Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Zápisky z Istanbulu 2006

Čas nutný k přečtení
8 minut
Již přečteno

Zápisky z Istanbulu 2006

0 comments
Autoři: 

Původem španělský spisovatel J. Goytisolo označil Istanbul za „prostor – palimpsest“ a popsal ho jako „mnohojazyčný text, v němž babylon jazyků – jazyk kamenů – nastiňuje nespojitou historii města založeného před sedmadvaceti stoletími podle pokynů orákula: město Byzanc-Konstantinopol, které – dané pod ochranu bohů ještě předtím, než bylo poručeno křesťanské Trojici a zvedlo své štíhlé minarety ke slávě Jediného Boha – nás udivuje nejen svou mimořádnou polohou a nádherou svých památek, ale i bohatstvím své struktury znaků, moudrým střídáním svých her synchronie a diachronie.“ Toto bohatství kulturních vrstev Istanbulu zachycuje také letošní držitel Nobelovy ceny za literaturu O. Pamuk ve své výborné knize Istanbul, v níž k oněm jednotlivým kulturním a historickým vrstvám, které se v jeho knize navzájem setkávají a prolínají [1], přidává ještě vrstvu svých osobních vzpomínek, spjatých s tímto neobyčejným prostorem.

Istanbulský knižní veletrh, který probíhal na začátku listopadu, se konal zcela na periferii Istanbulu (v centru města o něm věděl jen málokdo) [2] a O. Pamuk, v zahraničí teď jistě nejznámější turecký spisovatel, se ho kvůli pracovním úvazkům v Americe neúčastnil. To mi ale prozradil až Pamukův výhradní turecký nakladatel, protože na veletržních informacích ani nevěděli, zdali Pamuk přijede či ne, jen mi poradili, že když ho nenajdu v seznamu vystupujících autorů, na veletrhu zřejmě nebude.

Vedle knih v turečtině byly na veletrhu nabízeny především publikace v angličtině; zájem Turků o zahraniční návštěvníky i účastníky na veletrhu byl patrný z toho, že mne jako cizozemce pouštěli dovnitř zadarmo, i z toho, že byl České republice nabídnut prostor pro stánek také zdarma [3]. Nabídka ovšem nebyla přijata, takže s českými autory se bylo možné setkat především v turečtině, dominovali mezi nimi překlady z němčiny (Kafka, Rilke) a francouzštiny (Kundera [4]); jedinou přeloženou jazykovou českou knihou byl Haškův Švejk. Některé z knih, které byly na veletrhu prezentovány, jsem přitom už znal z naší Národní knihovny, která je tureckými vládními úřady pravidelně zásobována publikacemi, jež mají v cizině šířit pozitivní obraz o Turecku a jeho minulosti. Knihy nesou tituly jako Arménská zvěrstva nebo Arménské falšování, autoři v nich popírají genocidu Arménů během 1. světové války; případné oběti vysvětlují tak, že Arméni se vraždili navzájem, Turci jsou líčeni jako mírumilovný národ, který nikdy nikomu nezkřivil ani vlásku, a pokud ano, viníci si za to mohli sami svým zrádným spolčováním s ruským nepřítelem [5]. Jak napsal J. Krejčí ve své knize Postižitelné proudy dějin, do jisté míry je současný turecký nacionalismus srovnatelný s nacionalismem evropských národů, který už má alespoň západní Evropa za sebou. Nebo jinak vyjádřeno: Turci ve 20. století začali s procesem, který v některých rysech připomíná vlnu evropských národních obrození z 19. století. Podobně jako v Evropě v 19. století různé národy dokazovaly svou starobylost a přímou spojitost se starými Řeky, v Turecku se po vzniku republiky objevily oficiální teorie (dodnes prý částečně zastoupené v učebnicích) o tom, že Turci původně žili ve střední Asii a odtud se rozptýlili po světě, kde pak vytvořili sumerskou, chetitskou, etruskou, egyptskou či řeckou civilizaci; stejně jako obrozující se český národ v 19. století i Turky po 1. světové válce postihla vlna purismu, významnou postavou těchto procesů byl Mustafa Kemal Atatürk (1881 – 1938), který prý ve 30. letech pronesl několik projevů, které byly natolik poznamenány puristickými snahami o vytvoření čisté turečtiny, že byly skoro nesrozumitelné.

Atatürkovo výzkumné středisko (a zdaleka ne jen ono) na veletrhu nabízelo množství literatury o této výrazné osobnosti tureckých dějin, která se zasloužila o osvobození Turecka od okupačních jednotek po 1. světové válce, o vznik turecké republiky a především o celkovou modernizaci tamní společnosti. Příručka kemalistického myšlení, kterou jsem mimo jiné do Prahy přivezl, obsahuje kapitoly jako “Atatürkův pohled na ekonomiii”, “Nadřazenost kemalistické ideologie nad dogmatickými ideologiemi”, “Místo tureckého jazyka v kemalistickém myšlení” nebo “Atatürk a práva žen”. Českému čtenáři to může připomenout mnohostranný a univerzální přínos Járy Cimrmana - nebo Stalina. Abych ale Atatürkovi nekřivdil, je nutné přiznat, že opravdu hodně udělal pro prosazení práv žen a alfabetizaci země [6]. Přitom zůstává stále těžko zařaditelnou postavou - byl současně reformátorem, zakladatelem státu i diktátorem, a ať ho budeme s kýmkoli z jeho současníků srovnávat, je nutné uznat, že byl úspěšný: na rozdíl od perských šáhů se mu skutečně podařil proces laicizace a modernizace společnosti [7]; na rozdíl třeba od Masaryka stát, který Atatürk (ve stejné době) založil [8], trvá dodnes a nikdy neztratil svoji samostatnost; na rozdíl od Stalina, jehož kult už byl dávno zkritizován, se kult Atatürka, jemuž se stavěly sochy už za jeho života, nadále utěšeně rozvíjí [9]. Literatura nabízená na veletrhu se s ním vyrovnává různě: oficiální publikace jsou oslavné a nepřipouští ovšem ani stín kritiky, ostatní jej vnímají diferencovaně. Patric Kinross, autor starší, ale uznávané a stále přetiskované knihy Atatürk: The Rebirth of a Nation, například právem upozorňoval na paradox spočívající v tom, že Atatürk, který se velmi snažil tureckou společnost laicizovat a zbavit ji zvláště všech přežitků lidové zbožnosti [10], se sám stal předmětem celonárodního kultu [11], v rámci kterého byla třeba jeho fyzickému doteku přiznávána magická moc (srovnatelná s nadpřirozenou mocí připisované francouzským králům, jak ji popsal M. Bloch). V mnoha neoficiálních knihách je pak Atatürk přímo označován za diktátora [12] – ovšem s převažujícím hodnocením, že za daných podmínek byla zřejmě diktatura nutná. Díky jeho diktatuře je dnes Turecko Evropě mnohem blíže, než by bylo bez ní, a Turci díky němu nosí stejné šaty (alespoň ve městech) [13] a píší stejným písmem jako Evropané. Turecko tak přišlo o mnoho ze své jinakosti a exotičnosti – i z tohoto hlediska může být Atatürk hodnocen ambivalentně [14].

Istanbul, ve kterém provoněné hrobky sultánů a dalších významných osobností hýří všemi barvami a společně se zelenými sargofágy vytvářejí takřka radostnou atmosféru, a kolem se rozkládající staré hřbitovy slouží i jako venkovní zahrady restaurací nebo v ně plynule přecházejí; Istanbul, ve kterém vedle sebe uprostřed bývalého hipodromu stojí na podstavci představujícím císaře Theodosia s družinou staroegyptský obelisk z Théb, kovový Hadí sloup z delfské věštírny a opodál německá studna připomínající návštěvu Viléma II.; Istanbul, toto mnohovrstevnaté město vnitřních rozporů, v jehož obraze se mi prostupují odkazy na Byzanc, mešity plné zbožných muslimů a plakáty Atatürka [15], naštěstí stále neztratilo své exotické kouzlo.

Jeden z Atatürkových plakátů, kterým v Istanbulu není možné se vyhnout

Jeden z Atatürkových plakátů, kterým v Istanbulu není možné se vyhnout

Poznámky:

1. Pamuk ovšem připomíná, že ono sžívání tradic nebylo a není jen mírumilovné, že Istanbul byl i místem a předmětem konfliktů a bojů, a to ne jen čistě ve fyzickém smyslu; vtipně například líčí, jak jeho žena (sympatizující spíše s byzantskou identitou tohoto města) byla v Americe obviněna z šovinismu za to, že místo amerického jazykového úzu „pád Konstantinopole“ používala, jak je to v Turecku běžné, výraz „dobytí“.

2. Mezi jeho nejhojnější návštěvníky patřily školní výpravy; žáci a studenti oblečení do uniforem anglického vzoru se projevovali velmi živě a hlasitě, takže verbální komunikace byla kvůli této akustické cloně místy velmi ztížená.

3. Samostatné stánky měly na veletrhu především balkánské země a některé bývalé sovětské republiky obývané muslimy.

4. Kunderu vydává stejné nakladatelství jako Pamuka.

5. Nikdo neslyší rád kritiku sebe sama nebo svého národa – u Turků je však tato vlastnost, zdá se, vystupňována, takže chtít se s nimi seriózně bavit o tamních teroristických útocích skoro není možné, protože mnozí zastávají názor, že jde o výplod západní propagandy, stejně jako pomluva, že by se snad v Istanbulu kradlo.

6. UNESCO vyhlásilo rok 1981, kdy se slavilo 100. výročí jeho narození, za The Atatürk Year in the World. V přijatém dokumentu ho uznalo za „mimořádného reformátora na všech polích, které spadají do kompetence organizace UNESCO“ a za „vůdce prvního boje vedeného proti kolonialismu a imperialismu.“

7. I ostatní muslimské společnosti se ovšem jistým způsobem modernizovaly, a dokonce i současnou vlnu radikálního islámu s jeho využíváním moderních technologií a představou, že je možné vnutit určitou ideologickou vizi světa všem ostatním, dnes mnozí (jako např. John Gray) považují za určitý typ modernity. Atomová zbraň v rukou současného Íránu je pak jistě tou nejhorší formou modernizace, kterou si dovedeme představit.

8. „Atatürk“ znamená otec Turků – jméno mu bylo tureckým parlamentem přiznáno čtyři roky poté, co u nás byl přijat zákon „T.G. Masaryk - zasloužil se o stát.“

9. Jeho portrét se nachází na všech tureckých bankovkách i ve většině veřejných prostorů, jeho jméno nesou důležité budovy země; všechny hodiny v paláci, v němž zemřel, dodnes ukazují čas jeho smrti.

10. Z toho důvodu Atatürk r. 1925 prosadil zákaz všech mystických řádů včetně dervišů. Po jeho smrti počal jejich řád opět fungovat a na oficiálním plakátu propagující jejich historickou budovu (fungující i jako muzeum a místo dervišských obřadů) jsem našel - Atatürkovu fotografii. Asi měla symbolizovat snahu po posmrtném smíření Atatürka s derviši.

11. Zde se ovšem samo nabízí srovnání s Masarykem, který po poboření českých mýtů a předsudků se brzy sám (i se svou koncepcí českých dějin) stal novým českým mýtem.

12. Třeba v knize Touraje Atabakiho a Erica J. Zürchera Men of Order. Authoritarian Modernisation in Turkey and Iran, 1918-1942.

13. Bylo k tomu ovšem potřeba mnoho Atatürkova vysvětlování a návodů: „Neexistuje žádný důvod pro to, abychom udržovali staroturecké oblečení. Civilizovaný mezinárodní oblek je dobrý také pro náš národ. Proto si jej oblečme. Na nohy obujme střevíce nebo boty. Pak přijdou kalhoty, košile, vázanka, vesta, sako - a přirozeně, jako doplněk toho všeho, se na našich hlavách bude zvedat pokrývka hlavy. Ano, neváhám to říci otevřeně - tato pokrývka hlavy se jmenuje klobouk.“ (cit. dle knihy K. Pravce Kemal Atatürk)

14. Jak píše Pamuk v uvedené knize, turečtí intelektuálové se dodnes rádi dovolávají toho, jak je Turecko evropské a chtějí být za to od Evropanů chváleni; v okamžiku jakékoli kritiky z Evropy však rychle mění postoj a začínají zdůrazňovat a oceňovat tureckou odlišnost.

15. Znázorňování postav islám přitom stále zakazuje; jak se s Atatürkovými obrazy, plakáty a sochami z tohoto hlediska v Turecku vyrovnávají, nevím.
Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
LUKAVEC, Jan. Zápisky z Istanbulu 2006. Ikaros [online]. 2006, ročník 10, číslo 12 [cit. 2020-08-11]. urn:nbn:cz:ik-12278. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/12278

automaticky generované reklamy