Pozor kniha

Začátek letošního Lipského knižního veletrhu (konal se ve dnech 14. až 17. března) se téměř kryl se zahájením pozoruhodné marketingové kampaně. Tu spustil krátce před zahájením veletrhu Svaz německých knihkupců a nakladatelů, nese název Pozor kniha a má trvat asi tři roky. Zdánlivě před knihami varuje, ve skutečnosti ovšem upozorňuje na to, jak silný (a potenciálně pozitivní) vliv mohou na čtenáře mít: „Také to znáš? Intenzivní zážitek, který vzniká jen při čtení knihy: Sotva přečteš pár vět, už se ti v hlavě rodí obrazy a najednou jsi tam – v nových rolích, na překvapivých místech a v neznámých světech plných emocí! Stručně řečeno: kniha ti změní život“.

Propagačním plakátům se samozřejmě nevyhnuli ani návštěvníci veletrhu, viditelné jsou ovšem ve veřejném prostoru po celém Německu (zdroj: vorsichtbuch.de).

V rámci této kampaně bylo po prostoru veletržního areálu (i v mnoha knihkupectvích po celém Německu) rozmístěno množství plakátů, které vtipně a stručně předváděly bohatství zážitků, jež literatura nabízí. Tak drsný svalovec na jedné z fotografií tvrdí: „Byl jsem trpaslík na 366 stranách“. A připojena je poznámka: „Cizí a fantastické světy – tvůj knihkupec ví, kudy se tam dostat“. Mladá slečna zase zasněně říká: „Vdala jsem se za upíra“, nesmělá dívka se vyznává: „Udělala jsem koktejl Sex on the Beach“, stařenka se svěřuje: „Sváděla jsem Casanovu“, u distingované ženy je připojen výrok: „Velela jsem válečné ponorce“, a další dáma dokonce neváhá – i když s výrazem jistého odporu ve tváři – tvrdit: „Byla jsem sériový vrah“ (Jitka Nešporová z oné tváře ale vyčetla  spíše něco mezi spiklenectvím a výrazem „já se nechci fotit“…) U posledního z příkladů se dále divák dozví, že „ten, kdo se zabývá vraždami a kriminálními případy, pracuje buďto u policie, nebo ve tvém knihkupectví“.

Knihy jsou tak představeny jako médium, které jejich prodejcům dává takřka magickou schopnost rozumět a ovládat všechny oblasti lidské činnosti a lidského vědění. Vzhledem k tomu, kdo akci pořádá, jsou z ní ovšem zatím zřejmě vyňati knihovníci; lidé jsou důsledně posíláni do nejbližšího knihkupectví, ale ne nejbližší knihovny. Pokud ovšem bude projekt úspěšný, na potenciálním vzrůstu zájmu o knihy by mohly vydělat i ty. Dodejme, že náš Svaz knihovníků a informačních pracovníků zase před několika lety připravil kampaň vyzývající k četbě klasické literatury „dřív, než si je přečte Hollywood“. Jestliže současná kampaň v Německu je místy založená na kontrastu mezi povahou, věkem a životním stylem čtenáře a příběhem, který v knize prožil (coby jednu z mnoha nevyužitých možností, které se v jeho reálném životě nikdy neuskuteční), pak ta česká rovněž těžila z kontrastu. Dostojevského Zločin a trest doprovázela fotka pouličního černošského gangu, Starce a moře reprezentoval obraz muže pokročilého věku se dvěma mladými lepými blondýnami; Jana Eyrová byla znázorněna v latexu a s pistolí. I když v případě ruského klasika se snad dalo spekulovat, jestli nemá jít o hledání nadčasových významů starých děl, u dalších je jasné, že šlo o zjevnou ironii. Jak uvádí Jaroslav Krupka, česká kampaň bohužel nebyla skoro nikde vidět, právě jen v knihovnách (a známější se prý stala díky ocenění, které její tvůrci získali v Cannes).

Naopak kampani německé nedostatek zájmu rozhodně nehrozí. Hned v hlavní hale celého areálu u hlavního vstupu byla v jejím rámci nainstalována asi 2,5metrová maketa knihy, u níž se mohl kterýkoli čtenář nechat přivázat a vyfotit, čehož hojně využívali jak návštěvníci, tak i někteří slavní autoři. Organizátoři si přitom pochvalovali, kolik „lajků“ už dostali na facebooku (připojil jsem i ten svůj), a začátek kampaně hodnotili jako velmi úspěšný. A není divu, je totiž současně hravá, dráždivá i mírně provokující (vliv knih na čtenáře může být ovšem mnohostranný a těžko dopředu předvídatelný a v tomto smyslu jej kampaň zkresluje, což je ovšem podstata reklamy[1]).

Jan Lukavec coby autor v zajetí knihy (vlevo) a nakonec knihou dostán (vpravo)

Výjevy u oné obří knihy byly totiž doprovázeny víceznačným nápisem „Ein Buch hat mich gefesselt“, což může znamenat „kniha mne spoutala“, ale i „připoutala“ a „upoutala“. A návštěvníci se také mohli nechat „zavalit“ dalším mnohokrát zvětšeným knižním modelem, tentokrát s nápisem „dostala mě“ nebo „totálně nadchla“. Přiznám se, že jsem využil obou dvou možností, stejně jako tisícovky dalších návštěvníků. Celkově se jich letos dostavilo 168 000, z čehož je patrné, že na nezájem si literatura v Německu rozhodně nemůže stěžovat a že kniha opravdu zůstává něčím, co dokáže Němce „dostat“.

Dostávám při něm silné nutkání přepadnout Polsko…

Lipsko je (kromě jiného) městem hudebních skladatelů. Poslední část svého života zde strávil Johann Sebastian Bach, který je zde také pohřbený. Možná méně známé ale je, že v Lipsku se naopak 22. května 1813 narodil Richard Wagner. Díky jeho blížícímu se kulatému výročí narození byla lipská knihkupectví přímo obležena desítkami titulů, které se ve všech možných kontextech zabývají Wagnerem, jeho příbuznými (či celým rodinným „klanem“), jeho antisemitismem, který u nás mimochodem bohužel silně ovlivnil Jana Nerudu, o zneužití jeho díla nacisty (k němuž ovšem jeho příbuzní mocně přispěli),  Wagnerovým vztahem k Verdimu (zpracovanému kdysi z hlediska italského skladatele pražským rodákem F. Werfelem), nebo dokonce celkově pojednávají o dějinách vztahu Wagnera a Němců.

Na letošní Wagnerovo výročí se připravily skoro všechny evropské operní domy, ovšem stejně tak nemůže Richard chybět ani na knižních veletrzích jak v podobě knih, tak debat. Zvláště v Německu!

Přímo tak se jmenuje kniha Svena Olivera Müllera, podle kterého šlo o příběh nenávisti a oddanosti (Richard Wagner und die Deutschen: Eine Geschichte von Hass und Hingabe). V knize se zabývá i ambivalentním postojem Židů k Wagnerově hudbě i problematickému odkazu jeho polických postojů. Podle autora paradoxně nejlepší zhodnocení politického problému Richarda Wagnera pochází od dvou (amerických) Židů. Na mysli měl jednak slavný bonmot Woodyho Allena („Wagnera moc často poslouchat nemůžu, dostávám při něm silné nutkání přepadnout a dobýt Polsko“), ale také slova Leonarda Bernsteina: „Nenávidím Wagnera, ale na kolenou“.   

Mnozí z autorů těchto knih také svoje díla prezentovali na veletrhu, například Udo Bermbach. Jeho kniha Mythos Wagner začíná Mistrovou smrtí v Benátkách, převozem těla do Německa a pohřbem, kdy byl pasován do role novodobého Spasitele a zakladatele paranáboženského hnutí. Pak se autor vrací ke skladatelovu životu, rekapituluje vzestup jeho mýtu a jeho „zhnědnutí“ a končí střízlivým pohledem na soudobé opouštění Wagnerova kultu dnes, jak se projevuje ve Wagnerově Bayreuthu. Podle Bermbacha slouží v současnosti pro skalní wagneriány jako jakési plátno pro projekci tužeb, které v běžném životě zůstávají nenaplněny. Snad přitom hraje roli i touha po starých mýtech, ale že by tento mýtus mohl být znovu povolán k životu, se podle něj dá právem zpochybnit. 

Originálním úhlem pohledu se od ostatních wagneriánských děl vymyká kniha Kerstin Deckerové s názvem Richard Wagner. Mit den Augen seiner Hunde betrachtet (Richard Wagner. Pozorovaný očima svého psa). Podle recenzentky Christine Lemke-Matweyové je v knize Wagnerova tvorba pojata jako příběh skladatelových psů. Psi přitom nevypráví v ich-formě, ale poskytují autorce podněty k tomu, aby například vylíčila, jak Wagner jednoho svého psa exhumoval, aby ho mohl sám vlastnoručně pohřbít. Pro ty, kteří si na Wagnerův kult nepotrpí (nebo kteří se nechtějí zabývat seriózními, v češtině vydanými knihami jako "Je hodně Hitlera ve Wagnerovi": kapitoly z estetické politiky nebo Wagner a filosofie), můžeme v češtině doporučit knihu Tajné životy slavných skladatelů: co vám ve škole nikdy neprozradili o světových hudebních géniích od Elizabeth Lundayové. V ní se Wagner jeví ze všech zastoupených skladatelů jako jednoznačně nejhorší persóna; a i když se v příslušné kapitole nic nedozvíme o psech, četné pasáže jsou věnovány skladatelově zálibě v hedvábných spodkách, krajkových negližé v růžové barvě a tomu, že prý často nosíval ženské prádlo.

Knižní novinky

Knižních novinek nabízených na výstavišti je samozřejmě nepočítaně. Se zájmem byla přijata podle jedné recenze „první velká biografie“ slavného francouzského filozofa Jacques Derrida: Eine Biographie od Benoîta Peeterse. Je v ní prý představen jako „starostlivý otec rodiny i svůdce žen“, dále jeho záliba v oblečení a jídle, i jeho „opatrné až vypočítavé, ale nikoli skrblické zacházení s penězi“. Velkou pozornost si získal překlad knihy o Karlu Marxovi od Jonathana Sperbera nebo kniha Geist und Gewalt (Duch a násilí) od U. Siega o německých filosofech mezi německým císařstvím a nacionálním socialismem. 

Ceny pro samovydavatele i ty další

Vůbec poprvé byla letos v Lipsku udělována cena pro samovydavatele (Preis für Self-Publisher), a to v oblasti fiction i non fiction. Organizátoři tak chtějí vyznamenat příkladné výkony a potřeby těchto autorů více dostat do povědomí veřejnosti.

Ohledně cen Lipského knižního veletrhu už u nás záslužně informovala Jitka Nešporová. Zopakujme tedy, že v kategorii prózy byl oceněn David Wagner za svůj román s obyčejným názvem Leben (Život). „Při přebírání ceny uvedl, že tu největší už má: zachránil si život. V autobiografické próze líčí transplantaci jater, kterou sám prodělal před šesti lety“. Cenu za překlad udělila porota anglistce Evě Hesse za první kompletní německý překlad básnické skladby Ezry Pounda Cantos. V kategorii naučná literatura/esejistika cenu obdržel – podle Nešporové – jeden z nejuznávanějších německých literárních kritiků Helmut Böttiger za publikaci věnovanou Skupině 47 (Die Gruppe 47: Als die deutsche Literatur Geschichte schrieb). Vrací se v ní „do rané historie západního Německa, v němž literatura sehrála výraznou politickou roli, a ukazuje, jak se v zemi formoval moderní literární provoz, který prakticky funguje dodnes“. Podle autora totiž to, co dnes z odkazu této skupiny zůstává živé, není ani tak vědomí společenské odpovědnosti spisovatele, ale „Eventisierung“, tedy proměna literárního dění v řadu mediálně vděčných či alespoň mediálně obstojně zprostředkovatelných událostí.

Veřejná čtení, rozhovory s moderátory, pódiové diskuze zažívají v Německu neobyčejnou konjunkturu, což podle Böttigera německé prostředí odlišuje i od srovnatelných evropských zemí, a možná nejlépe je to vidět právě na knižních veletrzích, můžeme dodat (ne náhodou také konstatoval Otto F. Best, že jejich shromáždění „získávala charakter literárního veletrhu pro vybrané návštěvníky“). V knize najdeme i zmínky o plánovaném setkání skupiny na zámku v Dobříši roku 1968, které se ovšem kvůli invazi vojsk nekonalo, a o opožděném setkání z roku 1990 – tehdy členy skupiny do Čech pozval Václav Havel (přiložená fotografie ukazuje G. Grasse, jak k českému zámku tlačí vozík se zakladatelem skupiny Hansem Wernerem Richterem). 

V poslední z kategorií byly ovšem nominovány i další knihy, které si zaslouží stručně zmínit. Filozof Kurt Bayertzpřináší ve své knize Der aufrechte Gang dějiny filozofické antropologie. Historik a novinář Götz Aly zaujal svojí knihou Die Belasteten. Euthanasie 1939-1945 (už dříve mu česky vyšly dvě knihy, především pozoruhodný Hitlerův národní stát: loupení, rasová válka a nacionální socialismus). Českým čtenářům je už rovněž známý Hans Belting, jehož nová kniha Faces. Kulturgeschichte des Gesichts byla rovněž nominována. Probírá se dějinami lidské tváře od starých obřadních masek až k dnešnímu Facebooku, v průběhu těchto dějin přitom stále sleduje naznačenou dichotomii tvář/maska. Zde je záhodno zmínit, že česky před třemi lety vyšla kvalitní publikace Maska a tvář. Hra s identitou v mezikulturních proměnách od Víta Erbana, která je na rozdíl od Beltingovy kunsthistorické práce zaměřena kulturně antropologicky. 

Unikaví Češi

Česká média už zaznamenala, že Iva Procházková na veletrhu obdržela Cenu za literaturu pro mládež pro rok 2012 za knihu Uzly a pomeranče. Ze všech českých veletržních akcí mělo předávání této ceny a s tím spojené autorčino čtení asi největší návštěvnost. Tedy pokud nepočítáme rozhlasový rozhovor Jaroslava Rudiše, který se z veletrhu vysílal živě do éteru. Rudiš byl také autorem článku, který vyšel ve speciální veletržní příloze Logbuch. Nesl název Pravidla směšného chování (podle knihy Emila Hakla) a autor v něm s odstupem hodnotil politický a kulturní vývoj České republiky po roce 1989, včetně nástupu nového prezidenta. U něj jako jednu z mála pozitivních věcí hodnotí to, že od jeho nástupu vlaje nad Pražským hradem vlajka EU a že mluví rád nejen o sobě a o tom, kolik vypije Becherovky, ale i o té skutečnosti, že je Evropanem. Velmi kriticky hodnotil třeba český tisk: „Jak lokální jsou například také přední české noviny! V těch německých se řeší a zachraňuje celý svět, ale v těch našich jako by ve středu všeho stálo jen naše české břicho a otázka, zda bude plné. Břicho, v němž se převaluje knedlo, zelo, vepřo a pivo. A vliv toho všeho na pomalé myšlenkové pochody nás Čechů bych také příliš nepodceňoval. Jsme jen malý národ a jakoby bychom tím soustředěním jen na nás samé chtěli sami sebe povýšit, nadmout, stát se velikým, dokázat si, že jsme. Což je ve výsledku trochu, roztomilé, trochu směšné, trochu tragické a velmi české“.

Iva Procházková se mnou o knihách nemluvila, ale aspoň se usmála do mého objektivu

V témže časopisu se dále čtenáři mohli dočíst o českém a slovenském surrealismu a o Brnu coby partnerském městu Lipska, právě v době konání veletrhu prý dokonce do města zavítala brněnská delegace, nějak jsem se s ní ale minul. S Ivou Procházkovou jsem zato seděl v jednom vlakovém kupé na cestě z Prahy do Drážďan, ovšem slavnou spisovatelku jsem v ní neidentifikoval, a ona na můj zdvořilý dotaz, co celou cestu píše, volila možnost cestovat raději inkognito a zamítla možnost, že by to mohl být román. Takže jako s autorkou jsem se s ní minul rovněž…

Návštěvníci a jejich potřeby

Organizátoři veletrhu myslí i na fyzické potřeby návštěvníků (i když v různé míře podle jejich druhu, samostatný Erotikmesse začíná v Lipsku až 22. března). Hojně se ovšem na veletrhu nabízel nábytek nabízející tělu vhodnou polohu ke čtení, dřevěná umělecky ztvárněná křesla, lehátka umožňující relaxaci a poslech či speciální židle masírující bolavá záda. K dispozici (ovšem ne k rozebrání) byly i lampičky připínatelné ke knihám, psací potřeby se zabudovanou miniaturní žárovkou či dokonce speciální plastová „udělátka“ (vhodnější výraz neznám), kterými si čtenář mohl provléct prst a vsadit je doprostřed knihy, aby se nezavírala…

Pohodlnými místy ke čtení se nedalo opovrhnout.. a po nějaké době přišla vhod i masáž zad

Ohmatané bible s aurou

Velká pozornost se na veletrhu věnuje elektronickým knihám a vůbec tomu, jak moderní technologie ovlivňují vznik knihy a její cestu ke čtenářům. Neznamená to ovšem, že by na druhou stranu zůstaly zcela opomenuty i postupy starší. Vyzkoušet si tak návštěvníci mohli třeba klasický psací stroj, což prý ti mladší přijímali s nadšením, protože už tuto archaickou kuriozitu znali jen ze starých filmů (dodejme, že „technologií psaní před rokem 1914“, prvními kontakty spisovatelů s psacími stroji i tím, jaký vliv tato technologie měla na české spisovatele od Elišky Krásnohorské přes Nezvala až k Hrabalovi se u nás záslužně zabývá Kateřina Piorecká).

Knihy se nemusejí psát jen na počítači. Bibli ale přepisujte čitelným rukopisem.

Přibližně od roku 2000 také po různých místech Německa, včetně Lipského veletrhu, probíhá projekt ručně přepsané bible, do něhož se může zapojit každý, kdo umí psát – jako psací prostředek se v tomto případě používá klasická a dosud obecně rozšířená propiska. (Připojme, že u nás obdobný projekt „Ruční přepisování Bible“ organizuje České katolické biblické dílo, pořádá se ovšem vždy jen jednou za rok v rámci cyrilometodějských oslav Dnů lidí dobré vůle na Velehradě. Od německé verze se ta naše liší i v tom, že opisovat může najednou 6 lidí, a zároveň mohou 4 děti kreslit obrázky k příslušnému textu – německá rukopisná bible zůstává bez ilustrací a píše vždy jen jeden člověk).

Ale pro zájemce byl v Lipsku k dispozici i kalamář s inkoustem a husí brko, nebo tabulka s písmy starověkých civilizací. Co se týká zaznamenávacích technik, chyběly snad už jen hliněné destičky a kamenné desky, i když i ty dnes ještě ve zvláště významných případech stále používáme (pak se do nich ovšem vytesá zpravidla jen jméno a dvě zásadní a definitivní životní data). Akce s přepisováním bible se konala u objektu zvaného „Bibelmobil“, což je katolicko-evangelický projekt autobusu, který se snaží propagovat četbu bible. Dělá to však dosti nekonvenčním způsobem: v předchozích letech nabízely například samostatné knihy biblických příběhů s tematikou lékařství, cestování nebo krimi (i s příslušnými obálkami populárního čtiva), speciální výtisky bible pro fotbalisty či fanoušky obsahující (vedle textu bible či jen Nového zákona) příběhy a fotografie slavných fotbalistů, v jejichž životě víra sehrála důležitou roli. Letos pak především bibli odolnou proti vodě.

Vlevo je bible, která přestojí i ponoření do vody. Ostatní Bible jsou obyčejné, mající už něco za sebou. Uprostřed všech nabízených e-booků, Ipodů a zvukových knih tyto tisíckrát ohmatané bible působily dojemně a vzdorovitě současně.

K prolistování ovšem na veletrhu (ve stánku propagující bibli jako „mistrovské dílo světové literatury“, které má „jednoho autora, ale přes 40 zapisovatelů“), ležely i výtisky bible několik set let staré, či takové, které svým majitelům sloužily desítky let, o čemž vypovídal vysoký stupeň jejich opotřebovanosti. Různě pokapané, podtrhané, popsané, zohýbané, roztrhané a znovu slepované stránky vyzařovaly zvláštní auru svědčící o tom, že i když onu knihu jako Boží zjevení rozhodně neznávají všichni, ony prosté listy papíru jsou posvěceny či nasály do sebe energii těch, kteří se nad nimi modlili, meditovali a řešili svoje životní traumata[2].

Jak (a proč) je důležité číst knihy

I když jsou Němci ve vydávání knih celkem pohotoví, volba nástupce Benedikta XI. veletrhu předcházela příliš bezprostředně, než aby se na něm objevily už nějaké knižní novinky o papeži Františkovi (první německé zřejmě začnou vycházet v dubnu), takže místní čtenáři se s ním můžou zatím seznamovat formou četných článků v tisku. Jeden z nich v Süddeutsche Zeitung (od autora jménem Heribert Prantl) připomínal literární tradici františkánů v současné literatuře: v Ekově Jméně růži, kde jsou dva kladní hrdinové právě příslušníky tohoto řádu, nebo u italského dramatika jménem Dario Fo, který se postavou zakladatele řádu zabýval ve hře Svatý komediant František, v níž mu vložil do úst i některá značně expresivní vyjádření ohledně toho, jak bojovat s ďáblem. 

Německá média si ovšem hodně všímají toho, že jedním z prvních kroků nového nástupce apoštola Petra byla modlitba za jeho předchůdce a že nový římský biskup v Německu studoval. Právě o Benediktu XI. v loňském roce (v německém překladu z italštiny) vyšla publikace Benedikt: Krise eines Pontifikats od německo-italského novináře Marca Politiho. Autor v ní Benedikta charakterizoval jako brilantního teologa, který ovšem jako vůdce celosvětového společenství věřících selhal.

I během slavného projevu na univerzitě v Řezně, který vyvolal velkou bouři v muslimském světě, se německý papež podle Politiho projevil spíš jako profesor než jako geopolitický vůdce. A jakoby už autor dopředu cosi tušil, poslední stránky své knihy věnoval Benediktovým úvahám o možné rezignaci, připomínal a zdůrazňoval v ní dokonce, že papež navštívil místo, kde žil Celestýn V., který z úřadu před mnoha set lety odstoupil, přičemž už dříve právě tohoto muže Benedikt chválil jako hledače Boha a poustevníka, který se dobrovolně stáhl do ticha. Nejen pro Politiho, ale i pro všechny čtenáře této knihy pak nedávný Benediktův krok nemohl být žádným velkým překvapením. Další důkaz, proč je důležité číst knihy.