenzovaných článků arXiv.org, založený komunitou fyziků v roce 1991. V současnosti je elektronický archiv provozován a řízen na Cornellově univerzitě. Finančně je podporována jak provozovatelem, tak organizací NSF (National Science Foundation). Jmenovaný archiv zahrnuje preprinty, postprinty a také šedou literaturu z oboru fyziky, matematiky, nelineárních věd, počítačové vědy, kvantitativní biologie a statistiky. Jde o jeden z nejstarších a také nejobsáhlejších archivů, který zajišťuje otevřený přístup k 464 153 elektronickým tiskům z uvedených vědeckých disciplín [12].

Dalším příkladem předmětově orientovaného archivu je PubMed Central, který zpřístupňuje postprinty vědeckých recenzovaných článků z biomedicínských a biologických oborů. Je vyvíjen a řízen Národním centrem pro biotechnologické informace při Národní lékařské knihovny v Bethesdě. PubMed Central usiluje také o vytvoření mezinárodní digitální knihovny pro biomedicíncké obory, která by nabízela otevřený a neomezený přístup k vědeckým materiálům všem koncovým uživatelům. V současné době je v rámci archivu zpřístupněno více než 240 titulů časopisů z daných oborů [13].

Třetím příkladem je předmětově orientovaný archiv CogPrints, který vznikl na Southamptonské univerzitě v roce 1994 a je obsahově zaměřen na širokou oblast kognitivních věd. Archiv zahrnuje elektronické tisky z oboru psychologie, neurovědy, lingvistiky, z vybraných oblastí počítačové vědy, dále filozofie, biologie, medicíny, antropologie atd. Přesné členění předmětových oblastí je dáno na webových stránkách archivu. V současné době zahrnuje archiv 3101 plných textů dokumentů [14], a to včetně metadat, která ukládají autoři do systému po registraci.

Následujícím příkladem je elektronický archiv PhilSci Archive, který vznikl na podzim roku 2000 na Pittsburghské univerzitě. Archiv obsahuje preprinty a elektronické tisky z oblasti filozofie, která je dále klasifikována v rámci předmětového členění systému PhilSci Archive. Archiv v současné době obsahuje 1 552 plných textů dokumentů [15] spolu s metadaty, která ukládají autoři po registraci v systému.

Posledním zde zmíněným příkladem předmětově orientovaného archivu je History & Theory of Psychology EPrint Archive, který redigován a spravován Yorkskou univerzitou v Torontu. Elektronický archiv obsahuje elektronické tisky z oblasti historie a teorie psychologie a v současnosti je v archivu uloženo přibližně 330 plných textů dokumentů [16].

Kromě charakterizovaných archivů lze v rámci webového prostředí nalézt mnoho dalších předmětově zaměřených elektronických archivu, a to jak v oblastech přírodních, tak společenských či humanitních věd. Jejich fungování většinou zajišťují konkrétní univerzitní nebo vědecko-výzkumné instituce v rámci daného státu. Finanční zajištění fungování systémů je svázáno s danou institucí nebo mohou být systémy podporovány dalšími mezinárodními korporacemi.

Druhým typem elektronických archivů jsou institucionální repozitáře [17], které začaly vznikat po roce 2000 na univerzitách po celém světě. Institucionální repozitáře mohou mít řadu podob od pouhého úložiště administrativních dokumentů určených pro vnitřní potřebu univerzity přes úložiště pro dokumenty a další digitální objekty k sloužící výuce až po úložiště výsledků vědecko-výzkumné práce dané instituce. Většinou jsou institucionální repozitáře charakterizovány jako elektronické systémy pro zachycení, uchovávání a zpřístupňování výsledků vědecko-výzkumné práce [18]. Institucionální repozitáře jsou také charakterizovány základními vlastnostmi, kterými jsou vazba na instituci, otevřený přístup, interoperabilita, standardizace a různorodost obsahu. Při vlastním budování institucionálního repozitáře v univerzitním prostředí je nezbytné dodržet několik zásad tvorby – rozhodnutí o struktuře repozitáře, stanovení formátu a úrovně uchovávaných dat a vyřešení otázky metadat [19].

Ve světovém registru repozitářů s otevřeným přístupem ROAR [20] bylo v únoru 2008 registrováno cca 1 010 institucionálních repozitářů. Dalším adresářem je OpenDOAR [21], který funguje v prostředí webu od roku 2005. OpenDOAR byl vyvinut na univerzitách v Notthinghamu a Lundu a v současnosti je spravován v rámci projektu SHERPA. V současné době je v adresáři registrováno cca 1 000 institucionálních repozitářů. Nejpodstatnější zastoupení institucionálních repozitářů v Evropě má Velká Británie a Německo.

K největším institucionálním repozitářům v Evropě patří CERN Document Server, který je archivem Evropského sdružení pro jaderný výzkum. V současnosti obsahuje více než 940 000 záznamů a přibližně 360 000 plnotextových elektronických dokumentů z fyziky a příbuzných oblastí [22].

Dalším významným institucionálním repozitářem je ECS EPrints Repository, který spravuje Fakulta elektroniky a počítačové vědy Southamptonské univerzity. Systém funguje od roku 2001 a obsahuje 11 488 dokumentů [23].

V českém univerzitním prostředí je problematika institucionálních repozitářů a jejich budování, lépe řečeno tvorba a zpřístupnění úložišť vysokoškolských kvalifikačních prací, řešena v rámci Asociace knihoven vysokých škol České republiky, resp. její Odborné komise pro elektronické zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací. Aktuálně usilují zástupci českých vysokoškolských knihoven o vytvoření jednotného registru zatím fungujících systémů.

Hlavním úkolem institucionálních repozitářů je zajištění otevřeného přístupu k recenzovaným výsledkům výzkumu dané instituce a jejich autorů, a zároveň také zajištění většího vlivu prací jednotlivých autorů, s konečným cílem zvýšení viditelnosti a prestiže dané instituce.

Vzhledem k výše uvedeným charakteristikám je podstatné, že ať už budeme pracovat s pojmem elektronický archiv, archiv elektronických tisků nebo institucionální repozitář elektronických tisků, vždy je budeme chápat jako zásadní systémy zpřístupňování vědeckých prací, bez nichž si již nedovedeme představit uchování nezměrného množství vědeckých informací. Tím, že se jedná o systémy plně organizované a kvalitně spravované, představují důležitý zdroj poznání, ke kterému má přístup stále více uživatelů ze všech zemí světa, a to díky informačním a komunikačním technologiím.

Online časopisy s otevřeným přístupem:

Elektronické publikování, jako jeden z významných fenoménů vyjadřujících vliv internetu a nových informačních a komunikačních technologií na vědeckou komunikaci, je obvykle spojováno s vědeckými časopisy, a to jak s tradičními, tak i s volně dostupnými časopisy s otevřeným přístupem k publikovaným vědeckým poznatkům. Online časopisy s otevřeným přístupem si ovšem většinou zachovávají tradiční charakteristiky klasických časopisů, jen jsou určeny k bezplatnému užívání koncovému uživateli. Jejich významným rysem zpravidla bývá vytváření úložiště k ukládání všech publikovaných článků. Přitom někteří vydavatelé zajišťují volný přístup ke všem článkům, jejich provoz je finančně podporován sponzory, popřípadě i internetovou reklamou. Příkladem daného přístupu je vydavatel časopisů Public Library of Science, v jehož rámci vychází hned několik respektovaných časopiseckých titulů (např. PLoS Biology, PLoS Medicine, PLoS Genetics, PLoS ONE atd.). Odlišnou strategii pak uplatňují někteří další nakladatelé, kteří umožňují otevřený přístup k novým článkům až po uplynutí určité, předem stanovené doby (většinou šest a více měsíců). Současně bývají starší články bezplatně dostupné v rámci archivu nakladatele. Komerční nakladatelé mohou také bezplatně zveřejňovat články z recenzovaných časopisů s tím, že náklady na jejich zpřístupnění hradí autor nebo instituce, k níž je autor vázán [24]. Příkladem může být BioMed Central, který publikuje cca 186 online časopisů s otevřeným přístupem [25].

V současné době vykazuje registr volně dostupných časopisů DOAJ [26] zhruba 3 199 registrovaných titulů, přitom převážná část z nich je z oborů přírodních věd. Adresář DOAJ spravuje Systém knihoven Univerzity v Lundu ve Švédsku. V registru je k dispozici vyhledávání na úrovni článků z 1 029 online časopisů a systém umožňuje přístup k 173 167 plným textům recenzovaných odborných a vědeckých článků [27]. Přesto jsou daná čísla pouhým zlomkem ve srovnání s přibližně 24 000 vydávanými tituly recenzovaných komerčních časopisů [28].

Povrchový web a kolaborativní systémy:

Elektronické kopie vědeckých článků z recenzovaných časopisů nebo i další odborné texty publikuje řada autorů na svých personálních webových stránkách v rámci povrchového webu. Pro koncové uživatele jsou tyto materiály přístupné s pomocí univerzálních webových vyhledávacích služeb Google, AllTheWeb, HotBot, Teoma aj. nebo prostřednictvím specifických vyhledávacích služeb, jako jsou Google Scholar nebo Scirus.

Kromě vlastních webových stránek autorů je možná vědecká komunikace ve webovém prostředí pomocí kolaborativních systémů. Od komunikace je jen malý krok ke spolupráci a i tu je možné velmi úspěšně a efektivně řešit pomocí nových webových technologií. Proto se domnívám, že zde za zmínku stojí koncept wiki. Základem wiki, tedy principu, na němž je založena také otevřená encyklopedie Wikipedia, je povolení upravovat obsah stránek pro všechny. To znamená, že kdokoli může do encyklopedie zadat nové heslo a napsat k němu vysvětlující text. Stejně tak je mu dovoleno již vytvořené položky upravovat, opravovat, zpřesňovat a doplňovat o další informace. Kdokoli tak může vytvářet část celkové hodnoty obsahu encyklopedie.

Na základě daného principu tak mohou spolupracovat jednotlivci i týmy bez ohledu na geografické omezení, přičemž výsledkem dané spolupráce jsou mnohdy velmi originální báze znalostí. Pro ilustraci využití této technologie ve vědě a výzkumu lze uvést například portál OpenWetWare, který si klade za cíl podpořit sdílení informací a zkušeností mezi vědci a výzkumnými skupinami pracujícími v oblasti biologie a biologického inženýrství [29].

Podobnou platformu pro vlastní projekty a prezentování původních informací, které mohou vést ke spolupráci v určitém oboru či odvětví, si přitom může dnes vytvořit každý uživatel internetu (vědec, výzkumný či odborný pracovník, autor, běžný uživatel), stačí si jen vybrat ze stále se rozšiřující nabídky programů a dalšího softwarového vybavení.

Závěrem

Elektronické publikování ve vědě v prostředí internetu se stalo středem zájmu řady pracovních skupin a specializovaných konferencí, jichž se obvykle účastní představitelé odborných společností, organizací zabývajících se publikováním a také zástupců vědeckých knihoven. Obvykle ovšem stojí stranou pozornosti samotných vědců a výzkumných pracovníků, což vytváří jistý paradox, protože právě vědci jsou podstatou vědeckého publikování, a to jako čtenáři, jako autoři, často jako posuzovatelé, vydavatelé či organizátoři konferencí a jiných vědeckých akcí. Vědci často přistupují k vědeckému publikování ze svého pohledu a jsou tím pádem znepokojeni faktem, že jim jiné subjekty působící v informačním průmyslu zasahují do jejich práce. Je samozřejmě jasné, že řada původních rolí vědeckého publikování se vlivem elektronických médií posouvá a objevují se role zcela nové [30].

V principu tak nová elektronická média a informační zdroje s otevřeným přístupem poskytují jedinečnou příležitost přehodnotit řadu aspektů současné vědecké komunikace. Vědci se mohou chopit této příležitosti, aby se rozhodli pro ideální vědecké médium budoucnosti [31]. Elektronická cesta se totiž postupně stává primárním způsobem komunikace při publikování nových vědeckých poznatků a informací. Proto je nezbytné doplnit současné metody a modely poskytování informací o takové informační zdroje, které zajistí trvalý a bezplatný přístup ke kvalitním dokumentům, zejména úplným textům vědeckých publikací pro všechny uživatele.

Na závěr jen dodávám, že si v příštím, tj. v dubnovém čísle si představíme vybrané otevřené archivy elektronických tisků a digitální knihovny pro počítačovou vědu jako významný zdroj informací s otevřeným přístupem. Uvedeme podstatné charakteristiky jednotlivých archivů a digitálních knihoven v prostředí internetu a odkážeme na jejich praktické užití v oblastech spojených s informatikou a počítačovou vědou.