Původem španělský spisovatel J. Goytisolo označil Istanbul za „prostor – palimpsest“ a popsal ho jako „mnohojazyčný text, v němž babylon jazyků – jazyk kamenů – nastiňuje nespojitou historii města založeného před sedmadvaceti stoletími podle pokynů orákula: město Byzanc-Konstantinopol, které – dané pod ochranu bohů ještě předtím, než bylo poručeno křesťanské Trojici a zvedlo své štíhlé minarety ke slávě Jediného Boha – nás udivuje nejen svou mimořádnou polohou a nádherou svých památek, ale i bohatstvím své struktury znaků, moudrým střídáním svých her synchronie a diachronie.“ Toto bohatství kulturních vrstev Istanbulu zachycuje také letošní držitel Nobelovy ceny za literaturu O. Pamuk ve své výborné knize Istanbul, v níž k oněm jednotlivým kulturním a historickým vrstvám, které se v jeho knize navzájem setkávají a prolínají [1], přidává ještě vrstvu svých osobních vzpomínek, spjatých s tímto neobyčejným prostorem.

Istanbulský knižní veletrh, který probíhal na začátku listopadu, se konal zcela na periferii Istanbulu (v centru města o něm věděl jen málokdo) [2] a O. Pamuk, v zahraničí teď jistě nejznámější turecký spisovatel, se ho kvůli pracovním úvazkům v Americe neúčastnil. To mi ale prozradil až Pamukův výhradní turecký nakladatel, protože na veletržních informacích ani nevěděli, zdali Pamuk přijede či ne, jen mi poradili, že když ho nenajdu v seznamu vystupujících autorů, na veletrhu zřejmě nebude.

Vedle knih v turečtině byly na veletrhu nabízeny především publikace v angličtině; zájem Turků o zahraniční návštěvníky i účastníky na veletrhu byl patrný z toho, že mne jako cizozemce pouštěli dovnitř zadarmo, i z toho, že byl České republice nabídnut prostor pro stánek také zdarma [3]. Nabídka ovšem nebyla přijata, takže s českými autory se bylo možné setkat především v turečtině, dominovali mezi nimi překlady z němčiny (Kafka, Rilke) a francouzštiny (Kundera [4]); jedinou přeloženou jazykovou českou knihou byl Haškův Švejk. Některé z knih, které byly na veletrhu prezentovány, jsem přitom už znal z naší Národní knihovny, která je tureckými vládními úřady pravidelně zásobována publikacemi, jež mají v cizině šířit pozitivní obraz o Turecku a jeho minulosti. Knihy nesou tituly jako Arménská zvěrstva nebo Arménské falšování, autoři v nich popírají genocidu Arménů během 1. světové války; případné oběti vysvětlují tak, že Arméni se vraždili navzájem, Turci jsou líčeni jako mírumilovný národ, který nikdy nikomu nezkřivil ani vlásku, a pokud ano, viníci si za to mohli sami svým zrádným spolčováním s ruským nepřítelem [5]. Jak napsal J. Krejčí ve své knize Postižitelné proudy dějin, do jisté míry je současný turecký nacionalismus srovnatelný s nacionalismem evropských národů, který už má alespoň západní Evropa za sebou. Nebo jinak vyjádřeno: Turci ve 20. století začali s procesem, který v některých rysech připomíná vlnu evropských národních obrození z 19. století. Podobně jako v Evropě v 19. století různé národy dokazovaly svou starobylost a přímou spojitost se starými Řeky, v Turecku se po vzniku republiky objevily oficiální teorie (dodnes prý částečně zastoupené v učebnicích) o tom, že Turci původně žili ve střední Asii a odtud se rozptýlili po světě, kde pak vytvořili sumerskou, chetitskou, etruskou, egyptskou či řeckou civilizaci; stejně jako obrozující se český národ v 19. století i Turky po 1. světové válce postihla vlna purismu, významnou postavou těchto procesů byl Mustafa Kemal Atatürk (1881 – 1938), který prý ve 30. letech pronesl několik projevů, které byly natolik poznamenány puristickými snahami o vytvoření čisté turečtiny, že byly skoro nesrozumitelné.

Atatürkovo výzkumné středisko (a zdaleka ne jen ono) na veletrhu nabízelo množství literatury o této výrazné osobnosti tureckých dějin, která se zasloužila o osvobození Turecka od okupačních jednotek po 1. světové válce, o vznik turecké republiky a především o celkovou modernizaci tamní společnosti. Příručka kemalistického myšlení, kterou jsem mimo jiné do Prahy přivezl, obsahuje kapitoly jako “Atatürkův pohled na ekonomiii”, “Nadřazenost kemalistické ideologie nad dogmatickými ideologiemi”, “Místo tureckého jazyka v kemalistickém myšlení” nebo “Atatürk a práva žen”. Českému čtenáři to může připomenout mnohostranný a univerzální přínos Járy Cimrmana - nebo Stalina. Abych ale Atatürkovi nekřivdil, je nutné přiznat, že opravdu hodně udělal pro prosazení práv žen a alfabetizaci země [6]. Přitom zůstává stále těžko zařaditelnou postavou - byl současně reformátorem, zakladatelem státu i diktátorem, a ať ho budeme s kýmkoli z jeho současníků srovnávat, je nutné uznat, že byl úspěšný: na rozdíl od perských šáhů se mu skutečně podařil proces laicizace a modernizace společnosti [7]; na rozdíl třeba od Masaryka stát, který Atatürk (ve stejné době) založil [8], trvá dodnes a nikdy neztratil svoji samostatnost; na rozdíl od Stalina, jehož kult už byl dávno zkritizován, se kult Atatürka, jemuž se stavěly sochy už za jeho života, nadále utěšeně rozvíjí [9]. Literatura nabízená na veletrhu se s ním vyrovnává různě: oficiální publikace jsou oslavné a nepřipouští ovšem ani stín kritiky, ostatní jej vnímají diferencovaně. Patric Kinross, autor starší, ale uznávané a stále přetiskované knihy Atatürk: The Rebirth of a Nation, například právem upozorňoval na paradox spočívající v tom, že Atatürk, který se velmi snažil tureckou společnost laicizovat a zbavit ji zvláště všech přežitků lidové zbožnosti [10], se sám stal předmětem celonárodního kultu [11], v rámci kterého byla třeba jeho fyzickému doteku přiznávána magická moc (srovnatelná s nadpřirozenou mocí připisované francouzským králům, jak ji popsal M. Bloch). V mnoha neoficiálních knihách je pak Atatürk přímo označován za diktátora [12] – ovšem s převažujícím hodnocením, že za daných podmínek byla zřejmě diktatura nutná. Díky jeho diktatuře je dnes Turecko Evropě mnohem blíže, než by bylo bez ní, a Turci díky němu nosí stejné šaty (alespoň ve městech) [13] a píší stejným písmem jako Evropané. Turecko tak přišlo o mnoho ze své jinakosti a exotičnosti – i z tohoto hlediska může být Atatürk hodnocen ambivalentně [14].

Istanbul, ve kterém provoněné hrobky sultánů a dalších významných osobností hýří všemi barvami a společně se zelenými sargofágy vytvářejí takřka radostnou atmosféru, a kolem se rozkládající staré hřbitovy slouží i jako venkovní zahrady restaurací nebo v ně plynule přecházejí; Istanbul, ve kterém vedle sebe uprostřed bývalého hipodromu stojí na podstavci představujícím císaře Theodosia s družinou staroegyptský obelisk z Théb, kovový Hadí sloup z delfské věštírny a opodál německá studna připomínající návštěvu Viléma II.; Istanbul, toto mnohovrstevnaté město vnitřních rozporů, v jehož obraze se mi prostupují odkazy na Byzanc, mešity plné zbožných muslimů a plakáty Atatürka [15], naštěstí stále neztratilo své exotické kouzlo.

Jeden z Atatürkových plakátů, kterým v Istanbulu není možné se vyhnout